OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 8. kapitola 2/2



StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 8. kapitola 2/2Atlantida spojí síly s Asgardy, aby zničili wraithský úl z budoucnosti i s přístrojem na odčerpávání energie na jeho palubě. Avšak díky tomu se po celém města začínají otevírat časová okna, která Wraithi využijí k sabotáži.

https://www.youtube.com/watch?v=CMaCDVyQI28

Elley Duhé - Middle of the Night

 

8. kapitola – Dlouhá cesta domů 1/2

Překonal krátkou vzdálenost. Tentokrát nepadal, jen jakoby udělal krok skrze silové pole. Stanul na ošetřovně u jednoho z mnoha lůžek. Zděšeně zdvihnul zbraň, když u hlavy postele spatřil Todda. Při bližším zkoumání šlo o toho z budoucnosti. Hvězda kolem levého oka byla propracovanější.

„Říkal jsem si, kde se setkáme, podplukovníku.“ John si dovolil pohlédnout na postel. Dech se mu zadrhnul. Ležela tam Collinsová. Pravou nohu v sádře měla podloženou polštáři a hrudník stažený obinadly. Z úst jí vedla hadička, která jí pomáhala dýchat. Zlomená žebra. Nemohl být daleko v budoucnosti. Možná byl už ve svém čase.

„Jestli se ptáte, kdy jste, tak jen pár okamžiků před tím, než sem dorazíte s tím Sateďanem.“

„Odstup od ní,“ přikázal a zdvihnul zbraň.

„Nebo co? Zastřelíš mě, Johne? To si nemyslím.“ Zkrátil vzdálenost mezi nimi. „Ona patří mně. Dluhy se musí splácet.“ Děsivě se usmál. John nestačil ani stisknout spoušť, když do něj Todd strčil a on propadl dalším oknem.

Obklopovala ho temnota. Jeho oči si přivykaly jen velmi pomalu. Rychlý tep mu nedovolal se pohnout. Od výstřelu do nicoty ho dělily setiny sekundy. Prst na spoušti se mu třásl. Stálo ho mnoho sil, aby jej stáhnul. Přesto byl stále v pohotovosti.

Ticho roztříštil tlumený křik plný bolesti. Okamžitě vrátil prst na správné místo a vykročil vpřed, stále netušíc, kde se nachází.

Syčivý zvuk otevírání dveří, typický pro Atlantidu, ho ukotvil. Dovolil mu znovu přemýšlet. Jeho oči přivykly nouzovému osvětlení a dovolilo mu spatřit postavu mířící do jednoho z pokojů. Vydal se za ní.

„Ne, musím mluvit s podplukovníkem!“ poznal její hlas. Zbývalo mu jen pár kroků k pokoji, když z něj někdo vyšel. Dveře se zavřely a John zrychlil krok. Stále mu zbývalo patnáct metrů.

„Stát!“ zašeptal důrazně a demonstrativně zajistil a odjistil na zbrani pojistku. Postava se zastavila a jen zvolna se otočila. Dýchal klidně. Nechtěl vystřelit dřív, než se podívá, kdo se vloupal do Miina pokoje.

„Podplukovníku.“ Z toho hlasu mu přeběhl mráz po zádech.

„Ty parchante!“ Už už se chystal vystřelit, ale zvítězila jeho vojenská stránka. „Cos tam dělal?“ otázal se zrzavé viroložky, která před návratem města na Zem obývala pokoj mezi ním a Miou. Díval se do té naoko šokované tváře a zaujal ho kelímek v pravé ruce. Pochopil hned.

Viroložka zvedla ruce trochu výš v náznaku kapitulace. „Mia křičela, byla jsem se na ni podívat,“ začala nevinně a John si odfrknul. To dalo ženě pár vteřin k tomu, aby si ho prohlédla.

„Nejste z tohohle času,“ konstatovala téměř posměšně, jakoby jí nahrál do karet.

„Tak takhle jsi jí podával Sanctorum?“ Ten děsivý úšklebek, který na její tváři spatřil při výsleších, ho rozpálil doběla.

„Co s tím uděláte, Shepparde? Zastřelíte mě?“ Ta neochvějná jistota ho rozčílila. Neodvažoval se však vystřelit. Nemohl vědět, co zabitím způsobí v budoucnosti. Byla tu možnost, že se nebude mít kam vrátit. Přesto o tom uvažoval. Téměř stiskl spoušť, když se lokátor v jeho náprsní kapse rozvibroval v upozornění otevření dalšího okna.

„S dovolením, si půjdu zase lehnout, podplukovníku. Ráno mě čeká báječná podívaná. Zasévat semínko sváru mezi vás a ji mě neuvěřitelně baví.“ Viroložka se otočila a než udělala dva kroky, natočilo nepatrně hlavu v bok, aby ji slyšel.

„Vřelé díky za možnost se připravit na zajetí.“ Její smích mu zněl v uších dlouhé vteřiny potom, co zmizela ve svém pokoji a on se konečně podíval na lokátor. Nechtělo se mu odcházet. Bál se, jestli to ovlivní budoucnost. V duchu si nadával za svou zbrklost a vpadnul do okna.

Pár vteřin mu trvalo, než se zorientoval. Ležel na podlaze, z dálky se někdo blížil. Poznal Victorii Collinsovou. Nevšimla si ho. Nelítostní pohled měla upřený na někoho dalšího. V rukou svírala poloautomatickou pušku.

„Zbraně dětem do rukou nepatří, ne?“ John sebou trhnul, když ten hlas poznal. Rychle vyskočil na nohy a stanul za Collinsovou. Michael si ho všimnul a lehce se pousmál.

„No jistě, nikde nebudeš bez něj.“ Oslovená se ani nehnula, ale John věděl, že mluví o něm.

„Slíbila jsem ti, že až se znovu setkáme, tak tě zabiju!“ Pozdvihla zbraň výš, aby ho mohla zaměřit.

„Nemyslím si, že jsi to byla ty,“ posmíval se jí. Rty se mu zkřivily do úšklebku. Udělala pár kroků k němu blíž a on pozdvihnul zbraň.

„Jsi zbabělec,“ vydechla a John si všimnul, že se sotva drží na nohou, i když se snažila stát zpříma. Něco se zalesklo na jejím boku. Dvě osamocené kapky dopadly na podlahu. Bezpochyby šlo o krev.

„Myslíš?“ Michael se podíval na Johna. „Mluvíš o mě jako o zbabělci a přitom máš za sebou svého věrného psa.“ Collinsová trhla hlavou dozadu. Oči se jí rozšířily údivem, když spatřila Johna. Tvář se jí zkřivila bolestí, když jí zřejmě zatrnulo v ráně na boku.

„Ty?“ vydechla, když si ho celého změřila. Stále byl mokrý, ale voda z něj už nekapala.

„Není to vyrovnaný boj,“ upozornil ji Michael.

„Jdi pryč,“ utrhla se na Johna a znovu se podívala na svého soka před sebou. „Zaplatíš za to, co jsi udělal, Michaeli.“ Bývalý Wraith se hrdelně zasmál. „To si nemyslím,“ pronesl a pozdvihnul zbraň. John tentokrát zareagoval automaticky. Stisknul spoušť své zbraně a zasáhnul Michaela do ramene. Ten překvapeně vydechl a upustil svou zbraň na podlahu. Nebylo to žádné omračovadlo, ale pozemský Glock, kterým by Collinsovou dozajista zabil. Zavrávoral a John toho využil a vystřelil znovu. Kulka si našla hybridovu nohu.

„Ještě jsme spolu neskončili, Collinsová!“ vykřikl Michael vztekle a začal couvat chodbou pryč. Během okamžiku jim zmizel z očí.

Collinsová sykla a opřela se o zeď. John k ní přiskočil. Zachytil ji dříve, než mohla spadnout. Pustil zbraň, která se mu na popruhu zhoupla k boku, ihned jí rozepnul bundu. Na pravém boku jí ze střelné rány vytékala krev. Přitiskl na ránu ruku, aby zpomalil krvácení.

„Ty jsi tu zase.“ Bylo to prosté konstatování, na které John přikývnul. „Ty pitomý okna,“ vykřikla bolestně, když přitlačil.

„Nemáme čas. Musíš si zavolat pomoc.“ Nezahlédl v jejím uchu žádné sluchátko. „Proč ho, do háje, nenosíš.“ Unaveně se pousmála.

„Nosím, ale před chvíli jsem ho ztratila při…“ vykřikla a Johnovi se zadrhnul dech. Krvácení bylo rozsáhlé. Bledá kůže na jejím obličeji byla orosená studeným potem. Dostávala se do šoku. Stáhnul jednu ruku z rány a klepnul na vysílačku ve svém uchu. Doufal, že alespoň tady bude fungovat a je na správné frekvenci.

„Operační, tady Sheppard, zranění na…“ Rozhlédl se kolem sebe, aby se zorientoval.

„U rozvodny,“ zašeptala Collinsová.

„U Rozvodny. Collinsová má střelnou ránu v pravém boku. Silně krvácí.“ Čekal pár drahocenných vteřin.

„Rozumím, posílám zdravotnický tým,“ ozvalo se ze sluchátka a John si nejistě oddychnul.

„Budeš v pořádku,“ pokusil se ji uklidnit. Nebyl si jist, jestli to neříká kvůli sobě. Viděl ji přeci živou a zdravou, ale otázka byla, kdy to bylo.

„Dáváš na mě pozor,“ zašeptala.

„Vždycky,“ přikývnul. „Je mi řekni, co je dnes za den.“

„Cestování časem je na houby.“ John musel napínat uši, aby ji slyšel.

„Hlavně neomdlévej. Nesmíš usnout, Vico.“ Přitáhl si ji do náručí.

„Vico?“ Zdvihla k němu pohled. „Takhle mi z expedice nikdo neříká. Ani ty ne.“ Přikývnul.

„Já vím a chápu, že ti není dobře, ale musíš mi říct, kolikátého je dnes.“ Zavrtěla hlavou. „No tak, potřebuju, abys mi to řekla.“ Zavřela oči a John s ní zatřásl, ale ani se nepohnula. Z dálky se k němu zvuk bot narážejících do podlahy. Téměř vykřiknul úlevou, ale po krátkých vibracích se kousek od nich zavlnilo další okno. Zděšeně se podíval dolů na Collinsovou. Cítil, že dýchá, ale bál se ji tu nechávat byť jen na okamžik samotnou. Co když ale tohle byla poslední možnost jak se vrátit zpět do svého času. Ji tu během okamžiku najdou, doufal, že o ni nemusí mít strach, protože tu Victorii, kterou viděl před pár průchody, měla o něco delší vlasy než tahle. Bylo to dilema, ale nakonec ji položil na podlahu. Stáhnul jí bundu z ramen a uzel z rukávu přitiskl na ránu, aby zpomalil krvácení a pak jediným skokem vletěl do okna po hlavě.

Bolestivě dopadl na levé rameno a kutálel se po schodech, dokud se nezastavil o sloup na jejich konci. Bolestivě heknul a popadal dech. Pár vteřin mu zvonilo v uších a nedokázal se vůbec zorientovat, kde je.

Čekal, že se podívá na hvězdnou bránu, ale v ovládací místnosti nebyl. Tohle místo nepoznával. Něco hluboko v paměti se mu snažilo pomoci, ale trvalo mu to dlouhé vteřiny, než se vzpamatoval natolik, aby dokázal vstát. Chtěl si pomoci levou rukou, ale bolestivě vykřiknul. Ruka mu jako bez života vysela u boku. Při tom pádu si musel vyhodit rameno.

Donutil se přeci jen vstát, i když s obtížemi. Ze zadní kapsy kalhot vytáhnul čapku, kterou tam dal naprosto automaticky, když vycházel ze zbrojovny a pořádně se do ní zakousnul. Přistoupil ke sloupu, o který si opřel levou ruku. Zavřel oči a vší silou narazil levou polovinou těla do sloupu. Vykřiknul do látky, když se ozvalo lupnutí, jak kloub zapadl zpět do jamky. Z té bolesti se mu zatmělo před očima.

Sjel na podlahu a vydýchával bolest, která mu rozechvívala celé tělo. Nedokázal logicky myslet. Pohled mu spočinul na zakrvácených rukou. Celé tělo ho svrbělo od mořské vody. Neměl ani minutu na to, aby si odpočinul a teď vůbec netušil, kde se objevil. Potřeboval se dostat zpátky na to místo, kde vkročil poprvé do okna. Nedokázal si představit, kolik uběhlo času. Na wraithském křižníku šlo snad jen o dvě vteřiny, ale to byl pryč jenom chvíli. Tentokrát ale mohlo času uběhnout daleko víc, protože už prošel tolika okny a na jejich druhé straně strávil delší dobu, než dokázal odhadnout.

Vysíleně zvednul ruku k vysílačce. „Operační, tady Sheppard, slyšíte mě?“ Jen šum. John hlasitě zaklel. Se sebezapřením se zvednul a otestoval, jestli dokáže stát. Pár vteřin měl dojem, že se zase rozplácne na podlaze, ale přeci jen dokázal svým nohám poručit, aby spolupracovaly.

Vyšel po schodech nahoru až ke dveřím. Nechtěly se otevřít, dokonce ani, když přejel rukou před panelem na pravé straně.

„Teď ne,“ zašeptal popuzeně. Už ztrácel naději, když se dveře přeci jen otevřely a tváří v tvář před ním stanula Collinsová. Musel se tvářit stejně překvapeně jako ona.

„Podplukovníku?“ Chytil ji za rameno a přitáhl ji k sobě.

„Jsi v pořádku?“ Pořád ji měl před očima krvácející. Zděšeně si ho prohlédla, až jí pohled spočinul na vlastním rameni s jeho zakrvácenou rukou. Dokonce i na vojenské zelené jejího trička byla krev patrná.

„A vy?“ Sklonil hlavu. Zajíkl se, když z jejího výstřihu vykukovala náplast, jakoby kryla ránu od…

„Krmil se na tobě!“ Todd z budoucnosti to skutečně udělal. Chtěl ji chytit za bradu, aby si prohlédl její obličej, ale druhá ruka ho neposlouchala. Zkusil to pravou, ale neuvědomil si, že to jediné ho drželo od toho, aby neupadnul, ale díky Collinsové neupadnul. Zachytila ho a pomohla mu na podlahu pomaleji.

„Čí je to krev?“ zeptala se rozechvěle nechtíc znát odpověď. „Kde jste zraněný?“ Zavrtěl hlavou. „Mám zajít pro pomoc?“ Do hlasu se jí opatrně vkradla opatrnost.

„Ne. Nechoď. To není moje krev. Musim…“ navlhčil si rty jazykem, „musím najít okno…“ zašátral pravou rukou k náprsní kapse, ale příliš se třásla než, aby dokázal lokátor vytáhnout.

„Jaké okno?“

„Musím se dostat zpátky.“

„Kam?“ Zběsile se rozhlížela okolo sebe v očekávání, že se objeví někdo další.

V jejím náručí by si dokázal představit zemřít. Jako by byl znovu s Miou, i když mu v hlavě křičel hlas, že tohle není ona, že je to jen mladá holka, co se ocitla na špatném místě, jen aby ochránila rodinu.

S velkým sebezapřením se znovu snažil postavit na nohy. „Musím jít,“ zašeptal a Collinsová na něj zůstala zírat.

„V tomhle stavu nikam nemůžete,“ řekla rozhodně. Viděl na ní, že se snaží zachovat chladnou hlavu. Stejně jako Mia, ale na tohle ještě nebyla připravená. Její oči sálaly zděšením, které nedokázala potlačit.

Pomalu vstal a přitáhl si levou ruku k sobě, aby ji nenamáhal. Sháněl se po zbrani. Bolest a vyčerpání mu zakalovaly úsudek, než si uvědomil, že se mu zbraň otírá o pravé stehno.

„Nechte si pomoci, prosím,“ zašeptala.

„Budu v pohodě, jen najdu okno. Musí tu nějaké být.“ Úpěnlivě se rozhlížel okolo sebe. „Kde to vlastně jsem?“ Otočil se k ní.

„Na východním mole. Nikdo sem nechodí,“ dodala na vysvětlenou, když si ji prohlížel. Měla na sobě nemocniční kalhoty. V duchu zúpěl. Byl tak kousek od svého času. Chtělo se mu křičet. Touha vrátit se zpět ho začala stravovat bolestivěji než fyzická bolest. Měl chuť řvát.

„Co se to děje?“ Její otázka prolomila ticho.

„Nemůžu ti to teď říct.“ Přistoupila k němu a vytáhla z jeho náprsní kapsy lokátor, když uslyšela jeho vibrování.

„Musím jít.“ Podívala se přes jeho rameno a oči se jí rozšířily údivem. Lehce pootevřela ústa a ustoupila zpět. On učinil se zavřenýma očima totéž.

Následoval druhý a třetí krok zpět. Byl na tolik omámený, že si nebyl jist, jestli se vůbec trefil. Neodvažoval se otevřít oči. Po dlouhé době prosil Boha, aby už byl konečně zpět.

Otevřel jedno oko a pak druhé. Jakmile zvednul hlavu, díval se přímo do hlavně Rononovy zbraně. Automaticky ucuknul. Při pohybu mu levačkou projela bolest ostřejší než nůž. Výkřik udržel za zuby.

„Jsi to ty?“ zeptal se ho Ronon.

„A kdo bych jako měl být?“ odsekl pomalu a zapotácel se. Sateďan k němu přiskočil, aby ho zachytil. „Jak jsem byl dlouho pryč?“

„Tak pět vteřin?“

„Cože?“

„Kdes byl?“

„Spíš kdy, ale to je jedno. Ty okna se budou ještě otevírat. Musíme je najít.“ Pevně stiskl lokátor v pravé ruce. Kdyby ho ale Ronon nedržel, asi by se odporoučel na podlahu.

„Ty určitě. Vezmu tě na ošetřovnu.“ V tu chvíli Johnovi svitlo. Roztříštěné myšlenky vlivem bolesti se začaly ucelovat a uspokojení, že je zase zpět ve svém čase mu do žil vlilo trochu síly.

„Collinsová.“

„Jasně, je tam.“

„Ty to nechápeš, přijde si pro ni Todd z budoucnosti.“ Sateďan nepotřeboval další vysvětlení. Oba se vydali co nejrychleji k ošetřovně. Vpadli dovnitř jako velká voda, až vyděsili jednu ze sester.

„Co tady…“

„Kde leží Collinsová?“ vyhrknul John a ona jen ukázala dozadu ošetřovny. Ozval se tlumený výkřik.

Ronon zrychlil a povalil plentu, která oddělovala lůžko od zbytku místnosti.

Todd se skláněl nad Collinsovou s rukou přitisknutou na hrudníku. Prudce s sebou cukala. Díky trubici, kterou měla zavedenou, nemohla pořádně křičet. John to udělal za ni. Ronon nezaváhal a vystřelil, ale jakoby to Todd čekal a uhnul. O krok ustoupil a ukázal jim zakrvácenou rozšklebenou ránu na dlani.

„Jak jsem řekl, Shepparde, svůj dluh si vyberu,“ a ustoupil krok dozadu. Zmizel jim z očí do jednoho z oken. John se nemohl ani pohnout, ani když Ronon zavolal na sestru, se kterou přiběhl i doktor Becket.

„Co se tady…“ doktor došel k posteli a začal Collinsovou uklidňovat, aby jí mohl vytáhnout trubici z krku. „Jen dýchej pomalu. Je to dobré.“ Jenže to dobré nebylo. Šok jí nedovoloval se nadechnout. Oči vytřeštěné hrůzou upírala na Johna. Rána na hrudníku krvácela a prosakovala do nemocniční košile, i přes silnou vrstvu obinadel.

John nedokázal od ní odtrhnout pohled ani se pohnout, když její kůže začala blednout a modrat. Prsty se zarývala doktorovi do rukou, když bojovala o svůj první nádech. Dlouhé vteřiny vše vypadalo, jako ve zpomaleném záběru beze zvuku, než se Beckett odhodlal a pořádně Collinsovou zatřásl. Zvuk se vrátil, když všichni zaslechli její sípavý nádech, který se začal pozvolně opakovat.

„Tady operační, slyšíš mě, Shepparde?“ John sebou cuknul, když hledal původce hlasu. Trvalo mu chvíli, než poznal Rodneyho, který mluvil do vysílačky.

„Co je?“ vyrazil ze sebe podivně potichu.

„Radek nahodil senzory. Mohu sledovat ty okna. Vypadá to, že energie vyprchává a okna se zavírají. Kde jsi?“ Ronon se na něj podíval.

„Na ošetřovně.“

„Co se stalo?“

„To je na dlouho, Rodney,“ odbyl ho John pomalu s pohledem stále upřený na Collinsovou učící se znovu dýchat. Adrenalin, který se mu přitom vlil do žil, začal pomalu vyprchávat a jeho přepadla únava, která se bila s bolestí. Trochu zavrávoral. Neštěstí ho Sateďan podržel. Collinsová mezitím ovládla dýchání, ale celá se roztřásla a v očích se jí zrcadlila čirá hrůza, která hrozila, že z ní vytryskne jako láva. Beckett si však byl vědom blížící se katastrofy a nepozorovaně jí píchnul sedativa, která zklidnila její zrychlující se dýchání a další počínající šok.

„Sestro, připravte čištění a šití. Ošetřím ji.“

„Možná by se i měl někdo podívat na Shepparda, Beckette,“ ozval se Ronon a doktor se ke dvojici otočil.

„Co se stalo?“ Přistoupil k Johnovi a ten jen zavrtěl hlavou.

„To je na dlouho. Ale snesl bych něco na bolest, vykloubil jsem si rameno a musel ho nahodit zpátky.“ Doktor vykulil oči.

„Nejsi MacGyver, propána! Pojď, dáme tě pod skener, jestli sis neporanil šlachy.“ John se ještě otočil po Collinsové, která už jen netečně zírala před sebe a nechala se od sestry znovu položit na lůžko. Prohlédl si její tvář, do které se pomalu vracela přirozená barva.

Nedokázal rozumně přemýšlet a nechal se odvést na ošetření. Přesto se ještě stačil ujistit, jestli zbylé týmy zlikvidovaly všechny Wraithy. Jež se skrze okna snažili sabotovat město. Pak se už jen nechal unášet na vlně léků proti bolesti.


 

 

 

Pravidelné okénko s omluvami je tady. Už jiná asi nebudu. :D

Sama jsem nemohla uvěřit tomu, že od vydání sedmé kapitoly utekl zase rok. Vůbec netuším, kam ten čas pádí.

Loni jsem po sedmi letech dopsala Dva životy a hned se pustila do pokračování a prvních sedm kapitol šlo dobře. Nevím, proč se to zase zaseklo. Ale dobrá zpráva, další kapitolu máte za sebou. Dávka sedmi tisíc slov vás snad uspokojila a bez mučení přiznávám, že nebýt toho, že je syn nemocný, asi by ještě nějakou dobu nebyla.

V půlce září 2022 jsem se vrátila po rodičovské do práce, takže už opravdu není skoro žádný čas. Já která nepotřebuje tolik spát, teď odpadávám před devátou, abych v pět musela zase vstát. Uklidňovala jsem se víkendy, ale víkendy jsou horší než v týdnu. Děti odmítají chodit spát a vstávají ještě brzy než v týdnu. Prostě zákon schválnosti, ale nestěžuju si.

Získala jsem osm hodin, kdy jsou ve školce, něco vydělám a dokonce přitom mám čas přemýšlet nad psaní a že to dělám v jednom kuse. Nebýt toho, byla by kapitola možná dřív, protože od nástupu jsem ji celou překopala, protože výsledný obraz nedával v celkovém příběhu příliš smysl, tak se vám snad kapitola líbila.

Johnovy průchody okny byly na přeskáčku a to jak v minulosti tak v budoucnosti. Události v minulosti jsou ty, které jsem v první knize dostatečně nevysvětlila a čekala s tím až do druhého, tak jsem vás snad potěšila. Průchody do budoucnosti jsou takovou pobídkou, co vás bude dál v povídce čekat.

No a nakonec nějaké gify s Johnem. To jsem si nemohla odpustit.

Snad tu necháte nějakou odezvu. Tolik lidí si článek neotevře jen tak. Komentář potěší.

Vaše Nikol18


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 8. kapitola 2/2:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!