OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Temná - 7. kapitola

01.05.2019 (09:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1315×

Nadechla jsem se jednou, dvakrát a pomalu přejela dlaněmi po měňavé říze. Byla utkána v měsíčním světle za pomoci magie, takže se zdálo, že na sobě opravdu nosím vlákna opředená svitem luny. Elfové si na rouchu dali záležet. Dlouhé šaty důmyslně odhalovaly ramena i křivku ňader a záda byla holá, látka se zase objevila až těsně nad pozadím.  

Stála jsem na galerii a pohlcena stíny se dívala do haly pod sebou. Domácnost už byla seřazená dole, Dorian měl na sobě obřadní roucho a tvářil se jako sám ďábel. Jeho otec mu cosi rázně říkal, ale nezdálo se, že by ho poslouchal.  

Místnost byla ponořena do svitu svíček a všude omamně voněly květiny. Někdo si dal velice záležet, aby se hala proměnila ve slavnostní síň. 

Jemný dotek na pažích mě upozornil na Rineovu přítomnost. Přejel mi dlaněmi po ztuhlých končetinách a povzbudivě se na mě usmál.  

„Jsem tady... A nikam nejdu,” kývl vážně hlavou. „Tentokrát tě v tom nenechám.”  

Opětovala jsem jeho úsměv a zavěsila se do něj. Rine mě vedl ke schodům a jakmile jsem stanula na jejich vrcholu, pozvedla jsem hlavu a upřela pohled dolů.  

Dorian ke mně letmo zalétl očima, načež se odvrátil, aby se vzápětí rychle vrátil zpátky. Klouzal tyrkysovým zrakem po mém těle, zastavil se v úrovni ňader a vzápětí zakotvil na hrdle. Skoro jsem si překryla odhalenou šíji rukou, ale nakonec jsem nutkání ovládla.  

Sestupovala jsem pomalu, dávala jsem si na čas a nevadilo mi to. Nespustila jsem z Doriana oči do chvíle, než se v místnosti mírně ochladilo. Nepátrala jsem po příčině, Dorian však ano. Odtrhl ode mě pohled a upřeně se zahleděl na druhý konec místnosti.  

Stvořitelova dcera stála vedle svého druha v celé své kráse, vlasy jí oslnivě zářily a její medová pokožka ve svitu svíček žhnula. Ovšem nebylo to nic v porovnání s žárem, který zažehl Dorian. Poloupír vysílal do místnosti silné vibrace a Jason se na něj výhružně zamračil.  

Něco ve mně se nalomilo, hrudník se podivně sevřel a já klopýtla. Rine byl pevný jako skála, nedovolil mi upadnout, ale všichni si toho všimli a soudě podle soucitných obličejů odhalili i důvod mého zakolísání.  

Zaryla jsem prsty do Rineovy paže, dýchala zhluboka a ignorovala bodavou bolest za hrudní kostí. Nedovolím mu, aby mě pokořil! Nedovolím, aby mě srazil na kolena! 

Rine se zastavil u poloupíra, sklonil se a políbil mě na čelo. Pronesl rychlou řečí slova útěchy a ujištění, že nejsem sama.  

Vzhlédla jsem k Dorianovi a nabodla se na jeho pohled. Přimhouřila jsem oči a nechala své oči zazářit měkkým světlem. Má magie byla potlačena, ale nevymizela a poloupír to musel pocítit.  

„Sešli jsme se dnes, abychom posvětili svazek dvou ras, abychom byli svědky spojení tohoto muže a této ženy,” začal král obřadním hlasem. „Destiny, dcero Sarienova, dědičko Temného trůnu, odevzdáváš se tomuto muži dobrovolně, slibuješ věrnost a oddanost? Přísaháš, že mu pokorně odevzdáš své tělo, duši i srdce?”  

Mlčela jsem... Prosté ano se zaseklo někde v hrdle a nechtělo opustit jeho bezpečí. Upíři se po sobě začali zmateně dívat, někdo si nervózně odkašlal.  

„Přísahám,” řekla jsem a napětí v místnosti opadlo do chvíle, než jsem pokračovala. „Přísahám, že mu bude patřit mé tělo.” 

Dorianovi se zablýsklo v očích. Pochopil má slova dobře. Nebyla jsem ochotná poskytnout víc než schránku pro mou duši. A na té nezáleželo, nebyla důležitá, protože se jednou promění v prach.  

Král to přešel a otočil se k Dorianovi. „Doriane, synu Rhageův-” 

„Přísahám!” přerušil ho Dorian netrpělivě.  

Wrath se zamračil, Slepý král zřejmě nebyl zvyklý, aby kdokoliv přerušoval jeho řeč. Dorianovým slibem ale bylo formalitám učiněno zadost. Královna upírů mě za ruku stáhla k sobě a já se dívala, jak Dorian poklekl před krále, stáhl si z ramen roucho a zůstal do půl těla nahý klečet.  

Jako první k němu přistoupil Vishous, pokrevní syn Stvořitelky rasy, a hrubým hlasem se zeptal: „Jak zní jméno tvé shellan?”  

„Destiny!” procedil Dorian skrz zuby.  

Vishous se natáhl a začal ostrou čepelí vyřezávat cosi do kůže jeho zad. Bylo to staré upíří písmo! Dorian si do svých zad nechával vyřezat mé jméno ve staré řeči!  

Jakmile se bratři prostřídali, král zalil rány solným roztokem a Dorian jen zaťal čelist, nevydal ze sebe ani hlásku či sten.  

Bylo po všem... A byla řada na mně, abych stvrdila náš svazek elfským zvykem. Tolik podobným tomu upířímu.  

Rine se na mě podíval a vzdálenost, která nás dělila, jako by neexistovala. Mlčel, dával mi na vybranou. Mohla jsem ten zvyk pohřbít hluboko v sobě a oni by se nikdy nedozvěděli, že jsem lhala. Ale Sarien by to věděl... Poznal by to a byla jsem si jistá, že mou značku bude chtít vidět.  

Nadzvedla jsem si roucho a krok za krokem se blížila k Dorianovi. Poloupír se ke mně překvapeně otočil a já musela své nohy přinutit silou vůle, aby se ohnuly v kolenou. Sáhla jsem za krk a nechala přední díl řízy sklouznout po ňadrech, přes břicho, aby se látka poslušně zastavila těsně pod podbřiškem.  

„A... do prdele!” Tiché zasyknutí vyšlo z mužského hrdla, hlas jsem však nepoznala.  

Klečela jsem před svým druhem skoro nahá a vzhlížela k němu s pevně semknutými rty. Rine začal tiše prozpěvovat píseň našeho lidu a já si prsty přejela po jemné kůži břicha. Místo, které obvykle zakrývalo spodní prádlo se rozzářilo stříbrným světlem. Kůže podbřišku žhnula.  

„Značka pro sídlo tvého dědice, označení tvého majetku, věčná přísaha tvého práva,” odříkávala jsem sevřeným hlasem. „Pokorná tvým tužbám, věrna tvému tělu. Připravena chránit a obětovat, ochotná žít i zemřít, zabíjet ve tvém jménu a pro tebe.” 

Ostrá bolest, až jsem zalapala po dechu a potom se na mém podbřišku objevilo jemným písmem jediné slovo. DORIAN...  

Poloupír fascinovaně zíral na matně zářící písmena.  

„Sundej prsten!” Rineův rozkaz byl jako prásknutí bičem.  

Nevím, co způsobilo ten zkrat. Jestli ostrý hlas mého dvojčete nebo šok, který Dorian prožíval při pohledu na mé tělo, ale poslechl. Hladký kroužek sklouzl z prstu a magie udeřila zničující silou.  

Francouzská okna se rozrazila do kořán pod náporem větru, spustil se silný déšť a blesky bičovaly oblohu, takže nebe fialově zářilo. Země se chvěla, vydávala jemné tóny a svíce v místnosti vyšlehly do vzduchu obrovské plameny.  

Elementy se spojily, aby posvětily tento svazek. Příroda začala zpívat vlastní píseň, matka elfů promlouvala vlídným hlasem.  

„Zrozenou v lůně přírody, předáváme ti ji, válečníku dvojí krve!” Hlas země se zdál silný jako zvon. „Dekády naše, po zbytek věčnosti tvá. Ochraňuj, miluj, krvácej...” 

A potom všechno ustalo. Matka země odešla stejně rychle, jako přišla. Vzhlédla jsem k Dorianovi a věděla, že mé oči žhnou žlutou barvou. Má podstata byla svobodná.  

Můj druh se sklonil, vytáhl mě na nohy a rychlými pohyby urovnal mé šaty. Černý prsten znovu nasadil na ukazováček a podíval se přes místnost na virval.  

Hope pomalu zavrtěla hlavou ze strany na stranu a zamračila se. Její přítel ji ovšem nehodlal poslechnout, protože mě od sebe hrubě odstrčil a dlouhými kroky se ode mě vzdaloval, aby v půlce haly zmizel pohlcen plameny.   

Ucítila jsem na sobě upřený pohled a vysledovala majitelku. Tara se na mě dívala se směsicí lítosti a pochopení. Neměla jsem tušení, proč jsem si tím byla tak jistá, ale věděla jsem to... Dorianova matka chápala, jak mi je, cítila mou bolest, jako by byla její vlastní... Nebo ji možná jen proud času nesl zpátky... Přesto všechno se její zlaté oči zatřpytily slzami a byla to ona, kdo ke mně přistoupil, pevně mi sevřel rameno a v mém rodném jazyce řekl jedno jediné slovo.  

„Bojuj!”  

A tak jsem se rozhodla bojovat. Za svou duši, za svou budoucnost a za svého druha, který o to možná nestál, ale zoufale to potřeboval.

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Temná - 7. kapitola: