OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (24. kapitola)

20.07.2015 (12:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 624×

„Cože to po mně chceš?“ vyděsila se Nanna upřímně, když ji matka přivedla domů z trhu (kam uprchla, aby nemusela být svědkem toho, jak dopadne domluvené setkání) a nejdřív se domnívala, že špatně rozuměla. Její babička jí totiž ihned po příchodu oznámila, že se rozhodla vyhovět žádosti její paní a varovat asgardskou armádu (což bylo vzhledem k její zásadovosti a averzi k zasahování do cizích osudů samo o tobě hodně zvláštní) a ona měla v jejím plánu hrát klíčovou roli, které vůbec nerozuměla! Pomyšlení, že by mohla pomoci svému snoubenci, na kterého nedokázala přestat myslet, bylo sice příjemné a srdce jí při něm poskočilo vzrušením, ale ani touha zachránit mu život bohužel nezaručovala, že dokáže udělat to, o co byla babičkou požádána. „Ale já… nevím, jak navázat s Baldrem mentální kontakt! Nikdy jsem nic takového nedělala!“ protestovala potichu, ale Fulla se tvářila, jako by šlo o tu nejjednodušší věc na světě.

„Tvůj dar ti to umožní, pokud se budeš dostatečně soustředit. Sice nejsi tak silná, jako já nebo tvá matka, ale věřím, že pokud ho miluješ, tak jak tvrdíš, dokážeš to! Já ani Idunn to udělat nemůžeme, protože si s ním nejsme tak blízké jako ty. Je to jen a jen na tobě,“ vysvětlovala jemně a Aldrif, která to celé pozorně sledovala z rohu pokoje, napětím ani nedýchala.

Osud celé asgardské armády (možná i říše) a hlavně budoucnost muže, kterého milovala, závisely na tom, zda se její služebná uvolí zkusit udělat něco, co znělo jejím uším dost absurdně (zvlášť po tom, co sama s magií tak tragicky pohořela a málem nedokázala Lokiho kontaktovat ani na pár metrů), a Nannino váhání a viditelná nerozhodnost ji zabíjely. Sice si nebyla jistá, zda celý pokus k něčemu bude, ale i kdyby ne, musely přeci vyzkoušet všechny možnosti a udělat vše, co bylo v jejich silách! 

„Prosím… musíš to zkusit. Jsi jejich jediná naděje,“ zašeptala zoufale, když nepřestávala nejistě vrtět hlavou a odmítala poslouchat babiččiny pokyny, kterými se ji snažila připravit na to, co bude muset pro navázání telepatického spojení udělat, a Nanna na ni vrhla zmučený pohled.

„Ale já nevím jak!“ zasténala zdrceně a Aldrif už už začínala ztrácet naději, když tu se náhle do hovoru vložil někdo, od koho by to nečekala (a dle překvapeného pohledu to nečekala ani Fulla).

„Ty to dokážeš, stačí jen chtít, holčičko!“ prohlásila pevním hlasem Idunn a matčin souhlas, který dokazoval, že i ona jako někdo, kdo klasické magii nikdy příliš neholdoval, nyní babiččin postup schvaluje, přiměl Nannu dát celé té nesmyslné akci šanci. Vyčítala by si, kdyby to neudělala, a jen těžko by se dokázala smířit s tím, že na ni tolik lidí spoléhalo a ona je všechny zklamala. Hlavně svého snoubence!

Milovala Baldra jako nikoho na světě, a pokud existovala nepatrná naděje, že by mohla zvrátit jeho tragický osud… musela se o to pokusit! Jak kvůli němu, tak kvůli matce, která stejným způsobem přišla o jejího otce (bohužel ještě dřív, než se ona sama narodila). A také… kvůli své paní, která se tvářila přesně tak, jak se ona právě cítila, a z očí jí vyzařovaly úplně stejné emoce a totožný strach o milovanou osobu.

„Dobrá, ale… musíš mi pomoct,“ obrátila se na svou babičku, která s konejšivým úsměvem přikývla a chvatně ji dovedla k ohni, do něhož obratně hodila hrst sušených bylin, jež rázem provoněly celou místnost těžkou, kořeněnou vůní.

„Neboj, děvenko. Budu celou dobu s tebou a řeknu ti, co máš dělat. Nejdřív se musíš uvolnit a vnímat svou mysl, kterou ti mé bylinky pomůžou odemknout. A pak… je třeba se soustředit jen a jen na Baldra a na to, co mu chceš říct. Dokážeš to?“ Posadila se vedle své vnučky a naštěstí nic nenamítala, když ji Aldrif napodobila a usedla opodál.

„Snad ano.“

„Určitě!“ nepřipouštěla žádné další pochyby a Nanně nezbylo nic jiného, než zavřít oči a vybavit si tvář svého snoubence.

A Aldrif mezitím dělala totéž s Lokim, protože pomyšlení na něj a tíha černé perly, kterou opět roztřeseně sevřela v dlani, bylo to jediné, co ji momentálně dokázala uklidnit. Kdyby v duchu stále necítila vůni jeho kůže, nejspíš by se z toho stresu, zda se jim podaří varovat armádu včas, už dávno zhroutila! Představa, že už nejspíš zbývají pouhé minuty do okamžiku, kdy bude její nevlastní bratr čelit jisté smrti (nebo minimálně drtivé porážce a příšernému nebezpečí), ji ničila, a když Nanna začala na babiččin pokyn odříkávat jakási nesrozumitelná slova, která jí měla pomoci navázat stabilní spojení, bolestivě si skousla ret a celá se roztřásla. Pokud to ta dívka nedokáže… její nehorší noční můry se stanou skutečností a jediný člověk ve vesmíru, kterému na ní záleželo, bude ztracen!

-o-

„Na můj povel vyrazíme…“ instruoval Loki šeptem své muže, když se všichni dostali na dohled od chrámu, a vší silou se snažil soustředit na své poslání a nepoddávat se nevolnosti, která na něj nepřestávala útočit. S každým dalším krokem mu bylo čím dál tím hůř, a nebýt přívěsku s lapisem, který celou dobu svíral mezi prsty a energie, která skrze něj proudila, nejspíš už by se dávno zhroutil. Takhle se ale dokázal udržet na nohou a dokonce věřil, že zvládne i zamýšlený bleskový útok. Koneckonců, měl v zádech dvacítku elitních bojovníků vybraných z královského oddílu, a ačkoliv většinu z nich osobně neznal (například plavovlasého mladíka se zdobeným lukem, který se plížil hned za ním, viděl poprvé v životě), věřil svým generálům, že s ním poslali jen ty nejlepší.

A byla to samozřejmě pravda, což však bohužel nic neměnilo na tom, že se on i všichni jeho muži nacházeli ve smrtelném nebezpečí a s každým dalším krokem mu byli stále blíž a blíž…

Retariánské útočná jednotka, očekávající jejich příchod, se totiž nalézala jen několik metrů od nich a skrytá ve stínech poslušně čekala na znamení svého nejvyššího velitele, který si ze vzdálenosti několika kroků pozorně prohlížel svého úhlavního nepřítele, postupujícího v čele skupiny.

Nikdy dřív Všeotce nespatřil, jen o něm už jako dítě slyšel spousty neuvěřitelných příběhů, ale právě kvůli nim si ho rozhodně představoval jinak, než jako starého vyčerpaného bělovlasého muže, který nevypadal ani trochu nebezpečně. Spíš na něj působil jako někdo, kdo se následkem únavy stěží drží na nohou, a hluboko uvnitř se divil jeho mužům, že ho tak slepě následují do jasné léčky. No… jejich volba!

Přemoci je bude pro něj i pro jeho oddíl hračka a lučištníci, číhající vysoko na střechách okolních budov, navíc dostali rozkaz mířit v první řadě právě na krále a zlikvidovat ho dřív, než si stihne všimnout, že se něco děje. Zbývalo jim jen dát znamení a mohl si všemocného Odina odškrtnout ze seznamu nepřátel! A on… se po chvilce upřeného zírání na jeho vrásčitou tvář rozhodl, že právě teď nastal nejvhodnější okamžik ukončit jeho trápení (a s ním i to své).

„Připravte se,“ zamumlal polohlasně, a zatímco zvedl ruku v domluveném gestu, jeho vojáci i lučištníci okamžitě ztuhli a s napřaženými zbraněmi čekali na jeho další rozkaz. Jenže… to nemělo být tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo…

Daleko od nich… v říši, kterou nikdo z nich nikdy nenavštívil… u ohniště v nízkém, bíle omítnutém stavení totiž stále ještě seděla mladá křehká dívka, která se je právě pokoušela připravit o moment překvapení, jež měl být jejich hlavní výhodou. A to bylo něco, s čím nikdo z nich nepočítal!

-o-

„Myslím, že to nedokážu,“ vzlykla Nanna po několika minutách bezvýsledného soustředění, ale její babička jí vstřícně stiskla ruku, a když promluvila, její hlas zněl klidně a konejšivě, což bylo něco, co bylo oběma zbývajícím ženám v místnosti na hony vzdálené.

„Ale dokážeš. Mysli na toho chlapce, soustřeď se na své city k němu a v duchu neustále opakuj své varování. Pokud tě miluje stejně, jako ty jeho… uslyší tě!“ přesvědčovala ji tiše a Aldrif, která to vše mohla jen bezmocně sledovat, se odvážila posunout o kousek blíž a vzít Nannu za druhou ruku. Doufala, že tím nenaruší její soustředění, a předpokládala, že by jí její podpora mohla pomoci. Když už ne po magické stránce, tak alespoň po té psychické.

„Ty to zvládneš, Nanno. Vím, že ano!“ zamumlala přesvědčivě a tvář její služebné se stáhla ještě naléhavějším soustředěním. Nesměla svou paní zklamat a hlavně nesměla zklamat Baldra, jehož něžný úsměv měla neustále před očima, a znovu se vší silou soustředila na vzkaz, který mu měla dle své babičky předat

„Je to past, je to past… Je to past!“ opakovala v duchu a Aldrif jako by její hlas zničehonic skutečně zaslechla! Rezonoval uvnitř její hlavy a šuměl jí v uších jako hukot moře a svou existencí jí vlil do žil novou naději. Pokud Nanna dokázala předat vzkaz jí, dokáže to jistě i u Baldra. Musí se jen víc snažit a ona… jí s tím možná může trochu pomoct!

Napadlo ji, že by mohla zkusit to, co ji učil Loki, a pokusila se soustředit na Nannino mentální spojení, které se jí po chvíli skutečně podařilo nalézt, a posílit tím svým. A ono… to kupodivu zabralo!

Její služebná totiž náhle ucítila mocný příval cizí energie, který se spojil s její doposud bezvýslednou snahou, a vzápětí… její varování doslova vymrštil vpřed, jako když vystřelí kulku z hlavně, a jediné, co musela udělat, bylo zajistit, aby se vzkaz, který bylo třeba odeslat na miliony kilometrů napříč vesmírem, nakonec dostal tam, kam měl…

K plavovlasému lučištníkovi, jenž byl cílem oněch nevyřčených slov a který…

-o-

… právě tiše následoval svého krále na speciální útočné misi a obezřetně se rozhlížel po ztichlých uličkách vanaheimského hlavního města, jež se měly stát dějištěm dalšího jeho vítězného klání ve službách asgardské armády. Tentokrát… ale nic nešlo tak, jak by jít mělo!

Hrdost a pocit štěstí, které ho zaplavily, když byl vybrán do elitní jednotky, jež měla za úkol doprovodit Všeotce na výpravu, která mohla celou tuhle nesmyslnou válu ukončit, totiž dávno pominul. Vystřídaly ho obavy z podezřele snadného proniknutí za městské hradby a jeho instinkt (který ho ještě v žádném z řady ozbrojených konfliktů, jež měl ve svém nízkém věku za sebou, nezklamal) mu našeptával, že tu něco nehraje.

Všude kolem vládl až podezřelý klid, a ačkoliv král nejevil jakékoliv známky znepokojení, on se náhle cítil celý nesvůj. Všechno probíhalo až moc hladce na to, že mělo být město perfektně opevněno, a splašeně bušící srdce mu svíral nepříjemný, mrazivý příkrov obav. Jako by se mělo v příští vteřině stát něco příšerného, co mělo navždy změnit jeho život a vzápětí… se to také stalo! Ještě před tím však došlo k něčemu, co kdyby nezažil na vlastní kůži, nejspíš by neuvěřil, že to není jen výmysl nějakého šílence!

Že má jeho snoubenka, na kterou myslel prakticky neustále (od okamžiku, co se s ní na Asgardu rozloučil a ona mu věnovala na cestu svůj zásnubní prsten, který mu měl přinést štěstí), jisté netradiční schopnosti, které podědila po své babičce, samozřejmě věděl.

Ale ani ve snu by ho bylo nenapadlo, že bude někdy přímým svědkem jejich projevení! A už vůbec ne, že to bude právě dnes, kdy je dělily miliony kilometrů! Naivně se totiž domníval, že jediné, co jeho milovaná jakž takž ovládá, je výklad jakýchsi nejasných záblesků budoucnosti, nikoliv telepatická komunikace, díky níž bude na druhém konci vesmíru schopen zaslechnout její sladký, líbezný hlas, varující ho před nebezpečím (a znějící tak jasně, jako by stále přímo vedle něj a vší silou mu do ucha zakřičela: „Je to past!“).

Přesně to se však bez jakéhokoliv varování, které by celé nevšední události předcházelo, stalo a on sebou chudák škubl tak silně, až se uhodil o stěnu domu, podle níž se právě plížil!

„Nanno…?“ vydechl šokovaně, jako by ho snad mohla skutečně slyšet, a už už se začínal obávat, že mu z toho fyzického i psychického vypětí začíná přeskakovat, když tu se náhle to, co považoval jen za jakousi škodolibou halucinaci, ozvalo znovu a ještě naléhavěji.

„Je to past! Slyšíš mě? Je to PAST!“ znělo mu v hlavě, jako by byla jeho milovaná snoubenka jen pár kroků od něj, a on z nějakého nepochopitelného důvodu náhle věděl, že to není sen ani jeho představa!

Její slova mu rezonovala v lebce s takovou silou, až se mu podlamovala kolena, a nikdo mu nemusel říkat, co má teď udělat! Prostě… to věděl! A ačkoliv netušil, proč si je najedou tak jistý, že se mu to jen nezdá ani proč je kvůli tomu ochoten riskovat svou kariéru a dost možná i život, nemohl si pomoct, a aniž by čekal na další vlnu varování, hlasitě Nannina slova zopakoval.

„JE TO PAST!“ zařval nepříčetně, až sebou jeho král i ostatní spolubojovníci zděšeně trhli, a trvalo jen zlomeček sekundy, než vanaheimský vojevůdce, kterého jeho výkřik zastihl v okamžiku, když se už už chystal svěsit paži a dát znamení lukostřelcům, hlasitě zaklel a jeho hlas se rozlehl temnou nocí.

To se mu snad jen zdálo! Jak mohl ten parchant vidět jeho muže? A jak si dovoluje zkazit něco, co vypadalo tak nadějně? Vždyť… byla díky němu celá jeho pečlivě připravená akce rázem v troskách!

„Jsme prozrazeni. Střílejte!“ vřískl vztekle, ale to už se stihli vzpamatovat i ohromení Asgarďané a uvědomit si strašlivou pravdu, která jim sevřela srdce ledovou hrůzou… Byli obklíčeni a všude kolem nich se k útoku chystali ozbrojení bojovníci, kteří měli oproti nim početní i strategickou výhodu!

Do háje! To snad ne! To se přeci nemohlo stát. Ne, ne, NE! Jak jen mohl být… takový idiot a vlézt těm parchantům rovnou do léčky?! Jak to, že si jich nevšiml jako první a musel ho varovat chlapec, který stěží odrostl dětským střevícům?! To bylo tak… zlé! běželo Lokimu hlavou takovou rychlostí, že se to v jeho stavu dalo nazvat zázrakem, a stejně chvatně, jako že udělal obrovskou školáckou chybu, mu došlo i to, že musí svůj strašlivý přehmat zkusit napravit. Pokud možno ihned! Nesmí přeci dovolit, aby byli jeho nejlepší lidé zmasakrováni jen proto, že se choval jako idiot a udělal tu nejstrašlivější hloupost, jaké se může král a vrchní velitel dopustit. No tak!

„Pozor, útočí na nás! Ke stěnám!“ vykřikl tak hlasitě, až ho zabrnělo v uších, a jeho lidé bez váhání splnili jeho pokyny a zmizeli ve tmě. Jako jeden muž se přitiskli ke kmenným zdem budov, na jejichž střechách se nalézali jejich nepřátelé, a stín, v němž se rázem ocitli, jim poskytl prozatímní útočiště (a zapříčinil, že první sprška šípů, vyslaná retariánskými lukostřelci, se neškodně zabodla do písku).

„Palte znovu!“ pokračoval retariánský velitel hystericky, když zjistil, že prvotní útok se zcela minul účinkem, ale to už se stihli asgardští bojovníci skrýt za svými štíty, a jediný, kdo se musel obejít bez něj, byl jejich král. Ten žádný štít nikdy nevlastnil, jen žezlo, které mu nyní bylo k ničemu, a musel si proto vystačit s tmavým výklenkem ve zdi, do kterého se pohotově vtiskl.

Jak se ale vzápětí ukázalo, bylo to zoufale málo, protože většina lukostřelců stále ještě mířila na něj a mnozí z nich zaujali takovou pozici, že bylo prakticky nemožné se před nimi krýt. A Loki si toho byl velice dobře vědom, jenže udělat s tím bohužel nemohl vůbec nic...

Dost možná by dokázal sebrat zbytek svých mentálních sil, skrýt se pod rouškou neviditelnosti a uprchnout z města, ale nemohl opustit svou jednotku a nechat ji napospas těm retariánským zmetkům! Musel vymyslet něco jiného. Cokoliv jiného! A on se o to skutečně pokusil, jenže aby to doopravdy dokázal, musel by bohužel být v lepší kondici...

Třeštící hlava a rozostřené vidění mu při vymýšlení únikové strategie moc nepomohly a díky jejich vlivu, který mu znemožnil dostatečně rychle uvažovat, si nejbližší retariánští lučištníci velmi rychle všimli, že nemá před jejich šípy kam uprchnout, a znásobili své úsilí.

A ačkoliv se snažil zůstat ve střehu a nenechat se zabít, ani přes obrovskou snahu bohužel nedokázal uhlídat všechny najednou, a jeden z těch, kteří se ukrývali za ozdobnými prolamovanými štíty na protější straně ulice, ho po krátkém míření přeci jen dostal na mušku.
Vlastně to ani nebylo těžké… Doslova se mu nabídl a trefit ho přímo do hrudi a navždy se tak zapsat do dějin jako ten, kdo zabil Odina, se jevilo mladému retariánskému bojovníkovi jako ten nejprimitivnější úkol (stačilo jen pustit tětivu a sledovat, jak asgardský vládce a ochránce devíti říší klesá do prachu ulice).

Bylo to tak lákavé… A on by zcela jistě své úmysly, za nimiž tušil nekonečnou prestiž a slávu, dotáhl do konce, kdyby si ho ovšem ve chvíli, kdy se připravoval k výstřelu, nevšiml plavovlasý asgardský mladík, v jehož hlavě stále ještě dozníval hlas jeho snoubenky.

Až doposud se jen vystrašeně tiskl ke stěně a pořád nemohl uvěřit, že skutečně slyšel svou milovanou Nannu, jak ho varuje před útokem, k němuž vzápětí doopravdy došlo, ale nyní mu jako profesionálovi nemohl uniknout podezřelý pohyb na protější střeše, a ve zlomku sekundy se mu povedlo odhadnout i to, že cílem přikrčeného střelce je král, stojící jen pár stop od něj (bezbranný a odkázaný na pomoc svých vojáků, kteří však měli dost starostí sami se sebou a svými štíty).

„Vaše veličenstvo… Pozor!“ vykřikl zoufale, ale téměř ihned mu došlo, že Odin nemá šanci zareagovat tak rychle, aby se vypálenému šípu, který právě se zasvištěním pročísl noční vzduch, dokázal vyhnout (nemluvě o tom, že ve své nezáviděníhodné pozici neměl ani kam před jeho smrtící silou uniknout). Existovala jen jedna jediná šance, jak ho ochránit, a jemu nezbývalo nic jiného, než bez váhání a beze strachu udělat přesně to, co jako správný voják kdysi přísahal, že bude připraven učinit… Obětovat sám sebe, aby jeho král mohl dovést ostatní muže k vítězství!

A stačilo k tomu jen málo… Pár rychlých kroků, skok vpřed a… tlumený výkřik, když mu ocelový hrot šípu, jež měl proklát Odinovo srdce, projel pravým ramenem a zastavil se až o klíční kost. A přesně ve chvíli, kdy k tomu došlo…

-o-

… Nanna na druhém konci vesmíru zděšeně vykřikla a sražena prudkou bolestí, která jí vyšlehla současně z mysli i z pravé paže, klesla na podlahu svého rodného domu.

„Co se děje, miláčku!“ vyhrkla její matka, když spatřila dceru, jak si se slzami v očích tiskne dlaň na pravé rameno, na němž nebyla ani stopa po nějakém zranění, ale ona nebyla schopna slova. Ještě před pár vteřinami byla napojená na Baldra a viděla jeho očima několik nesouvisejících záblesků, ukazujících jakousi temnou ulici, ale pak byla násilím odtržena od jeho mysli a vržena zpět na Asgard, kde se nad ní nyní skláněly tři vystrašené, pobledlé obličeje.

„Řekni něco, holčičko! No tak…“ prosila ji její babička a tvářila se při tom stejně vystrašeně, jako její paní, v jejichž blankytně modrých očích se zrcadlila čirá hrůza.

„Co se stalo, Nanno? Dokázalas to? Varovala jsi je?“ Bylo na ní vidět, že to je to, co ji zajímá nejvíc, ale ona si nebyla ničím jistá. Baldr její zprávu snad zachytil, ale pak všechno zčernalo a už nedostala další šanci přesně identifikovat, v jaké situaci se královská jednotka nachází, ani jak zlé to s nimi je.

Jediné, co věděla naprosto jistě, bylo, že se na Vanaheimu právě stalo něco hodně zlého a že to zasáhlo i jejího snoubence. Proč by se jinak spojení mezi nimi přerušilo a ona na kratičkou chvíli pocítila bolest, která nebyla její a která odezněla stejně rychle, jako se objevila? Baldrovi se muselo přihodit něco bolestivého, co přimělo krátký okamžik trpět i ji, jenže… co?!
Snad šlo jen o škrábnutí, nebo… mohl být vážně zraněn, nebo dokonce… Ale ne! Ne, na to nesměla myslet! Určitě bude nakonec v pořádku. Varovala ho přeci, nebo ne? Babiččino proroctví už nemělo žádný význam. Nemohlo ho mít! Nesmělo! Leda že…

„Myslím… myslím, že jsem mu tu zprávu dokázala předat, ale pak… jsem ho ztratila,“ vypravila ze sebe slabým, vyčerpaným hlasem, který přesně odpovídal tomu, jak malátná a unavená se nyní cítila, a všechny tři její posluchačky rázem ztuhly.

„Jak, ztratila? Co se tam stalo?“ vyhrkla Aldrif, ale její služebná se slzami v očích zavrtěla hlavou.

„Já nevím, ale Baldr… Něco se mu stalo, cítila jsem jeho bolest a pak se spojení přerušilo. Myslím… myslím, že jsme je nevarovali včas.“ Nechtěla ta slova říkat nahlas, protože se jich podvědomě děsila, ale neměla na výběr. Ještě před chvílí si odmítala přiznat, že by se vize její babičky měla nakonec přeci jen naplnit, ale čím víc o tom přemýšlela, tím jistější si tou smutnou skutečností byla. Osud se nejspíš vážně nevzdával tak snadno...

Past, jež měla Baldrovi přinést předpovídané utrpení a před kterou měla jeho i ostatní vojáky varovat, stihla bohužel sklapnout dřív, než zvládl na její telepatickou zprávu zareagovat, a teď už nezbývalo nic jiného než čekat a modlit se, aby její varování bylo k užitku alespoň ostatním z jednotky. Když už nic, snad jim pomůže se rychleji zorientovat a z té strašlivé léčky uniknout (když už je nedokázalo na ni připravit předem). Pro jejího snoubence však… už nejspíš bylo pozdě.

„Nevarovali včas? Co tím chceš říct? Že… že do té léčky už padli?“ přerušil její úvahy přiškrcený hlas její paní, ale ona se nezmohla na nic víc, než na zoufalé zavrcení hlavou.

„Možná… já nevím! Vím, jen že… jsem nejspíš nedokázala zabránit tomu, co se mělo stát, a Baldr… on… on…“ Rozvzlykala se naplno, a ani pohotové objetí, do kterého ji uvěznila její matka, jí nedokázalo uklidnit a zabránit tomu, aby se hystericky rozplakala a nedořekla už nic z těch příšerných věcí, které měla na jazyku...

A Aldrif neměla daleko k tomu, aby ji do toho slzavého údolí následovala, protože celou tu dobu, co bez dechu přihlížela jejím snahám navázat spojení, věřila, že se to podaří, a odmítala si přiznat opak. Ale teď… tváří v tvář tomu všemu, co si od ní vyslechla, jí bylo, jako by se ona sama ocitla v pasti, ze které nebylo úniku. Ten, koho milovala, právě teď někde bojoval o život, a představa, že by měl prohrát… Ne! To se přeci nemohlo stát! Museli ještě něco udělat…

„Co budeme dělat?“ obrátila se na Fullu, která mlčky klečela na podlaze a soucitně pozorovala svou vzlykající vnučku, ale ta jen nepatrně zavrtěla hlavou.

„Už nemůžeme dělat nic. Říkala jsem, že to nejspíš k ničemu nebude. Osud se nedá ošálit,“ pronesla beze stop jakýchkoliv emocí a Aldrif měla chuť se na ni vrhnout a ručně jí vysvětlit, že na filozofii teď opravdu nemá náladu!

„Na osud zvysoka kašlu! Přeci to tak snadno nevzdáme! Jde o lidi, které milujeme! Já… vaše vnučka… to pro vás nic neznamená?“ Zoufalství a bolest, které jí svíraly srdce, se rázem přetavily ve zlost a to, jak nevzrušeně se ta stará moralistka tvářila, ji jen víc a víc rozpalovalo tváře do ruda. „No tak! Máte přeci dar, nebo ne? Použijte ho a pomozte jim!“

„Takhle můj dar nefunguje. A vy to víte, jen jste příliš rozrušená. Nejspíš bude lepší, když teď odejdete a budete se za krále a jeho vojáky modlit,“ prohlásila Fulla potichu a nemohla se zbavit pocitu, že tu vzteky staženou tvář, kterou jí nyní její návštěvnice předváděla, už někde viděla. Jako by ji znala, jenže… odkud?

Cosi jí našeptávalo, že z minulosti, ale tomu neodpovídal ani věk ani postavení její návštěvnice. A už vůbec s tím nekorespondovala její prudká povaha, kterou špatně snášela u všech svých známých, a ani této mladé ženě nemínila poskytnout jakoukoliv výjimku. „Měla byste jít, už nejste vítána!“ dodala o něco hlasitěji a Aldrif dotčeně přimhouřila oči. Nikdo jí nebude v situaci, kdy se snaží pomoci někomu, na kom jí záleží, říkat, co má nebo nemá dělat! A už vůbec ne někdo, kdo by se jí měl klanět!

„Nikam nepůjdu, dokud něco neuděláte!“ zavrčela nebezpečně, a až nyní si uvědomila, že ona i Fulla už dávno nesedí na zemi, ale stojí proti sobě a bojovně si jedna druhou měří.

„Už jsem řekla, nemůžu udělat nic!“ Začínala jí s tou vzdorovitou holkou už vážně docházet trpělivost a rázně ukázala na dveře. „Prosím!“

„Ne!“

„Běžte!“ Vyrazila k ní, připravená ji odtud vyhodit klidně násilím, ale Aldrif se ani nehnula.

„NE!“ Byla připravená se bránit, ale záhy se ukázalo, že to nebude nutné…

Fulla ji sice nesmlouvavě popadla za paži a chystala se s ní smýknout směrem k východu, aby jí jasně dala najevo, že o jejím odchodu nehodlá diskutovat, jenže pak… vytřeštila oči, tiše vyjekla a pustila její ruku tak prudce, jako by se o její pokožku popálila.

„Ne! To přeci… nemůže být pravda!“ ujelo jí šokovaně, když od té nenápadné zrzky zděšeně ucouvla, a snad poprvé v životě nemohla uvěřit tomu, co jí její šestý smysl našeptával. Určitě se musela mýlit, jenže… nemýlila!

-o-

Loki koutkem oka zaznamenal jakýsi rychlý pohyb na střeše a neuniklo mu ani hlasité varování, kterým se ho kdosi z jeho mužů pokusil upozornit na blížící se nebezpečí, ale než si to všechno stihl srovnat v hlavě a jakkoliv zareagovat, čísi tělo ho prudce přirazilo ke stěně, a než se vzpamatoval a pohlédl neznámému vojákovi do tváře, jeho zachránce s bolestným výkřikem sklouzl na zem a jeho zasténání zaznělo zároveň se zaklením lučištníka, jež právě z protější střechy minul svůj lukrativní cíl.

Zatracený kluk! Stačilo málo a mohl být nejslavnějším lukostřelcem v dějinách, ale místo toho trefil jen jakéhosi sotva dospělého vojáka, jehož výkřik navíc přilákal pozornost dalších asgardských bojovníků a přiměl je uvědomit si, že v první řadě musí zajistit bezpečí svého vládce, který to zjevně nebyl schopen zvládnout sám.

„Braňte krále!“ zavelel jeden z nich, a než se kdokoliv z retariánských střelců nadál, a než stihl jejich nejvyšší velitel, soptící vzteky ještě víc než zhrzený lučištník, vydat pokyn k pozemnímu útoku, přiskočili k Odinovi hned dva z jeho mužů a veškeré naděje na jeho snadné a rychlé odstranění byly rázem zmařeny.

Fandral s Volstagem totiž zakryli sebe, Lokiho i zraněného mladíka svými štíty a jejich neproniknutelná struktura, ukutá nejlepšími alfheimskými kováři, odolala jak dalším šípům, tak minimálně třem desítkám retariánských pěšáků, jenž se záhy vyřítili z úkrytu a pustili se do lítého boje se zbytkem asgardského výsadku.

Lokimu se však na rozdíl od zbytku svých bojovníků ani nehnul a marně se snažil vzpamatovat ze šoku, který mu prudký náraz na kamennou stěnu způsobil (a který bohužel ještě zhoršil jeho už tak ne příliš reprezentativní zdravotní stav). Teprve když zaslechl řinčení zbraní a ryk boje, s hrůzou si uvědomil, že právě o vlásek unikl jisté smrti a že voják, který se nyní bezvládně válel v prachu u jeho nohou (a v němž vzápětí poznal toho plavovlasého mladíka, který se celou cestu plížil těsně za ním), mu skutečně zachránil život!

Ten nebohý chlapec, který nyní masivně krvácel z pravého ramene (a zdál se být ještě mladší, než on sám), se před něj bez váhání vrhl a zcela dobrovolně schytal šíp, jež byl původně určen jemu. A to… bylo něco, co pro něj ještě nikdy nikdo neudělal! A přestože šlo o akt sebeobětování, který náležel Odinovi a ne jemu, dotkl se ho natolik, že na pár minut úplně zapomněl na své velitelské povinnosti a poklekl po mladíkově boku.

„Hej, to nic. Je to jen škrábnutí,“ zamumlal při pohledu na jeho zranění, a zatímco se od štítů, pod nimiž se se svými muži skrýval, neškodně odrážela další nepřátelská salva, obratně šíp z rány vytrhl a povzbudivě se na chlapce usmál. „Budeš v pořádku.“ Snažil se ho uklidnit, aby se mu za jeho statečnost a obětavost alespoň nějak odvděčil, ale on jen nepatrně zavrtěl hlavou a dokonce se pokusil usmát.

„Hlavně že… jste v pořádku vy, výsosti,“ vypravil ze sebe namáhavě a Loki si bolestně uvědomil, že ten nešťastník vůbec netuší, že nezachránil život svému králi, ale někomu, kdo jeho právoplatného vládce neprávem sesadil z trůnu. Bylo to docela ironické a on snad poprvé za celou tu dobu, co se vydával za Odina, pocítil záchvěv studu.

Velmi rychle se ale vzpamatoval a krátce stiskl mladému bojovníkovi zdravou paži.

„Děkuju!“ dodal upřímně a už už se chystal znovu vrátit k probíhajícímu boji, když tu se stalo něco, co celou už tak dost nešťastnu situaci ještě víc zkomplikovalo…

„Nemáte zač, veličenstvo. Já… já… AU!“ zasténal totiž jeho zachránce a jeho dosavadní statečný úsměv byl vystřídán další bolestnou grimasou, která Lokiho přiměla, aby v děsivé předtuše sklopil oči k šípu a zaměřil pozornost na jeho ocelový hrot, jež bohužel nebyl pokryt jen zasychající krví.

„Ti zatracení zmetci!“ zavrčel vztekle, když spatřil mezi šarlatem kapky nechvalně proslulé černé lepkavé tekutiny, která se získávala z kůry jistých zdejších stromů, a stačil jediný pohled do mladíkových vyděšených očí, aby mu bylo jasné, že se nemýlí. Tohle nebyly obyčejné šípy… „Dejte si pozor, jejich střely jsou otrávené!“ zakřičel dostatečně nahlas, aby měl jistotu, že ho všichni jeho vojáci slyšeli, a zlostně tu zatracenou toxickou věc zahodil pryč. Střílet něčím takovým bylo i od Retairánů značně podlé a zákeřné a on náhle pocítil nezkrotnou touhu si to s nimi i přes svůj nepříznivý stav vlastnoručně vyřídit! „Vydrž, něco s tím provedeme. Slibuju, že se z toho dostaneš!“ naklonil se ještě naposledy ke svému neohroženému zachránci, který tiše sténal bolestí, a rázně se obrátil k Fandralovi. „Vem si dva muže a dostaňte ho odtud! Hned! Ručíte mi za to, že odsud vyvázne živý!“ přikázal mu autoritativním hlasem, v němž nebylo ani stopy po panice, kterou ve skrytu duše cítil, a aniž by čekal na jeho reakci, s hlubokým nádechem vyrazil z úkrytu, sebral ze země první nepřátelský štít, jenž se mu připletl do cesty, a konečně se zapojil do boje, který sice dle jeho naivních plánů neměl nikdy nastat, ale o to důležitější bylo v něm zvítězit!

-o-

„Mami? Jsi v pořádku?“ ozvala se do nastalého ohromeného ticha jako první Idunn, která si ani přes Nannin hysterický pláč nemohla nevšimnout, že se její matka začala chovat poněkud zvláštně, ale Fulla její otázku ignorovala a nespouštěla doširoka vytřeštěné oči z osoby, kterou ještě před pár okamžiky považovala za Odinovu utajovanou milenku. 

Jenže teď… už moc dobře věděla, jak hluboce se mýlila! Tahle dívka nebyla jeho milenkou, byla někým, kdo mu byl mnohem… mnohem bližší! Prozradil jí to její vnitřní zrak a ona byla nucena mu po chvilce váhání přeci jen uvěřit. To, co právě pocítila, bylo totiž zcela výjimečné! Stávalo se jen vzácně, aby k ní některá z jejích vizí přišla hned, jak se letmo dotkla osoby, jíž se týkala, ale nyní… jí připadalo, jako by do ní při kontaktu se sametově jemnou pokožkou toho nešťastného děvčete uhodil blesk! 

Jasnější už její vidění být nemohlo a už vůbec nepřicházelo v úvahu, že by její šestý smysl poprvé za všechny ty roky selhal. Viděla to, co viděla, a přestože byla její vize silně nepravděpodobná, nemohla se zbavit pocitu, že na tento okamžik celá dlouhá staletí podvědomě čekala (i když o tom po svých trpkých zkušenostech před nikým nemluvila). Celou tu dobu někde hluboko uvnitř věděla, že tahle chvíle přijde. Ale teď, když skutečně nastala, vzpamatovávala se z ní jen velmi pomalu.

„To přeci… nemůžeš být ty,“ vydechla ohromeně a marně sbírala odvahu, aby se té rusovlasé dívky, jejíž povědomá podoba i vystrašené pomněnkově modré oči jí rázem začínaly dávat smysl, znovu dotkla. Málokdy podléhala svým schopnostem tak jako nyní, ale tohle bylo tak silné a osudové, že to nechtěla zažít znovu! Jednou jí to bohatě stačilo… „Celou tu dobu jsem tušila, že se sem jednou vrátíš, ale nikdo z nezasvěcených mi nevěřil,“ pokračovala, nevšímajíc si tázavého pohledu své dcery, a dál probodávala svou zmatenou návštěvnici upřeným pohledem, který jí Aldrif oplácela se směsicí šoku a nedůvěry. Co se to, sakra, zase dělo? 

„O čem to mluvíte?“ vypadlo z ní po chvilce nechápavého zírání, ale Fulla si dala s odpovědí na čas.

„O tom, že mi můj dar právě prozradil, že jsi mi lhala víc, než jsem se domnívala,“ prohlásila nakonec, ale Aldrif z toho nebyla moc moudrá. O čem to zase plácá? Mluvili přeci o Vanaheimu!

„Nelhala jsem!“

„Ale ano. A mé vnučce také. Vlastně… jsi lhala všem," vedla asi dál svou a její návštěvnice se začínala zvolna zmocňovat panika. Tohle už znělo až příliš vážně, a přitom to poslední, co teď potřebovala řešit, byla nějaká bláznivá ženská, která jediným dotekem odhalila její lži. Zvlášť když si nemohla být jistá, kolik toho vlastně stihla během těch pár sekund vidět. Snad to nebylo nic, co by mohlo zásadně narušit její krytí. Nebo že by přeci jen…?

„Co jste o mně viděla?“ vydechla nervózně a ani si neuvědomovala, že před svou hostitelkou zvolna ustupuje, jako by měla strach z její blízkosti. Došlo jí to až ve chvíli, kdy narazila zády na stěnu a byla nucena pohlédnout Fulle přímo do očí a vyslechnout si od ní něco, co ji zcela konsternovalo (a co jí na okamžik vyhnalo z hlavy i myšlenky na Lokiho).

„Víc, než si myslíte, lady Angelo. Nebo snad raději… princezno Aldrif?“

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (24. kapitola):