OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Temná - 11. kapitola

08.06.2019 (14:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1312×

Probudily mě hlasy, které zněly rozčileně a nabývaly na síle. Vyhrabala jsem se z lůžkovin a bosá vyšla na chodbu. Rozhlédla jsem se napravo i nalevo a zdálo se, že se křik nese z haly. Ozvala se rána a potom někdo zaklel tak hanebně, až jsem sebou trhla.  

Pomalu jsem se plížila spoře osvětlenou chodbou, až jsem stanula na vrcholku schodiště vedoucím do hlavní haly.  

Dole stála Tara se svým mužem, který právě v té chvíli držel za tričko ne právě vybraným způsobem svého syna a něco mu křičel do tváře ve svém rodném jazyce. Dorian byl opilý, oči měl zakalené a tvář ztvrdlou hněvem.  

Prudce shodil ruce svého otce a klopýtl dozadu, aby narazil do obrovského těla syna Stvořitelky. Vishousovy diamantové oči žhnuly víc než všechny lampy v místnosti a ústa se mu pohybovala. Něco Dorianovi tiše šeptal, držel ho přitom za rameno a zněl naléhavě.  

„Tohle už jsem slyšel od Hope!” zařval můj druh.  

Takže šel k ní... Šel k ženě, kterou miloval celý svůj život. Utekl ode mě k té, která měla stát po jeho boku. Kterou si přál vedle sebe a se kterou toužil sdílet život i lože.  

Ostrá bolest mi projela hrudí a usídlila se v srdci. Stála jsem jako solný sloup, ani jsem se nepohnula, ale má duše se rozpadala na kousky.  

Objetí silných paží přišlo nečekaně a podepřelo mě, když kolena začala vypovídat službu. Vzhlédla jsem, ale místo mého bratra nade mnou stál padlý anděl. Lassiter se tvářil ustaraně a očima sjel k mému břichu.  

„Cítím krev,” zašeptal studeným hlasem.  

Normálně by mě ta věta nevykolejila. Za normálních okolností bych se rozhlédla kolem sebe, kdo utržil zranění. Jenže teď nebyla normální situace... Teď jsem v sobě nosila dva nevinné životy.  

Shlédla jsem dolů po svém těle a uviděla šarlatové pramínky stékající po nahých stehnech. Noční košilka byla krátká a odhalovala ostrý kontrast krve s bledou pokožkou.  Dívala jsem se, jak karmínová barva stéká po vnitřní straně stehen ve stále silnějším proudu.  

Ztratila jsem rovnováhu a klopýtla. Lassiter mě zachytil, abych nespadla ze schodů, a jako bych nic nevážila, zdvihl mě do náruče.  

„Rhagi!” vykřikl anděl, aby přehlušil hádku probíhající pod námi.  

Otec mého druha prudce trhl hlavou nahoru a stačil mu jediný pohled, aby mu došlo, co se děje. Viděla jsem, jak zbledl a rychlostí blesku začal stoupat po schodech.  

Nebyl u mě první. Dorian se zhmotnil pohlcen plameny dřív, než jeho otec stoupl na třetí schod a vyplašenýma očima přejel moje zakrvácené nohy.  

„Přijdu o ně,” zašeptala jsem vyděšeně a do očí se mi nahrnuly slzy.  

Dorian natáhl ruce a Lassiter mě předal jako nejvzácnější břemeno. Okamžitě mě zahalila vůně temného koření, vázací pach mého muže burácel v okolí a převzal nad Dorianem velení.  

„Zavolejte Jane! Hned!” vykřikoval Dorian rozkazy.  

Křeč mi projela břichem jako předzvěst strašných věci. Zakousla jsem se do spodního rtu a potlačila výkřik.  

Jane se zjevila s černým kufříkem a nakázala Dorianovi, aby mě položil a nehýbal se mnou. Můj druh ale jako by neslyšel, svíral mě téměř bolestivě a azurové oči dávno pozbyly mlžný opar. Teď byly rozšířené hrůzou a vůně temného koření byla tak silná, že jsem ji cítila na jazyku.  

Lassiter natáhl ruku a dotkl se Dorianovy paže. Poloupír zareagoval okamžitě. Mocně zavrčel a ohnal se po příteli zuby. Padlý anděl překvapeně ustoupil a vztáhl ruce ve vzdávajícím se gestu.  

„Žádný muž se na Destiny ani nepodívá a už vůbec se nikdo z vás nepřiblíží,” říkala Jane tichým a vyrovnaným hlasem s očima upřenýma na Doriana. „Tak, Doriane... Tvá shellan je v bezpečí, podívej... Nikdo jí neublíží, ale musíš mě k ní pustit. Musím se na ni podívat a zkontrolovat děti.”  

Dorian vydal hrdelní zavrčení, když Jane udělala jeden krok vpřed a přitiskl si mě blíž k hrudi. „Nehýbej se... Musím to nejdřív... Ovládnout...”  

Sklonil hlavu a zabořil ji do mých vlasů. Zhluboka se nadechl a potom ještě jednou. Cítila jsem, jak mu zběsile buší srdce, ale nakonec mě velice pomalu a velice opatrně položil na pohovku na chodbě. Okamžitě poklekl a sevřel mou ruku do své.  

„Co to kurva bylo?” zašeptal Lassiter vytočeným hlasem.  

„Instinkt vázaného muže,” odpověděl Rhage stejně tiše a jeho tón nesl stopu zadostiučinění.  

Jane si natáhla rukavice, a zatímco muži se taktně otočili zády, vklouzla rukou mezi moje nohy. Výraz její tváře mi sdělil vše ještě dřív, než promluvila.  

„Začínáš se otevírat, Destiny.” Hlasité lupnutí, když si svlékala latex, znělo jako dva výstřely. „Pokud to nezastavíme, ty děti nepřežijí.” 

Má ruka vystřelila rychlostí blesku, sevřela jsem Jane bolestivě paži a zahleděla se jí do zelených očí. Nadzdvihla jsem se, abych mohla zpříma hledět do těch inteligentních tůní.  

„Ty děti přežijí za každou cenu,” procedila jsem skrz zuby. „Udržíš je na živu.” 

„Ano, já se pokusím,” kývala Jane horečně hlavou a něco hledala v černém kufříku u svých nohou.  

Chytila jsem ji ledovými prsty za čelist a přinutila tak křehkou doktorku, aby mi věnovala svou plnou pozornost.  

„Ty děti,” opakovala jsem tiše, „zůstanou uvnitř a živé. Udržuj mě na hranici mezi životem a smrtí, a jakmile opustí moje tělo donošené a připravené dýchat, nech mě klidně zemřít. Ale ty děti budou žít za každou cenu. Za každou, Jane... Zaplatím jakoukoliv daň, i kdybych musela uzavřít smlouvu s ďáblem.”  

Nastalo ticho... Nikdo se ani nepohnul a zdálo se, že Dorian ani nedýchá. Potom se jeho hruď mocně vzedmula a vůně temného koření zaútočila na mé smysly bez varování. Zatočila se mi hlava, když Dorian rychlostí blesku sundal černý prsten vázající mou magii a kousl se do zápěstí.  

Přiložil otevřenou ránu k mým rtům a chuť kořeněného vína mi pronikla na jazyk. Překvapeně jsem polkla a cítila, jak mi do končetin proudí teplo. Země se začala chvět, lampy na chodbě jedna po druhé praskaly, a nakonec silný vítr rozrazil okenice.  

„Pij!” procedil Dorian skrz zuby.  

A tak jsem ho poslechla. Přitáhla jsem si zápěstí blíž a pila z otevřené žíly jeho krev. Oheň nejdřív vzplál v jeho očích, až nakonec pohltil celé tělo a přestoupil na mě.  

„Předávám ti sílu ahrdas... Má magie je tvou, má síla je teď tvojí, můj život protéká skrz tebe,” odříkával Dorian sytým hlasem.  

Postřehla jsem, jak někdo zalapal po dechu, ale bylo to jen mlhavé uvědomění. Nějaký střípek uvnitř mě si razil cestu k srdci, na dno duše a ještě dál. K samotné podstatě mého bytí, k mé magii...  

„Vzývám magii předků, volám vás kořeny temnoty!” Dorian teď skoro křičel, aby přehlušil skučení vichřice. „Já jsem váš ahrdas! Jsem temný princ! Chraňte moji krev!”  

Oheň vyšlehl vysoko do vzduchu, stíny se přiblížily a já skoro slyšela, jak něco šeptají Dorianovi do ucha. Temnota elfů se spojila s ohněm lovců. Dvě rasy, tisíciletí tradic a střádání moci teď vybuchovaly v jiskrách energie a vlévaly se do mého břicha, do našich dětí.  

Víčka mi těžkla, vědomí chtělo odplout do konejšivých hlubin spánku, přesto jsem cítila podivný tlak na břiše, kůže se napínala a něco uvnitř se pohybovalo. Podívala jsem se na Doriana a viděla v jeho očích syrovou sílu. Tohle byl ahrdas... Byl spásou pro svůj rod a zkázou pro nepřítele. Temný vládce povstal a strhne do svého ohně každého, kdo se mu postaví.

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Temná - 11. kapitola: