OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Tidbits: 18. kapitola



Tidbits: 18. kapitolaSchyluje se k velkému odhalení. Jak Tom vezme zprávu o tom, že Alice není tak úplně single?

Manžel!

Stáli tam a koukali na sebe. Dost opařeně, což mě – opět (nesmějte se mi) – urazilo. Proč sakra bylo pro ty dva tak nemyslitelné, abych měla chlapa?!

„Ehm… tak, abych vás představila, ne?“ Nahodila jsem fejkový, nervózní úcul. „Brade, tohle je Tom, můj nejlepší kámoš. Tome, tohle je Brad, můj-“

„Manžel!“ přerušil mě přehorlivý Moran, u čehož se zaškaredil, nejen na Toma, ale i na mě. Tak, a bylo to tady – apokalypsa. Brad se mračil, založil si ruce na hrudi. „A koukejte vymyslet zatraceně dobrý důvod, proč jste tu oba jen v pyžamu. Protože pokud ne – a předpokládám, že mě nedokážete ohromit žádnou výmluvou – tak vás odsud, milý pane, vlastnoručně vyprovodím!“  

Provedla jsem facepalm – jinak to prostě nešlo. Netušila jsem, co se to tu sakra dělo. Totiž, chápala jsem, co se dělo, ale souvislost s tím, proč se to sakra dělo, mi zůstávala skryta. Brad byl naštvaný, že jsme s Tomem byli pouze v pyžamech v mém vlastním bytě, v dobu, kdy tu rozhodně neměl co dělat, a navrch Toma odsud vyhodil.

Krucinál, někdo by mu měl rychle připomenout, že on tady nebyl pánem… jenže já aktuálně měla oči jen pro Toma.

Koukala jsem na jeho zmatený obličej a nadávala jsem si do idiotů za to, že jsem to nechala dojít tak daleko. Oči měl rozšířené, ústa pootevřená. Zračil se v nich šok, když naprázdno polknul. Nebyla jsem schopná vůbec ničeho. Prostě jsem tam tak stála jako tvrdé Y, mozek vygumovaný 

„Moment, m-manžel?“ zaznělo z Tomovy strany.

„Jo, manžel,“ prohlásil Brad pevně, ovšem už se aspoň trochu stáhnul. Aspoň něco…

„Elis, co to…“ Tomovi se zlomil hlas, jak se pídil po vysvětlení. Trhalo mi to srdce. „Co to má být?“

Tak, a teď už na mě koukali oba dva podobně nepřátelskými pohledy. Bože, ať se podlaha propadne, pokud možno v místě, kde stojím!

„J-já… já jsem… ne-“ koktala jsem a radši jsem sama sebe zarazila a vydechla z plic přebytečný vzduch. Otočila jsem se tak, abych byla čelem k Tomovi, a tiše, rádoby vyrovnaně, jsem spustila: „Vysvětlím to.“  Můj návrh se ale neshledal s Tomovou reakcí, proto jsem pokračovala. „Byli jsme na vysoký, mladí, zaslepení emocemi, možností přivýdělku a…“

Z Bradovy strany se ozvalo odfrknutí. „Proč to sakra vysvětluješ jemu? To mně bys měla vysvětlit, jak jsi ze mě sakra mohla udělat paro-“

Tak a dost! Stiskla jsem čelisti a zvedla ruku i se zdvihnutým ukazováčkem, abych Brada postrašila. „Zmlkni, Brade! Jsi v mým bytě, kam jsem tě nepozvala! Nemáš právo komukoli tady rozkazovat!“ Cítila jsem, jak veškerý můj vztek jde do mého projevu Bradovi. Bylo to… hm, osvobozující. „A vybij si už konečně z hlavy, že jsme manželé! Nejsme a nikdy jsme nebyli, do háje už!“

„Jo? A hele, to je mi zvláštní! Ještě pár dnů zpátky u tebe v ordinaci jsi mi odpřísáhla, že když ti pomůžu, budeš se i nadále usmívat a užívat si statusu vdaná!“

„No, to mi stačí…“ pípnul Tom a přesunul se kamsi za mě. Rychle jsem se otočila, jen abych se shledala s jeho kvapně se oblékající formou. Kalhoty na sebe natáhnul v milisekundě, pak popadnul bundu a šel.

„T-Tome ne… ne, ne, ne. Prosím tě, počkej, vysvětlím ti to,“ štkala jsem, spěchajíc k němu. Chtěla jsem ho chytit, nějak – jakkoli – se ho dotknout. Přála jsem si, aby se na mě podíval a zaznamenal můj ztrápený výraz. Dokonce jsem se několikrát natáhla vpřed, že ho chytím za paži nebo za rameno, jenže pokaždé jsem se nakonec stáhla, z části proto, že jsem se bála, že mě od sebe odstrčí, z části proto, že by se na mě podíval zklamaným, zrazeným pohledem, což bych nemusela ustát.

A tak jsem, s obrovskou lítostí a vztekem na sebe samu, sledovala, jak si sebral pár svých švestek a rázně odkráčel z mého bytu.

„Promiň,“ houkla jsem za ním, ale těžko říct, jestli mě slyšel. Jisté je, že se nezastavil, natožpak se otočit, nebo na mě promluvit.

První slzu jsem na tváři ucítila, když se za ním zavřely dveře. Na Brada jsem se ani nepodívala, nebyl důležitý. Tomu jedinému, na kterém mi záleželo, jsem právě zvládla zlomit srdce – s tím se nemohl Moran a jeho zvrácená představa, že má jakékoli právo k žárlivým výstupům, rovnat.

„Tak co sakra bude?“ ozval se Moran nepříjemně. „Jedeme, nebo s tvým nabíječem odešlo i naše kamarádství?“

„Vypadni…“ špitla jsem bezdyšně. „Odejdi odsud, než tě odsud vynesu v zubech, ty idiote!“

Nečekal to. Nečekal, že na něj budu řvát. Dělala jsem to taky jen výjimečně a na něj – dlouholetého přítele, s nímž jsem zažila už kde co – kupodivu zatím ještě nepřišla řada.

„Elis, to-“

„Nikam nepojedu! Nepotřebuju tvoji pomoc! Nechci tě ve svém životě, chápeš to?! Nechci tě už nikdy vidět!“ Zase to šlo až překvapivě jednoduše. Zlobit se na Brada byla radost…

Zatnul dlaně v pěsti, ale mně se zdálo, že jsem v něm i přes jeho naštvání spatřila náznak lítosti. NO KONEČNĚ!

„Podívej, já chápu, že z tebe mluví vztek,“ oznámil mi, jako bych to byla já, kdo se z nás dvou choval iracionálně. „Půjdu do garáží, počkám tam na tebe pět minut. Snad si za tu dobu zvládneš urovnat priority.“

Priority… já a priority?! No to si snad sakra už dělá srandu, ne?!

Neuvažovala jsem. Podvědomě jsem zvedla nohu, trošku se schoulila v zádech a sundala si papuči. Tou jsem pak instinktivně mrštila po odcházejícím Bradovi. Naneštěstí jsem se netrefila, ale vystrašila jsem ho tím asi dost, když pak zdrhal jako namydlený blesk.

HA! DOBŘE MU TAK, ZMETEK!

Co se jeho nabídky týkalo, neměla jsem nejmenší úmysl jít za ním do garáží. Teda, aspoň ne v první fázi mého vzteklého extempore, kdy jsem kopala do nábytku a házela různými objekty. Tato fáze mě však, kupodivu, přešla do dvou minut a já se zhruba minutu cítila bezradně. Sedla jsem si v ní na podlahu, nohy skrčené v tureckém sedu, bezcílně zírajíc před sebe a roníc slzy.

Víte, nikdy jsem nebyla žádná filozofka. Do této chvíle jsem se nepozastavovala nad existencionálními tématy, to ani když mi je cpali před nos na střední, na vysoké, v divadle a v knížkách a bůh ví kde ještě. No, jednou to prostě muselo přijít…

Moje mysl sklouzla k otázce, jaký smysl mělo se probouzet bez vědomí, že mi byť jen odpoví na zprávu. Patetické a přehnané, řeknete si, ale po čtvrtce století s Hiddlym vždy (v různých formách) po mém boku…

Rukou jsem si setřela slzy, jak jen to šlo. Ještě pořád jsem si byla jistá, že se k Bradovi nepřidám. Jenže pak jsem v okně zmerčila Napoleona a mým prvním reflexem bylo připravit mu žrádlo proto, že přišel ze svých toulek. To moji mysl přimělo zaměřit se na téma sobeckost. Nebyla jsem sobec (nebo jsem to o sobě aspoň ráda tvrdila). Ve většině jsem měla snahu neupřednostňovat sebe samu před jinými. Tak proč jsem se tu najednou vesele litovala, když v Burnsall byla v sázce spravedlnost pro mýho tátu?

Z hrdla se mi vydral vrčivý, do jisté míry rezignovaný zvuk. Jediná možnost, jak efektivně a v krátkém časovém úseku zařídit, aby felčar Camden vymizel, bylo nahradit ho někým jiným, a ten někdo jiný – ačkoli jsem ho aktuálně proklínala – právě teď seděl jen pár pater ode mě. Realisticky vzato, lepší šanci na vyřešení tohohle problému určitě v následujících dnech nedostanu.

Nedalo se svítit, zlost a zrada musely jít stranou. Ale mentální poznámku, abych mu dala, za to, co mi udělal, facku, jsem si stejně udělala, aby bylo jasno.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tidbits: 18. kapitola:

1. Sabienna přispěvatel
Včera [19:05]

SabiennaTaaak... a je to. Bomba dopadla a nadělala fakt slušný binec. Musím uznat, že Elis je prostě formát, když se k tomu postavila tak racionálně.. To já bych to asi nedala na svou povahu, takže klobouk dolů Emoticon Potlačila svoje emoce, i když myslím, že to na ní ještě v plném rozsahu dopadne, a pokračuje ve své misi na výměnu doktora.. Ale hádám, že to teď s Bradem bude sranda.. nebo spíš "sranda" Emoticon Emoticon
Tu scénu, kterou ji před Tomem ztropil, to podle mě okej vůbec nebylo.. Ti dva si to spolu jasně vyřešili, ale Brad má zjevně problém s tím, že na rozdíl od Elis, je sobec, strašný sobec a ještě majetnický a žárlivý.. blbá kombinace, vlastně je dobře, že Elis jeho city .. nebo bych spíš měla popravdě napsat tu nabídku odmítla, mezi nimi by to nedělalo dobrotu... Emoticon
A Tom? Ježiši, ten chlap to schytává ze všech stran.. je mi ho tak moc líto... Tohle byla další slušná podpásovka Emoticon Každopádně! Reakce to byla taky značně... emociálně vyhrocená a možná by mu mohla trochu ozřejmit, že je za ní o něco víc? Ne? Mohlo by už... konečně Emoticon že už je to trochu za hranicí přátelství, protože k ní cítí něco víc... Taky ne? Emoticon prosííím, já už se na to nemůžu dívat Emoticon Emoticon Emoticon
Nemůžu se dočkat, jak bude probíhat další konverzace mezi El a Tomem, i když následovně bude na programu zřejmě cesta do Burnsall.. Ach jo, já se z nich fakt zblázním! Emoticon
Moc se těším na další kapitolu, jsem napjatá jak kšandy! Díky za skvělý čtení Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!