OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Vždy o jeden krok pozadu I.: Osudové setkání - 2. část

01.05.2023 (10:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 341×

https://www.youtube.com/watch?v=nawjwt5YYkI

Supernatural | Bones

II.

„Asi máme problém.“Oznámil vysoký brunet, jakmile nastoupil do černé Impaly značky Chevrolet, podávajíc svému spolujezdci tašku s koláčem a jeden kelímek kávy.

„Duch je na věčnosti, ty neseš koláč. Co víc si přát?“ Zelenooký muž přičichl ke kávě s jistou dávkou uspokojení. V noci toho moc nenaspal a raději by vypil hektolitry kafe, než aby nechal svého bratra znovu řídit. Od návratu z pekla si řízení užíval.

„Myslím to vážně, Deane. V bistru se na ducha přeptávala nějaká holka.“ Menší z mužů si posměšně odfrknul a usrknul horké tekutiny.

„Tak to přijela pozdě.“ Volnou rukou začal vytahovat ze sáčku porci koláče. Už šilhal hlady. Po lovu to tak měl vždycky. Přesto otočil hlavu k bratrovi a prohlédl si jeho ustaraný pohled, který za ty roky dokázal přečíst. Otráveně si povzdechl.

„Fajn. Jak chceš, budeme ji sledovat a když to nic nebude, tak prostě odjedeme. Takových jako ona jsme potkali spoustu.“ Nesnažil se to příliš zlehčovat, ale kdyby měli skutečně řešit každého, kdo se na ně podíval jen o něco déle, brzy by se z toho zbláznili. Věděli příliš dobře, že se státní orgány k jejich řemeslu stavěli skepticky a těch pár jedinců, kteří jim uvěřili, nestačili, aby se mohli cítit bezpečně alespoň ze strany lidí. Lidi byli prakticky nebezpečnější než monstra, která lovili.

„Tys ji neslyšel, brácho.“

„Podvodník pozná podvodníka?“ zeptal se s úsměvem, ale jen tím vyvolal u bratra nespokojený úšklebek.

Seděli společně v autě půl hodiny, než dívka vyšla z bistra a přeběhla silnici k oprýskané Toyotě, která by se spíš vyjímala na Bobbyho vrakovišti.

Sam uhodil Deana hřbetem ruky do ramene a kývnul jejím směrem. Ten se trochu nahnul blíž a prohlédnul si ji od hlavy k patě a rty zkřivil do neutrálního výrazu. Nebyl zvyklý, že by musel věnovat pozornost někomu, kdo se oblékal tak asexuálně.

„Typická šprtka, něco pro tebe, Sammy,“ dodal posměšně, ale reakce se nedočkal. „Tak rovnou za ní, Colombo?“

„Zjišťovala informace na stejném místě jako my. Seděl tam ten otravnej chlap, takže počítám, že pojede za těmi puberťáky.“ Dean otráveně vydechl, až to znělo jako zamručení.

„Vážně to musíme podstupovat po druhý?“ Sam se k němu otočil s otázkou v očích. Dean vykulil oči a pokrčil rameny a stiskl pravou rukou volant.

„A neděláme to tak u každýho případu?“ To bratrovi nemohl popřít.

„Ale tohle jsou stejný lidi,“ poukázal Dean na jasný fakt.

„Fajn. Jestli bude postupovat, jak si myslím, tak pojede nejprve k těm puberťákům, pak na hřbitov a nakonec do domu.“

„Tak já za ní pojedu a ty dojdi na hřbitov.“ Dean pokrčil nevinně rameny na Samův popuzený pohled. „Rozděl a panuj. Jestli ji chceš sledovat, tak si posluš, ale auto mám já.“ Mladší z bratrů počkal, až Toyota odjede a vystoupil. Sklonil se ještě k okýnku, ale než stačil něco říct, starší nastartoval a pomalu vyjel. Zvolil vedlejší cestu, která ho dovedla do čvrti, kde ti dva bydleli jen kousek od sebe, takže nehrozilo, že by ji ztratil z dohledu. Hlavně ten šrot, v němž jezdila, nešel přehlédnout.

Zaparkoval dál od domů za nějakým autem a otráveně čekal, kde bude její první zastávka. Nebylo překvapením, když to bylo u té holky.

Na tu dálku si řidičku snažil prohlédnout lépe než u bistra, ale neshledal za ní nic neobvyklého ani zajímavého. Přišlo mu, že mladšímu bratříčkovi z toho začíná trochu hrabat. Koho by napadlo sledovat nějakou středoškolačku, jak si zjišťuje informace o duchovi.

Poklepával prsty na volant, zatímco si ty dvě povídaly. Zaujalo ho pouze to, že poznámky si dělala do zápisníku, který se hodně podobal tomu, co míval jejich otec. Nejistě si přitom poměrně často dávala neposlušné prameny vlasů za ucho, které jí tam vháněl vítr. Měla co dělat, aby zvládala obě věci naráz. Stejně postupovala s tím klukem.

Bylo patrné, že oba puberťáci lžou. Ošívali se, nezávisle na sobě. Museli používat lež, kterou jim Dean se Samem doporučili. Bylo to to nejmenší, když je zachránili před vzteklým duchem. Jenže když tam tak seděl, jenom se svými myšlenkami a všechno to sledoval, zasáhla ho nejistota. Všechno šlo až kupodivu snadno. Ne že by si chtěl stěžovat. Bylo to na jednu stranu uspokojující. Tolikrát se lov dokázal posrat tak neuvěřitelným způsobem, že tyhle lehké případy v něm vyvolávaly pocity, že něco přehlédnul a přestával se Samovi divit, že se chce jen ujistit. Což mu samozřejmě nehodlal říct.

Holka z Toyoty nevypadala nic moc. Její shrbený postoj a skloněná hlava, nevypovídala o kdovíjaké bojovnosti, kterou by mohla ukrývat pod oblečením. Trochu mu připomínala ty dva panáky, co provozovali web Duchobijci. Podobní šílenci jim jen přidávali práci. Dost jejich případů začínala pubertální nevědomostí a touhou po dobrodružství s kapkou strachu z něčeho, čemu nedokázali porozumět.

Trochu si poposednul, když se holka zastavila u svého auta a pročítala poznámky. Nenápadně si prohlížela svoje okolí, takže byl nucen sjet po sedačce níž, aby si ho nevšimnula. Donutilo ho to, aby tomu začal věnovat větší pozornost. Musel dát Samovi znovu zapravdu, něco na ní bylo, ale stále si nebyl jist, co.

Po zbytek dne ji s odstupem sledoval. Projížděla město, ale už s nikým nemluvila. Zastavila se však nedaleko policejní stanice, kterou s neobvyklým zájmem sledovala až přehnaně dlouho dobu, než ji několikrát obkroužila a jela zase dál.

Její neobvyklé počínání v něm probouzelo jeho lovecký instinkt. Napínal mu svaly k prasknutí v nejistém očekávání. Teprve, když krátce před západem vyrazila směr starý hřbitov, se mu v hlavě rozezněl výstražný poplach. Použil jinou trasu a zaparkoval na špatně viditelném místě a zavolal Samovi, který ho navigoval na svoji pozici. Vybral místo se skvělým výhledem na vykopaný hrob.

Zauvažoval, že ho mohli alespoň zasypat. Nebyl k tomu ale prostor. Po záchraně těch dvou bylo lepší co nejrychleji opustit město. Vracet se bylo nebezpečné. Hrozilo, že je někdo nachytá. Už měli v trestním rejstříku nepočítaně záznamů o hanobení ostatků a neměl zájem přidat další položku, která by dala do mapy další špendlík s jejich polohou. I když se podle výskytu případů nedal nijak jejich postup předpokládat. Jezdili z místa na místo a křižovali státy v předem neučených trasách.

Setmělo se poměrně rychle. Zahalila je tma. Mohli bez obav sledovat počínání té holky, která se do do půl hodiny objevila v tom svém příšerném oblečení s lopatou přes rameno, batohem a svítilnou. Nepřekvapilo to jenom Sama. Dean na to zíral s naprostým nepochopením, a když z batohu vytáhla důvěrně známou tubu a začala zasypávat spálené ostatky solí, vyměnil si s bratrem udivený pohled. Nezmírnil to ani fakt, že si mluvila sama pro sebe. S neuvěřitelnou vervou se pustila do zasypávání hrobu a nebylo to žádné nejisté pohazování lopatou. Nedělala to poprvé, což vyvolalo další otázky.

Pracovala neúnavně a bez přestávky. Deana přitom začaly znovu bolet ruce a záda. Horší bylo hrob vykopat jak zahrabat, ale taky na to člověk musel vyvinout nějakou energii.

Když byla za půlkou, na chvíli si odpočinula. Vypila vodu a postěžovala si na hloubku hrobu. Jakoby mu ta slova brala z úst. Ignoroval přitom bratrovo poklepávání na rameno. Odehnal ho a zasyčel, aby nic neříkal. Dokonce ho musel chytit za paži, aby skutečně nic neřekl, když po zahrabání hrobu dokonce jeho povrch něčím posypala a následně zalila vodou z druhé lahve. Ona tam opravdu znovu vysazovala trávu? To mu už mozek skutečně nepobíral.

Tiše se zvedli ze svého úkrytu a ve stínech ji sledovali až k autu. Otevřel ústa dokořán, když se před nimi svlékla do spodního prádla, aby se mohla převléct. Jemně bouchal Sama pěstí do paže, když v bílém světle uviděl její siluetu a ihned ho napadly nemravné myšlenky, co by s ní chtěl dělat, bleskově tak spláchl předešlé nemístné komentáře na její postavu. Pořád nechápal, proč se musela tak vystrojit, když tahala z místních informace. Mnohem snadnější by bylo, kdyby ukázala trochu kůže.

„Teď pojede k domu,“ pošeptal mu Sam do ucha, čímž ho vytrhnul z nadrženého transu. Chtěl ji odchytit teď a tady a položit jí pár otázek. Bratr ho chytil za paži a stáhnul zpátky dolů. Zavrtěl přitom hlavou. Nechtělo se mu čekat, věděl, že cesta k autu jim zabere pár minut. Na druhou stranu ji v domě nečekalo žádné překvapení, ale hluboce se mýlil.

Zaparkoval s Impalou za stromy na okraji rozlehlého prostranství se zhasnutými světly, aby jejich auto neviděla. Pokud je zaslechla, nedali by jí prostor k útěku. Sáhnul na zadní sedačku pro brokovnici se solnými náboji.

„To není třeba,“ poučil ho Sam se zdviženým obočím.

„Můžeme ji tím alespoň postrašit, kdyby nám chtěla utéct.“ Na to neměl odpověď a natáhnul se pro druhou. Nestačili je uklidit a náramně se to hodilo, protože sotva prošli kolem jejího auta a společně stanuli na verandě, rozlehla se domem sprostá nadávka prosycená podtónem strachu. Ani na vteřinu nezaváhali a společným kopnutím vyrazili dveře, aby uviděli, jak duch, jehož kosti spálili, se sápe na holku. Ta ho právě zasypala dopředu připraveným množstvím soli. Jakmile na chvíli duch zmizel, zůstali všichni tři na sebe zírat. Po pár vteřinách ticha prudkým pohybem ukázala za ně. Otočil se rychleji než Sam a vystřelil na ducha, který se k nim hnal s tou svou naostřenou sekerou.

„Co to doprdele?!“ vykřikl naštvaně a trnul hlavou k holce. Pevně svírala v ruce tubu se solí a druhou něco hledala v batohu. Rychlými kroky došli až k ní a ochranně se k ní postavili zády k sobě.

„Spálili jsme jeho kosti!“ postěžoval si směrem k bratrovi.

„To ho spíš nasralo,“ ozval se jemný hlas pod nimi, který byl výrazný bez podtónu strachu.

„Nepovídej, děvče,“ odseknul a znovu vypálil, když se duch objevil zase u vchodových dveří.

„Deane, musí ho tu držet něco jiného!“ Sam vypálil směrem ke krbu. „Musí to být něco v domě!“

„Právě nemáme čas prohledávat celý dům!“ houknul dozadu a vypálil ke schodišti. Přesto to netrvalo víc než dvě vteřiny, než ho něco uhodilo do levého ramene a poslalo ho to k zemi pod okno. Uslyšel výkřik, když duch chytil holku za nohu a silným tahem ji poslal proti jídelnímu stolu, který nárazem zanaříkal hlasitěji než ona. Sam ducha znovu odstřelil a v mdlém světle propátrával okolí.

Dean vyskočil na nohy a rychlým krokem vyrazil k holce, aby ji zkontroloval. Všiml si, že si k hrudníku přitahuje pravou ruku s bolestným výrazem. Duch se objevil přímo nad ní se zdviženou sekyrou. Jen na něj zírala s očima dokořán otevřenými, když vražedný nástroj mířil na její hlavu. Vystřelil.

Vzápětí se ozvalo škrtnutí o podlahu a jeho na chvíli oslepilo narudlé světlo světlice. Pokoj se naplnil narudlým světlem a odhalil ducha, jehož kůže byla plná puchýřů, jakoby ho spálení ostatků přeci jen trochu poznamenalo. Kupodivu se při pohledu na světlici zastavil. Nebyl jist, jestli to bylo z důvodu, že chápal, co taková věc dokáže.

Holka se neohrabaně postavila a začala couvat dozadu. Světlice v její ruce mohla každou chvíli zhasnout, ale tím si zřejmě nedělala hlavu a hořícím koncem namířila na hromadu starých záclon a hadrů. Duch pohnul tělem, jakoby ji chtěl zastavit, ale když ji sklopila níž, rozmyslel si to.

Tehdy to Deanovi došlo. Duchy byl svázaný s tímhle domem. Nasrala ho, že to tu malou holku napadlo dřív. Ona však neztrácela čas a zabořila hořící konec do hadrů, které vzplály jako papír.

Duch vztekle zaryčel a vyrazil, ale on ho odstřelil. Zhmotnil se vzápětí téměř nad ní, ale to už se začal od bot měnit na hořící pochodeň. Zanechal po sobě poslední vzteklý nelidský výkřik, který ho odeslal na onen svět.

Bratři si vyměnili nechápavé pohledy, než se zaměřili na holku, jak stojí u ohně, jehož plameny pomalu začaly olizovat všechno v okolí hromady. Sam byl blíž, tak po ní skočil, aby ji odtáhnul. Museli se dostat z domu dřív, než v něm uhoří taky.

Po cestě popadl ležící batoh a svítilnu. Přeskočil verandu a počkal, až vyběhne i Sam s tou holkou.

Všichni tři se naráz otočili k domu, který rychle stravovaly plameny. Všechno bylo za roky natolik vyschlé, že to nešlo zastavit. Bleskově sáhnul do kapsy pro telefon a vytočil pohotovostní číslo, když narudlá záře vyrazila okny ven.

„Dobrý večer, vidím ze staré Haperovic farmy velký oheň.“ Ukončil hovor dřív, než se ho operátor stačil na cokoliv zeptat. Zastrčil mobil zpátky do kapsy a zaměřil svoji pozornost na holku. S údivem sledovala plameny, jakoby něco takového viděla poprvé.

„Co to jako, doprdele, mělo znamenat?“ vykřiknul její směrem. Pomalu se otočila. Pravou ruku si tiskla k hrudníku a v očích se jí odehrávala bouře. Udivilo ho, že to nebyl strach, ale vztek. Nepatrně se stáhnul, protože se narovnala, čímž zmizela ta malá naivní holka a do očí se mu dívala žena. Bez brýlí a s vlasy staženými do pevného drdolu na něj působila tvrdě, přestože byla zraněná.

„Podělali jste to,“ vyplivla naštvaně a ustoupila dva kroky od Sama blíž ke svému autu, ale ten jí zahradil cestu.

„Tady to řešit nebudeme. Musíme pryč, než přijedou hasiči.“ Přestože byla o malý kousek menší než on, nenechala se zastrašit.

„Deane?“ Sam se na něj podíval trochu nejistě a těkal pohledem mezi ním a jí.

„Budeš řídit její auto,“ nařídil nekompromisně a přebral si jeho zbraň. Vypadalo to, že žena chce protestovat, ale jeho nekompromisní pohled ji zastavil. Bez jediného otočení se vydal přes nádvoří k Impale a na zadní sedadlo hodil obě brokovnice. Při nastupování se díval, jak Sam pomáhá ženě do auta, na klín jí opatrně položil batoh se svítilnou a sám usedl za volant do sedačky, kterou si musel trochu upravit.

Dean prudce vyjel a ve zpětném zrcátku sledoval Toyotu, jak se drží těsně za ním. Neměl náladu přemýšlet nad tím, co se ve druhém autě děje. Vnitřně zuřil. Věděl, že to podělali a málem to někoho zase stálo život. Tolik se zabýval lámáním pečetí, že obyčejným případům nevěnoval dostatek pozornosti, což se mohlo kurevsky zvrtnout, kdyby ta holka nebo ženská, to bylo jedno, nezachovala chladnou hlavu.

Chtěl pořádně dupnout na plyn, ale tušil, že by to Toyota nezvládla, tak si pustil muziku pořádně nahlas a hřbetem dlaně několikrát udeřil do volantu. Křik drtil mezi zuby a nezastavil se dřív než, když svítalo a oni nebyli tři města daleko. Prudce strhnul volant, když uviděl poutač na motel.

Všechny tyhle pochybné ubytovny vypadaly ve všech státech téměř totožně. Zaparkoval před recepcí. Musel se párkrát nadechnout a vydechnout. Uklidnit se však nedokázal. Neobtěžoval se s tím, jak vypadá a kvapně vystoupil, aby se nahrnul jako velká voda do recepce a vyděsil tak postarší ženu za pultem.

„Máte dvojlůžkový pokoj s přistýlkou?“ Měl děsivě zhrublý hlas z potlačovaného křiku, což ženu vyděsilo ještě víc. Bylo mu naprosto jedno, že se před pár desítkami minut teprve rozednilo a ta ženská vypadala, že se ještě pořádně neprobudila.

„A-ano.“ Natáhla se dozadu pro klíč a on shrábnul k sobě formulář, kam zadal nejnutnější a z peněženky vytrhnul jednu z falešných kreditek a hodil ji na pult.

„Dvě noci.“ Žena přikývla, když si se strachem k sobě přitáhla formulář a nejistě se natáhla pro kreditní kartu, aby ji mohla projet platebním terminálem.

Sebral vrácenou kreditku a klíč a bez poděkování vyrazil z recepce. Oprýskaná Toyota stála vedle Impaly. Sam se na něj díval otevřeným oknem. Sehnul se níž, aby viděl dovnitř. Žena na něj zírala se stále naštvaným výrazem.

„Pokoj číslo pět,“ kývnul napravo recepce a už obcházel auto, aby přeparkoval Impalu. Celou dobu na něj žena z auta upírala svůj znepokojivý pohled.

Odemknul vstupní dveře a vpustil dovnitř Sama, jehož ruka na bedrech jemně postrkovala ženu dovnitř. Rychle vstoupil i on a zavřel dveře. Automaticky zatáhnul závěsy na oknech a otočil se. K první posteli odhodil svůj vojenský vak, kam narychlo nacpal brokovnice ze zadní sedačky, aby si jich nikdo nevšimnul.

„Deane,“ upoutal na sebe pozornost Sam s dávkou varování. Bylo to k ničemu, protože on byl pořád vzteklý a začal přecházet po pokoji. Sledoval přitom ženu, vzdorně vzpřímenou, čímž jasně dávala najevo, že z něj nemá strach.

„Kdo seš?“ vypálil prudce. Stačilo to, aby k němu přistoupil Sam a chytil ho za paži dřív, než se k ní přiblížil příliš blízko. Ani ty míle nedokázaly zmírnit jeho vztek na sebe samého, že se lov ducha tak zvrtnul. Nebýt jí, prostě by odjeli a ten duch mohl přejít od strašení nadžených děcek k vraždění. „Carolin,“ odpověděla klidně a dál si zachovávala chladný odstup.

„A dál…“ chtěl jí pomoct pokynutím ruky. Sam přitom stiskl rty a k ženě otočený zády na něj vykulil oči a kývnul jejím směrem. Bylo mu jasné, že naráží na její ruku, kterou měla neobratně zastrčenou v kapse své bundy.

„Forbesová. Carolin Forbesová.“ Na to mu ztvrdnul pohled ještě víc. Ona měla koule na to, aby jim ještě lhala.

„Tvoje pravý jméno,“ procedil skrze zuby. „Přijde ti vtipný používat jméno z upírskýho seriálu?“

„Jak víš, odkud…“ zeptal se ho Sam překvapeně a už mu začaly cukat koutky, přestože na situaci nebylo vůbec nic legračního.

„Trhni si debile,“ odpálkoval bratra a vytrhnul se mu ze sevření. Dvěma kroky došel k té “Carolin“ a tyčil se nad ní. Musela trochu zaklonit hlavu, aby nepřerušila oční kontakt. Cítil, že i jí cloumá vztek, ale držela se, aby také nezačala křičet.

„Ty ses mi snad představil?“ Trochu povytáhnul obočí a našpulil pusu v sarkastické odpovědi, ale měla pravdu.

„Dean,“ řekl neochotně.

„A dál?“ Evidentně provokovala. „A prosila bych pravé jméno.“ To už otevřel pusu, ale jeho povedený bratříček ho předešel.

„Tak fajn. Nechte toho. Ahoj,“ stočil pohled na ženu a natáhnul ruku směrem k ní. „Já jsem Sam Winchester a tenhle nerudnej chlap je můj brácha Dean.“ Naklonila hlavu napravo, ale nepřerušila kontakt s Deanovýma očima. Přesto se jí zorničky jakoby trochu rozšířily poznáním, které se snažila zamaskovat zlobou.

„Hope. Jsem Hope Kellyová. Jen ruku ti nepodám. Je trochu indisponovaná.“ Celou dobu jí měl možnost zírat do hnědých očí se světlými tečkami. Takhle zblízka vypadaly zajímavě, ale hrozivě zároveň. Nekompromisně a stále naštvaně. Ženský dokázaly být naštvaný roky, o tom věděl své.

„Jo, jasně. Jestli mi to dovolíš, tak se ti na to podívám. Mohlo by to být zlomený.“ Pochybovačně trochu zavrtěla hlavou bez přerušení očního kontaktu s Deanem.

„Skoro to nebolí.“

„Tak by to mohlo být zlomený. Menší zranění by bolelo víc a k tomu máš na čele krev.“ To už trochu povolila a natočila hlavu k Samovi. Vzal to značně nelibě. Jejich oční kontakt byl jako boj, který přerušili, což mu nevyhovovalo.

