OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 2. kapitola



StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 2. kapitolaVictorie bude postavena před nelehkou volbu. Rodina pro ni znamená vše a znovu si ji nenechá vzít.

 

https://www.youtube.com/watch?v=ifaSc6Xftjk

BLUE MONDAY - ♬Wonder Woman 1984♬ Trailer Music Extended (Sebastian Böhm Arrangement)

 

2. kapitola - My nikdy nezapomínáme

 

Washington se mi s každým dalším týdnem dostával pod kůži mnohem hlouběji. Propadla jsem tomu městu, aniž bych si to připouštěla a mohl za to i Dave Sheppard. Jeho přístup k práci byl neuvěřitelný. Ty dny, než jsem se s ním znovu sešla, jsem proležela v knihách a snažila si do hlavy nacpat informace, které mi ve škole nepřipadaly důležité a to jen kvůli tomu, abych ho oslnila.

Otce nadchlo, že jsem se chopila příležitosti a práci si našla tak rychle. Takže se zbytečně na nic nevyptával. Přesto jsem z toho měla divný pocit. Zdálo se mi to příliš jednoduché a nehodlala usnout na vavřínech.

Ani za těch pár týdnů se mi nepodařilo dostat k nějakým záznamům, kde bych si mohla prohlédnout fotografii Johna Shepparda. Podezřívala jsem pár lidí od táty, že mě sledují na každém kroku. Předpokládala jsem, že to dělali už od léta, ne-li ještě dřív, ale až když jsem si potvrdila existenci Johna Shepparda a došel mi celý rozsah snů a vidin skrze mé starší já, jsem si začala svého okolí všímat ještě úzkostlivěji.

„Zelená." Broukala jsem si společně se zpěvákem, jehož hlas se linul z reproduktorů autorádia.

„Zelená!"

„Co?" Střelila jsem pohledem po bráchovi, který ukazoval na semafor, kde svítila zelená a zezadu, už na mě začali troubit. Přidala jsem plyn a rozjela se doleva do ulice a po pár metrech zaparkovala před naším domem.

„Co to s tebou je?" Mark se na sedadle vedle mě zavrtěl, když si rozepnul pás a upřel na mě ty svoje hnědé oči, které byly ještě výraznější díky pihám na nose a lícních kostech. Od léta o dost povyrostl a mně se zdálo, že pohubnul v obličeji, na nové škole se snažil věnovat přespolnímu běhu, což ho trochu postrčilo k dalšímu růstu, protože se nezadržitelně řítil do puberty. Hledala jsem v něm toho malého kluka, který chodil za mnou do postele, když máma umřela, ale přestávala jsem ho tam vidět. Přeci jen mu už mělo být za čtvrt roku patnáct.

„Nic." Usmála jsem se na něho, ale nestačilo mu to.

„Poslední dva týdny, jsi divnější než obvykle." Zaraženě jsem se na něho podívala.

„Co tím jako myslíš?" Pravda byla taková, že jsem se necítila ve své kůži. Zase mi bývalo špatně a neustále mi třeštila hlava, jenže pobytu v nemocnici jsem to už připisovat nemohla, ne když jsem ve snech prožívala Miin život. Už to nebylo stejné jako na začátku, kdy jsem to považovala za nevysychající studnici inspirace. Bála jsem se zavřít oči, protože kdykoliv jsem to udělala, vzpomínky mě zalily jako přílivová vlna a když jsem měla oči otevřené, snažila jsem se, abych neposílala svoje vzpomínky na druhou stranu. Mia měla dost starostí sama se sebou, nepotřebovala prožívat ještě můj život.

„Vypadáš stejně, jako než jsi byla v létě v nemocnici." Na chvíli se vrátil můj malý bráška, co vždy věděl, na co myslím a co má říct, aby mi ulevil. Tohle propojení mezi námi nám nejednou pomohlo.

„To bude v pohodě." Přesto jsem si nebyla jistá, jestli tím náhodou neuklidňuju samu sebe. Děsilo mě, že bych mu přidělala nějaké starosti.

„Jako tátovi to říkat rozhodně nebudu. Co kdybychom si o víkendu zašli k Lincolnovu památníku? Alespoň budeš myslet na něco jiného než na práci a popravdě, co jsme se přestěhovali, na mě nemáš skoro čas." Měla jsem pocit, jakoby mi někdo vytrhnul srdce z hrudi a zadupal ho do země.

„Marku, promiň." Rychle jsem se odpoutala a přitáhla si ho objetí. Bylo to ode mě sobecké. Měl pravdu, poslední dobou jsme spolu vůbec nemluvili. Pořád jsem řešila jen sebe, když jsem si myslela, že je tady spokojený.

„To je v pohodě, ségra." Poplácal mě po rameni. Netušila jsem, jak mám na něj reagovat. Snad poprvé se choval dospěleji on a dával na mě pozor. „Pojď už domů, mám hlad." Neubránila jsem se smíchu a nechala ho vystoupit a ještě po autě pobírala nepořádek za několik posledních dní, a když jsem chtěla projít brankou na předzahrádku, kterou jsem upravila asi třetí víkend po nastěhování, mě zastavili dva muži v černých oblecích a brýlích, jakmile Mark prošel domovními dveřmi a s bouchnutím je za sebou zavřel.

„Slečna Collinsová?" zeptal se mě jeden z nich a já se napnula. V hlavě se mi rozezněl výstražný poplach. Povytáhla jsem si ucho kabelky, aby mi nespadla z ramene a oba muže si prohlédla od hlavy k patě.

„A kdo se ptá?" Měla jsem dostatek informací, abych si dokázala představit, o koho jde, ale musela jsem zachovat chladnou hlavu.

„Chceme s vámi mluvit," ozval se ten druhý, přestože měli oba vypadat stejně, přišlo mi chvíli komické, že mají dokonce i podobné hlasy.

„To chtít můžete. Tohle je ale svobodná země, takže vás odmítnu." Nedovolili mi projít. Jeden z nich si sundal brýle, abychom si navzájem hleděli do očí.

„Tohle není prosba, slečno Collinsová." Už mě odhalili. Vědí, že vím něco já. Začala jsem panikařit, ale navenek jsem se snažila nedat na sobě nic znát, ale bylo to hrozně těžké.

„Máte snad nějaké předvolání? Nejsem na účast v porotě ještě moc mladá? Nebo jste od policie? To byste mi mohli ukázat odznak nebo jste od nějaké soukromé agentury? To bych ráda viděla navštívenku, abych měla představu o tom, s kým mám tu čest?" Udivilo mě, jak chladně, odměřeně a hlavně rychle mu odpověděla, přestože jsem se uvnitř chvěla strachy. Jako by někdo mluvil za mě.

„Někdo s vámi chce mluvit. Je to otázka vašeho vlastenectví." Ten bez brýlí mi ukázal na chodník, ale ustoupila jsem o krok zpět, což vyložil po svém a chytil mě za zápěstí a já se musela hodně snažit, abych nezačala křičet.

„Dejte ty ruku pryč," sykla jsem a volnou rukou ho chytila za jeho zápěstí a stačilo, abych rukou trochu pootočila a škubla, abych zlomila jeho zápěstí, čímž bych se vysvobodila. Na toho druhého by stačilo, abych ho kolenem zasáhla do intimních partií.

„Nenuťte nás použít násilí." Upřel na mě neústupný pohled, ale přesto sledoval okolí, kdyby se náhodou někdo připletl mezi nás.

„Mohla bych říct to samé, pane. Jenže já jsem slušně vychovaná a nepřepadávám lidi za bílého dne před jejich domem. Nepůjdu s vámi nikam, dokud mi nesdělíte důvod vašeho příchodu. Apelovat na moje vlastenectví je trochu chabý argument."

„Nedělejte si to ještě těžší, slečno Collinsová." Zdvihla jsem bradu a oba muže si změřila. Mohla jsem na ně zaútočit a utéct, ale zřejmě by to nic nevyřešilo, ale tak snadno jsem se nechtěla odvézt.

„Právě jsem přivezla bratra ze školy, je v domě a mohl by se ptát, kam jsem odešla bez jediného vysvětlení. Co kdyby zavolal policii?" Byl to můj poslední vzdor proti mužům a v duchu doufala, že alespoň tohle by mohlo zabrat, ale příliš jsem tomu nevěřila. Jenže kdybych se dala příliš snadno, mohli by toho zneužít příště a oni a jim podobní určitě přijdou. Oni se vždycky vrátí.

„Zaklepejte na něho a řekněte, že musíte odjet." Výraz toho muže nedovoloval odpor.

„Tomu neuvěří." Ne když tu nechám auto, protože bylo jasné, že tím neodjedeme, ale to jejich jsem neviděla.

„Slečno Collinsová, váš otec je tu velmi krátce, snad nechcete, aby dostal výpověď nebo mu dokonce byly odepřeny pravidelné výsluhy za jeho zranění." Musela jsem se kousnout zevnitř do tváře, abych je nepočastovala vlnou nadávek.

„Fajn," zavrčela jsem. Pustili mě, ale drželi se za mými zády. Neochotně jsem prošla předzahrádkou a vyběhla po schodech ke dveřím. Markovi boty se válely kousek ode dveří tam, kde je narychlo zul. Tolik jsem si přála vejít dovnitř a zamknout a ty muže nechat venku, ale měla jsem opodstatněnou obavu, že až by přišli příště, mohlo by to být o hodně horší.

„Marku?"

„Co je?" ozval se z obýváku.

„Volali mi z práce, musím se na tam na chvíli vrátit. Něco jsem nedodělala, tak snad to nebude trvat dlouho. Když tak si něco objednej, peníze jsou v kuchyni na misce."

„Jasně!" zakřičel, aniž by za mnou přišel a já se roztřásla. Teď už mě nic nedělilo od toho, abych s těmi muži odešla.

Kravaťáci se mě nehodlali vzdát, neochvějně stáli u paty schodiště, a jakmile jsem k nim sešla, popadli mě za paže a odváděli ulicí pryč až ke křižovatce, kde v odstavném pruhu stálo černé SUV se zatmavenými skly, kterého jsem si předtím nevšimla.

„Nastup," postrčil mě jeden z nich k zadním dveřím, které otevřel a strčil mě do vozu. Nastoupil si za mnou a ten druhý přisedl z druhé stany. Vepředu byl řidič a muž, jehož tvář jsem neviděla.

„Jedeme," zavelel ten, který seděl po mé pravici. Auto se rozjelo a jezdilo s námi minimálně půl hodiny nejzapadlejšími uličkami, než zaparkovalo nedaleko parku Fort Lincoln.

Celou dobu nikdo nepromluvil a já přemýšlela nad tím, co ode mě vlastně chtějí. Nemohli přeci vědět, že já něco vím, nikomu jsem nic neřekla. Neodvážila se nikde nic publikovat, všechny materiály byly v té kartonové krabici, kterou jsem schovala na půdu za vánoční ozdoby, na které bylo ještě trocha času.

Jako první z vozu vystoupil muž z předního sedadla, přestože ke mně stál zády, zdál se mi jeho profil povědomý. Neměla jsem však čas se na chvíli zamyslet a zapátrat paměti. Jeden z mužů otevřel, vytáhnul mě ven a docela hrubě postrčil k volné lavičce, kam jsem si sedla. Nakonec se ti dva vzdálili a kontrolovali okolí.

Když jsem konečně spatřila tvář muže, netrvalo mi dlouho, abych k němu přiřadila jméno.

Šedá myš byla tak trefná přezdívka, že jsem za ni Miu obdivovala ještě víc, ale zavčas jsem se uklidnila, abych na sebe nic neprozradila.

„Jsem velmi rád, že jste svolila ke schůzce, slečno Collinsová." Muž, Šedá myš neboli zástupce IOA Monroe se posadil vedle mě. Jakoby nic se opřel zády o opěradlo, přes které si položil levou ruku a lehce se ke mně naklonil blíž. Kdybych nebyla tak napnutá, vypadali bychom jako přátelé, kteří si povídají v parku na lavičce, ale tak vzdálené skutečnosti to snad ani nemohlo být.

„Vaši muži mi nedali možnost výběru," neodpustila jsem si trochu neomalenosti, ale s ním to ani nehnulo. Stále se tvářil zachmuřeně, jakoby snad nedokázal vyjádřit jinou emoci.

„Požádal jsem je, aby vás dovedli, a je pravda, že jsem jim nechal volnou ruku. Ublížit by vám neublížili, toho se nebojte." Znovu jsem si ho změřila, chvíli se mi zdálo, že je znuděný, jakoby to dělal každý den, ale spíš oplýval nadřazeností, úřednickou mocí, kterou nade mnou měl. Kdyby jen tušil, co vím, tak by se takhle netvářil, takže šlo o něco jiného než o Miu.

„A kdo jste a co po mně chcete." To už mu trochu vyletělo levé obočí nahoru v lehkém pobavení.

„Není důležité, kdo jsem, ale spíš, kdo jste vy, slečno Collinsová a co děláte pro svoji vlast." A bylo to tu znovu. Apelování na vlastenectví a patriotismus, jakoby to snad bylo nějaké zaříkávadlo, před kterým každý Američan poklekne.

„Co kdybyste přešel rovnou k věci, pane?" Poslední slovo jsem ze sebe dostala se silnou dávkou odporu.

„Zajímalo by mě, jak jste se seznámila s Davem Sheppardem." Lehce naklonil hlavu a čekal na moji reakci, aby ji mohl prozkoumat. Tuhle hru mohli hrát dva, takže jsem se zatvářila překvapeně.

„Proč se zajímáte o mého zaměstnavatele?" Od chvíle, kdy jsem získala stáž v Sheppardově firmě, jsem věděla, že by mě mohli jednou kontaktovat a náležitě jsem se na to připravila, protože by jim to mohlo být podezřelé.

„Ptám se, proč právě firma pana Shepparda."

„Hledala jsem námět pro přijímací esej na universitu a jako nejlepší mi přišlo promluvit si s nějakým úspěšným průmyslníkem, který se vypracoval o základu. Našla jsem nekrolog Patricka Shepparda a kontaktovala jeho syna. Sešla se s ním dvakrát a jeho zaujal můj zápal pro věc a pomohl mi mnohem víc, než jsem doufala. Dokonce mi nabídl stáž, než nastoupím na vysokou." Nudila jsem samu sebe, ale přesto jsem to dokázala říct s takovým zanícením, až jsem si chtěla za to gratulovat.

„S vaší rodinnou minulostí se chcete opravdu věnovat obchodu?" zeptal se Monroe otráveně. Nezdálo se, že bych ho přesvědčila.

„Vy snad děláte to, co dělají vaši rodiče?"

„Možná byste mohla projevit více vděku, slečno Collinsová. Země se o vás postarala ve chvíli, kdy by to ostatní vzdali."

„Na co tím narážíte?" Muži v oblecích kolem nás kroužili jako měsíc po oběžnici kolem Země.

„Budu tedy více konkrétní. Vaše uzdravení stálo daňové poplatníky nemálo peněz a bylo by od vás správné, abyste jim to nějak vrátila." Pomalu jsme se dostávali k jádru věci, ale nehodlala jsem mu to dát tak snadno.

„Vy tomu říkáte uzdravení? Možná nemáte přesné informace o mém zdravotním stavu, kam mohou nahlédnout pouze rodinní příslušníci."

„Slečno Collinsová, byla jste převezena do vojenské nemocnice, kde se o vás postarali daleko lépe než v té, kde by vás nechali zemřít, proto byste měla uvažovat o tom, že si armáda od vás zaslouží, abyste jí to vrátila." Rozčiloval mě ten jeho ledový klid a ta drzost, aby mě přinutil k tomu, abych se dala k armádě. Došlo mi, proč mě do toho tlačí, chtěli mě mít pod dohledem ještě víc než dosud. Naslibovali hory doly, ale bylo to k ničemu. Jak někoho armáda uchvátí, už ho nepustí. Začínala jsem tušit, že by to mohlo mít něco společného s tou nekřesťanskou smlouvou, kterou nechali Miu před nedávnem podepsat. Nechtěla jsem si připustit, že by ji mohli použít i proti mně.

„Pokud se mi snaží taktně naznačit, abych se přihlásila na vojenskou akademii, tak vás musím zklamat, se svým zdravotním stavem nemohu být ani záložník." To už se na mě Monroe usmál.

„Věřím, že jste velmi chytrá dívka a napadne vás takový obor, kterým budete mít k armádě blízko." Stáhnul svoji levou ruku zpět, jakoby mi naznačoval, že je náš rozhovor u konce.

„A když nechci změnit obor?" Vstal, urovnal si tmavě šedé sako a lehce se ke mně natočil. Kdybych k němu necítila taková odpor, jeho tvář zarostlá dvoudenním strništěm by byla i svým způsobem přitažlivá.

„Váš otec má jisté výsady, které mu mohou být odepřeny, nehledě na jeho dobrou pověst." To už jsem po něm chtěla skočit. „Nebo i zásluhy vaší zesnulé matky. Stačí tak málo, aby její přítomnost v jednom z letadel při jedenáctém září mohla být vysvětlena o trochu jinak, než jaká ve skutečnosti byla." To už jsem vzteky vyskočila na nohy a nebýt jednoho z těch strážců, už by ten pitomec měl moje prsty obmotané kolem krku.

„Jak se opovažujete!"

„Jak se opovažujete vy, zneužívat peníze daňových poplatníků, jako byste byla někým víc než běžní občané." Kývnul na své muže, kteří mě znovu chytili a odvedli do auta, jež nás odvezlo k našemu domu. Ještě než jsem odešla od auta, stáhlo se okénko u spolujezdce a Monroe se na mě podíval.

„Uvědomte si, Victorie, že váš dluh vůči Americe, je poměrně velký a nebude snadné ho splatit." Okénko vyjelo nahoru a já zírala na svůj zděšený odraz. Takže to mělo co dočinění s Miou. Monroe ji nesnášel kvůli lhaní a penězům, které stál její pobyt na Atlantidě.

Stála jsem tam poměrně dlouho, než jsem byla opět schopná donutit nohy dojít do domu, kde jsem zaskočeně padla do gauče a zírala na televizi, kde zrovna běžely zprávy, na které se díval Mark.

Ten se na mě snažil nezírat, ale bylo mi jasné, že ví, jak bídně se cítím. Celá jsem se třásla a snažila se udržet oči otevřené.

Potřebovala jsem si odpočinout. Vypnout, od všeho utéct a moci se oprostit od všeho, co mi neustále posílala Mia. Už jsem to nemohla snést. Nešlo jen o vzpomínky, s těmi přicházely i emoce, které mnou zmítaly jako rozbouřené vlny v moři s křehkým člunem. Stačila by jedna jediná prudší vlna a zhroutila bych se.

„Nechceš něco?" Markův starostlivý tón mě trochu probral a já k němu otočila hlavu. Už to tu bylo zas. Ten pohled jsem znala až bolestně dobře. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně trápil. To nebylo vůči němu správné.

„Jsem v pohodě."

„Nezdáš se mi tak," podotkl smutně. Jen jsem roztáhla ruce a on bez jediného zaváhání přisedl ke mně a já kolem jeho pohublého hrudníku omotala svoje ruce. Jiný kluk v jeho věku by se proti tomu bránil, ale společně jsme si prošli už hodně špatnými chvílemi od máminy smrti, že jen objetí nám mohlo pomoci. Ta jistota, že se na sebe můžeme navzájem spolehnout. Bratr se sestrou. Jedna krev, jedna rodina.

Nechtěla jsem si vůbec představovat, že bych o něj přišla, to jsem měla z první ruky od Mii a trvalo mi to poměrně dlouho než jsem se toho vzpamatovala, ale to bylo ještě v době, kdy jsem celý život Mii považovala za svůj výmysl a prostě mi to přišlo jako vhodné pro její vývoj, ale když se to celé ukázalo jako pravda, kterou jsem si potvrdila právě díky Davu Sheppardovi, plakala jsem spoustu nocí a prosila Boha, aby mě zbavil jejích vzpomínek na Markovu smrt. Málem mi z toho puklo srdce a teď, když mi v posledních dnech přicházely další a další vzpomínky na její cestu zpět do jejího času a zpět a kolik obětí to mělo, chtěla jsem umřít. Bylo to tolik bolesti, že jsem měla dojem, že ji nevydržím.

Jediné co mi pomáhalo, bylo vypsat se z toho, proto už byla krabice tak plná. Celý Miin život byl na hustě popsaných papírech, veškeré její bolesti a strachy, ale i lži. A i když jsem to nechtěla, začínala jsem lhát stejně, abych uchránila svoje tajemství, přestože jsem věděla, co to může mít za následek, nedokázala jsem se donutit, abych o tom někomu řekla. Bylo to tak sobecké, ale proč bych se po těch letech nemohla chovat sobecky?

„Táta za chvíli přijde domů," dostal po chvíli ze sebe Mark opatrně a já si povzdychla. Pustila ho a upravila mu vlasy. Uhnul hlavou, zašklebil se a já se musela nad tím pousmát. Konečně se zase objevil ten huberťák, který tu byl posledních pár týdnů.

„Děkuju."

„Nemáš za co. Jsem tu pro tebe." Zvednul se z gauče a bez jediného otočení se vydal do svého pokoje ve druhém patře.

Nakonec jsem se musela zvednout i já a hledala nějaké pozůstatky, které by mi prozradily, co si nakonec Mark objednal k jídlu, ale nic jsem nenašla, ani v obýváku ani v kuchyni. Teprve až v koši jsem našla prázdnou krabičku od pizzy. S úlevou jsem i já nakonec odešla do svého pokoje a s blokem se posadila na postel, abych dostala z hlavy další Miiny vzpomínky.

Bylo to nepříjemné, ale udělalo se mi potom o něco lépe, přesto ve mně zůstalo to malé semínko strachu, které do mě zasel Monroe. Horší ale bylo zjištění, že mě armáda bez ustání sleduje a že mi nedává možnost vlastní volby a že mě už nikdy z hledáčku nespustí a raději mi zničí budoucnost, jenom abych byla pod jejich dohledem.

Nemohla jsem o tom nikomu říct, ne však kvůli tomu, že by mi nevěřili, ale kvůli tomu, že vyhrožovali tátovi i máme. Moc dobře si byli díky Mie vědomi, že rodina je pro mě Achillovou patou a že kvůli jejich ochraně bych udělala cokoli, což bylo víc oslabující než bych si přála.

Tohle byla přesně ta chvíle, kdy bych tady potřebovala mámu, aby mi pomohla, poradila v tom, co dělat dál. Jenže ona by mi nenabídla možnost jak se z toho vykroutit nebo obejít. Ona by mi poradila, jak do toho vkročit s hlavou vztyčenou a vyřešit to jednou provždy.


 

Zástupce Monroe

 

Moc díky, že čtete příběh Johna dál. Ještě chvíli se budete setkávat s odkazy na Miu. Pokud máte nějaký dotaz, klidně pište, ráda na něj odpovím.

Vaše Nikol




« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!