OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Tidbits: 16. kapitola



Tidbits: 16. kapitolaAlici a Toma čeká vážná konverzace při vínu a taky velmi frivolní situace.

Konverzace, spreje a víno

Taky jsme se stavili v supermarketu, kde si každý z nás vzal košík tak, jak to bylo nařízeno, a šinuli jsme se přímo k oddělení s alkoholem. Vybírali jsme víno – dobře, Tom vybíral víno, já šla ke tvrdému. Kdybych totiž víno vybírala já, skončili bychom s tím, které mělo na etiketě toho nejroztomilejšího klokana široko daleko, s chutí by už to ale nejspíš tak zdárné nebylo.

Nakonec vybral dvě vína (jedno bílé, druhé červené), já jednu melounovou vodku a odporoučeli jsme se k pokladně. Zatímco Tom stál v řadě (aspoň dva metry od pána před ním, pochopitelně), já zabrouzdala do oddělení se sešity, barvami a podobnými záležitostmi. Očima jsem přejížděla po regálech ve snaze najít barvy ve spreji. Černou jsem našla hned, bílou taky, jenže zrovna tyhle dvě jsem nehledala. Chtěla jsem veselé, pastelové, a tak jsem si musela počkat až na třetí regál od místa, v němž jsem začala hledat.

„No vida!“ zaradovala jsem se, když jsem zmerčila růžovou, tyrkysovou a žlutou. Všechny jsem popadla a narvala je do košíku na kolečkách. Pak už jsem se šinula k pokladně.

„S dovolením, s dovo-“

„Paní, nasaďte si tu roušku pořádně,“ napomenul mě nerudný dědeček stojící v řadě za Tomem, kolem něhož jsem se snažila prodrat. Zdvihla jsem ruce se spreji, abych mu názorně ukázala, že nemám ani jeden volný prst.

„Eh… obávám se, že to budu moct udělat, až…“ ucítila jsem, jak někdo vzal do prstů moji roušku a vytáhnul mi ji na nos.

Byl to Tom, to bylo nad slunce jasné, kor když pak mírotvorně prohlásil: „Samozřejmě, promiňte.“ 

Dědek zahučel něco, v čem jsem zaslechla mladí, nezodpovědní a budou trpět. Už jsem se nadechovala, že mu na to něco řeknu, jenže Tom mě zpacifikoval, nejen tím, že mě od kmeta oddělil potlačením mé osoby před sebe.

„Na co to máš?“ prohodil podezíravě, hlavou trhnul ke sprejům na pásu. Bylo jasné, že se mě snaží rozptýlit od hádky s dědkem, a mně to vlastně ani nevadilo.

Ďábelsky jsem se na něj zazubila, což ovšem mohl říct jen z mých očí. „Když ti to řeknu, bude z tebe spolupachatel.“ 

Představila jsem si, že buďto zdvihnul obočí, nebo podezíravě přimhouřil oči, jelikož měl ale na sobě krom roušky i sluneční brýle, viděla jsem jedno velké houby. Prodavačka ho vyzvala k zaplacení několika desítek liber, čímž ho rozptýlila.

Schovala jsem flašky i spreje do skládací, látkové tašky, kterou jsem vždycky nosila v kabelce, a počkala jsem na Toma, než jsem vyrazila ke dveřím. Vzal mi tašku z ruky, což jsem přivítala – chápejte, dvě skleněné sedmičky, flaška koňaku a tři piva v plechu nebyly nic lehkého.

Kráčeli jsme na metro, jímž jsme se přesunuli s třemi přestupy na předměstí. Slunce už začalo zapadat, proto oblohu zaplavily červánky. Tom si konečně sundal brýle, jen co jsme opustili přítmí tunelů.

„Tyjo, tak tady jsem v životě nebyl,“ vydechnul, rozhlížeje se kolem. Byli jsme na venkově… londýnském, ale přece. Sutton bylo jedním z mála míst, kde jsem to mimo centrum měla ráda, hlavně proto, že tady byla vždycky v ulicích spousta lidí. Rodiny se tu znaly a chodily o víkendu do parku, kde grilovaly, hrály frisbee a tak podobně. Nejednou jsem sem přes celý Londýn jela se projít, protože mě zdejší atmosféra nabíjela energií. Vedlejší bylo, že měli v parku stánek, ve kterém prodávali rodilí Portugalci naprosto dokonalé, vanilkové koláčky. Vážně to bylo jen na okraj! Vloni jsem si přece dala předsevzetí, že za jídlem nikdy neujedu víc jak 10 kilometrů…

„Tohle je Sutton. Maj tu hezký park, vynikající koláčky a legální graffiti stěnu,“ oznámila jsem mu a sledovala, jak se mu oči rozšířily překvapením a postupně i pochopením. Zacukalo mi v koutcích, když jsem si stáhla roušku a rozešla se směrem k parku.

Začala jsem sem jezdit, když mi to tu ukázala spolužačka z mediny. Sice po nějaké době mediny nechala a odešla na uměleckou fakultu, sem jsme ale my dvě jezdívaly ještě dlouho poté, co naši fakultu opustila. Když jsme byly unavené, frustrované nebo v depresi, zajistila nám materiál a my sprejovaly.

Tom byl aktuálně vše z výše zmíněného (i když se snažil předstírat, že ne), takže si tohle místo zasloužil znát.

„Takže jdeme sprejovat,“ ujistil se, jakmile mě dohnal v chůzi (což mu nedělalo žádný problém).

„Přesně řečeno pít a sprejovat,“ opravila jsem ho.

„Dobře, no… pít už umíme, takže zajímavý bude převážně to sprejování,“ podotknul, „já ani ty totiž nejsme zrovna Picassové.“

„To je fakt,“ přitakala jsem realisticky. „Ty jsi teda spíš jako… hm, který malíř zešílel?“

„Michelangelo,“ vypálil okamžitě, pak přemýšlivě přimhouřil oči, „taky Gaugin, Goya, Munch…“

„A ještě ten, co si uříznul to ucho, ne?“ přišla jsem s dalším adeptem.

Tom se zaškaredil. „Ale běž, tak daleko to nedojde. Pozoruju na sobě zatím jenom Goyovy hlasy, Munchovu depresi a Michelangelovu melancholii.“  

„Ajéje…“ vydechla jsem a zavrtěla u toho teatrálně hlavou. „Musíme to podchytit, dokud je to v raným stádiu.“ 

Usmál se, nevesele, ale přece. Šli jsme poměrně svižným krokem, tudíž jsme za pár minut došli k pomalované stěně. Netušila jsem, jak se změnila od doby, co jsem tu byla naposled, ale zdála se teď být nějaká ponuřejší… No, asi jsme nebyli sami, kdo měl neveselé období.

Chvíli jsme tam jen mlčky postávali. Tom hypnotizoval stěnu, já čekala, co vzejde z jeho hypnotizování stěny. Pak mě ale požádal o jeden ze sprejů a já si oddechla.

„Méně veselou tam asi nemáš, co?“ otázal se mě, když si prohlížel růžovou plechovku.

„Ne,“ odpověděla jsem mu prostě. Zamračil se.

„Chyba.“

„To teda není! Přeslechl jsi tu část o podchycování psychózy? Barvy jsou cesta jak se rozveselit,“ hájila jsem svou volbu. „Teda, já to tak mám.“

Sklopil pohled k barvě ve svých rukách. Chvíli na ni zamyšleně hleděl, než zdvihnul oči ke stěně a začal sprej protřepávat. „Dobře, no… Snad to bude fungovat.“ 

 

Zhruba za půl hodiny už jsme seděli na trávě, pár metrů od zdi. Hodnotili jsme převážně Hiddlyho trošku do mlýna a popíjeli dobré, červené víno přímo z flašky. Něco mi říkalo, že tenhle druh byl na popíjení v parku moc nóbl, ale vybíral ho Hiddly a ten si neztěžoval.

Rozhodli jsme se začít vínem, po něm přejít k vodce a pak k dalším vínům, popřípadě pivům. Bylo jasné, že dneska střízliví domů nedorazíme.

„Tak už to vybal,“ naléhala jsem po zhruba pěti locích. Bylo Tomovo picí kolo a on se ho očividně nechtěl vzdát. Musela jsem na flašku zaťukat, abych se taky mohla napít (skrblík jeden). „Dobře, tak to vybalím já. Cynthia je kurva.“

Div se vínem nezadusil. „Alice…!“

„No co? Mám pravdu!“ Stála jsem si za svým, u čehož jsem ho bouchla do zad. Pak už jsem jen sledovala, jak se snažil dát do kupy. Setmělo se zhruba před deseti minutami a my už na sprejování pořádně neviděli, proto jsme se rozhodli pro ústup. Na trávník už dopadla rosa, ale nebyla zima. Vlastně bylo až příliš teplo na to, že byla půlka března.

Tom si oblékl svoji nafoukanou, péřovou bundu, ale nezapnul ji asi proto, že mu zkrátka bylo dost teplo (soudila jsem ze zarudlých tváří).

„Nemáš. Marco jí za ten sex tutově nezaplatil,“ opáčil, na základě čehož jsem se uchechtla. Ten můj jediný projev pobavení ale brzy přešel v celistvý smích, v němž mě Tom napodobil. Netušila jsem, jestli ho tak moc pobavil jeho vlastní vtip, nebo měl ještě nějaký jiný důvod proč se smát. Můj důvod byl ovšem naprosto jasný – potřebovala jsem ze sebe dostat to několikadenní napětí, smutek, strach a nejistotu.

„Možná… možná, že zaplatila ona jemu,“ přišla jsem se svojí verzí, když jsme se oba dosmáli. „Páč vypadá jako jedna z těch, který pro publicitu udělaj cokoli.“

Tom se nad tou myšlenkou na moment zamyslel, ale nijak jinak ji nekomentoval. Předala jsem mu flašku a on si loknul.

„Je to na hovno, pampeliško,“ prohlásil s pohledem upřeným na flašku, „vědět, že se nechala svést takovým loserem. A ještě k tomu se to dozvědět z internetu, ve stejnou chvíli jako celý širý svět,“ vydechnul. Už jsem říkala, že mi ho bylo líto? „Věřil jsem jí.“

Nakrčila jsem obočí. „Nedivím se, je dost přesvědčivá. A jo, to s tím internetem fakt není fér, takový věci by se měly řešit v soukromí.“

Tom přikývnul, než trhnul hlavou mým směrem. Tvářil se jako uzlíček neštěstí a já měla chuť ho obejmout. A vlastně, proč ne? Obmotala jsem mu paži kolem pasu a položila mu hlavu na rameno. On mi položil ruku na stehno a lehce stisknul. Poměrně dlouho jsme tam seděli mlčky, než znovu promluvil: „Psala ti?“

Mlčela jsem, a tak ke mně trhnul hlavou. Nevydržela jsem to, musela jsem přikývnout. „I volala.“

„Takže víš, že tvrdí, že mě miluje,“ prohlásil přidušeně. Povzdechla jsem si a zdvihla k němu oči. Tvářil se jako hromádka neštěstí, musela jsem proto udělat něco, co by tohle depresivní téma alespoň trochu zlehčilo.

„Hm, zas máš nade mnou navrch, Hiddly. Mně jenom řekla, že bychom na sto pro byly kámojdy,“ poslední slovo jsem pronesla napodobeninou Cynthiina tónu. Uchechtnul se.

„Ts! Pěkně děkuju, za takovou kámošku!“ Flaška byla u mě, a tak jsem mlčela a pila. Když jsem ji předala Tomovi, docela se mi už motala hlava. „Nemůžu uvěřit, že jsem se jí nechal oblbnout… Mělas pravdu. Ve všem! Vědělas, že je zlatokopka, ale já tě neposlouchal. Nikoho jsem neposlouchal. Mělo mi to dojít.“

„Jo, to mělo,“ zahučela jsem mezi loky. Hiddly na mě nespokojeně zamžoural.

„Osobo, nemáš bejt náhodou podpora?“

„Šmarjá,“ protočila jsem očima a otočila se v sedu tak, že když jsem se natáhla do lehu, měla jsem hlavu na jeho stehnech.

„NE! Panenko Alice,“ opravil mě. Sledoval mě celou dobu, co jsem měnila pozici, a nakonec mi vjel prsty volné ruky do vlasů. Protočila jsem očima, kvůli tomu, že se opět snažil odběhnout od tématu. „No co? Sama sis to vymyslela, tak neprotáčej očima.“

Povzdechla jsem si a zvedla ruku k jeho tváři tak, abych ho donutila se soustředit. „Ne, ne, ne, z tohohle se nevymluvíš. Tvý zasnoubení – o tom se tu bavíme, o ničem jiným. Nevěděla jsem, že podporovat znamená lhát.“

„Alice, šetři mě aspoň dneska. Podvedla mě snoubenka,“ požádal mě zoufalým stenem. „Příště, až si začnu s dlouhonohou blondýnou s trojkami, prašti mě baseballkou, prosím.“

„To bude problém. Nemám baseballku,“ oznámila jsem mu s úsměvem. On se mezitím napil.

„Nějakou ti koupím, nejde, abys žádnou neměla.“

„Blbost, nepořet… nepotřebuju baseballku, když mám lopatu,“ přesvědčovala jsem ho o své pravdě, přičemž se mi už docela pletl jazyk. Bodejť – už jsme byli na dně první flašky. „Radši mi kup… hm… novej gauč!“

Tom přemýšlivě povytáhnul obočí. Jeho ruka byla pořád v mých vlasech a on mě jí masíroval. Vůbec to nebylo nepříjemné, jen tak mimochodem. „Co je špatně s tím starým?“

„Je rozrvzanej a nepohl… nepohold… nepohodlnej,“ oznámila jsem mu. „Však uvidíš dneska v noci, že… až na něm budeš spát.“

Kouknul na mě, oči měl rozšířené. Zda to bylo alkoholem nebo překvapením z toho, co ze mě právě vypadlo, to jsem nevěděla.

„Dobře,“ prohlásil zastřeně a kouknul na mě zpoza závoje světlých řas. Naprázdno jsem polkla, protože od toho, jak byl sexy, mě nebyl schopen rozptýlit ani alkohol. „Bude mi ctí spát na tvým gauči, Alice Veerso-“

Reesová … ne. Reevesová! Tak se jmenuju,“ přerušila jsem ho, než stihnul moje jméno zkonit ještě víc. Moc dlouho se tou myšlenkou nezdržoval, nejspíš proto, že už ji ve svém stavu nebyl schopen udržet.

Dobrý, musela jsem nechat pití. Někdo nás bude muset zdárně dovést ke mně a Tom to očividně nebude…


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tidbits: 16. kapitola:

3. TinkerTailorSoldierSpy přispěvatel
04.05.2021 [0:09]

TinkerTailorSoldierSpyPromiňte, děvčata, nestíhám odpovídat. Emoticon
Sab, tož co jim zbývá, když je corona? :'D Přiznávám se bez mučení, předtím jsem na roušky pozapomněla - upsí? Ale k tomu supermarketu mi to zrovna přišlo jako situace, ve které by se dalo vyřádit, a taky že jo. Emoticon
To sprejování bylo super, no, tu myšlenku mi přihrála jedna nejmenovaná veřejnoprávní stanice, když dávali cosi o Estonsku a wall artu. Tak jsem po tom hned chňapla - to se rozumí! Emoticon
Ježíš, Sab, k dispozici... pls, netrap mé feministické já takovými termíny. Emoticon Jako, já u téhle povídky v tomhle směru fakt skřípu zuby. Být na jejím místě, tak už jsem někde jinde, s někým jiným. Emoticon Ona je prostě nemožná! Emoticon Nevím, jak to máš ty? Nepřipadá ti občas nesnesitelná?
Děkuji ti za komentář, nová kapitola bude brzy! Emoticon

Fluf, tak půjdem!! Emoticon Sice to nebude rande, ale snad ti vystačím jako přátelská společnost! :'D HA! Já dneska v hodině se čtvrťákem zjistila, že v Karviné (blízko odsud) je legální most, takže SI TO SAKRA CHCI JÍT ZKUSIT! :'D Příště asi nadnesu, že, jak se učitelům dávaj dárky na konci studia, tak by mi mohli dát spreje a vzít mě tam, to by bylo legen... dární! Emoticon
Děkuji, no, ty roušky mi v předešlých kapitolách moc nevyšly, ehm... ale teď se mi to sem hodilo, tak proč ne..
Děkuji ti za komentář, bobí! A ty spreje jednou dáme! Emoticon Emoticon

2. Fluffy admin
27.04.2021 [20:46]

FluffyTa naprostá dokonalost toho rande mě nepřestane udivovat. To chci zatraceně zažít! Aby mě někdo vzal jen tak sprejovat do parku (legálně, samo, jsem upjatá jak prase na něco mimo zákon Emoticon ).
Já ty dva fakt žeru. Bavilo mě, jak byli opilí, ten dialog neměl chybu. Chechtala jsem se jim tu pod vousy (i když žádný nemám Emoticon ), ale je zábava to pozorovat z dálky jako relativně nestranný účastník. Plácaj se v tom oba totiž dost slušně. Emoticon
A roušku musím zmínit taky; je to fakt originální zasadit povídku do týhle doby, ve který všichni žijeme. Zvlášť proto, že alespoň na tom papíře se tomu snažíme všichni hrozně utýct. A moc se to nedaří - stejně jako byl ten nerudnej pán v obchodě. Emoticon Emoticon Furt čekám na tu romantickou scénu v dešti, fandím jim. Emoticon Ale taky se těším, že jim nic nedáš zadarmo. Baví mě to moc! Emoticon

1. Sabienna přispěvatel
25.04.2021 [20:08]

SabiennaV prvních odstavcích mě nejvíc dostalo, jak ti dva šli nakupovat chlast někam do marketu, v rouškách Emoticon to mi přišlo fakt geniální, pobavila jsem se u toho, a to nevídaně Emoticon jako že jistě, i slavní chodí nakupovat, ale pro mě je to stejně tak trošku bizár, celkově ta představa Emoticon vsuvka s dědou a problematikou roušek mě taky náramně pobavila Emoticon Emoticon
Nápad s terapií sprejováním byl moc zajímavý, netradiční a fakt bych chtěla vědět, co ve svém ztrápeném duševním stavu, kombinující neduhy slavných malířů - mimochodem, to mě taky solidně pobavilo, vytvořil Tom Emoticon a taky vlastně i Elis, která to taky nemá úplně snadné Emoticon
No a pak ten opilecký rozhovor o Tomově exsnoubence,tak to taky nemělo chybu Emoticon ano, pochopitelně, bylo to takové hořkosladké, ale nakonec se to těm dvěma tak nějak vymklo, nebo spíš hlavně Elis, že jsem se musela chechtat Emoticon polemika o tom, kdo komu při nevěře platil, to bylo pro odlehčení taky perfektní, ale v konečném důsledku je to prostě na nic.. Toma mi je líto, i že ho to fakt dost sebralo, ještě že má svou nejlepší KÁMOŠKU k dispozici Emoticon
Hmm, takže v další kapitole nás čeká cesta na byt a nocování na gauči, jo? To zní slibně! Emoticon Emoticon
Další skvělá kapitola, jak jinak, která mi vylepšila den, díky Emoticon už se moc těším na tu následující Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!