OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (25. kapitola)

22.07.2015 (12:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 587×

Někdejší podezřelé ticho, které se vznášelo nad vanaheimskými ulicemi, bylo už před notnou chvílí narušeno zlověstným řinčením zbraní a hrůzným rykem desítek bojovníků, a absolutně nic nenasvědčovalo, že by se ozbrojený střet, odehrávající se v samém centru města, měl začít v dohledné době chýlit ke konci. Spíše naopak…

Retariánská bojová jednotka, útočící na asgardský elitní výsadek, začínala mít i bez jediného dalšího zásahu jejich lučištníků citelně navrch a její členové, kteří byli na boj zjevně perfektně připraveni, naplno využívali všech svých výhod (k nimž v první řadě patřila znalost terénu a precizně naplánovaný útok).

A to, že proti nim stála téměř dvacítka nejlepších Odinových bojovníků, kteří měli za sebou už mnohá drtivá vítězství, je zjevně nijak netrápilo. Šok z nenadálého napadení, hrozba otrávených šípů i nabroušená ostří, se kterými uměli perfektně zacházet, totiž hrála v jejich prospěch, a tudíž nebylo žádným překvapením, že se jim postupně začínalo dařit zatlačovat Asgarďany směrem k jižním hradbám, kde je čekala jistá smrt…

Zásobovací stezka, kterou sem Loki se svými bojovníky přišel, se totiž nalézala na opačné straně města, a ačkoliv k ní před pár minutami na jeho příkaz vyrazila čtveřice mužů (z nichž jeden byl vážně zraněn a ostatní dostali za úkol se o něj postarat), zbytek jeho bojovníků se možnosti úniku z úzkých, křivolakých vanaheimských uliček, které se pro ně změnily ve smrtící past, spíše vzdaloval. A vzdaloval se jí bohužel i on sám…

„Snažte se dostat k bráně!“ pokoušel se marně nasměrovat své muže tam, kde by mohli spasit sebe i celou asgardskou armádu, která se nacházela jen krůček od ztráty svého nejvyššího velitele i mnoha vyhlášených hrdinů, a zatímco neohroženě čelil dalším a dalším retariánským útočníkům, adrenalin, který mu bouřil v žilách, na okamžik přehlušil i jeho zdravotní problémy a dokázal ho přimět k plnému soustředění.

Ne že by ho nevolnost a bodavá bolest ve spáncích nadobro opustily, takové štěstí rozhodně neměl, ale momentálně byly přebity pudem sebezáchovy a také výčitkami svědomí, které mu způsobovaly ještě větší utrpení, než jakékoliv fyzické strádání. Kdyby se býval nechoval jako idiot, naslouchal svým generálům a nesnažil se mít celou tuhle záležitost co nejdříve z krku, nikdy by se v téhle šlamastyce neocitli!

Jenže to byl celý on… Nikdy si nenechal od nikoho poradit, všechno věděl nejlíp (nebo tomu alespoň ve své pýše a nadřazenosti věřil), podceňoval své nepřátele a v neposlední řadě stál jako velitel za starou belu! Na Midgardu měl pod palcem celou armádu a stejně tragicky pohořel (a málem přišel o život) a teď… od toho on a jeho jednotka nebyli daleko. Přesto… to ani přes další a další divoké retariánské výpady, které byl nucen svou zbraní odrážet, nevzdával!

Nesměl to vzdát! Tentokrát bylo v sázce mnohem víc než jeho ego a nějaký pošetilý plán na ovládnutí cizí planety. Dnes šlo o jeho domovskou říši i o říši, která spoléhala na jeho ochranu, a on nemínil dovolit, aby jeho strašlivé pochybení skončilo masakrem a bezvýsledným krveprolitím! Nesměl ty miliardy nevinných duší, nad kterými měl za úkol jako Všeotec držet ochrannou ruku, v žádném případě znovu zklamat! Jednou už se mu to podařilo, a to bohatě stačilo jak jemu, tak jim!

Musel se za každou cenu postarat, aby celá tahle akce nebyla zcela zbytečná a aby jeho muži nebojovali a nejspíš i neumírali (ačkoliv žádné tělo patřící někomu z jeho věrných zatím nespatřil) pro nic za nic. Dost možná byl v nezáviděníhodné situaci a jen stěží se zvládl soustředit na něco jiného než na bojovníky, kteří se ho pokoušeli připravit o život, ale i tak si udržoval zdravý rozum a naprosto přesně věděl, jak docílit toho, aby se celá akce obrátila v jeho prospěch (a ten nebohý hoch, který se pro něj obětoval a teď nejspíš někde umíral na otravu, neriskoval svůj život zbytečně)! Už kvůli jeho dojemné oběti bylo třeba splnit hlavní cíl, který celý tenhle riskantní výsadek měl a který se Lokimu i přes současnou krizovou situaci stále jevil jako dosažitelný.

Přišel sem pod pláštíkem noci, aby našel a zabil nejvyššího retariánského velitele, a přestože se to v nastalé vřavě mohlo zdát pošetilé a nerealizovatelné, on stále věřil, že to dokáže. Ten parchant tu totiž někde byl! Musel tu být! Cítil jeho přítomnost… Tam někde ve stínech, stranou od ostatních… Krčil se ve tmě, odkud vyhlížel svůj triumf a vydával rozkazy, jimiž se jeho lidé řídili, a on byl připraven ho najít, překvapit a poslat na věčnost! Sám, bez cizí pomoci a hlavně bez dalšího riskování, protože to, že je jeho úhlavní nepřítel někdo poblíž a on ho dokáže v rovném boji přemoct a zabít, bral jako sázku na jistotu!

Celá tahle lest, na kterou se svými muži naletěl, byla totiž pečlivě připravená a on v ní poznával rukopis někoho, kdo mu byl svými činy i způsobem uvažování (a snad i bojovými schopnostmi) až děsivě podobný. Jeho styl, ke kterému zcela jistě patřil i osobní dohled nad geniálně promyšlenou léčkou, mu byl bližší, než by se mohlo zdát, a přestože si až doposud odmítal přiznat, že by měl s tím parchantem cokoliv společného, nyní už před tou fascinující analogií nemohl zavírat oči. 

Uvažovali podobně, a to mohlo jeho protivníka učinit zranitelným a jemu poskytnout výhodu, která ho při troše štěstí jistě dokáže dovést k vítězství. Stačilo se jen pečlivě rozhlédnout, zaposlouchat a zjistit, odkud (respektive od koho) pocházejí rozkazy, jimiž se retariánští bojovníci řídí. Zcela jistě je totiž rozdával právě onen muž, kterého hledal a kterého… vzápětí nalezl u protější budovy, kterak ze stínu koriguje další vlnu útoku.

Nikdy předtím ho neviděl, ani netušil, jak by měl vypadat, ale i tak si byl okamžitě jistý, že je to on. Ten arogantní výraz a sebevědomý způsob velení byl dokonalým zrcadlem jeho někdejší pýchy, do něhož by se raději už nikdy nedíval. Nyní však byl nucen nespouštět toho floutka, který si dovolil vzepřít asgardské nadvládě a drze zaútočit na jeden ze světů, jež měly být pod Všeotcovou ochranou, z očí a co nejrychleji se vydat jeho směrem, aby ho bez prodlení poslal na onen svět.

Koneckonců by to s jeho bojovými schopnostmi snad nemuselo být zase tak složité. Ten namyšlený frajírek měl ve své bezprostřední blízkosti jen tři retariánské bojovníky (kteří se nejspíš dali považovat za jeho osobní stráž), a to bylo směšně málo na někoho, kdo byl pro své muže nepostradatelný (bez něj se zcela jistě rozprchnou jako mouchy). A Loki byl připravený je nechat rychle odstranit, aby si to mohl s jejich velitelem vyřídit osobně! Bohužel… se však záhy ukázalo, že svého nepřítele už zase podcenil!  

-o-

„Odkud znáte mé jméno?“ zašeptala Aldrif ohromeně, a srovnat se s tím, že na Asgardu existuje kromě Lokiho ještě někdo, kdo zná její pravou totožnost, byl pro ni nadlidský výkon. Fulla však nehnula ani brvou a nepřestávala jí upřeně hledět do očí, v nichž nyní na sto procent poznávala svou dávnou přítelkyni.

„Byla jsem u toho, když ti ho tvá matka dávala,“ odvětila pomalu a při vzpomínce na ony dávné okamžiky se musela nepatrně pousmát. „Vlastně… jsem ti pomáhala na svět, ale to si samozřejmě nemůžeš pamatovat.“

„Vy?!“ Připadalo jí to naprosto neskutečné a už zase měla silný dojem, že si z ní její osud dělá legraci. Stejně jako tehdy, když první člověk, se kterým se na Asgardu blíže seznámila, byl její nevlastní bratr… Nyní ji jakási ironická síla dovedla skrze její služebnou k ženě, která byla prvním člověkem, kdo ji po narození držel v náručí, a to… bylo vážně neuvěřitelné! A děsivé!

„Ano, já. Byli jsme si s tvou matkou velice blízké.“

„Ne…“

„Ano.“

„NE!“ Nebyla si jistá, proč se jí najednou zmocnila panika, ale nejspíš toho na ni už bylo zkrátka moc. Po probdělé noci, ránu plném obav, napínavém navazování spojení s Vanaheimem a hlavně po bolestném šoku z toho, že Loki právě někde čelí smrtelnému nebezpečí, už prostě nebyla schopná vstřebat tak důležitou informaci, natož se s ní vyrovnat. Musela od té strašidelné, vševědoucí ženy, která jí svým uměním (i rolí v jejím životě) náhle naháněla neskutečnou hrůzu, utéct co nejdál. Hned! „Nesahejte na mě!“ vyhrkla vyplašeně, když se jí Fulla, které její počínající hysterie nemohla uniknout, pokusila konejšivě pohladit, a než stihla stará dáma dceru své dávní přítelkyně ujistit, že jí nemá v plánu ublížit ani se nikomu nechystá prozradit její totožnost, protáhla se kolem ní a vyběhla ze dveří.

Vyděšená, ochromená a zoufalá se propletla změtí úzkých uliček a nezastavila se, dokud nedoběhla k branám paláce, který pro ni představoval bezpečný přístav. Jenže… jak dlouho jím měl ještě zůstat? Co když se Fulla rozhodne všem říct pravdu? Co bude pak? Bože, její instinkt jí ráno radil dobře! Neměla do toho domu vůbec chodit! Loki se zblázní, až mu řekne, že někdo další zná její pravou totožnost! Loki… Loki… ale ne! Na kratičkou chvíli zcela vytěsnila myšlenky na to, co se s jejím nevlastním bratrem právě teď děje a čemu je nucen čelit, a jejím jediným štěstím bylo, že právě dorazila do svých komnat, kde se mohla zamknout a dát průchod své beznaději.

Představa, že už ho možná nikdy neuvidí… Že už je v téhle chvíli možná mrtvý… NE! Nikdy ho neměla nechat odejít samotného! Měla si prosadit svou, odjet na Vanaheim s ním a bojovat po jeho boku! Měla… na něj dohlížet a ujistit se, že se v pořádku vrátí! Ale místo toho tvrdla tady v přepychu a pohodlí a vůbec netušila, co se děje s mužem, kterého i přes vzdálenost, jež je od sebe dělila, milovala s každým dalším nádechem víc a víc.

Byla odkázána na oficiální zprávy, které nejspíš již brzy přinesou z Vanaheimu krutou novinu týkající se krále, a ona… nebyla schopná s tím cokoliv udělat a jakkoliv svému milovanému pomoci. Stejně jako Nanna, která nejspíš právě přišla o svého snoubence a nyní vzlykala v matčině náručí, což byl jediný luxus, který si ona sama už nikdy nemohla dovolit.

Chudák Nanna… úplně na ni v tom víru informací a vlastních tragických úvah zapomněla, ale soustředit se na její bolest (se kterou hluboce soucítila) nakonec stejně nedokázala. Úplně jí stačila ta vlastní, která jí svírala srdce tak silnou křečí, že se zmohla jen na další slzy. Stékaly jí po tvářích jako smutné připomínky jejího tragického osudu a smůly, kterou nejspíš přinášela všem svým blízkým, a nakonec ji přiměly se tiše schoulit na pohovce u krbu a s černou perlou v dlani se definitivně poddala svému zoufalství. Nijak jí to ale nepomohlo…

A to by měl pláč prý člověka osvobodit, nebo tak to alespoň čítávala v knihách, kterými v Desátém Světě pohrdali, ale ona se necítila svobodná. Naopak, cítila se lapená v pasti, ze které nebylo úniku a v níž ji kromě bolesti a strachu ohrožovalo i pomyšlení na Fullu a to, co všechno o ní nyní její rodina ví. A to bylo na jednu křehkou, vyděšenou dívku až až!

-o-

První část plánu Lokimu bez zásadnějších problémů vyšla. Stačilo jen oslovit prvního z asgardských bojovníků, na kterého natrefil, a poslat ho vyřídit velitelovu osobní stráž, která zjevně považovala odstup od boje za dostatečný a nečekala, že by se někdo mohl probít oddílem a zaútočit přímo na ně. Moment překvapení je proto vyvedl z míry natolik, že se nechali od svého velitele snadno odlákat, a Loki mohl toho zlomku sekundy, kdy se zmatený retariásnký vůdce ocitl o samotě, využít a zaútočit. Vrhl se na něj rychle a nemilosrdně a svým výpadem ho tak zaskočil, že se mu ho v první chvíli povedlo přimět k ústupu a následně dokonce zahnat do stínu jedné z vysokých budov, kde si snad nikdo z jeho bojovníků nemohl všimnout, že má potíže (a vyrazit mu na pomoc).

Bohužel… se však brzy ukázalo, že ty potíže bude mít spíš on sám! Šok z nenadálého útoku, vedeného někým, kdo měl být dle velitelových plánů už dávno po smrti nebo se minimálně válet v prachu s otráveným šípem v hrudi, totiž velmi rychle odezněl a mladík skrývající se za zdobenou rotariánskou přilbu, která kryla jeho divoce planoucí oči plné vzteku a zklamání, se začal okamžitě bránit.

Sice se domníval, že proti němu stojí všemocný asgardský vládce a hrdina mnoha válečných konfliktů, o nichž jako chlapec a dospívající muž slýchal fantastické legendy, ale respekt a obdiv, který k němu kdysi cítil, vzaly dávno za své. Nyní byl Odin jeho nepřítelem, a to navíc natolik bláhovým a naivním, že padl do směšně primitivní léčky, a na závěr se ve své pýše dokonce odvážil bojovat s mnohem mladším mužem. A to znamenalo jediné… Že porazit ho jistě nebude problém a to, co se nepodařilo jeho lučištníkům, nyní zvládne sám v boji muže proti muži.

Ten bláhový stařec na něj totiž už na první pohled působil unaveně a nesoustředěně, a ačkoliv v určitých okamžicích souboje projevoval až nečekanou hbitost, která jeho věku příliš neodpovídala, jindy se mu ho podařilo snadno ošálit a dostat takříkajíc do úzkých. Jako by bojoval spíše se sobě rovným než s někým, kdo měl za sebou stovky vítězných tažení po celém vesmíru, a dokonce ani Odinovo obávané žezlo, které mělo podle mnoha historek disponovat magickou silou, se nezdálo být proti jeho meči ve výhodě. Spíše svého majitele svou nepraktickou délkou a úzkým okruhem využití zdržovalo, a i když s ním uměl zacházet víc než obstojně, souboj byl dlouhé minuty takřka vyrovnaný.   

A zatímco retariánský velitel byl sám na sebe patřičně hrdý a fakt, že dokáže sám a bez svých následovníků vzdorovat jednomu z nejmocnějších mužů vesmíru, považoval za čin hodný obdivu, Loki pomalu začínal litovat své nerozvážnosti, s jakou se vrhl do boje bez potřebné zálohy. Teď by se mu pomoc několika jeho vojáků hodila, ale k tomu by musel ustoupit a dát jim přímý rozkaz (sami měli s tím, aby nepodlehli přesile, práce víc než dost), a to mu jeho ego ani instinkt nedovolovaly.

Jednak by se musel hanbou propadnout, kdyby měl jako Odin utíkat před stěží dospělým nájezdníkem a škemrat o záchranu, ale hlavně by jakýmkoliv příkazem přilákal k jejich souboji nevítanou pozornost, a to by vzhledem k tomu, že nepřátel bylo minimálně dvakrát tolik, než jeho bojovníků, působilo značně kontraproduktivně. Ještě by si jich dřív všimli Retariáni a jeho odvážný plán by byl zmařen, což odmítal připustit.

Bylo zkrátka bezpečnější se i nadále držet ve stínu, mimo hlavní bitevní vřavu, a neupozorňovat na fakt, že se jim chystá zlikvidovat nejvyššího velitele. Jistě by se mu v tom pokusili zabránit a on by tak ztratil šanci dovést svou tragickou výpravu ke zdárnému konci.

To totiž považoval za mnohem děsivější alternativu, než pokračovat v boji na vlastní pěst a muset napnout všechny síly, což však bohužel znamenalo, že mu jeho protivník vzápětí uštědřil další značně bolestivou ránu pěstí, a jen tak tak, že mu nevyrazil z ruky žezlo, které bylo jeho hlavní zbraní (a které by nyní velice rád vyměnil za něco praktičtějšího).

Doslova na poslední chvíli se mu podařilo padající zbraň zachytit a uskočit stranou, ale jeho sok na něj nepřestával dotírat. Jeden zákeřný výpad střídal druhý a jemu velmi brzy došlo, že pokud nevezme rozum do hrsti a neprokáže, že není jen obratný bojovník, ale i lstivý a vychytralý taktik, skončí s retariánským mečem v žaludku!

A to bylo vážně to poslední, o co by stál (už proto, že představa, že zklame své muže, celou asgardskou armádu i všechny obyvatele své říše včetně Aldrif, která spoléhala na jeho šťastný návrat, mu působila témě fyzickou bolest).

Musel se z téhle šlamastyky nějak dostat a vyjít z boje jaké vítěz, ale to se bohužel jevilo v dané situaci jako nereálné. Jeho protivník byl mnohem schopnější a obratnější, než předpokládal, a jeho držely zpátky kromě jeho mizerné kondice i obavy, že se vzápětí do jejich souboje vloží někdo další, kdo umožní retariánskému veliteli prchnout do bezpečí.

Na rozdíl od svých bojových schopností, které už těžko mohl dodatečně zdokonalit (o nezáviděníhodném zdravotním stavu, který se mu už zase začínal připomínat, nemluvě), však s posledně jmenovaným problémem přeci jen mohl něco udělat… Mohl ho při troše štěstí dokonce zcela eliminovat, což mu došlo ve chvíli, kdy si uvědomil, že se během lítého boje dostali téměř až k bočnímu vchodu do vanaheimského centrálního chrámu. Sice měla tato majestátně působící budova, lemovaná desítkami jónských sloupů, sloužit nájezdníkům jako hlavní štáb, ale nyní byla (nebo alespoň měla být) zcela prázdná.

Všichni bojovníci byli buď na hlídkách, nebo tady venku v křivolakých uličkách, v nichž zápolili se zvolna podléhajícím asgardským výsadkem, a to znamenalo, že pokud by se mu povedlo přesunout souboj dovnitř, do některé z chrámových lodí, nikdo by je v ní nemohl překvapit ani vyrušit (a už vůbec by nebyl schopen viděl a následně někomu vykládat, jak mizerně si Odin vede v souboji s nějakým bezvýznamným, nezkušeným floutkem).

Byl to smělý plán, který mohl dopadnout katastrofálně (stačilo, aby ho velitel nepronásledoval, a všechno by bylo ztraceno), ale on se ho rozhodla držet. A jelikož právě schytal další nemilosrdnou ránu, která jen zázrakem pocházela od jílce, nikoliv od ostří velitelova meče, hned při příštím úskoku vyžil několikasekundový moment překvapení a vrhl se ke dveřím chrámu, které naštěstí nebyly zamčené.

Kdosi je pouze přibouchl a umožnil mu tak pokračovat skrze ně do potemnělého prostoru, jenž svou členitostí skýtal spoustu zákoutí pro nenadálý útok ze zálohy. A jeho nepřítel, netušíc, co má za lubem… ho s triumfálním výkřikem následoval a vůbec si při tom neuvědomil, že se vzdaluje svým mužům a padá do podobné léčky, jakou před chvílí sám zrealizoval.

Opilý svou pýchou a pocitem nadřazenosti, které Loki tak dobře znal a na něž poměrně nedávno krutě doplatil, měl před očima jen svého prchajícího soka, kterého už už viděl ve smrtelné agónii, a proto se dobrovolně vydal do tmy, jež poskytla Lokimu tolik potřebnou výhodu.

Těch pár okamžiků náskoku mu dalo do rukou zbraň v podobě rychlejšího přivyknutí na nedostatek světla, a když za ním retariánský velitel vpadl a omámen dočasnou slepotou ztratil z očí jeho siluetu, vrhl se na něj a konečně se mu podařilo ho srazit na studenou mramorovou podlahu.

Jenže pak… udělala obrovskou chybu, která se mu málem stala osudnou!

A stačilo k tomu jen velice málo… Jedna jediná kratičká nepozornost, při níž na okamžik uvolnit stisk, kterým se snažil svého protivníka udržet na zemi a zasadit mu smrtící ránu, a už se sám hroutil na dlažbu, sražen prudkým, nemilosrdným švihnutím velitelova meče, který ho tentokrát bohužel nezasáhl jen okrajově…

Dostal to chudák zblízka a naplno, a perfektně nabroušené ostří, jemuž dokázal tak dlouho úspěšně vzdorovat, mu způsobilo ošklivou, minimálně deset centimetrů dlouhou (a značně hlubokou) sečnou ránu na pravém boku, která ho přiměla hlasitě vykřiknout a vzápětí zcela ztratit koncentraci, nezbytnou k udržení svých iluzí…

Zoufale se snažil, aby k tomu nedošlo a nemusel tak čelit nedozírným následkům spojených s vyzrazením jeho pravé totožnosti, ale ostrá bolest, vystřelující z místa zranění, mu znemožňovala se zhluboka nadechnout a soustředit na cokoliv jiného, než na bezprostřední utrpení.

Se slzami v očích se pokoušel tu příšernou řezavou bolest překonat a vstát z chladné chrámové podlahy, ale bohužel… Neměl dost sil ani dost času dostat se zpět na nohy a retariánský velitel, který se škodolibě kochal svým vítězstvím, mu vzápětí se zlomyslným úšklebkem vykopl z rukou i jeho jedinou dostupnou zbraň…

Žezlo zlověstně zařinčelo a skluzem zmizelo ve tmě a Lokimu se při tom mrazivém zvuku, prorokujícím závěr jejich souboje, zlověstně zatmělo před očima…

Tohle byl definitivní konec jeho nadějím i všem snahám o vítězství, a bohužel… i definitivní konec jeho falešné identity (kterou si jeho protivník jistě nenechá pro sebe)! Vážné zranění, které nepřestávalo masivně krvácet v kombinaci s migrénou a neustále sílící nevolností, bylo na jeho schopnosti prostě příliš! Ať se snažil sebevíc, vlastní mentální energie mu prokluzovala mezi prsty a udržet ji v neporušeném stavu zkrátka nebylo v jeho silách…

„Ne…“ zamumlal hystericky, když ucítil neklamné známky porušení své iluze, ale nazelenalému záblesku, jenž mu sklouzl po těle a odhalil jeho pravou podobu, prostě zabránit nedokázal. Z vrásčitého bělovlasého starce, kterého měl retariánský velitel doposud před očima, se v jediné šokující vteřině stal vyčerpaný černovlasý mladík, který sotva popadal dech a proklínal sám sebe za svou pýchu, s níž věřil, že dokáže nad tak silným a hlavně fyzicky zdravým a odpočatým bojovníkem zvítězit, a to bylo pro někoho, kdo podobný salonní trik viděl poprvé v životě, poměrně šokující…

-o-

Aldrif by nejspíš plakala až do soudného dne, kdyby ji nevyrušilo zaklepání na dveře, které si nemohla dovolit ignorovat. Její bratr právě teď někde čelil smrtelnému nebezpečí, ze kterého pravděpodobně neměl šanci uniknout, někdejší přítelkyně její matky a babička její služebné v jedné osobě znala její pravou identitu… Ale ona se rozhodla nadále udržovat své krytí, které jediné jí mohlo pomoci zůstat na Asgardu i v případě, že by se Loki už neměl nikdy vrátit (což bylo pomyšlení, které ji ničilo). Nesměla se jen tak prozradit, a proto si chvatně setřela slzy a přiměla se dovrávorat ke dveřím, za nimiž nalezla mladého sluhu, který jí rozechvěle podával jakýsi list pergamenu.

„Co je to?“ Její hlas zněl vyčerpaně a lhostejně, ale neměla sílu se až tolik přetvařovat. Naděje nebo dokonce vyrovnanost pro ni byly zcela nedosažitelnými emocemi. Zvlášť když jí mladík vzápětí osvětlil, o čem list pojednává…

„Zpráva z Vanaheimu, madam. Král nařídil, že máte být jednou z prvních informovaných osob,“ pronesl nejistě a zmateně sledoval, jak se po svitku vrhla jako dravá šelma a prudce mu přibouchla dveře před nosem.

Pane bože! Zpráva z Vanaheimu? A zrovna teď? Na pár vteřin v ní vzplála naděje, že se třeba celou dobu Nanna i její rodina pletly a že na pergamenu bude stát nějaká povzbudivá informace o blížícím se vítězství, ale když nedočkavě rozlomila asgardskou pečeť a chvatně přelétla očima těch pár řádků, připadala si, jako by se pod ní právě prolomila i ta poslední vrstvička ledu a ona se propadala to hluboké ledové vody, která se nad ní ihned zavřela.

V doručeném listě totiž stálo přesně to, o čem před chvílí uvažovala… Zevrubný popis události, kterou ve svém vidění spatřila Fulla a kterou měla Baldrovýma očima možnost vidět i její vnučka, hovořící o tom, že podle nejnovějších informací padl královský oddíl i s Odinem do jakési léčky a jejich další osud byl momentálně nejasný.

A to znamenalo jediné… Že má plné právo dát veřejně najevo své zoufalství, které se teď už jistě šířilo po celém paláci a rychlostí blesku pronikalo do všech asgardských domácností. Jako mrazivá přílivová vlna strhávající s sebou všechny iluze a naděje stovek osob, které právě nejspíš přišly o své blízké....

-o-

„Co to, sakra…“ ujelo retariánskému veliteli zaskočeně a nevěřícně třeštil oči na svého soupeře, který bez varování zcela změnil podobu a nyní Všeotce a právoplatného vládce Asgardu ani v nejmenším nepřipomínal! A přestože jisté předešlé nesrovnalosti, které ho během souboje napadaly, nyní začínaly dávat smysl, on odmítal připustit, že by ten hřejivý pocit triumfu, jenž se ho zmocnil ve chvíli, kdy přemohl jednoho z největších králů v historii vesmíru, byl jen pouhou iluzí způsobenou záměnou totožnosti. „Kdo, sakra, jsi?! A co je tohle za kouzla?!“ zařval nepříčetně, když zase našel ztracenou řeč a definitivně mu došlo, že nejspíš s Odinem nikdy nebojoval, ale Loki neměl sílu ani náladu mu odpovídat.

Momentálně měl co dělat, aby neztratil vědomí, a marná snaha o zastavení krvácení mu v tom příliš nepomáhala. Správně už by se jeho zranění mělo začít zvolna hojit, ale bohužel… Tahle konkrétní sečná rána k tomu měla i po neodkladném stlačení z nějakého nevysvětlitelného důvodu hodně daleko!

„Tak slyšel jsi mě?! Kdo jsi? A kde je král Asgardu?!“

„Já… jsem král Asgardu,“ vypravil ze sebe slabým zastřeným hlasem a musel se hodně přemlouvat, aby mu ze rtů neuniklo bolestné zasténání. Takovou radost však tomu zmetkovi odmítal udělat! Úplně stačilo, že ho měl v hrsti a on nebyl schopen ho znovu napadnout a naposledy se pokusit mu vzít život a tím udržet své prozrazené tajemství v anonymitě. Nemusel mu ještě předvádět svou slabost. „Nebo… se ti na tom snad něco nezdá?“ vsadil alespoň na svou pověstnou drzost a retariánský velitel ho probodl nenávistným pohledem svých hrůzu nahánějících černých očí, z nichž málem sršely blesky!

„Zmlkni a okamžitě mi řekni, kde je tvůj vládce! Je to nějaká lest, nebo co?!“ Hluboko uvnitř se děsil pomyšlení na to, že sám se svými muži padl do jakési léčky, kterou na něj Odin nastražil, ale Loki se mu už neobtěžoval odpovědět. Sice měl původně na jazyku něco v tom smyslu, že zmlknout a mluvit ho najednou nenaučili, ale raději se soustředil na hluboké, kontrolované nádechy. Ty jediné mu totiž pomáhaly překonat bolest a zahnat plíživou temnotu, která na něj neustále dotírala a jíž se nesměl za žádných okolností podat.

Kdyby to udělal a ztratil vědomí, byl by to definitivní rozsudek smrti. Takhle měl alespoň nepatrnou naději, že ho velitel třeba nechá naživu dostatečně dlouho, aby se dokázal vzpamatovat a znovu se mu postavit na odpor (což se však s neustávajícím krvácením a postupující migrénou jevilo jako dost nepravděpodobné). Jeho sok však s jeho mlčením právě ztratil i tu poslední kapku trpělivosti, která mu ještě zbývala, a vztekle se k němu vrhl, aby ho definitivně potrestal za potupu, jež mu svými kouzly způsobil!

„Tys mě neslyšel, ty parchante?!“ zasyčel nepříčetně, a než se Loki nadál, poklekl vedle něj a popadl ho pod krkem tak silně, až mu zapraštěly obratle. „Mluv! Kde je Odin?!“ zopakoval nenávistně, opilý vlastním triumfem i pocitem zrady, jež v něm vzbuzovalo vědomí, že neporazil toho, koho toužil zničit, a škrtil svého soka natolik agresívně, že se mu zvolna přestávalo dostávat kyslíku. A to… bylo vážně zlé!

Jako by i tak nebalancoval na samé hranici vědomí, za kterou číhala hluboká, temná propast, jejíž dno už měl několikrát tu čest blíže prozkoumat, aby z něj nakonec pokaždé nějakým zázrakem či souhrou šťastných náhod dokázal uniknout. Dnes však takové štěstí mít nebude… to věděl jistě! Ten hajzl se o to postará a následně se postará i o zbytek jeho mužů a dost možná i o celou armádu!

A pak… už mu nikdo nebude stát v cestě! Nikdo ho nezastaví ani nezpomalí a on si v klidu podmaní další a další světy, včetně Asgardu, který bude bez své armády vydán na milost a nemilost jeho krvežíznivým jednotkám.

A tamní obyvatelé včetně jeho nevlastní sestry, kteří čekají na zprávu o dalším drtivém vítězství, dopadnou stejně jako ti nešťastníci na Vanaheimu! Budou vyvražděni, podrobeni… Zotročeni! A bude to jeho vina, protože selhal nejen jako král a vojevůdce… ale i jako člověk! Nechal se zaslepit svou pýchou, tak jako už mnohokrát předtím, ale tentokrát za to bohužel nezaplatí jen on sám, ale i celá jeho říše! Tohle… vážně grandiózně zpackal! běželo mu z posledních sil hlavou, zatímco retariásnký velitel postupně zesiloval svůj stisk, připravený toho opovážlivého lháře, který si dovolil ho oklamat, rozdrtit na prach, a s každou další podobně bolestivou myšlenkou se cítil slabší a bezmocnější. Prohrál a to jediné, na co se zmohl, bylo nepatrně pohnout rukou a naposledy se dotknout stříbrného přívěsku, který byl nyní potřísněn jeho vlastní krví… Ještě jednou v životě chtěl cítit tu energii, která z něj vyzařovala a která mu připomínala jediné dvě osoby na světě, jimž na něm kdy bezpodmínečně záleželo a na kterých bezpodmínečná záleželo jemu…

Dal by cokoliv na světě, kdyby je směl ještě jednou spatřit a říct jim, jak moc pro něj znamenají, ale hluboko uvnitř věděl, že k tomu nedojde. Aldrif se nalézala na druhé straně vesmíru a naděje, že se s ní ještě někdy setká, sevře ji v náručí a znovu uslyší její zvonivý smích, v něm už dávno odumřela. A jeho matka… Ta rozhodně netrávila svůj posmrtný život v místech, která už brzy osobně navštíví. On si, na rozdíl od ní, zasloužil jen věčné utrpení za to všechno, co měl na svědomí a co už nikdy nedostane šanci napravit…

Kdyby tu šanci dostal, byl by mnohem lepším králem i člověk než doposud! Nebo… by se jím alespoň snažil být. I když… příliš nevěřil, že by to dokázal. Těch šancí změnit se k lepšímu dostal od života už víc než dost a vždycky to vedlo jen k další katastrofě (naposledy zhruba před rokem, kdy se ocitl v dost podobné situaci a nakonec byl řízením osudu doveden právě k dnešní katastrofální prohře). Tehdy se také domníval, že umírá, a ačkoliv se s tím snažil bojovat, nakonec prohrál.

A to na ten boj tenkrát nebyl sám… Měl po svém boku svého bratra, který si i přes jejich komplikovaný vztah a řadu konfliktů jeho smrt nepřál a dělal všechno pro to, aby ho neztratil.

Jenže to bylo tehdy, ale teď… už se o něj Thor nezajímal (proč by taky měl, když už víc jak rok věřil, že se s ním stalo právě to, k čemu měl nyní nakročeno). Neměl nejmenší tušení, co se s ním právě teď děje, a jediná osoba, která by ho mohla zastoupit, vzít ho za ruku a říct mu, aby to nevzdával, byla vzdálená miliony kilometrů.

Jenže… to přeci neznamenalo, že neexistovala a že by se kvůli ní neměl snažit přežít za každou cenu! došlo mu prakticky v poslední vteřině, kdy byl ještě schopen racionálně uvažovat, a před očima mu vytanula Aldrifina půvabná tvář lemovaná rusými vlasy, které ve slunečních paprscích zářily téměř jako jantar. Viděl ji naprosto jasně… každičký detail jejího obličeje… každičký záchvěv jejího úsměvu… Její překrásné oči, které ho svou hřejivou modří dokázaly vynést až do nebes… 

A při pomyšlení, že ty hluboké, pohádkově krásné oči se kvůli jeho neslavnému konci již brzy zalijí slzami a jeho nebohá nevlastní sestra schytá od osudu další tragickou ránu, před kterými přísahal, že ji bude chránit… ho přimělo sebrat v sobě poslední zbytky sil a ještě jednou se pokusit o odpor!

Copak se zbláznil? O čem to, proboha, přemýšlí? Copak je takový zbabělec? Nesmí to takhle snadno vzdát! Slíbil Aldrif, že se k ní vrátí… že jí přiveze zpět její přívěsek a že se o ni postará, a nemohl to všechno jen tak porušit!

Potřebovala ho, což bylo něco, co ještě nikdy v životě nezažil… Nikdy dřív ho nikdo nepotřeboval, pro všechny byl jen přítěží, ale ona ho milovala a toužila po jeho blízkosti, a to byla dostatečná motivace k tomu, aby vzal rozum do hrsti. Byl přeci pověstný svou lstivostí a schopností vybruslit ze sebeošemetnějších situací, z nichž každému normálnímu člověku vstávaly vlasy hrůzou, a žádný arogantní retariánský zmetek si na něj nepřijde! Dokáže ho přemoct… Musí! A záhy… mu došlo i to, jak celou věc provést! Jeho nepřítel totiž udělal jednu zásadní chybu. Odložil svůj meč a naklonil se k němu tak blízko, že mohl vnímat jeho zrychlený dech a divoce tlukoucí srdce…

Srdce, které měl v plánu zastavit jednou jedinou přesně mířenou ranou. Potřeboval se akorát dostat k dýce, skryté na tajném opasku obepínajícím jeho bedra, což se mu po nenápadném nadzvednutí, které jeho protivník, soustředící se na jeho hrdlo, vůbec nepostřehl, téměř povedlo. Zbývalo už jen pět centimetrů… Čtyři… Tři… Dva… Konečky prstů se téměř dotýkal štíhlého zdobeného jílce… Poslední šanci, jak přežít, měl doslova na dosah ruky… Aby vzápětí… zbraň zachytil a jediným prudkým švihem utopil její nabroušené ostří ve velitelově hrudi! 

Měl na to jen jeden jediný pokus, který mu komplikovala jak bolest hlavy, tak akutní nedostatek kyslíku (díky němuž viděl všechno v mlze), ale právě proto dal do té rány všechnu svou sílu, kterou už snad ani neměl, a bodl tam, kde předpokládal sokovo srdce…

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (25. kapitola):