OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Temná - 6. kapitola

28.04.2019 (11:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1361×

Seděla jsem u stolu s hlavou skloněnou a zrak upírala na brokolici, kterou jsem posouvala po talíři tam a zpátky. Zbývaly mi pouhé tři hodiny do obřadu spojení. Tři hodiny svobody a potom už navždy budu připoutaná k muži, který mě ze srdce nenáviděl.  

Cítila jsem podivné smíření... Nic ve mně se nebouřilo, nic se nevzpíralo, nechtěla jsem nikoho zabít ani mu ublížit. Byla jsem vyrovnaná a můj vnitřní klid mě děsil víc, než jsem byla ochotná si připustit.  

„Jez!”  

Strohý příkaz pronesený nabroušeným tónem mě přinutil odtrhnout oči od talíře a podívat se přes stůl na Doriana. Díval se na mě podmračeně a seděl na židli vzpřímeně. Nepovaloval se jako pokaždé, aby mi dal najevo, jak málo mu na mně záleží.  

„Já... nemám hlad, děkuji,” odpověděla jsem uctivě a znovu sklonila hlavu.  

„Naposledy jsi měla tu zatracenou zmrzlinu... Nechci, abys omdlela při obřadu hlady,” pokračoval stále temnějším hlasem.  

Zmínka o milovaném pokrmu ve mně vyvolala rozporuplné pocity. Milovala jsem tu božskou chuť, ale čokoláda po sobě zanechala ještě jinou příchuť... Ponížení... 

„To se nestane, neměj obavy,” ušklíbla jsem se. 

Dorian vstal, obešel stůl a za loket mě jemně vytáhl na nohy. Když stál tak blízko, vůně temného koření mě zahalila jako plášť. Poloupír se nade mnou tyčil, převyšoval mě a jeho ramena byla o tolik širší než moje. Tenhle muž si mě dnes v noci vezme. Udělá ze mě ženu a pokud bohové dají, zaseje své sémě, ze kterého vzejde míšenec tří ras. Tří mocných a krutých společenství, které v něm budou hledat spásu.  

„Jdi mi z cesty, synu!”  

Prudce jsem se otočila směrem k rozhněvanému hlasu, který se nesl do jídelny. Sarien stál v hale proti Rineovi a tvářil se jako bůh pomsty. Když mě zahlédl, zle se zamračil a odstrčil bratra stranou.  

„Ty jedna malá bestie! Zakázal jsem ti provokovat Ariana!” zařval a rychlými kroky se blížil.  

Vnitřně jsem se přikrčila, protože mi bylo jasné, o čem mluví. Pomohla jsem lovcům, ochránila jsem virval i přes jeho zákaz a Arian mě nechával v mých snech na pokoji, protože našeptával otci všechny mé hříchy.  

Sarien už dál neplýtval slovy, napřáhl se a... Dorian zastavil ránu před tím, než dopadla. Chytil otce hrubě za zápěstí a já uslyšela praskání. Poloupír se mračil, vrčel a jeho hněv se stal živou věcí. Vlna žáru vyrazila do okolí a skoro mě sežehla.  

„Nikdy,” pronesl tichým hlasem, při kterém se mi ježily všechny vlasy. „Už nikdy na ni nevztáhneš ruku!” 

Nekřičel, jeho hlas byl tišší než šepot, ale mrazil a bylo to možná horší, než kdyby řval. Sarien trhl rukou, ale Dorian se při tom pohybu ani nepohnul, dál ho svíral a upřeně mu hleděl do očí.  

„Je moje! Patří mi a budu si s ní dělat, cokoliv-” 

Pěst dopadla na otcův obličej tak rychle, že jsem to stihla sotva postřehnout. Král elfů klopýtl vzad a nevěřícně se dotkl roztrženého rtu.  

„Teď je moje! A ty už se jí nikdy nedotkneš, Sariene, protože přísahám při všech bozích, jestli ano, budu hlodat tvoje kosti!”  

Otec se na mě podíval a v jeho očích plála nefalšovaná nenávist. Vycítila jsem jeho magii dřív, než udeřila.  

Vlna temnoty se hnala k Dorianovi, ale ten jen pozvedl ruku a vytvořil ohnivý štít. Žádný z bratrů mu nespěchal na pomoc, drželi se z dosahu a já už chápala proč. Věděli, že syn daikons a upíra nepotřebuje žádnou ochranu. On sám je chodící zkáza.  

Jakmile odrazil magický útok, přešel k Sarienovi a uchopil ho oběma rukama za kazajku. Nadzvedl ho k sobě a vycenil na něj plně protažené špičáky.  

„Uhodil jsi ženu, ty sráči! Skoro jsi zabil svoji vlastní krev! Dám ti ochutnat tvoji medicínu!”  

„Doriane,” promluvila jsem tiše. „Prosím...”  

Poloupír ztuhl a podíval se na mě. Věděla jsem, že můj hlas zní prosebně, že se choulím do sebe a že žádám, aby vyhověl mému přání, i když by vůbec nemusel.  

Dorian se napjal, svaly na pažích mu zacukaly, a nakonec pomalu otce pustil, odstoupil od něj, ale ruce stále svíral v pěst. Dýchal pomalu, jako by se snažil ovládnout bestii uvnitř. Neuhnul před mým pohledem, zdálo se, že mé oči jsou kotva pro jeho sebeovládání.  

„Vypadni! Hned! Nebo nebudu dbát přání tvojí dcery a zabiju tě!” vrčel Dorian temně.  

„To já ti ji daroval!” rozhodil otec ruce ve všeříkajícím gestu. „Já ti ji dal, já ji pro tebe stvořil, to já ji naučil poslušnosti! Beze mě by nebyla nic a ty bys nic neměl!”  

„Už se k ní nikdy nepřiblížíš,” přimhouřil Dorian oči. „Teď je mojí shellan a já jí poskytnu to, cos měl dělat celý život ty. Nedotkneš se jí, nepromluvíš na ni, pokud si to sama nebude přát a nebudeš dýchat stejný vzduch jako ona! A varuju tě, Sariene! Až v sobě bude nosit moje dítě, snaž se být na druhé straně země!”  

„Ty mi chceš vyhrožovat, chlapče? Byl jsem na světě, když tvoje matka byla pouhou vizí budoucnosti!” ušklíbl se otec zle.  

„Já jsem ahrdas!” zařval Dorian. „V mé přítomnosti bys měl klečet na kolenou!” 

Poprvé jsem slyšela Doriana použít titul, který získal při svém narození. Ahrdas byl v magickém světě vyvolený bojovník. Posvěcený bohy, předurčený k velkým věcem a obdařený silou, kterou ještě svět nepoznal. A Dorian měl dar ohně, který zdědil po matce, zatímco otec mu do žil vlil sílu a vůli typickou pro upíří rasu.  

Otec se otočil tváří ke mně a pohled, kterým na mně prodlel, způsobil, že mé srdce vynechalo pár úderů. Byla to zloba spolu s něčím temnějším, něčím, co jsem viděla ve chvílích, kdy někoho zabil nebo mučil.  

Sarien se proměnil v černý kouř, ale poselství, které mi prostřednictvím svých očí sdělil, zůstávalo v místnosti.  

Stála jsem nehnutě a dívala se Dorianovi do tváře. Neřekla jsem jediné slovo a on taky nepromluvil, jenom jsme se měřili vzájemnými pohledy.  

„To jsi nemusel,” prolomila jsem hradbu mlčení jako první.  

„Běž se obléknout,” řekl příkře a otočil se ke své matce. „Mamhen, mohla bys...” 

Nechal větu vyznít do ztracena, ale Tara se po jeho slovech zvedla a jemně se na mě usmála.  

„Pojď, Destiny... Pomohu ti se připravit.”  

Šla jsem s ní dobrovolně a bez protestů. Nechala jsem se vést, a když jsme míjely Doriana, chytil mě za paži a přinutil k němu vzhlédnout.  

Jeho rysy byly tvrdé stejně jako oči... Tvrdé drahokamy vyleštěné do hladka. „Mě se nemusíš bát... Fyzicky bych ti nikdy neublížil.” 

Měla jsem mlčet... Měla jsem jenom pokývnout hlavou a kráčet dál, ale já nemohla. Nemohla jsem ignorovat skutečnost, že už mi ublížil. Pachy lidských žen mě stále dráždily v nose.  

„Jsou i jiné způsoby, jak zranit... A některá slova či skutky bolí víc než tvrdá rána,” odpověděla jsem mu a vytrhla svou paži z železného sevření.  

Nijak na moje slova nezareagoval... Ve tváři se mu nepohnul jediný sval. Ty krásné rysy byly v tu chvíli nečitelné.  

Ach, bohové, co jsem to udělala... Přišla jsem do tohoto domu zocelená, uzavřená, připravená postavit se všem hrozbám... Ale zapomněla jsem, že krásný ahrdas je možná víc, než dokážu snést...

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Temná - 6. kapitola: