OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 6. kapitola



StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 6. kapitolaNěkdy je těžké posoudit, co je správné a co ne. Správná a špatná rozhodnutí se mohou prolínat a vzájemně se stírat. Dokonce ani budoucnost to nemůže posoudit.

https://www.youtube.com/watch?v=8RDy31N0gdY

The Score - Can You Hear Me Now (Audio)

 

6. kapitola – Je pravda ta správná cesta?

Občas jsem mívala dojem, že dokážeme s bráchou komunikovat i beze slov, protože jakmile jsme přijeli domů, vytratil se do svého pokoje a nechal nás s tátou v obýváku o samotě, na něhož jsem se nedokázala ani podívat. Léky na bolest pomalu ustupovaly a bylo to, jako by se z mé mysli zvedala mlha. Hlavou mi vířily myšlenky, které se postupně skládaly do obrazu, znamenající jediné…

„Měl bys něco vědět, tati,“ začala jsem po minutách ticha a postupně mu vysvětlovala, co mě poslední měsíce trápilo. Slzy si našly svoji cestu a já ke konci téměř nedokázala mluvit. Ta pravda, že si ke mně snové vize našly zase svoji cestu, mě zdrtila asi nejvíc. Na jednu stranu jsem zachránila Marka, ale na druhou jsem měla šílený strach, jak to naši rodinu ovlivní.

„Moc mě to mrzí, holčičko,“ zašeptal táta se slzami v očích. „Odpusť, že jsem byl tak pošetilý a doufal, že se matčiny předpovědi nenaplní.“ Nemusela jsem to říct ani nahlas, aby mi došlo, že táta o mámině původu věděl.

„Připustila si někdy máma, že by to mohl být Mark?“ Nevěděla jsem, jestli mám cítit úlevu, že ta tíha osudu dvou galaxií netíží moje ramena, nebo být dotčená, že se mi snažili celé roky podsouvat, že jsem něčím víc, i když ne. Dělalo to ze mě sobce? Obě ty varianty.

„Pravda je taková, že ani jedno z vás jsme neplánovali. Elizabeth provedla jisté kroky, aby Janusovi znemožnila pokračovat ve výzkumu. Život si ale vždy najde svoji cestu, Vico, a když jsme se dozvěděli, že tě čeká, ani vteřinu neuvažovala, že by ti vzala právo na život a udělala všechno proto, aby tě držela z Janusova dohledu. Ať jsme se ale snažili sebevíc, neexistovala žádná cesta, jak ti zajistit možnost rozhodovat sama za sebe, což mělo za následek, že byl na cestě Mark a Janus k tomu ještě vytvořil geneticky upravenou verzi tebe.“

„Kate Sach.“

„Ano. To matku tak rozlítilo, že hledala způsob jak Januse zabít.“ Zděšeně jsem se zajíkla. „Nechci, aby to na ni vrhalo špatné světlo, ale souhlasil jsem s ní. Janus manipuloval s vašimi životy, aniž by na to měl právo, i kdyby na tom závisel osud celého vesmíru, tohle je problém Antiků, je to jejich vina, jejich chyba, kterou by měli napravit sami a ne před ní utéct na vyšší úroveň existence.“ Ještě nikdy jsem tátu neviděla takhle rozzlobeného. Vstal a svá slova vrhal do místnosti jako ostré díky, které pomyslně házel vstříc Antikům.

„Přišel jsem o ženu a jednu z verzí tebe, dokonce i o Kate a nedopustím, aby na vás ještě vznášela svá práva armáda nebo snad i vláda.“ Nebyla jsem schopná slova. Čekala jsem mnohé, ale ne to, že by o tom táta věděl a že by byl ochotný udělat takové věci, aby nás ochránil. Na kratičký čas jsem z něj měla strach, ale zároveň cítila takovou pýchu, že je právě on mým otcem a vděk, že mě spolu s mámou vychovali tak, jak mě vychovali.

Dlouhou dobu jsem měla za to, že je to pouze můj boj, ale ten boj započal už dávno před mým narozením a zdál se daleko důležitější než moje nebo Miiny dosavadní pokusy navrátit si možnost svobodné vůle a rozhodování.

Neměla jsem to srdce tátovi říct, že se hranice mezi vlastním rozhodnutím a předurčením z rukou Januse stírají. Ať se budeme všichni všemožně tomu snažit zabránit, pokaždé to dopadne tak jak původně Janus zamýšlel. V tomhle prostě nebyla možnost vlastní volby. Už kvůli tomu zemřela máma a Mia a zase to skončilo u toho, že za nás rozhodnou jiní.

„Možná nastala doba, abychom před sebou přestali mít tajnosti a řekli si všechno narovinu a pokusili se něco vymyslet společně.“ Táta se na mě podíval smutně souhlasným pohledem.

„Mrzí mě, že tohle musíte ve svém věku řešit,“ a s tím zavolal Marka, který stejně nespal, a společně jsme mu všechno řekli. Oba nás zaskočilo, když se nám přiznal, že se před lety setkal s Janusem a matka mu něco málo řekla, což vysvětlovalo spoustu věcí a ukázalo nám to, že on musel dospět mnohem dříve, než jsme počítali.

Myslela jsem si, že se mi po tom trochu uleví, ale jen mě to uvrhlo hlouběji do deprese. Celé ty roky utajování a snahy udělat to nejlepší, naši rodinu jen rozvrátilo a donutilo nás to, žít si své životy o samotě bez možnosti se někomu moci svěřit a tak nám to vzalo ty vzácné společné chvíle, které nám už nikdo nevrátí. A mohl za to program hvězdné brány, který zapomínal na jednotlivce a rodiny, nemyslel na to, jaký to může mít dopad právě na ně, protože mnohdy záleželo právě na nich.

„Podle mě, to má jediné řešení.“ Musela jsem uznat, že Mark z nás měl nejvíce času nad tím vším přemýšlet a učinit to správné rozhodnutí a já tušila, jaké bude.

„Tak to řekni,“ řekla jsem zklamaně a nedokázala se přitom podívat na tátu.

„Armáda si pro mě stejně přijde a je jedno jak nebo kdy. Proč z toho něco nevytřískat.“ Ani jsem se nad jeho podáním nepousmála, i když se celou tu situaci snažil odlehčit. „Oni potřebují mě, proč si nevyjednat vlastní podmínky.“ To už jsem se lehce pousmála.

„To nebude tak jednoduché, Marku. Nebudeme mít čas vyjednávat.“ V duchu jsem se modlila, aby se mě nezeptal proč. Jeho upřímný pohled u mne málem vyvolal další příval slz.

„Bez vás neodejdu.“

„Synku,“ oba jsme se podívali na tátu, „nedovolím, aby tě odvedli. Nesouhlasím s tím, co mi tu naznačuješ ty ani tvá sestra. Armáda nemá právo mi tě vzít.“

„Já ale půjdu dobrovolně, tati. V tom to vězí, chápeš. Když s nimi půjdu, s nadšením mi vyhoví, abyste šli se mnou.“ Jeho nadšení bylo až dětinsky naivní.

„Anebo taky ne.“ Táta se na mě rozzlobeně podíval, ale já nechtěla Marka nechat v takových nereálných představách. Díky Mie jsem zjistila, že i když jde o armádu, v jistých věcech se nebáli jít přes mrtvoly, i když by to nikdy nepřiznali. Neradi vyjednávali.

„Tak co tedy?“ Trhalo mi srdce, slyšet to jeho zklamání, ale svého malého brášku jsem hodlala bránit do posledního dechu.

„O něco se zítra pokusím.“

Těch několik hodin, které nám zbývaly na spánek, jsem nedokázala usnout. Pořád jsem uvažovala jak to udělat, i když byl plán jasný, měla jsem strach, co se stane, až do toho zasáhnu. Mohlo to dopadnout v náš prospěch, ale zároveň tu bylo vysoké procento nezdaru, takže když se ozval po deváté hodině zvonek, byla jsem okamžitě na nohou.

V obývacím pokoji postával generál O'Neill a tiše mluvil s tátou tak, abych jim nemohla rozumět. Jakmile si mě všimli, mluvit přestali.

„Dovedl jste ho, generále?“ zeptala jsem se bez pozdravu.

„Čeká v autě.“

„Chci s ním mluvit.“

Za pět minut jsem stála u televize a dívala se na muže s postupující pleší a brýlemi s černými obroučky, jak v dokonalém obleku postává za gaučem a zaujatě si mě prohlíží, bylo mi jasné proč.

„Možná byste se měl posadit, pane Woolsy,“ vyzvala jsem ho opatrně, kupodivu přijal a já zaujala pozici na protějším gauči.

„Čekal jsem, že se alespoň představíme,“ začal nevinně a já zavrtěla hlavou.

„Ode mě to bude znít nepřístojně, ale doba lží skončila a je načase jednat narovinu, pane Woolsy. Takže si přestaneme hrát na to, že jste mě nikdy neviděl, když to není pravda.“ Ve tváři se mu mihnulo překvapení spojení s poznáním.

„Tak přeci jen sdílení vzpomínek nebylo jednostranné.“ Pomalu jsem přikývla.

„Snad nebude ode mě drzost, doufat, že mi dlužíte laskavost za záchranu života.“ Samotnou mě ta věta stála hodně sil a mrzelo mě, že musím začít právě takhle.

„Takže sdílení až do konce.“ Ten truchlivý tón mnou otřásl. Měla jsem chuť utéct do svého pokoje, přetáhnout přes sebe deku a brečet, dokud by na mě všichni nezapomněli, ale to nebylo možné, už dávno nešlo o mě.

„Není mi to příjemné, proto přejdu rovnou k věci. Bratr půjde dobrovolně, má zájem, aby byl výzkum dokončen, protože to je jediný možný způsob, jak tohle všechno ukončit a mít díky tomu možnost žít alespoň trochu normální život.“ Pan Woolsy souhlasně přikývnul.

„Předpokládám, že má nějaké podmínky.“ Alespoň v něčem jsem se nemýlila.

„Pochopíme, když nebudete mít takovou pravomoc, ale už je opravdu těžké někomu věřit.“ Při posledním slově se mi zadrhnul dech. Dalo mi hodně práce, abych se na místě nerozbrečela.

„Mohu ti říkat, Victorie?“ Přikývla jsem. „Udělám všechno co je v mé moci, Victorie.“

„Ať chtějí vzít bratra kamkoliv, táta už nebude pod neustálým dohledem, a když to okolnosti dovolí, bude ho moci navštěvovat a pokud to bude možné, chci jít s ním, abych na něho mohla dávat pozor.“

„Vlastně jsem to očekával a provedl jsem předběžné kroky, ale je mi líto, že tě musím zklamat, Victorie, ale vedení IOA si nepřeje, abys u toho byla.“ Věřila jsem mu, už jen kvůli tomu, že dokázal přemýšlet dopředu a předpokládat naše kroky, za což si vysloužil moji důvěru, přesto i já byla na tuto eventualitu připravena.

„Nuže dobrá, ale myslím si, že vedení IOA svoje rozhodnutí změní, až na Atlantidě poprvé spustí bránu. Můžete jim to takhle říct, pane Woolsy, budeme s bratrem čekat.“ Nezdál se zmatený, ale měl tolik taktu, aby se dál nevyptával. Klidně vstal, uhladil si sako a natáhnul ke mně ruku, abychom si potřásli. Stiskl mě pevně a donutil mě tak přistoupit k němu blíž. Ucítila jsem, jak mi nepatrně něco strká do závěsu levé ruky, která mě díky probdělé noci příšerně bolela a já už si přála, aby byl pryč, abych si mohla vzít léky na bolest.

„Na to mohu říct pouze to, abys s otcem dohlédla, aby byl bratr do osmačtyřiceti hodin nachystaný na přesun.“ Aniž bych nějak reagovala na to, co mi dal, jsem povolila sevření a o krok ustoupila.

„Dávám tomu dvanáct hodin.“ To už se do obýváku vrátil táta s generálem O'Neillem.

Richard Woolsy se společně s O'Neillem posadil na zadní sedadlo přistaveného auta a s mluvením počkali, dokud nevyjeli z ulice.

„Tak co?“ zeptal se Jack netrpělivě.

„Řekl bych, že máme dvanáct hodin na to, abychom sehnali co nejvíce lidí z původní expedice, kteří budou ochotní do toho jít znovu.“

„Jen zařiďte, abych se nemusel vidět s McKayem, nenesl bych to jeho, já vám to říkal,“ ozval se O'Neill a díval se z okénka na ubíhající řady domů, když mířili zpátky na ministerstvo.

„Jak je libo, Jacku. Musíme jen zařídit správné načasování.“

„IOA se to nebude líbit.“ S tím musel Woolsy souhlasit.

„Upozorňovali jsme je, jak to může dopadnout, dokonce jsem je připravil na to, co bude podmínka Collinsových. Mohu jen doufat, že nastalý zmatek je donutí přehodnotit svoje rozhodnutí.“

„Děláme dobře, když jí dovolíme se vrátit zpátky na Atlantidu? Raději bych tam viděl Thomase.“

„Jacku, plukovník Collins, přestože má své informace, není v takovém fyzickém stavu, aby dokázal svého syna ochraňovat.“

„To ani Victorie.“ O'Neill začal pochybovat o svém rozhodnutí. Celé ty roky snah tomu zamezit a stejně se to dělo znovu, jako nekončící smyčka.

„Pořád to není takové omezení, jako má jejich otec. Chybějící noha je daleko vážnější fyzický handicap, než jaký má Victorie a se všemi zkušenostmi, které má díky Mie, je ta nejpovolanější, která má šanci chlapce ochránit a její neobvyklý dar se může Atlantidě hodit.“

„Woolsy, pokud jsem to pochopil správně, když minule ten dar město zachránilo, Collinsová přitom zemřela.“

„To ano, ale tentokrát máme čas vše promyslet a udělat věci správně, na tom Victorii záleží nejvíce. Už žádné lži a tajnosti.“

 

Atlantida, odvrácená straně Měsíce

Radek Zelenka spolu s několika techniky procházel znepokojivá data, kterých si byl vědom pouze on a jediný, komu by o tom teď chtěl říct, byl někde na Zemi a neexistoval způsob, jak se s ním spojit.

„Doktore Zelenko, doufám, že naše mise nebude mít zpoždění.“ Radek zvednul oči od displeje laptopu a trochu si přistrčil brýle výš, aby si mohl prohlédnout nového plukovníka, kterého sem doporučila IOA a sestavila mu tým, který bude odcházet na průzkumné mise z Atlantidy.

„Máte ještě deset hodin, plukovníku. Atlantská brána nebyla v provozu několik měsíců, musíme si být jistí, že se nic nestane.“ Důstojník letectva plukovník Dean Hill se opřel o konzoli před Radkem a škodolibě se na něho usmál.

„Jen doufám, že se to nepokusíte sabotovat stejně jako McKay nebo Woolsy.“ To už se Radek značně ošil.

„To ani v nejmenším, pane, ale tohle není SGC, ale mimozemské město.“

„Máte devět hodin, abyste to dal dohromady.“ Ještě než odešel, usmál se na doktora takovým způsobem, až mu to nebylo příjemné a jen se rozhlédl po prostoru brány, kde se pohybovala drtivá většina lidí, jež sem prosadilo IOA. Radek byl jeden z mála lidí, kteří z původní expedice směli ve městě zůstat, aby ho udržovali a před první misí tu skutečně zůstal jako jediný.

„Doktore Zelenko, na zabezpečené lince máte hovor z SGC.“ Jeden z pomocných techniků ukázal na bývalou kancelář velitele Atlantidy, kam se od návratu na Zem neodvážil vstoupit. I když bylo všechno uklizeno, vzpomínky mu nikdo vzít nemohl. Zhluboka se nadechnul a vešel dovnitř. Nedovolil si sednout za stůl, zůstal stát před ním a zdvihnul satelitní telefon k uchu.

„Tady Zelenka,“ zvednul pohled k operačnímu, kde se technici zastavili na svých místech a vůbec se netajili tím, že se snaží poslouchat, proto Radek došel ke skleněným dveřím a zavřel je, ale věděl, že je to jen malá útěcha.

„Doktore Zelenko, tady Richard Woolsy.“ Jakoby Radkovi spadl kámen ze srdce.

„Pane Woolsy, ani netušíte, jak rád vás slyším.“

„Velice se omlouvám, doktore, že jsem vás nemohl kontaktovat dřív, ale nebylo mi to umožněno, ale k věci, jak probíhají práce ke spuštění brány?“

„Upřímně? Vůbec se mi to nelíbí. Provádíme předběžné simulace, ale znepokojuje mě narůstající energie v kondenzátorech. Je to sice zanedbatelné, jen drobné odchylky. Přesto…“

„Doktor McKay sdílí vaše obavy, prozatím to sledujte a za deset hodin uvidíme, pokud by se to nějak zvrtlo a my museli provést preventivní kroky, mohu počítat s vaší účastí?“ Radek se k lidem v operačním otočil zády, aby mu nemohli vidět do tváře.

„To si pište. Jsem tu však jediný, zbytek lidí je roztroušeno po planetě, pane.“

„Nebojte se, na tom se už pracuje, vy to sledujte, a kdyby bylo potřeba, ihned se spojte s velitelstvím, i kdyby vám nový velící Atlantské týmu nařídil, že máte kontaktovat zástupce IOA. Rozumíme si, Radku?“

„Zajisté, pane.“

 

Velitelství SGC, Colorado

Richard Woolsy postupně začal obvolávat bývalé členy expedice. Potěšilo ho, když převážná většina souhlasila s návratem, nepochyboval o tom, že to nedělají jen kvůli objevům ale i z povinnosti pomoci obyvatelům Pegasu.

„Jak to jde?“ Připojil se k němu generál Landry.

„Velmi dobře.“

„Richarde, položím vám jednoduchou otázku.“ Pan Woolsy odložil telefon. Podíval se na generála, který vypadal značně skepticky.

„Nuže do toho.“

„Zažil jsem toho tady už hodně a jsem zastáncem toho, aby byli Wraithi poraženi, ale vzít ty děti s sebou? Vím, jak to dopadlo minule, nebylo by bezpečnější, kdyby zůstali na Zemi a výzkum pokračoval v oblasti 51?“

„Také bych byl raději, kdyby to probíhalo na Zemi, ale věřím doktoru McKayovi a Zelenkovi. A hlavně, kdyby slečna Collinsová k tomu neměla důvod, tak by mi nic nenaznačovala. Je pravda, že bych ji viděl spíše zde na Zemi, ale jelikož má veškeré vzpomínky svého staršího já, tak tím snaha ji nezapojit do programu, postrádá smysl. Neříkám, že je úplně stejná jako ta co byla na Atlantidě, ale se všemi těmi vzpomínkami si myslím, že ona dokáže svého bratra ochránit. Hlavně ví, co má čekat a jak má reagovat, nepotřebuje výcvik, a kdyby bylo víc takových lidí, dokázali bychom hrozby pro Zemi a obě galaxie efektivněji vyřešit bez mnoha ztrát na životě.“ Woolsy se upřímně podíval na generála a dál pokračoval ve svém projevu, i když si nervózně pohrával s perem, kterým si odškrtával navrátivší členy expedice.

„Zcela narovinu, Hanku, ta mladá žena dostala druhou šanci, aby mohla žít normální život a stejně je ochotná to podstoupit znovu. Nepopírám, že bych byl raději, kdyby jednala sobecky, ale kdo by na jejím místě byl ochotný tohle všechno postoupit znovu? Musela čelit nátlaku z vedení IOA, jenom aby svoji rodinu ochránila a když to nevyšlo, zachovala se přesto správně. Dostala šanci napravit dřívější chyby. Chopila se jí a řekla pravdu. A ten chlapec? Je mu patnáct a přesto je ochotný do toho také jít, dobrovolně i s možností, že by to mohlo dopadnout špatně. Celá ta rodina vždy jednala v zájmu naší země a vlastně celé planety. Takoví lidé tvoří naši zemi, tu pravou podstatu lidství, přestože to může pro ně znamenat konec. I přes vidinu hrozných následků to podstupují stále znovu. Nečekají odměnu nebo oslavy za jejich hrdinství, jednají tak jak jim velí jejich morálka.“ To už se Woolsy musel postavit, protože ze svých slov byl rozechvělý a srdce mu tlouklo rychleji. To se mu nestávalo příliš často.

„Mnohokrát jsem si pokládal otázku, jak bych já reagoval na jejich místě a upřímně, určitě bych se takhle nezachovat, zachránil bych si vlastní život. Teprve až velení Atlantidě mi otevřelo oči a donutilo se zamyslet nade všemi, kteří mají co dočinění s programem. Mnoho lidí jedná na základě rozkazů svých nadřízených, jež nikdy neopustili Zemi a neviděli na vlastní oči ty hrůzy, co se ve vesmíru dějí, a pak jsou tu ti, kteří jsou mnohdy podceňováni, a přesto si uvědomují, že rozhodnutí mohou ovlivnit i naprosto obyčejné lidi a jednají v jejich prospěch, ne svůj. A na takových lidech mnohdy stojí osud všech. Je to stejné jako v pozemských válkách mezi státy. Je tolik příkladů, kdy vojáci dali na svůj instinkt a jejich neuposlechnutí dokázalo zvrátit hrůzy, které by se staly, kdyby se řídili rozkazy. Na Atlantidě jsem to viděl tolikrát a jedno takové rozhodnutí mi zachránilo život a s ním i celou Atlantidu, která pak zachránila Zemi.“ Zastavil se před oknem a shlížel na bránu. Po dlouhých letech ji přestal vnímat jako pouhý nástroj na získávání technologií, ale uvědomil si ten potenciál, jaký má ve sbližování různých národů a bytostí.

„Lidí, jako jsou Collinsovi, bychom si měli vážit. Hanku, a dát na jejich instinkt. Víc jako oni a nebylo by ve světě tolik zla.“ Woolsy se otočil ke generálovi, který nepatrně přikývnul.

„Možná máte pravdu, Richarde, ale je to právě pro ty dvě děti ta správná cesta?“ Pan Woolsy pokrčil rameny.

„Nemám tušení. Možná nastala doba, abychom jim přestali podsouvat naše přesvědčení a nechali je, aby tentokrát mohli rozhodnout sami za sebe.“

„Co když to bude špatně?“

„Máme i další možnosti. Může se nám podařit najít retrovirus i bez nich, třeba. Po galaxii máme spoustu spojenců, kteří s námi mohou bojovat proti hrozbě společně. Myslím si, že když se nám nabízí možnost dosáhnout vítězství rychleji, byli bychom hloupí, kdybychom toho nevyužili. Oni nejsou jediná možnost, Hanku.“

„Chápete, že tohle vysvětlení velení nepřijme.“ Generál Landry chápal Woolsyho postoj, sám si za ty roky uvědomil stejné věci, ale stále tu byl někdo, kdo bude rozhodovat za ně.

„Proto jsem učinil vlastní kroky, abych zvýšil naše možnosti.“ Woolsy svěřil Landrymu, že dal Victorii Collinsové lokátor, aby byla možnost vzít s sebou i ji.

„Snad si uvědomujete rizika, Richarde.“

„Jistě a jsem ochoten je podstoupit, generále.“

 

Washington, D.C.

Mark mi pomohl přenést krabici z půdy do obýváku, kde jsem ji otevřela před tátou a ukázala mu celý život mého staršího já a požádala ho, aby to střežil, kdybych se nevrátila. Nedokázala jsem to říct, dokud s námi byl bratr.

„Nečekáš snad, že po tomhle tebe nebo Marka na tu bláznivou misi pustím.“ Byla to jeho poslední snaha nás donutit to odvolat. Nechtěl připustit, že bychom opustili Zemi, ale moje vize byla jasná. Nemohla jsem mu to říct přímo, ale pochopil to. Atlantida nemohla zůstat. Musela se vrátit zpátky do Pegasu. Antikové se proti tomu pojistili a zbývalo jen pár hodin, než na to přijdou ostatní a budou muset jednat.

„Přísahám, že se Markovi nic nestane. Udělám pro to všechno, co budu moct.“

„Vico,“ povzdychnul si táta a zabořil tvář do dlaní.

„Tati…“ Posadila jsem se vedle něho na gauč a pohladila ho po rameni.

„Přesně tohle mi řekla tvoje matka, kdy odlétala do Washingtonu a už se nevrátila.“ Pohled na tátu v tomhle stavu mi trhal srdce.

„Možná se to mělo stát, abychom se rozhodli. Bůh nám dal svobodnou vůli, a i když jsou jeho cesty nevyzpytatelné a mnohdy i bolestivé, má to svůj důvod.“ Táta se na mě nazlobeně podíval.

„Nemluv mi o Bohu, když tohle celé naplánovat ten Antik. Hrál si na Boha a ovlivnil tolik lidí, aniž by myslel na následky.“ Už dávno jsem pochopila, že Janus byl pro něj nepřítel číslo jedna. Ať se táta snažil sebevíc, jeho odkaz mu bral rodinu a on proti tomu nemohl nic udělat, ale já Januse na jednu stranu chápala. Byl ochotný vzdát se svého života a možnosti povznést se a nemuset se ničím zabývat a i přes výslovný zákaz chtěl vyřešit chybu vlastních lidí, když oni od toho dali ruce pryč, jakoby se jich to netýkalo.

„Věř mi, tati, kdybych byla tou, která to může vyřešit, okamžitě bych si s Markem vyměnila místo. Máma se celou dobu snažila, abychom mohli rozhodovat sami za sebe. Proto nemůžu a nechci Marka nutit, aby si to rozmyslel, to raději půjdu s ním, abych dala na něho pozor. Věř mi, že mám dost zkušeností, abych to dokázala.“

„Kdy jsi takhle dospěla?“ zeptal se mě smutně.

„Odpověď se ti líbit nebude.“ Ani jsem to nemusela říkat nahlas, protože jsme oba věděli, že to bylo v den, kdy máma umřela.

Když jsem odešla nahoru, našla jsem Marka v pokoji, jak si balí nejnutnější věci. Měl malý vojenský batoh a já se musela lehce pousmát. Byl mnohem chytřejší, než jak se prezentoval, skromný a spravedlivý k tomu. To byl můj mladší bráška.

„Balím si správný věci?“ zeptal se, aniž by se otočil ke dveřím. Došla jsem k posteli a nahlédla do batohu.

„Určitě si vezmi nějakou osobní věc.“

„Postahoval jsem si do tabletu všechno, co bychom se měli učit do konce školního roku a celý následující rok.“ Položila jsem mu ruku na rameno a přitáhla si ho blíž.

„Osobní neznamená školní učivo,“ řekla jsem mu s úsměvem, přestože se mi z toho chtělo brečet.

„Snad si nemyslíš, že jsem si tam nedal nějaké hry?“ Mrknul na mě a dál si balil. Přesto mi neušlo, jak se s obavou v očích podíval na hodiny. Zbývaly dvě hodiny do mé předpovědi. Což mě donutilo si jít taky zabalit. Ze strachu jsem ještě nezačala, přestože hluboko uvnitř jsem věděla, že není jiné cesty.

Posadila jsem se na postel a na mobilu vytočila číslo, na které jsem od stěhování z Tucsonu ještě nevolala. Chvíli to vyzvánělo a já nedokázala přemýšlet nad tím, kolik je v Arizoně hodin.

„Vico?“ Jakmile jsem uslyšela jeho hlas, trochu se mi zvýšil tep.

„Ahoj, Seane.“ Musela jsem si odkašlat, abych dokázala mluvit. „Omlouvám se, že volám po takové době.“ Na druhé straně bylo dlouho ticho, až jsem se chtěla zeptat, jestli tam pořád je.

„Máš pravdu, už je to dlouho. Proč voláš?“ Náš rozchod tenkrát proběhl docela v klidu, jakoby Sean pochopil, že po tom, co jsem málem umřela, že se mi změnily životní priority.

„Chtěla jsem se ti omluvit.“ Nervózně jsem popocházela po pokoji a občas zahlédla v zrcadle svůj odraz. Sundala jsem si závěs a zraněnou ruku jsem měla strčenou v kapse kalhot. Nepříjemně mi v ní cukalo, i když jsem si vzala prášky na bolest, ale spíš za to mohlo, že jsem ještě nespala. Vlastně jsem se bála spát.

„A za co přesně?“  V jeho hlase jsem zaslechla ledový odstup, i když jsem doufala, že za ty měsíce se z toho dostal.

„Že jsem se ti neozvala.“

„Odstěhovala ses na druhou stranu států, je to pochopitelné.“ Došlo mi, že byla hloupost mu volat, jen jsem sypala sůl do téměř uzavřených ran.

„Mrzí mě to, Seane.“ Posadila jsem se na postel a zírala na prázdný batoh a zraněnou rukou zvedla dva USB disky.

„Co se děje, Vico? Nikdy jsi takhle sentimentální nebyla.“ Tohle jsem na něm měla ráda, dokázal ze sebe ukázat vždy jen to nejlepší.

„Jsi můj kamarád, Seane?“ Vzpomínala jsem na ty roky, co jsem s ním chodila a na ty další, co s ním byla Mia, a uvědomila si, že už dávno před tím, než jsem to loni ukončila, z našeho vztahu vyprchalo vše milostné a my byli jen dva přátelé, co spolu chodí a já nechtěla udělat znovu stejnou chybu. Sean byl skvělý kluk, co si zasloužil něco lepšího a díky Mie jsem si to zavčas uvědomila.

Nějakou dobu bylo na druhé straně ticho, které nakonec proříznul povzdech. „Vico, my jsme byli vždycky přátelé. Nepopírám, že jsem se na tebe zlobil, když ses se mnou rozešla. Přičítal jsem to tvé vážné nemoci a nějakou dobu mi trvalo, než mi došlo, že jsi vlastně udělala dobře. Jsi moje kamaráda a vždycky jí budeš. Přesto mám dojem, že kvůli tomuhle nevoláš. Řekneš mi, co se stalo?“

„Po telefonu ti to říct nemůžu. Nějakou dobu budu pryč. Všechno ti potom vysvětlím, ale slib mi, že si to necháš pro sebe.“

„Samozřejmě. Pro tebe vždycky, Vico.“

„Mám tě ráda, Seane.“

„Já tebe taky. Buď opatrná, ať jedeš kamkoliv.“ Ukončila jsem hovor a zasedla ke stolu a nadepsala obálku Seanovou adresou, vložila do něj USB a odnesla ho dolů do misky, kde jsme dávali dopisy na odeslání, a vrátila se do pokoje zabalit si pár věcí včetně druhého USB.

 

Atlantida, odvrácená straně Měsíce

„Zelenko! Co myslíte tím, že se spustila autodestrukce?!“ Plukovník Hill stál před ovládací konzolí, oblečený na svou první misi a vztekle křičel na Radka.

„Upozorňoval jsem IOA, že současné použití pozemské brány a té atlantské není dobrý nápad. Antikové zřejmě dali do nastavení pojistku, aby byla používána pouze v Pegasu nikoli v Mléčné dráze. Energie v kondenzátorech dosáhla kritického množství, a proto se spustila autodestrukce, kterou nemohou nijak vypnout.“

„Kolik máme času?“ Radek se podíval na obrazovku laptopu.

„Necelé dvě hodiny?“

„Okamžitě kontaktuje IOA!“

„V takové situaci musím nejprve kontaktovat velení SGC, které následně kontaktuje IOA, pane.“

„Tak dělejte!“

Radek se spokojeně usmál, tak aby to plukovník neviděl a odešel do Woolsyho bývalé kanceláře, aby zavolal satelitním telefonem. Netrvalo to dlouho a za pomoci Apolla byla evakuována převážná většina personálu z IOA a místo nich se začali na Atlantidě objevovat bývalí členové expedice a jako prvního přenesli pana Woolsyho, který ihned ze své staronové kanceláře začal organizovat příchozí členy.

„Dámy a pánové, prosím, okamžitě opouštějte prostor brány, aby bylo místo pro další, nemáme mnoho času,“ volal pan Woolsy na přibývající členy, kteří se postupně objevovali před bránou.

Bílé záblesky přicházely s intervalem třiceti vteřin. Lidé byli v civilním oblečení s vojenskými batohy, ve kterých měli narychlo sbalení své věci.

Doktor McKay už seděl na svém místě za ovládací konzolí a pokoušel se nějak obejít autodestrukci a rukou přitom od sebe odháněl Radka, který se mu snažil vysvětlit, že to vypnout nejde.

„A jak máme jako odletět, abychom během letu nevybuchli?“ vykřiknul na svého kolegu frustrovaně.

„Musíme doufat, že jak opustíme Mléčnou dráhu, tak se autodestrukce vypne.“

„Ty ses za poslední měsíce dal na věštění, Radku?“ vyštěkl Rodney vztekle.

„Ne, ale mohu doufat, že to tak Antikové zařídili.“

„Tak díky za tvůj pozitivní postoj. Já tu ale potřebuju okamžitě Shepparda, aby si sednul do křesla a co nejrychleji město zvednul z povrchu. Tak kde je?“ Rodney se otočil na Woolsyho, který se k nim připojil, jakmile instruoval další skupinu, aby opustili prostor brány.

„Podplukovník Sheppard musí s Rononem najít vhodné místo pro přenos, jsou právě v nemocnici, abychom nezpůsobili pozdvižení.“

„Tak ať si pohnou, jinak až tohle město vybuchne, tak odpálí Měsíc a jeho obrovské kusy zničí Zemi efektivněji než super úl.“

„Nebuďte tak melodramatický, doktore,“ pokáral ho Woolsy a zaposlouchal se do dalšího hlášení, které dostal do sluchátka. „Skvěle, za dvě minuty sem přenesou podplukovníka s Rononem.“ A skutečně za dvě minuty se před bránou objevil Sheppard s Rononem, který měl na čele bílou náplast, a jeho triko neslo následky připomínající rvačku.

„Rád vás vidím, podplukovníku, očekávají vás u křesla.“ John Sheppard vypadal, že by ještě potřeboval pár minut, aby se dal dohromady, ale jen přikývnul a rozvážným krokem se vydal ke schodům, během chůze se stačil zeptat Ronona, jestli to zvládne a ten ho jen odmávnul a vyšel schody za ním a zamířil rovnou za Woolsym.

„Ani snad nechci vědět, co jste dělali.“ Vysoký Sateďan jen pokrčil rameny, kývnul na Rodneyho a Radka a vydal se k zábradlí, kde sledoval nově příchozí.

„Dobře, máme tu poslední dva přenosy,“ oznámil Woolsy a šel se postavit vedle Ronona. Ve dvou bílých záblescích se objevili sourozenci Collinsovi, na které se překvapeně otočilo pár opozdilých členů, kteří zůstávali v prostoru brány.

Radek s Rodneym oba vzhlédli s ústy dokořán, vyměnili si překvapené pohledy, přestože Rodney věděl, kdo přijde, ale stále nemohl uvěřit vlastním očím.

„Tohle vyřídím sám, doktore Zelenko, za chvíli se vrátím, informujte mě, až podplukovník Sheppard bude připraven odletět.“ Woolsy si pospíšil dolů a přivítal se s Victorií Collinsovou potřesením ruky. Neušlo mu, že od rána už nemá ruku v závěsu a jen ji má zastrčenou do kapsy riflí.

„Jsem rád, že jste dorazili. Když dovolíte, odvedu vás do zasedací místnosti, kde vyčkáte, než odstartujeme. Prvně musím obstarat expedici, a jak bude čas, do všeho vás zasvětím.“ Victorie přikývla a zdravou ruku přehodila bratrovi přes ramena a pomalu ho strkala ke schodům, protože Mark s údivem sledoval prostor brány a řídící místnost.

„Na to budeš mít času dost později,“ postrčila ho a chlapec se konečně rozešel do schodů. Woolsy je dovedl do zasedačky a požádal je, aby nikam nechodili a už zase spěchal za doktory, kteří se právě dohadovali, jestli mají použít pohon červí díry.

„A v čem je problém?“ zeptal se netrpělivě.

Rodney protočil oči. „Pořád je to hodně nestabilní pohon a může se stát, že během cesty vyhoří a my se zasekneme někde bůhvíkde a budeme plout vesmírem, jak se nám už jednou stalo.“ Nezapomněl podotknout a připomněl tím události, kdy museli kvůli útoku Wraithů opustit domovskou planetu Atlantidy Lanteu.

„Jenže kdybychom měli letět na podsvětelné motory, mohlo by se to stát taky a zasekneme se opravdu někde mimo. Pomocí pohonu červí díry můžeme navolit několik skoků tak, abychom se objevili u předem určené planety, abychom byli pojištěni, že nezůstaneme, kde nic není, Rodney. Celé ty měsíce, co jsem byl na Atlantidě, jsem na tom pracoval, kdyby ten pohon byl potřeba.“ Snažil se Radek přesvědčit druhého vědce, který nevypadal, že je jeho nápadu nakloněn.

„Raději použijeme podsvětelné motory, v křesle se může střídat John s Carsonem nebo někým dalším.“ Prosazoval urputně svůj plán Rodney.

„Jenže, co když se ta autodestrukce vypne až tehdy, až budeme v Pegasu?“

„Nejednou je z tebe zase skeptik, Radku?“ Neodpustil si kousavou poznámku Rodney.

„No tak, pánové, musíme to co nejrychleji vyřešit, zbývá nám už jenom dvacet minut, než bude konec jak s námi tak, i se Zemí.“ Upozornil je Woolsy neústupně. Vědci se na sebe podívali. Radek stiskl rty a naklonil hlavu na stranu. Rodney protočil oči, pootevřel ústa a rozhodil rukama.

„Tak fajn, použijeme pohon červí díry. Musíme ale přesně vypočítat ty skoky, a jestli ten pohon během toho vyhoří, tak si pamatujte, že jsem to říkal.“

„Nuže do toho.“ Woolsy propustil oba dva vědce a požádal, aby ho spojili s podplukovníkem Sheppardem. Upozornil ho, jaký pohon použijí, tak ať je za pár minut připraven. V duchu Woolsy doufal, že to stihnou a jen se podíval k zasedací místnosti, kde čekali sourozenci a musel se hodně snažit, aby za nimi nešel. Na těchto dvaceti minutách závisela budoucnost města i Země a on doufal, že se Zelenka nemýlí a oni to stihnout.

Popocházel po své kanceláři, kde za ním přišla Teyla ve svém typickém oblečení pro Athosiany a doprovázela ji doktorka Kellerová a doktor Becket.

„Dobrý den, pane Woolsy. Co potřebujete?“ začala Teyla.

„Děkuji, že jste přišli tak rychle. Měl bych na vás prosbu, Teylo, v zasedací místnosti jsou sourozenci Collinsovi, byl bych rád, kdybyste je vzala k sobě a Kananovi a postarala se o ně, než dorazíme do Pegasu. Určitě budou trochu vyděšení, tak bych nerad, aby byli v takové situaci sami a neinformovaní.“

„Dobře a co jim mohu říct?“

„Jen je uklidněte, že je všechno v pořádku a že jak dorazíme na místo, budu se jim věnovat.“

„Dobře,“ přikývla Athosianka a vydala se vyzvednout sourozence.

„A my pane?“ Jennifer se ohlédla po Teyle, jakoby nemohla uvěřit tomu, pro koho jde.

„Jennifer, vás požádám, abyste byla připravena na ošetřovně, kdyby se během startu někdo zranil a vás Carsone, abyste zašel do místnosti s křeslem a byl tam, kdyby podplukovník potřeboval vystřídat.“

„Ano pane,“ odpověděli doktoři současně a už vyrazili na místa určení a nechali Woolsy v kanceláři. Ve dveřích se minuli s Radkem, který držel v ruce tablet, aby oznámil, že dokončili výpočty a jsou tedy připraveni vyrazit.

„Nuže, tak jdeme do toho, teď nebo nikdy,“ souhlasil vedoucí Atlantidy a společně s Radkem přišli k ovládací konzoli, Woolsy si nechal zapnout interkom pro celé město.

„Dámy a pánové, právě jsme dokončili výpočty pro použití pohonu červí díry a provedeme několik skoků, které nás dostanou zpátky do Pegasu, proto vás nabádám k opatrnosti. Jestli máte možnost ještě zajistit vybavení, které přišlo společně s vámi, a předejdete tím jeho zničení, budu vám za to vděčný, ale ne na úkor zranění. Najděte si bezpečné místo, usaďte se a pořádně se držte. A nyní, popřejme si štěstí a mnohokrát vám děkuji, že jste se do města vrátili.“ Woolsy kývnul na technika Chucka, který vypnul interkom.

„Tak tedy, doktore McKayi, spusťte to.“ Rodney instruoval Johna, který v křesle spustil motory, aby se město zvedlo z měsíčního povrchu. Všechno se začalo třást a Woolsy s ostatními se musel zachytit, aby neupadl. Přidal se k nim Ronon, který se ležérně chytil zábradlí a sledoval Rodneyho nejistý výraz, když město pomalu stoupalo do volného vesmíru, aby se dostalo z gravitace Měsíce a John tak mohl spustit pohon.

„První skok za pět, čtyři, tři, dva, jedna – teď!“ vykřiknul Rodney a stisknul tlačítko na panelu, John v křesle potvrdil příkaz. Město se zatřáslo ještě silněji a všichni ucítili trhnutí, při kterém jim zatrnulo ve vnitřnostech.

„Druhý skok za tři, dva, jedna – teď!“ Rodney znovu stiskl tlačítko a to se ještě opakovalo čtyřikrát, než při šestém skoku se rozezněl celým městem poplach a prudkým trhnutím antické město vyskočilo do volného vesmíru.

„Co se stalo?“ zeptal se Woolsy rozechvěle a snažil se ignorovat nevolnost.

„Přesně to, o čem jsem mluvil,“ ozval se Rodney naštvaně. Zhluboka se nadechnul a začal něco ťukat do klávesnice.

„A to je co?“ ozval se i Ronon nenuceně svým hlubokým hlasem.

„Pohon vyhořel, pane,“ potvrdil ten nejhorší scénář Radek a ani se nedovažoval podívat na Rodneyho, který dál zběsile mlátil do klávesnice.

„A kde jsme?“ zeptal se Woolsy otřeseně.

„Někde tři sta tisíc světelných let od původní planety, kde jsme Atlantidu našli.“ Rodney zvednul hlavu od laptopu a přejel pohledem po všech kolem.

„Ale autodestrukce se vypnula,“ oznámil Radek nadšeně.

„Vážně?“ zeptal se Rodney kousavě, zkřivil přitom svoji tvář s chutí nejraději Radka něčím praštit.

„Takže jsme v Pegasu?“ zeptal se Woolsy.

„To ano, ale visíme v prostoru, kde není žádná planeta, podsvětelné motory jsou taky mimo a bude trvat několik dní, než je opravíme. Jsme nahraný!“ Rodney se opřel do židle a zdvihl oči ke stropu.

„Určitě něco vymyslíme, Apollo nám přeneslo do města dostatek potravin, takže máme čas něco vymyslet,“ snažil se Woolsy uklidnit situaci a hlavně doktora McKaye.

„Hlavně trochu optimismu, Rodney,“ ozval se podplukovník Sheppard, který dorazil od křesla. „Vždyť ty dokážeš kouzlit, a jak jsi sám řekl, nejlépe se ti pracuje pod tlakem.“ Byl jenom v tmavě modré košili, která byla stejně pomačkaná tak jako u Ronona. Koženou bundu zřejmě nechal u křesla.

„Tos mi pomohl, Shepparde, ale přijde mi, že vám nedochází, v jaký jsme kaši. Nemáme dostatek energie k poslednímu skoku, abychom se dostali zpátky na Lanteu. Máme tak energie na jediný krátký skok a i to je dost nejisté, klidně můžeme během pokusu shořet.“ John si dal ruce v bok a vyměnil si pohledy s Woolsym a Rononem, který jen bezmocně rozhodil rukama a raději se opřel o zábradlí a sledoval bránu.

„Co použít bránu?“ zeptal se Chuck, ale zalitoval, že otevřel pusu, protože ho McKay zpražil pohledem.

„V téhle situaci by otevření brány odebralo tolik energie, že bychom pak nemohli provést ani ten jeden skok. Museli bychom jít na planetu, kde bychom věděli, že je ZPM, které by nám dodalo potřebnou šťávu,“ vysvětloval jim Rodney netrpělivě.

„Tak co se zeptat Todda?“ Všichni se podívali na Woolsyho. „Snad jste si nemysleli, že ho nechám na Zemi? Je ve vazební cele.“

„Nemyslím si, že má Todd víc schovaných ZPM než, které nám už dal,“ ozval se Sheppard zamyšleně.

„Asi něco mám.“ Radek se vmísil do debaty. Ukázal na obrazovku a zaměřil se na anomálii v podprostoru. „Podle souřadnic bychom měli být na okraji jakéhosi trojúhelníku, na jehož jedné straně je zjištěna anomálie, kde bychom mohli načerpat energii. Nějaká energie nám zbyla, a když k ní přidáme energii z generátorů, mohli bychom provést krátký skok k té anomálii.“

„To je dost přitažený za vlasy, jak můžeš vědět, že tam nečekají Wraithi?“

„Já to nevím, Rodney, ale je to jediný možný způsob, jak se odsud dostat, co tak hrozného nás tam může čekat?“ Nikdo v řídící místnosti se neodvažoval o tom přemýšlet, ale bylo jim jasné, že to zkusit musí, byla to jediná proveditelná možnost.


 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 6. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!