OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Tidbits: 14. kapitola

10.04.2021 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 587×

Panenka Alice a mexická návštěva

Ve čtvrtek jsme s Ramim měli hotovo dříve, proto jsme i dříve zavřeli.

„Doktorko Reevesová?“ oslovil mě můj zdravotní bratr, když jsme scházeli schody do přízemí baráku, ve kterém byla ordinace. Zvedla jsem k němu pohled, abych zjistila, že se tvářil dost nervózně.

„No?“

„Mohl bych… ehm, já…“ začal koktat, což mu bylo do jisté míry velmi nepodobné. Nakrčila jsem obočí. Něco mi tu nehrálo.

„Rami, klid,“ snažila jsem se ho upokojit, „co se děje?“

Vydechnul, patrně buďto za účelem srovnat si myšlenky, nebo se odhodlat k osvětlení.

„Já jsem… přihlásil jsem se na kurz pro zdravotní personál na urgentu a vzali mě,“ informoval mě stručně, v důsledku čehož jsem na něj vytřeštila oči.

„Tybrďo,“ vydechla jsem překvapeně.

Rami na urgentním přijmu? Paradoxně mi to ale vůbec nepřipadalo uhozené, vlastně jsem si to dokázala jednoduše představit. Rami byl přesně ten typ člověka, kterému přivezou otevřenou zlomeninu a on nehne ani brvou.

Takže z mého zdravotního bratra bude bratr na urgentním příjmu… wau.

„Nastupuji příští měsíc, ten kurz trvá půl roku. Říkám vám to ale proto, že od května budu moct být v ordinaci jen dva dny v týdnu. Zbytek týdne budu mít praxi v nemocnici St. Mary’s,“ oznámil, na což jsem nakrčila obočí.

Aha, tak tohle byl ten háček. Musím si najít další zdravotní sestru, která bude ochotná vzít jen tři dny v týdnu. Potěš koště…

„To jsou skvělé zprávy, gratuluju vám! Je jasné, že budete vynikající,“ prohlásila jsem s drobným, leč upřímným úsměvem a poplácala ho po paži. „S ordinací si nedělejte starosti. Hlavní je, abyste dosáhnul toho, co si přejete.“

„Ale… budete potřebovat někoho dalšího místo mě,“ připomněl mi.

„Vím a budu hledat. Říkal jste, že praxe začínáte v květnu?“

„Ano,“ odpověděl tiše.

„Takže na to mám ještě měsíc,“ poznamenala jsem. „To je dost času, za tu dobu se snad někdo objeví.“

„Doktorko, kdybyste nikoho nenašla, tak já-“

„Ale kuš! Buďte optimista!“ doporučila jsem mu entusiasticky. „A vůbec, tuhle starost nechte na mně, jo? Vy koukejte na urgentu makat, abyste ten kurz prošel s co nejlepšími výsledky.“

Na čele se mu objevilo pár vrásek, neboť zřejmě chtěl ještě něco říct. To už jsme ale byli v přízemí a já otevřela dveře, dávajíc mu v nich přednost. U toho jsem rukou teatrálně máchla směrem ven.

V pátek jsme z ordinace vypadli už ve dvě. V autobusu jsem rychle naťukala zprávu Tomovi, který úspěšně ignoroval naše čtvrt století dlouhé přátelství a taky skutečnost, že existuju a že mám o něho strach.

14:16, Alice: Pokud se ze žalu cpeš Carte D’Or s příchutí řeckého jogurtu beze mě, v životě ti to neodpustím, Hiddly.

14:17, Alice: Koupila jsem pavlovu u Luka. Nezajímá tě, jaká byla?

14:18, Alice: Jsem těhotná, otec je Bůh. Dítě pojmenuju Tom, když to bude kluk.

14:20, Alice: Tvoji sestru unesli. Já jsem ji unesla! Zavolej, dohodneme se na výkupném.

Samozřejmě se neozval.

Když jsem šla ze zastávky, lilo jako z konve a já radši ani nepočítala, kolik kolemjdoucích slonů v porcelánu mi – v těch dvou stech metrech, které mě dělily od domova – postříkalo silonky. Blbci.

„No nazdar, lásko moje…“ Napoleon se ukázal, jen co jsem otevřela dveře. Otíral se mi o nohu, tak jsem ho zvedla, dala si ho do náručí a zabořila nos do jeho huňatého kožichu. Spokojeně zapředl. Aspoň někdo měl radost z mojí přítomnosti…

Prošla jsem příchozí poštu a rozdělila ji na zajímavou a nezajímavou. Na kuchyňský pult jsem hodila tu nezajímavou, zatímco jsem zkoumala tu zajímavou. Přitom jsem otevřela ledničku. Ne že by se mi chtělo cokoli vařit… hm, dneska vyhraje KFC delivery nebo pizza.  

A pak jsem to zmerčila. Protáhlou, ozdobnou obálku, na které byla moje adresa, napsaná písmem, které jsem neznala. Teda, neznala jsem jich moc, ale tohle bylo úhledné, psací a nakloněné doprava. Napoleon mňouknul, a tak jsem na něj koukla přes horní okraj obálky.

„Seš na tom stejně jako já, kámo. Taky netuším, od koho to je,“ ujistila jsem ho pro případ, že by mi rozuměl.

Vpravila jsem pod zalepenou část nehet a táhlým pohybem ji sloupla. Naskytnul se mi pohled na papírek zhruba tak dlouhý, jako byla obálka. Vyndala jsem ho. Byl na něm obrázek honosné budovy královského baletu a název představení, pak taky datum, čas, číslo řady a sedadla. Šlo o vstupenku na představení jménem Giselle. Počkat. Nebyl to ten balet, ve kterém měl hrát hlavní roli můj pacient?

Zamračila jsem se a znovu očekovala datum. Říkal, že premiéra bude za dva týdny, ale na vstupence bylo zítřejší datum. A čas byl taky nějaký divný – který balet začíná ve čtvrt na osm ráno?

No jo, někdo si ze mě střílel… nejspíš Rami. Já ho fakt…

Předtím, než jsem ji hodila do koše, jsem vstupenku letmo otočila a zjistila, že na zadní straně byla napsaná nějaká čísla. Než ale můj mozek stačil onu informaci zpracovat, vstupenka už letěla do odpadkáče.

„Kruciš,“ zaklela jsem, když jsem ten kus papíru vyndávala. Napoleon, evidentně vzrušen mým neúspěchem, vyskočil na kuchyňský pult přede mě, usadil se na něj a se zájmem mě sledoval.

„Uf, mám ho!“ Vynořila jsem se zpoza pultu a nadšeně Napoleonovi zamáchala papírem před čumákem. Obdařil mě hlubokým nezájmem a začal si lízat packu.

„Super. Dík za podporu, kámo…“ Ještě jsem na něj vyplázla jazyk, než jsem se zaměřila na to číslo. Bylo napsané toutéž propiskou jako adresa na obálce, dokonce mělo i totožný sklon doprava. „Hm, je to telefon,“ usoudila jsem na základě toho, že se to číslo skládalo z osmi čísel a londýnského trojčíslí.

Vytáhla jsem z kapsy telefon a rozjela displej, jenže jsem si nebyla jistá, zda chci ono číslo vytočit. Mohl to být (a pravděpodobně i byl) Ramiho vtípek, nebo… nebo to vážně byl ten baleťák a já měla štěstí jak kráva.  

„Co říkáš? Mám?“ Zamrkala jsem na kocoura, který jen tiše zavrněl, jakmile se mé prsty vnořily do jeho srsti kousek za ušima.

Stiskla jsem zelené tlačítko.

„Oui?“ ozval se z telefonu mužský hlas.

Pár sekund jsem ze sebe nic nedostala, jak jsem byla překvapená. „Ehm… ahoj, tady Alice. Alice Reevesová.“

„Ah, bonjour, docteure,“ nechal se slyšet energicky. „Dostalo se k vám mé poděkování, j’espère.“

„A-ano,“ potvrdila jsem strnule. Kristova noho, to byl vážně ten baleťák, i se svým pekáčem buchet… Quentin Dupont! Co teď? „Já… ehm… děkuji vám za tu vstupenku, pane Duponte, ale to jste nemusel.“

„Já vím, že ne. Poslal jsem vám ji proto, že vás chci,“ prohlásil bez obalu a já vytřeštila oči. Tak takhle se ve Francii balí ženské?! To se nedivím, že tam vzniknul francouzák, jestli na to hned takhle vlítávají! „Pardon, chci se s vámi setkat na zkoušce. Peut-être pak pochopíte, prrroč mi Giselle nedá spát.“

Aha. Oukej, to už je lepší… Přesto jsem se culila jako hormonální puberťačka a ve tvářích jsem byla rudá jako krocan.

„To zní hezky,“ zhodnotila jsem upřímně, „přijdu, ale jenom pokud nebudete tančit.“

Zasmál se, upřímně a zvonivě. „Bien au contraire! Lidé platí za to, aby mě mohli vidět tančit, zatímco vám jde o pravý opak. Jste… originál, mademoiselle.“

„A to je špatně?“ zjišťovala jsem nevinným tónem.

„Pas du tout,“ vypálil okamžitě. „Mám rád lidi, kteří jdou proti proudu.“

„Tak to jsme dva,“ ujistila jsem ho, i když jsem si pravdivostí svých slov nebyla jistá. Originální vztahy s muži už jsem měla, konkrétně tři, a ani jeden z nich nevyšel. Třeba by to tentokrát chtělo vzah naprosto mainstreamový… s procházkami, večeřemi a dalšími věcmi, které se na normálních rande dělají.

„Alors, demain.“

Vzala jsem si tak pět sekund na rozmyšlenou, než jsem odpověděla: „Dobře, tak zítra.“

Rozloučili jsme se a zavěsili. Už, už jsem se chystala, že zavolám donášku pizzy, když mi telefon zavibroval v prstech a na displeji se objevila příchozí textovka.

Tom, 14:35: Panenko Maria!

Tom, 14:35: Můžu to ještě říkat, když jsi teď Panenka Marie ty?

Z hrdla se mi vydral funivý zvuk, který mohl vzdáleně připomínat smích. Odpověď jsem začala bouchat okamžitě.

Alice, 14:36: NE! ODTEĎ JE TO PANENKA ALICE!

Tom, 14:37: Jak si přejete, svátosti.

Uchechtla jsem se, ale faktem bylo, že jsem si nebyla jistá, co mu na to odpovědět. Naštěstí jsem nemusela odpovídat nic, neboť tři tečky naznačovaly, že psal on.

Tom, 14:37: Zlobíš se na mě?

Alice, 14:39: ANO! Protože tu už tři dny umírám strachy!

Tom, 14:40: Promiň, potřeboval jsem si rozmyslet co dál.

Alice, 14:40: OK, a to se vylučuje s odpovídáním na textovky?‼!
Alice, 14:41: Mohls být mrtvý někde v příkopu, nebo hůř…

Tom, 14:41: Vyloučený z Bradavic!

Ano, nebyl to jen Shakespeare a Hemingway, koho měl tenhle herec v oblibě natolik, že ho rád citoval…

Alice, 14:42: Pomohlo ti to aspoň?

Tom, 14:43: Jo. Mexiko je boží. Za 20 babek se tam opiješ ty i půlka hospody.

Zazubila jsem se na displej a zavrtěla hlavou. Bouchala jsem odpověď, když se ozval zvonek. Za stálého hledění do mobilu a úpěnlivého psaní textovky jsem po paměti došla až ke dveřím, které jsem otevřela až poté, co jsem stiskla tlačítko odeslat. V mojí zprávě byl brečící smajlík, následovaný naštvaným smajlíkem a pak jediná věta: „Závidím ti tak moc, že cítím na dlani sůl a v krku tequilu.“

Ovanul mě průvan, jak jsem otevřela, a pak mi zrak padl na pohledného, vysokého zrzka. Vyvalila jsem na něj oči a stála jako přikovaná.

Kristova noho, Hiddleston! CO TU SAKRA DĚLAL?! MĚL BÝT V MEXIKU!

Protřela jsem si oči. Nezdálo se mi to.

„H-Hiddly?!“

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Tidbits: 14. kapitola: