OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (39. kapitola)

31.08.2015 (11:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 632×

„To myslíš jako mě?!“ vyhrkla Aldrif nevěřícně, když jí po dlouhých minutách ohromeného ticha konečně došlo, co přesně Loki tou svou hláškou o královně vlastně myslel, a jeho přikývnutí bylo dostatečně výmluvným gestem k tomu, aby okamžitě začala vyvádět. „Zešílel jsi?!“

„Pokud vím, tak ještě ne. Sice jsem k tomu párkrát v poslední době neměl daleko, ale… ne. Myslím, že jsem, navzdory veřejnému mínění, duševně zcela zdráv.“

„Tak v tom případě ti musela Idunn dát nějaké špatné léky, po kterých se ti to v hlavě všechno pomíchalo, protože tohle přeci nemůžeš myslet vážně!“ Nechtěla, aby to znělo útočně, a už vůbec netoužila působit jako hysterka, ale… obojí se jí neplánovaně podařilo!

Loki nicméně s podobnou reakcí počítal, a proto se ani neurazil, ani nerozesmál. Naopak… snažil se vypadat co nejklidněji a dokonce se mu podařilo udržet upřímný výraz a vstřícně ji vzít za obě ruce.

„Hej, jen klid. Já vím, že to pro tebe musí být šok…“

„Šok? To je slabé slovo! Vždyť… vždyť ty chceš, abych se ujala asgardského trůnu!“

„Ano, a co je na tom?“

„Co?!“ nemohla uvěřit, že to říká s takovým klidem a tváří se při tom, jak by jí místo koruny nabízel sklenku vína! To mu vážně přeskočilo? Jak mohl o něčem tak absurdním vůbec uvažovat? A jak… u toho dokázal působit tak vyrovnaně, když jí se mohla pod tím brutálním náporem zmatených myšlenek a rozporuplných pocitů rozskočit hlava?! „Celkem nic, snad jen to, že… je to absolutní šílenství!“

„Proč?“

„Protože nechci být královnou! Nikdy jsem nechtěla! Přišla jsem sem zabít svého otce, ne ho obrat o trůn, proboha!“

„Ale narodil ses, abys ho o ten trůn jednou ´obrala´, miláčku. Je to tvůj osud!“ Snažil se mluvit něžně a konejšivě, ale moc to nepomáhalo.

„Dej mi pokoje s osudem, zníš jako Fulla s těmi svými řečmi o přirozeném řádu a nezvratných důsledcích lidského počínání! Taková pitomost!“

„Ale v tomhle má pravdu, lásko. Ty ses opravdu narodila proto, aby ses stala asgardskou královnou a převzala Odinův trůn…“

„Ale to už je alespoň milion let! Tehdy jsem byla nemluvně a titul korunní princezny jsem si užívala asi tak pět vteřin, než mě můj vlastní otec hodil přes palubu, vzpomínáš?“ ječela jako smyslů zbavená a nejraději by celý tenhle rozhovor okamžitě utnula, jenže Loki na to měl jiný názor.

Pro něj byla poslední nadějí, a takové se nevzdává snadno (zvlášť když jedinou další alternativou pro něj byla smrt nebo odchod neznámo kam)!

„Vzpomínám si na to naprosto přesně, ale právě proto bys měla dostat druhou šanci…“

„Nechci druhou šanci!“ Ani si neuvědomila, že se mu vyškubla a zaujala obranou pozici, jako by se vzápětí chystala odrazit něčí útok. On jí však pochopitelně neměl v plánu ublížit. Jen mu zvolna začínalo docházet, že to možná neměl vybalit tak narovinu, protože ji zjevně vystrašil k smrti!

„Zlato, uklidni se, prosím. Nechtěl jsem tě vyděsit, ale pochop… je to naše jediná šance.“

„Ne!“

„Ano.“

„NE! NE, ne, ne a ještě jednou NE! Na trůn mě nedostaneš ani párem volů! Chci na Asgardu žít a ne mu vládnout! Nikdy jsem o korunce a žezlu nesnila a nehodlám s tím ani začínat! Nejsem… nejsem na to ta pravá!“ bránila se zoufale a zcela ignorovala, že se v Lokiho očích na okamžik mihl stín čirého zoufalství.

Očekával, že bude mít výhrady, a dost možná byl připravený i na šok a počáteční odpor, ale tohle… Tohle vypadalo spíš na fobii! Kruci, co je to s těmi jeho nevlastními sourozenci?! To mají hrůzu, že je asgardský trůn kousne, když se na něj posadí?!

„Právě že ty jediná, jsi na to ta pravá, Aldrif. Ani Thor, ani já, ale… ty! Od samého začátku jsi to měla být ty, kdo se ujme trůnu a bude vládnout zdejšímu lidu, a nebýt intrik tvého otce, už dávno by k tomu došlo. A věř mi, celá naše země by se tak vyhnula mnohým nepříjemnostem…“ Schválně se soustředil na to, aby jí vysvětlil osudovost celé téhle situace, ale příliš velký pokrok nezaznamenal.

„Ale já to tak necítím, Loki! Musíš to pochopit… nehodím se na to a ani nevím, jak bych si s tím dokázala poradit. Nevím, jak se řídí země, a nevím nic o tom, jak se chová královna! V Desátém Světě jsem byla vychovaná jako řadová bojovnice a neumím se ani pohybovat ve společnosti. Přeci to sám moc dobře víš! Neumím ani tančit, ani plavat, ani neznám etiketu! Vždyť… Vždyť jsem se v téhle zatracené říši neuměla ani vykoupat! Tak jak ji mám, sakra, zvládnout vést ke světlejším zítřkům?!“ Ani při největší snaze si nedokázala sama sebe představit v čele tak mocného impéria (o dalších osmi říších nemluvě), ale její nevlastní bratr měl po ruce pohotovou odpověď.

„Pomůžu ti! Budu tě podporovat a naučím tě všechno, co musí královna znát!“

„Ne!“

„Ale ano. Budu pořád s tebou a budu ti radit, co a jak. Uvidíš, není to zase tak složité, a ty sama moc dobře víš, co vláda obnáší. Sama jsi mi to přeci řekla… tam na tržišti, vzpomínáš? Být dobrým vládcem znamená porozumět svému lidu a zajistit mu prosperitu, a to ty dokážeš! Vím, že ano! S mou pomocí budeš nejmilovanější královnou ve vesmíru i v dějinách celé naší říše! Tak jako tvá matka, která by si určitě přála, abys získala trůn, jenž ti po právu náleží! Copak nechceš, aby na tebe byla pyšná?“ Doufal, že když jí vymaluje její budoucnost v růžových barvách (ačkoliv by pochopitelně obsahovala i temnější kapitoly) a přidá trochu citového nátlaku, bude povolnější a alespoň začne o jeho nabídce uvažovat, ale bohužel… Pořád to pro ni celé působilo jako těžké sci-fi!

Ani ve snu by jí bylo nenapadlo, že by se někdy mohla dostat k moci, a už vůbec ne, že by si to Loki přál. Neměla… Neměla žádné ambice ohledně trůnu a kralování! Jak by je mohla mít? Byla jen… obyčejná, nevzdělaná dívka, která vyrostla v úplně jiné společnosti a neuměla si sama sebe představit jako vůdkyni celého národa!

Obzvláště ne národa, který byl pro ni stále ještě záhadnou. Potřebovala by tu žít déle než těch pár týdnů, aby pochopila, jaký Asgard skutečně je, a aby vůbec mohla pomyslet na to, že by mu dokázala kralovat!

Nemohla se přeci posadit na trůn a nevědět přitom o své zemi a jejích obyvatelích nic víc, než pár základních věcí. Vždyť… vždyť tu ani neuměla bez pomoci přežít! Bez Lokiho by byla zcela ztracená, a i kdyby jí skutečně věrně stál po boku a pomáhal jí se vším, co by se kralování týkalo… Ne, to nepřicházelo v úvahu!

Prudce potřásla hlavou a naléhavě mu pohlédla do očí, jako by se ho snažila zhypnotizovat a za každou cenu mu vnutit svůj názor.

„To, co říkáš, zní moc pěkně, ale mýlíš se. Nedokážu to! Nejsem… nejsem na to stavěná!“ plácla první klišé, které jí přišlo na jazyk, a modlila se, aby v jeho pohledné tváři nespařila zklamání a odsouzení. „Nedokážu být královnou a ani nechci! Chci dál podporovat tebe, protože ty… ty jsi ideální osobou, která by měla vést říši! No vážně, jsi!“ pokusila se chytit stébla a přimět ho pomocí komplimentů, aby si to ještě rozmyslel. „Jsi báječný král, Loki!“ dodala horlivě, jenže ať mu to znělo jakkoliv krásně, na věci to nic neměnilo.

„Ano, ale už jím dál být nemůžu! A ani… nesmím. Není to správné. Nemám nárok na zdejší trůn a nikdy jsem neměl! Ale ty… ty jsi té pocty hodna!“

„Pocty? Tohle není pocta, to je zlý sen! Pochop to, já nikdy o vládu nestála! Nebo proč myslíš, že mi nevadilo, že sis zdejší trůn přivlastnil ty?“ zkusila to s logikou, ale pohořela.

„Teď jsi to vyjádřila přesně,“ prohlásil místo kýženého zaváhání a opět chňapl po její ruce. „Přivlastnil jsem si titul asgardského krále násilím a byl jsem blázen, když jsem si myslel, že něco, co mi po právu nepatří, mě může učinit šťastným. Přivedlo mě to jen do neštěstí, které jsem nejen prožíval, ale i působil, a musím to nyní nějak odčinit… A ty… ty a tvoje dosazení na trůn jsi ideální způsob, jak začít, protože jsi v tom mém zpackaném životě jediný světlý bod!“

Nechtěl se před ní hned teď zmiňovat o tom, co prožil, když byl… mimo (i když měl v plánu jí to jednou říct, protože takové tajemství nedokázal nést sám), a proto se snažil přímým zmínkám o nápravě svých zločinů vyhýbat, ale vůbec se nemusel obtěžovat. Stejně ho pořádně nevnímala…

„Ale jdi, vidíš to moc černě. Jsi báječný vladař a spoustu jsi toho pro Asgard udělal, a my… určitě vymyslíme nějaký způsob, jak zařídit, abys mohl zůstat u moci! Musíš to být ty, protože já… já jsem hodně špatný nápad!“ Nedokázala si to představit ani technicky, natož jakkoliv jinak, ale Loki si dál vedl svou.

„Nejsi, lásko…“

„Jsem!“

„Jsi jediná naděje, miláčku. Pro mě i pro celý Asgard!“

„Ne! Ne, to… nejsem a… a nepřemlouvej mě! Nemůžeš mě k tomu přinutit!“ Zpanikařila, když se ji znovu pokusil chlácholivě obejmout, a dokonce vstala z okraje jeho lůžka, aby už déle nemusela čelit jeho rozumným argumentům.

„Ale já tě nechci k ničemu nutit, Aldrif. Chci jen, aby sis o tom se mnou v klidu promluvila.“ Vážně už si nedělal iluze, že představa nástupu na trůn pro ni není noční můrou, ale bohužel… teď už své neuváženě otevřené jednání nemohl vzít zpět.

„Promiň, ale já… o tom už nechci mluvit,“ odmítla ho rozechvěle. „Nikdy! Rozumíš? Nikdy! A teď… Teď potřebuju být sama zase já. Takže… mě omluv. Promiň.“ Couvala směrem ke dveřím, a než se nadál… proběhla jimi do vedlejší místnosti a prudce za sebou zabouchla, jako by tím mohla umlčet hlasy v hlavě, které neustále dokola opakovaly to, co jí její nevlastní bratr právě řekl.

Jeho nabídka byla nekonečně laskavá a svědčila o tom, že ji miluje a že jí věří, což by nejspíš měla ocenit, ale ona… byla ze všeho tak zmatená a rozrušená, že stěží zvládla vyvrávorat z Odinových komnat a vydat se nazdařbůh palácem. Nemířila na žádné konkrétní místo, jen chtěla být co nejdál od všech těch Lokiho nepochopitelných řečí, a to, že cestou míjela několik sloužících, kteří si cosi zaujatě šeptali a dokonce si na ni ukazovali prstem, vůbec nevnímala. Být pro všechny Odinovou milenkou jí vadilo daleko méně, než přiznat svou pravou totožnost a ujmout se vlády!

Pak by si na ni totiž nejen ukazovali, ale také by od ní očekávali, že je povede a zajistí jim štěstí a prosperitu, a to bylo něco, co si nedokázala dost dobře představit. Uměla se postarat tak maximálně o sebe nebo o Lokiho, když to bylo nutné, ale pečovat o celou říši… To by nedokázala! Neměla na to! A nikdy na to mít nemohla! Prostě… ne! opakovala si v duchu, když zahýbala za roh další z palácových chodeb, a už dávno ztratila pojem o tom, kde vlastně je. Neznala palác zase tak dobře, aby se v něm vyznala, a teprve když dorazila k prosklené bráně, uvědomila si, že se nějakým zázrakem dostala k mostu, který jí Loki ukázal tehdy před odjezdem na Vanaheim. Neměla v plánu sem chodit, ale když už byla jen pár kroků od památníku své matky, rozhodla se, že ho navštíví.

Koneckonců, nemohla vyloučit, že ji sem dovedlo její podvědomí, které celou cestu mlčky přihlíželo jejím zmateným úvahám zahrnujícím i vzpomínky na Lokiho zmínku o Frize. Podle něj by si někdejší asgardská královna určitě přála, aby na trůn jejího muže nastoupila její dcera, ale ona tomu odmítala uvěřit!

Matka by ji do toho určitě nenutila, kdyby viděla, jak moc ji trůn děsí! Sice by asi chtěla vědět proč, což vlastně ani sama pořádně netušila a neuměla vysvětlit (protože objektivně vzato na kralování nic strašidelného nebylo), ale netlačila by na ni, aby se ujala vlády. Nebo že by snad…?

Zaváhala, když dorazila až k homolovitému kameni a usadila se na jeho spodní schod, a najednou se cítila ještě hůř než dřív. Loki… měl totiž možná pravdu. Frigga by asi vážně chtěla, aby v nastalé situaci Asgardu vládla raději ona, než on (nedokázala si totiž představit, že by souhlasila, aby její syn dál dobrovolně riskoval život), ale ona jí prostě nemohla vyhovět! Nemohla…

„Nemohla, nebo spíš nechtěla?“ promluvilo škodolibě její podvědomí a ona se ho upřeným pohledem na broušený kámen na vrcholku homole marně snažila umlčet. Vždyť na tom přeci nezáleželo! Hlavní bylo, že to prostě neudělá! A… a hotovo! „Ani kvůli Lokimu ne?“ pokračoval hlásek provokativně a ani schování tváře do dlaní ho nemohlo utlumit. „Jsi jeho poslední nadějí…“

„Nejsem!“ zavrčela nerudně, jako by skutečně vedla dialog s někým dalším (a musela u toho vypadat dost podivně, když seděla u královnina pomníku s hlavou v dlaních a mluvila sama se sebou). Ale hluboko uvnitř věděla, že to není pravda! Skutečně byla jeho poslední šancí, jak moci zůstat na Asgardu a současně uniknout smrtelnému nebezpečí…

Její naivní řeči o tom, že určitě najdou nějaký způsob, jak ho udržet u moci, byly pouhým odrazem její vnitřní nejistoty a odporu ke kralování, a neměly bohužel žádný reálný základ. Loki nemohl nadále setrvat v Odinově roli a sám za sebe vládnout nesměl! Asgarďané by ho po všech jeho zločinech nepřijali, ale ona… Ona by jako tragicky unesená a ztracená princezna měla šanci. Tedy… pokud by se podařilo lid přesvědčit, že je skutečně Odinovou dcerou, což netušila, jak si Loki v praxi představuje, ale pokud by to dokázali, tak…

„Tak co? Vždyť nechceš vládnout. Nebo jsi snad změnila názor?“ prohodilo její svědomí konverzačně a ona vztekle zaťala ruce v pěst.

„Nezměnila jsem nic!“ sykla dotčeně a měla jediné štěstí, že nešel nikdo kolem (jinak by už nejspíš volal na palácovou ošetřovnu a informoval tamní zaměstnance o vyšinuté dívce, která hovoří s neexistující osobou).

Žádný názor pochopitelně nezměnila, byly to jen teoretické úvahy a nejspíš i ozvěny jejího špatného svědomí. Nebylo to totiž tak dávno, co sama sobě přísahala, že pro Lokiho udělá cokoliv, jen když jí po té hlouposti s Odinem dá druhou šanci. Ale teď… když jí tu šanci vážně dal a potřeboval její pomoc… rázně ho odmítla a zbaběle od něj utekla, což nejspíš nebylo chování hodné věrné partnerky.

Slibovala jemu i sobě, jak mu bude stát po boku za všech okolností, a teď… když po ní místo neprodleného opuštění domova chtěl, aby se stala královnou a do konce života se těšila výhod z toho vyplývajících… vyváděla jak smyslu zbavená a raději by ho donutila odejít z Asgardu (a sebe s ním, pokud by o to po tom všem vůbec ještě stál), než svou maličkost usednout na trůn. Nebylo to… tak trochu šílené?

Zmatek, který jí vládl v hlavě, dostoupil vrcholu a ona měla vážné obavy, že jí všechny ty pocity a argumenty, jež v sobě dusila, roztrhají na kusy! Sakra! Co teď? Jak se měla zachovat? Čemu měla dát přednost? Své iracionální fobii nebo… lásce? Čeho bude v budoucnu více litovat? Toho, že ztratila Lokiho, nebo svou svobodu a sama sebe v honbě za kralováním? Do háje! Proč se tohle muselo stát zrovna jí? Proč prostě nemohla v klidu zabít Odina a vypadnout odtud? Teď tu ještě zkejsne na věky věků jako vládkyně! Jak… směšné!

Její strach byl vystřídán iracionálním vztekem a následně hlubokým smutkem, a to všechno v pouhých několika minutách, jako by vážně přicházela o rozum. Co se to s ní stalo? Copak vážně neví, co chce a co ne? Kruci! Ani si neuvědomila, že jí do očí vstoupily slzy, jejichž původ a účel nedokázala přesně identifikovat, a její pohled opět zabloudil k vrcholku pomníku.

„Ach mami, co mám dělat? Poraď mi, prosím. Jestli mě slyšíš… řekni, co mám udělat? Copak… copak můžu vést říši? Po tom všem? Vážně myslíš, že na to mám?“ oslovila šeptem vytepávaný kámen a pochopitelně žádnou odpověď neočekávala, když tu najednou… zničehonic měla pocit, jako by odkudsi zafoukal vlahý vítr, který jí něžně prohrábl rusé vlasy, tak jak by to nejspíš udělala její matka, kdyby k tomu někdy dostala příležitost.

A ačkoliv to dost dobře mohl být jen nějaký atmosférický jev od pobřeží… v ní by se v té chvíli krve nedořezal. Nikdy takový dotek od nikoho kromě Lokiho nezažila, ale teď… si byla stoprocentně jistá, že kdyby směla poznat Frigginu mateřskou náruč, bylo by to přesně tak něžné a konejšivé jako to, co právě zažila. Jenže… co to vlastně bylo? Mohlo… to snad být znamení? Mohla… se jí její dávno zesnulá matka pokoušet říct, že by měla být statečná, jak ji učil Agiel, a podívat se pravdě do očí?

Seděla na kamenném schodišti celá zkoprnělá a snad ještě nikdy v životě si nepřipadala tak ztracená a nejistá. Ještě před pár hodinami si myslela, že její život skončil, a pak si mohla vyplakat oči, když se Nanna marně snažila vzkřísit Lokiho, a teď… se rozhodovala o tak důležité věci, která jí navíc připadala zcela neproveditelná. Taková ironie… ze dna žaláře, v němž mohla navždycky uvíznout, až na vrchol během pár hodin! To nejspíš ještě nikdy nikdo (kromě Lokiho, který však trůn získal nezaslouženě) nedokázal. Jen ona, protože ona… musela mít vždy něco extra! V Desátém Světě zrůda a monstrum zodpovědné za všechny tamní útrapy, tady… ztracená princezna těšící se výhod a úcty všech Asgarďanů. Mohlo to tak dopadnout? Bylo to vůbec v jejích silách, přečkat tak brutální kariérní růst ve zdraví? Bude Lokiho opora a pomoc stačit k tomu, aby se z toho nezhroutila a nestáhla s sebou na dno i celý Asgard?

Jako vesnách se vyškrábala do stoje a vrávoravě přešla k zábradlí, od něhož měla perfektní výhled jak na oceán a Bifrost, tak na celou říši, jež by mohla být její. Stačilo jen chtít… a mít odvahu. Stačilo jen natáhnout ruku a vzít si, co bylo po právu její. Ano, JEJÍ! Asgard patřil jí a měl jí patřit už víc jak tisíc let, a ona teprve nyní začínala uvažovat, že by mohla své právo uplatnit.

Vždyť jí náleželo, a když se nad tím zamyslela… nebyla to nakonec ještě lepší a rafinovanější forma pomsty, než Odina pouze zabít? Zmocnit se trůnu, který jí za žádnou cenu nechtěl přenechat, a snil o tom, že ho dostane jeho syn, který by se na něj už nikdy nedostal? Co když její povedený tatíček vážně vnímal, co se kolem děje, a dokázal to i z útrob žaláře? Co když mohl tohle své grandiózní selhání vycítit nebo dokonce vidět, jak se jeho sen rozpadá a mění v noční můru?

V hlavě se jí znovu ozvala pomstychtivost, o které se domnívala, že už ji dávno opustila, ale tentokrát nebyla tak zoufale primitivní. Žádné sny o krvi a vraždě, které ji doposud sužovaly a málem ji stály krk... Kdepak, to bylo beztak až příliš milosrdné za ty stovky let utrpení, jež měla kvůli Odinovi za sebou! Ale tohle… tohle by jí mohlo konečně přinést touženou satisfakci, a to nejen po stránce odplaty, ale i z mnohem prozaičtějšího a ušlechtilejšího důvodu.

Nešlo totiž jen o pomstu, šlo i o… láskou a touhou pomoci Lokimu, který ji potřeboval. Potřeboval ji a tím, že jí nabízel něco, po čem sám od dětství prahl, jí vzdával ten největší hold a definitivně potvrzoval, že mu na ní záleží.

A tak se jako zázrakem dvě její touhy, mezi nimiž byla nucena již dvakrát volit, spojily v jednu jedinou věc, která mohla uspokojit obě naráz, protože… obě směřovaly ke stejnému cíli! K výsledku, který byl nejspíš jasný už od samého začátku, a dost možná byl jasný i jí samotné. Proto utekla a běžela sem… proto chtěla být sama… protože když se to vzalo kolem a kolem… neměla vlastně na výběr!

Loki měl pravdu, narodila se, aby se stala královnou, a její osud jí po dlouhých staletích tvrdých zkoušek a utrpení konečně dostihl. Mohla před ním dál prchat, tak jak si tajně přál její otec, a ranit a zklamat při tom sebe, svou matku, svou říši i muže, kterého milovala? Ovšemže… NE!

-o-

Loki zamyšleně seděl na posteli a v duchu proklínal svůj nediplomatický přístup, který se mu před chvílí krutě vymstil! Už zase sám sobě dokázal, že pokud jde o mistrnou manipulaci, zvládá ji pouze v případě osob, na kterých mu nezáleží tak moc, jako na Aldrif. U ní totiž selhal na celé čáře a místo toho, aby jí pomalu a v klidu vysvětlil, co má v plánu a jak moc důležité je, aby mu s ním pomohla, vybalil to na ni tak prudce a necitelně, že odtud s hrůzou utekla, a teď byla už kdoví kolik desítek minut bůhví kde!

Nejspíš někde trucovala nebo plakala nebo… se třásla hrůzou a on místo toho, aby byl s ní, uklidnil ji a vzal ji do náruče, trčel tady a nemohl ji ani jít hledat. Dalším kolapsem by totiž nic nevyřešil a Idunn, která se tu proti svému slibu, že přijde v poledne, stavila už teď a odešla teprve před pár minutami, ho důrazně varovala před opuštěním postele. Doslova říkala něco o tom, že pokud nechce znovu skončit v bezvědomí (což vážně nechtěl), tak musí ležet a odpočívat a počkat, až se Aldrif vrátí, ale copak to šlo?

Pokud se nechtěl vzdát svého plánu (což vážně nemohl, když nechtěl utéct a opustit svou lásku i domov), musel Aldrif přesvědčit, aby s ním spolupracovala, ale jak na to… to bohužel netušil!

A proto když o chvíli později konečně cvakly dveře a on podle kroků poznal, že jde o jeho nevlastní sestru, nervózně se na lůžku napřímil a rozrušením téměř nedýchal. Vůbec neměl představu, v jakém rozpoložení se Aldrif vrátí a zda na něj náhodou nezačne křičet, ale hned jak vstoupila do dveří a on spatřil její zarudlé oči, docela by nějakou tu hádku uvítal. Copak kvůli němu neplakala v poslední době už dost!?

„Jsi v pořádku, miláčku?“ spolkl původně zamýšlenou otázku, zda už se uklidnila, ale ona se kupodivu tvářila docela vyrovnaně. No… snad to nebyl příznak katatonie nebo hlubokého šoku.

„V rámci možností ano,“ odvětila potichu a s povzdechem zaujala své místo po jeho boku. „A ty?“

„Je mi fajn, byla tu Idunn…“

„Říkala, že přijde až kolem oběda.“

„Ano, ale stavila se tu a říkala, že vypadám dobře. Další… srdeční zástava prý zcela určitě nehrozí.“ Doufal, že ji tím potěší, a nemýlil se.

„Díky bohu!“ Alespoň s jednou věcí si mohla přestat dělat starosti, a když ho vzala za ruku, poznal, že se už nechvěje tak hrozně jako předtím.

Pořád sice vypadala otřeseně, ale už ne tak, aby o ni musel mít strach. A dokonce… se po chvíli sama vrátila k tématu, které se neodvažoval (po tom, co ho hodně hlasitě požádala, aby o něm už nikdy nemluvil) nakousnout (což ho, mírně řečeno, zaskočilo).

„Jak jsi to zamýšlel provést?“

„Co?“

„Tu mou korunovaci,“ zamumlala utrápeně a jeho srdce poskočilo vzrušením. Že by… nakonec nemusel vůbec nic dělat? To snad ne! Takové štěstí mít nemohl…

„Proč se ptáš? Myslel jsem, že už o tom nechceš nikdy mluvit.“ Dal si zatraceně záležet, aby v jeho slovech nezazněl ani nádech ironie, a ona neurčitě pokrčila rameny.

„Jen mě zajímá, jak sis to představoval po technické stránce. Nemůžu… tedy, nemohla bych přeci jen tak předstoupit před lidi a říct: „Jsem Odinova dcera a chci trůn, věřte mi!“. To by nemohlo nikdy vyjít…“ Snažila se to podat jen jako hypotetickou věc, protože chtěla nejdřív slyšet podrobnosti jeho plánu, než mu oznámí, jak se během dlouhého vnitřního boje tam u matčina památníku rozhodla (pokud se to rozhodnutí ještě náhodou nezmění), a velmi brzy neměla k přehodnocování daleko!

„Máš pravdu, tohle by asi nefungovalo, ale… kdyby tě jako svou dceru představil sám Odin… kdo by si mu dovolil odporovat? Zvlášť když by se tím snadno vysvětlil všechen ten čas, který jsi strávila v jeho komnatě, i tvoje nepopiratelná rodinná podoba,“ prohlásil, jako by to bylo úplně jasné, ale jí to tedy rozhodně jasné nebylo (nebo spíš… nechtěla uvěřit, že by myslel na něco tak nebezpečného)!

„Jak to myslíš, Odin? Přeci… ho nechceš budit!“ plácla první, nejméně pravděpodobnou variantu, a on se jen nevesele uchechtl.

„To samozřejmě nechci, neboj.“

„Tak jak bys to chtěl provést? Já přeci neudržím iluzi jeho osoby tak dlouho a před tolika lidmi, aby to k něčemu bylo!“

„Ale já ano,“ řekl to téměř mimochodem, nezaujatě, jako by oznamoval, že zítra bude pršet, a hrůza a zlost, které se jí zmocnily takřka zároveň, se ani nedaly vylíčit slovy.

„Zešílel jsi! Když budeš dál experimentovat s iluzemi, tak zemřeš!“

„Ano, ale ne hned. Fulla přeci říkala, že mám ještě pár týdnů, a to bude bohatě stačit.“ Nezdálo se, že by byl ochotný o tom polemizovat, a Alfdrif moc dobře věděla, že když si něco vezme do hlavy, nikdo s ním nehne. Nemělo smysl se o to snažit a ona… poprvé od okamžiku, kdy se na mostě definitivně rozhodla, znovu zakolísala. Nemohla dovolit, aby takhle riskoval! Kvůli ní!

„To nepřichází v úvahu! Nebudu přihlížet tomu, jak se zabíjíš, abych mohla být královnou!“ zavrčela nebezpečně, ale nehnul ani brvou a dál chladně čelil jejímu pohledu.

V tomhle musel být nekompromisní, protože z jejího chování už dávno vycítil, že možná má naději uspět, a nechtěl o takový nečekaný a nezasloužený úspěch zase přijít a dávat jí falešné naděje. Pokud bude souhlasit, musí to být buď takhle, nebo nijak!

„Jistěže to nepřichází v úvahu, protože ty královnou být nechceš a raději přenecháš trůn Odinovi a mě připravíš o domov. Kdybys ovšem chtěla… jinak by to nešlo.“

„To je vydírání!“ vyčetla mu ostře, ale ve skutečnosti se spíš zlobila na celou tu šílenou situaci, než na něj! On nemohl za to, v jaké šlamastyce se ocitli (a pokud ano, tak ne víc než ona sama).

„Není, lásko, to je konstatování faktů,“ pokračoval o něco něžněji a dokonce se odvážil ji znovu vzít za ruku. „A realita je prostě taková, že pokud by ses chtěla ujmout vlády, musel bych ještě nějakou dobu předstírat, že jsem Odin. Třeba ne celé dny jako teď, ale… pár hodin denně ano!“

„A co dál?“ Neřekla, že s jeho plánem souhlasí, a ani to říct nechtěla, ale… musela to slyšet do konce. Teprve pak se mohla relevantně rozhodnout.

A Loki jí rád vyhověl, protože plamínek naděje v jeho srdci hořel stále silněji.

„Představil bych tě jako svou ztracenou dceru a asgardskou korunní princeznu, o níž jsem pochopitelně netušil, že žije, a která unikla ze zajetí v Desátém Světě a už nějakou dobu v utajení žije po mém boku, aby se adaptovala na náš svět.“

„Ale… nebylo by jim to podezřelé? Že jsme nešli s pravdou ven hned, jak jsem se vrátila… tedy, jak jsem unikla ze zajetí?“ zopakovala posměšně (protože to bylo vážně hodně nadnesené), ale Loki jen mávl rukou.

„Ts, až bych jim vylíčil, čím sis musela od dětství až po dospělost projít, nikdo by si nedovolil nic říct. A i kdyby… Sama jsi přeci říkala, že většina starších Asgarďanů ví, že jsi existovala i co se s tebou stalo, a až by tě teď uviděli, podoba s tvou matkou a bratrem by je jistě snadno přesvědčila a donutila přiklonit se na tvou stranu,“ dostal se konečně k tomu, co mu vážně nedělalo sebemenší starosti, protože nepochyboval, že Aldrif by byla se svou milou a vstřícnou povahou mezi lidmi už po pár dnech velmi oblíbená (už kvůli její minulosti), ale ona si tím tak jistá nebyla.

A po jejích zkušenostech z Desátého Světa, které si raději vůbec nechtěla připomínat, se jí nikdo nemohl divit. Sice věděla, že Asgarďané jsou úplně jiní než obyvatelé jejího někdejšího domova, ale i tak se jí zdálo, že je to celé dost na vodě i pro někoho, kdo by jí uvěřit chtěl!

„Já nevím, přijde mi to hrozně podezřelé!“

„Neboj a věř mi, tohle by vážně nebyl problém.“

„No dobře, ale princezna přeci pořád není královna! A ty po mém boku nemůžeš předstírat Odina navěky! To by sis nijak nepomohl…“ Silně pochybovala, že by její potenciální status šlo snadno změnit, ale i na tohle měl Loki odpověď.

„Tady nám perfektně hraje do karet to, že Thor abdikoval a vzdal se nároku na trůn. Sice bys na něj jako nejstarší potomek měla nárok tak jako tak, ale takhle je to ještě lepší!“

„To nechápu.“

„Ale no tak, není to tak složité!“ povzdechl si unaveně a vzal ji i za druhou ruku. „Úplně by stačilo, kdybych současně s tvým představením vysvětlil svou několikadenní nepřítomnost jako následek bitvy a svého nepříliš dobrého zdravotního stavu. Celá říše si přeci tajně šeptá o tom, že je Odin starý a vyčerpaný a že nemůže vydržet sám vládnout moc dlouho! No tak bychom zařídili, aby ty řeči byly pravdivé a on na tom podle svých slov nebyl dobře…“

„Což by nebylo tak daleko do pravdy, že?“ neodpustila si kousavou poznámku, ale ignoroval ji a zaujatě pokračoval.

„Pak by totiž nikoho nepřekvapilo, kdyby se po pár týdnech plánovaně, nebo třeba i náhle uložil ke spánku bohů a trůn kvůli nedostatku ochotných následníků nechal na starosti tobě. Sice by si za to tutově vysloužil pořádnou kritiku, že nechává korunu někomu, kdo Asgard pořádně nezná a kdo o vládě vůbec nic neví, ale tak ať! On si nějaké ty pomluvy rozhodně zaslouží a my bychom to zpočátku nějak překousli. A až by ses jako královna osvědčila…“

„Co kdybych se neosvědčila?“ přerušila ho znovu vyděšeně, ale jen uvolnil jednu ruku a něžně ji pohladil po tváři.

„Ale osvědčila, neboj. Postaral bych se o to, lásko. Nebo myslíš, že bych tě po tom všem nechal na holičkách a nezúročil ty měsíce své vlastní vlády?“

„To… asi ne,“ připustila potichu.

„Tak vidíš! Takže až bys jako královna uspěla a byla všemi milovaná a vážená… nikdo by si už na tvůj urychlený nástup ani nevzpomněl! A spící Odin, kterého máme pochopitelně k dispozici a kterého bychom v pravý čas podstrčili sem do jeho komnat a následně s požehnáním celého Asgardu umístili někam, kde by nám nepřekážel, by se už nikdy nemusel probudit. A nikdo by nikdy zjistil, jak to s ním celé bylo a že je v limbu už několik měsíců. Ani náš bratr ne, a ještě by ses s ním mohla v klidu seznámit. Stačilo by jen zajistit, aby se o tobě nedozvěděl příliš brzy a nevrátil se sem do toho všeho strkat nos, ale i to by se dalo zařídit.“ Nevěděl sice ještě přesně jak, ale proti královskému rozkazu se nesměl stavět nikdo, ani Heimdall nebo ti čtyři šašci, co se s Thorem přátelili, čili by jim ho stačilo zakázat kontaktovat (pod nějakou odpovídající záminkou, samozřejmě), a bylo by to v suchu. Jinak než od nich by se to na Midgardu nedozvěděl! A vzhledem k tomu, že netušil ani to, že ten otravný agent ze SHIELDu, kterého vlastnoručně odpravil, dál vesele řídí přímo na Zemi celou tajnou organizaci (přímo jemu a jeho kamarádíčkům pod nosem), nemusel mít z prozrazení něčeho, co se děje až zde, sebemenší obavy.

Jedinou překážkou tak zůstávala Aldrifina nerozhodnost, která se mu však už zdála dost nalomená. Vypadalo to, že její fobie je pryč (nebo ji úspěšně potlačuje) a zbývá už jen obava o něj, které se ji pokusil zbavit něžným polibkem.

„Neboj, lásko, všechno mám promyšlené a určitě to zvládnu. Když už vím, v čem je problém a mám ty léky od Idunn, bude to úplně jiné než doposud,“ záměrně rezignoval na další podmiňovací způsob a promluvil tak, jako by už počítal s tím, že bude souhlasit, a mluvili spolu o budoucnosti a ne jen o teoriích. „Budu se šetřit a odpočívat a slibuju, že budu v trůnním sále trávit co nejméně času a vše, co půjde, budu řídit odtud! Teď už mi to projde, když se jako Odin přiznám, že balancuju na hraně života a smrti, nebo… toho jeho spánku bohů,“ přesvědčoval ji vemlouvavě a ona bojovala sama se sebou i s tím vším, co se dozvěděla.

Nechtěla, aby zase riskoval život… A nechtěla být svědkem toho, jak trpí, ale kdyby řekla ne, trpěl by ještě víc a ona s ním! Ach jo… Proč jen to muselo být všechno tak složité? A proč jen se musel tvářit tak zoufale a prosebně a tisknout ji k sobě jako ten nejvzácnější poklad? A proč… se vzápětí rozhodl k jejímu přesvědčování využít kromě řečnických schopností i jiné své nesporné kvality, a začal ji vášnivě líbat? Proč, když mu pak… prostě nedokázala odolat!?

„Prosím, Aldrif… prosím! Kvůli mně i kvůli sobě! Řekni ano… řekni, že to pro nás uděláš…“ šeptal roztouženě a jeho opojné objetí a něžné doteky a polibky, jimiž ji zasypával, jí rozpalovaly tváře do ruda a zvolna drtily na prach všechny logické argumenty.

Milovala ho a chtěla mu vyhovět a nechtěla, aby musel opustit svůj domov i trůn, kterého si tolik cenil… A proto… už zvládla mlčet jen pár vteřin, než se definitivně poddala jeho něžnému nátlaku a mezi hlubokými vzdechy přerývaně zašeptala větu, kterou z celého srdce toužil slyšet: „Dobře, udělám to… kvůli tobě… stanu se královnou Asgardu!“

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (39. kapitola):