„Ještě jsi neřekla, co jsi zač,“ neodpustil si rýpnutí. Vypnul nadšeně hruď, když se na něj znovu podívala.

„Sledovali jste mě z toho bistra?“ Přikývnul. „Tak si trochu namáhej mozek a třeba ti to dojde.“Nebyl v tom výsměch. Kupodivu to nebral ani jako urážku, protože v tom cítil její vlastní neochotu svoje počínání nějak zaškatulkovat.

„Proč jsi po nás zahlazovala stopy?“ zeptal se napřímo, když ji Sam odváděl ke stolu. Jakmile ji usadil na židli, vydal se pro Deanův vak, aby v něm našel jejich lékárničku.

„Hanobení ostatků je trestný čin,“odpověděla mu klidně a snažila si levou rukou rozepnout bundu. Střelila po něm očima, když k ní vykročil, aby pomohl. To mu výhled už zase zahradil Sam, který si přitáhl druhou židli před ni, aby se podíval na ránu se zaschlou krví, která stekla kolem ucha až na hranici čelisti. Bylo to jen škrábnutí, jinak by měla krví potřísněný i límec bundy. Přesto to potřebovalo vyčistit.

„A co jsi dělala v tom domě?“ Nevybíravě došel k jejímu batohu, který přinesl Sam a začal se v něm přehrabovat. Načež ona zareagovala prudkým pohybem, avšak bratrova ruka ji lehce zatlačila zpátky na nepohledné sedátko.

Když Deanovy prsty nahmataly nábojnici z brokovnice, vítězně ji vytáhl ven a oběma ji ukázal. „Odstraňovala jsi fyzické důkazy? Proč?“ Odmítavě od něj odklonila hlavu. Čímž zamezila přístup Samovi k poranění. Ten ji zdviženým obočím požádal, aby ji otočila zpět, takže se znovu musela podívat na něj. Mezi prsty levé ruky stále držel nábojnici a pravou dál hmatal do batohu, než našel zápisník a i ten vytáhl na světlo. To už bylo na ni příliš a rozkřičela se.

„Jestli to otevřeš, rozbiju ti hubu.“ Ta prudkost překvapila i Sama, takže se stáhnul a pohlédl na bratra a tlustý zápisník v jeho ruce. Také si všimnul podobnosti s tím otcovým.

„Deane,“ varoval ho nepřátelsky, „zachovej trochu slušnosti a nech její věci na pokoji. Pomohla nám.“ Nelibě se na mladšího bratra zamračil. Rty se mu zkroutily do úšklebku.

„Který lovec by uklízel po jiném lovci?“ Oba překvapilo, jak si žena odfrkla.

„Nejsem lovec.“ Trochu předklonil hlavu a podíval se na ni ze spodu tím svým pochybovačným pohledem se zdviženým obočím, kterému žádná nedokázala odolat. Ona byla výjimkou z pravidla.

„Ale vybavení na to máš. Lopata v kufru, nevyčerpatelná zásoba soli, světlice,… která malá holka takový věci nosí v kabelce?“ Zašklebila se.

„Jestli si myslíš, že se naštvu, když se budeš chovat jako šovinistický prase, tak tě zklamu. Nedokážu ani vyjmenovat, kolika druhy oslovení se mě snažili chlapi balit. Nic originálního vymyslet nedokážeš. A abych uklidnila tvoje raněné ego. Není od věci mít něco v záloze. Nikdy nevíš, co se může posrat.“ Nedal na sobě znát, že v tomhle má, kruci, pravdu. Odhodil zápisník na batoh a začal je obcházet.

Sam zatím vyčistil ránu na čele. Nešlo o nic vážného a nebylo třeba to ani šít. Jeho zručné ruce vytvořily z náplasti malé motýlky, kterými poraněnou kůži k sobě přitáhl, aby se rychleji zahojila. Na tohle byl dobrý a mnohokrát je to ušetřilo návštěvy nemocnice.

Dean se trochu napjal, když začal zkoumat její ruku. I když bojovala, neuniklo jí bolestivé syknutí. „Potřebovala bys rentgen. Vezmu tě do nejbližší nemocnice. Jsme dostatečně daleko, takže si to nikdo nebude spojovat.“ Změřila si Sama odmítavým pohledem.

„Nejlepší bude, když se naše cesty rozejdou,“ pronesla lehce. Deana to donutilo povytáhnout obočí a zaměřit se na ni s větším zájmem.

„Nemůžeš řídit se zlomenou rukou,“ vymlouval jí to Sam opatrně.

„Pokud chceš dál dělat to, co děláš, musíš mít šanci se bránit. Venku nejsou jenom duchové.“ Ten výraz, kterým Deana počastovala, v něm vyvolal provinilý pocit. Dokonce ani to její znechucené mlasknutí tomu moc nepomohlo.

„Kdybys svoji práci dělal pořádně. Nemusela bych mít zlomenou ruku,“ vyčetla mu ledově. To ho rozčílilo. Ale stále víc byl naštvaný sám na sebe a ona jen zabodla nůž do výčitek jeho pochybení. Nebyl soustředěný a poslední dobou si tu moc dobře uvědomoval. Neměl rád, když to někdo řekl napřímo. Takhle s ním nemluvil ani Sam. Ten se ho pokaždé snažil uchlácholit milosrdnými lži, kterého ho jen rozlítily ještě víc.

„Fajn!“ rozkřikl se a rozhodil rukama do vzduchu, než si je dal v bok. „Vezmu tě tam sám. Ať se ti to líbí nebo ne. Pokoj je stejně zaplacený. Vyspíš se a ráno si můžeš jet, kam chceš.“ Nevypadalo to, že by s tím byla spokojená ani se nezatvářila samolibě, jak to ženské uměly.

„Fajn. A teď, když dovolíte, musím použít koupelnu. Jinak by tě mohli obvinit ještě z domácího násilí. To by tvůj trestní rejstřík zřejmě nepotěšilo.“ Bratři se na ni udiveně podívali, když se zvedla ze židle a prošla kolem nich do koupelny a zabouchla za sebou dveře.

„Co to mělo být?“ zeptal se Dean šeptem. Sam s pootevřenými ústy pokrčil rameny. Stejně rozhozený jako on. Nakonec znovu rozhodil rukama. „Ženský,“ povzdechl si a zašel do kuchyně, aby si umyl alespoň obličej. Štvalo ho, že ta ženská měla pravdu. Rychle si ještě ze sebe oklepal prach, jak ho duch odhodil na podlahu. To už se otevřely dveře od koupelny. Zůstal na ni zírat. Rozpustila si vlasy, které jí ve vlnách spadaly na ramena.

„Jestli můžeme, jen si vezmu z auta peněženku a kabelku.“ Nad tím Dean protočil oči a vzal si od Sama klíče od jejího auta. Odemknul a vytáhnul ze zadní sedačky ošoupanou tašku přes rameno, která byla všechno jiné, jen ne kabelka. Přitom si všiml několika dek i polštáře, které jasně vypovídaly o tom, že přespává v autě. Povytáhl obočí, když zavřel dveře a ona ho zpražila pohledem. S ním v závěsu obešli Impalu ke spolujezdci. Postavila se k němu bokem a otevřela si levou rukou dveře sama. Vůbec se mu to nezamlouvalo, že si musí vedle ní sednout, ale už se jeho směrem nepodívala.

Když vyjížděli z parkoviště motelu, opřela si hlavu o okno a dovolila si zavřít oči.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Vždy o jeden krok pozadu I.: Osudové setkání - 2. část: