OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (49. kapitola)

29.09.2015 (15:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 719×

„Ať žijí novomanželé! Hodně štěstí!“ ozvalo se sborově z řad povstávajících svatebních hostů, když se Nanna s Baldrem ruku v ruce odvrátili do oltáře a stanuli čelem ke svým příbuzným, známým a přátelům, a jejich zářivé úsměvy svědčily o tom, že si provolávání slávy a první okamžiky manželského soužití, k němuž se právě slavnostně zavázali, patřičně užívají!

A nadšená byla i Aldrif, která konečně měla šťastně za sebou svůj první svatební obřad v roli oddávající a mohla proklouznout zpoza obřadního kamene a nenápadně se připojit k Lokimu, který postával vedle Nanny a Fully.

„Dokázala jsem to!“ opřela se o něj, aby cítila oporu jeho těla, která jí už tak dlouho chyběla, a on ji za její statečnost a bezchybné provedení obřadu odměnil něžným úsměvem a letmým polibkem do vlasů, který naštěstí nikdo s okolních svatebčanů nestihl zaznamenat.

„Byla jsi úžasná, miláčku,“ pošeptal jí, když se k němu ihned ochotně přitulila, a než se nadála, vtiskl jí do dlaně hrstičku jakýchsi vysušených nafialovělých bobulek.

„Co je to?“

„Hádej!“ prohodil škádlivě a v nestřeženém okamžiku jí jednu z nich hbitě strčil do úst.

„Rozinky?“

„Ano.“

„A k čemu?“

„K tomuhle,“ hodil jich několik směrem k Baldrovi a Nanně, kteří právě společně čelili útokům rozjásaných svatebčanů a s předstíraným strachem se vyhýbali palbě stovek sušených kuliček hroznového vína. „Je to symbol štěstí, bohatství a plodnosti! Některé kultury používají rýži nebo třeba okvětní lístky růží, ale tady na Asgardu je zvykem novomanžele cestou od oltáře zasypat právě rozinkami.“

„Aha, to jsem nevěděla.“ Připojila se nadšeně k další z mnoha zdejších tradic a její hrstička doletěla až k Baldrovi, který se právě marně snažil dostat zákeřné rozinky z vlasů své rozesmáté novomanželky.

Šlo to těžko, ale nakonec to zvládl, a když pak o pár minut později všem hostům došlo sladké střelivo, hrdě si svou překrásnou nevěstu odvedl od oltáře až k přístřešku s ohništěm a tanečním parketem. Slunce už za tu dobu stihlo zcela zapadnout za obzor a všudypřítomné ozdobné louče, vrhající na nedalekou hladinu jezera dlouhé oranžové stíny, měkce osvětlovaly bohatě vyzdobený prostor se slavnostně prostřenou tabulí, k níž nyní chvatně proudili všichni svatební hosté.

Bylo jich tolik, že utvořili dlouhého hada končícího u vchodu do improvizovaného stanu, kde jeden po druhém osobně gratulovali šťastným novomanželům a předávali jim drobné dárky na znamení úcty. Šlo o jeden z těch modernějších svatebních zvyků přejatých od jiných ras a vzhledem k množství svatebčanů, kteří cítili potřebu vyjádřit novomanželům svou podporu, se fronta, obtáčející většinu stojanů s květinami a loučemi, zdála téměř nekonečná.

Zvlášť pro Aldrif, která spolu s Lokim, Baldrovým otcem a Nanninou rodinou stála až úplně na konci a trvalo víc jak dvacet minut, než na ně konečně přišla řada.

„Děkuje za nádherný obřad. Byla to… pro nás ohromná čest!“ vypravil ze sebe Baldr dojatě, když mu jeho královna vstřícně stiskla ruku, a Nanna svému manželovi s úsměvem přizvukovala.

„Ano, bylo to úžasné. Zvládla jste to na jedničku!“

„Ale to… to nic nebylo,“ červenala se Aldrif, snažíc se co nejrychleji uniknout z dosahu tolika komplimentů, na něž dnes měli právo především novomanželé, a neměla tudíž šanci si všimnout, že se Loki během gratulování nenápadně naklonil k Baldrovi.

„Nezapomeň na to, co jsem ti poradil. Věř mi, Nanna bude nadšená,“ šeptl mu spiklenecky do ucha a jeho někdejší zachránce na něj šibalsky mrkl.

„Nebojte, jsem na to připravený. A vy zase nezapomeňte na mou radu, protože věřím, že královna bude ještě nadšenější. Tak jen směle do toho,“ kývl hlavou k Aldrif a Loki měl co dělat, aby na sobě nedal znát sílící nervozitu.

Okamžik, který si tolikrát představoval a který si ve svatebním programu předem zvolil jako ideální pro jeho důležitou otázku, se neúprosně blížil, a když se o chvíli později usazoval vedle Aldrif a společně s ní přihlížel slavnostnímu proslovu Baldrova otce, končícímu přípitkem na zdraví novomanželů, srdce mu tlouklo až v krku.

Za chviličku měla skončit oficiální část dnešního večera, a to… byla nejvhodnější doba odvést svou nevlastní sestru někam stranou a vytasit se s krabičkou, která mu doslova žhnula v kapse. Jako by se už nemohla dočkat okamžiku, kdy ji Aldrif otevře a vyjme z ní šperk, který nechal speciálně vyrobit u nejlepšího královského zlatníka, ale stejně jako on, musel i zásnubní prsten být trpělivý. Ještě před tím, než mohl přijít na scénu, byla totiž slavnostně zahájena svatební večeře.

Podle asgardských zvyků se skládala se ze tří tradičních chodů (rýžové kaše s nasekanými mandlemi podávané jako předkrm, hrachové polévky s uzeným masem a hlavního chodu v podobě lososa marinovaného ve smrkových výhoncích), které museli spořádat nebo alespoň ochutnat všichni svatebčané, jinak by přinesli páru smůlu (a ženich s nevěstou k tomu navíc měli jen jeden talíř).

Skutečná hostina se spoustou různých kulinářských specialit měla přijít až později, uprostřed noci, po vykonání dalších zvyků a rituálů spojených s uzavřením sňatku, a tudíž se všichni vrhli na jídlo tak hladově, jako by týden nejedli. Všichni až na Lokiho...

„Co je, nechutná ti to?“ vyrušila ho z úvah o bezprostřední budoucnosti Aldrif, když si všimla, že z výborné luštěninové polévky, která měla přinést novomanželům blahobyt, spolkl jen jednu jedinou lžíci, a starost v jejích očích jasně odkazovala k jeho teprve nedávno vyléčenému nechutenství. Dnes však neměl na jídlo ani pomyšlení z úplně jiných důvodů, než byla migréna a nevolnost....

„Chutná, jen… Prostě… Ale nic.“ Nemohl jí říct, co ho skutečně trápí, aby to celé nepokazil, a nakonec byl nucen se zachovat stejně jako ostatní hosté a zkonzumovat vše, co před něj speciálně najatí sloužící v rudočerných livrejích předložili.

Trvalo to otravně dlouho a ještě déle pak trvaly další (vesměs neobratné a dost zbytečné) proslovy několika rodinných přátel a známých, ale nakonec se přeci jen dočkal! Večeře skončila a s ní i oficiální část večera, které musela jeho nevlastní sestra jako oddávající přihlížet (kdyby někam zmizela, bylo by to vůči Nanně a Baldrovi silně neuctivé a budilo by to nevítanou pozornost mezi všetečnými svatebčany).

Zbýval už jen první novomanželská tanec, otevírající parket, k němuž byli Nanna s Baldrem následně vyzváni ceremoniářem, jenž přebral Adlrifiny povinnosti a nyní měl na starosti průběh oslavy, a všichni hosté málem nedýchali, když si usměvavý ženich hrdě vedl svou úchvatnou, uzardělou nevěstu na parket ozařovaný odlesky praskajícího ohně.

Dle tradice měla nyní přijít na řadu nějaké stará asgardská milostná píseň a jeden ze složitých zdejších tanců, ale Baldr měl po Lokiho podrobné instruktáži za lubem něco jiného…

„Co je to za hudbu?“ zajímala se Aldrif, když se přístřeškem rozlétly první něžné tóny jakési romantické balady (která byla zjevně mnohem novější, než by měla být, a dost možná ani nepocházela z jejich domovského světa), ale Loki jen potutelně pokrčil rameny.

„Jak to mám vědět?“

„Ale jdi, ty lháři jeden! Náhodou od Nanny moc dobře vím, že první tanec vždy pomáhá ženichovi plánovat jeho svědek a ty ses v této tradici ochotně angažoval. Tak co je to?“

„Vážně nevím, něco, co se nám oběma při vybírání hudebního doprovodu líbilo a co se hodilo… k tomuhle,“ jemně nasměroval její růžolící tvář k parketu, kde právě Baldr nutil šokovanou Nannu, aby ho objala kolem krku a vzápětí…

„To je… to, cos mě tehdy učil, ne?“ odhalila konečně známé houpavé kroky a Loki pyšně přikývl.

„Ano, je to waltz. Naučil jsem ho Baldra jako… takové malé poděkování a romantické překvapení pro jeho snoub… vlastně teď už ženu.“ Nechal si raději pro sebe, že šlo o další způsob, kterým se svému zachránci snažil odvděčit (a to nejen za svůj život, ale i za radu, díky níž teď mohl Aldrif pod deskou stolu něžně držet za ruku), a s úsměvem sledoval, jak dvojice novomanželů ladně krouží po parketu a všichni kolem na nich mohou oči nechat. Nanna se nechala svým manželem vést mnohem ochotněji, než kdysi Aldrif při jejich vlastní taneční lekci, a proto se velmi rychle naučila potřebné kroky a nyní si vychutnávala okouzlené vzdechy svatebčanů i Baldrův zamilovaný pohled, s nímž ji svíral v neúplném, ale velmi něžném objetí a vedl po parketu, jako by to vůbec nebylo poprvé. Pohled, který… Lokimu znovu připomněl, že by měl začít něco dělat (pokud chce jednou skončit tam, co on, a mít v náručí svou vlastní nevěstu), a donutil ho nervózně vyskočit od prostřeného stolu a naklonit se k tázavě hledící Aldrif. 

„Nechceš… se se mnou projít?“ vykoktal nejistě a její překvapení, s nímž k němu vzhlédla, když vystřelil od tabule, jako by pod jeho židlí hořelo, se znatelně prohloubilo. Takovou otázku nyní vážně nečekala…

„Teď?“

„Jo, proč ne. Už nás tu nepotřebují. Až na krájení dortu, a to bude… jak se tak na ně dívám, za hodně dlouhou dobu.“ Nejraději by ji odtáhl ven násilím, aby náhodou neztratil odvahu, ale nakonec to naštěstí nebylo nutné. Aldrif se nechala poměrně snadno přesvědčit (popravdě řečeno, už také toužila na okamžik zmizet z hledáčku všech těch nepokrytě zírajících lidí, kteří si chtěli královninu přítomnost pořádně užít) a nenápadně ho následovala mimo dosah světel.

Nemohli si dovolit, aby je někdo viděl, jak se romanticky procházejí kolem, ale na druhou stranu, i kdyby je někdo spatřil, neměl by z toho dělat vědu. Loki měl jako královnin oficiální bodyguard právo i povinnost její veličenstvo doprovodit, když mířila pryč od svatebního veselí. Ať už k tomu měla jakýkoliv důvod…

„Kam půjdeme?“ pošeptala mu, když se k němu konečně odvážila znovu přitisknout, a krytá neproniknutelnou tmou se nechala bez protestů obejmout kolem ramen a nasměrovat k jezeru.

„Jen sem, abychom viděli, co se děje.“ Opřel se zády o nízkou skalku a bez otálení si ji přitáhl do náruče tak, aby stála zády k němu a on ji mohl pohodlně obejmout zezadu kolem pasu. Připadalo mu to tak bezpečnější, jak kvůli jeho trémě, tak pro případ, že by někdo šel kolem. Kdyby se někdo objevil, mohl ji rychle pustit a současně se jí při své řeči nemusel hned od začátku dívat do očí. Ideální! Tedy… snad!

„Miluju tě…“ nahrála mu navíc nevědomky na smeč, když jí vlepil něžný polibek na šíji, a pomohla mu se zkoncentrovat a konečně odhodlat k činu, který si tak dlouho a pečlivě plánoval.

Ještě nikdy se před žádným úkolem vnitřně nechvěl tak moc, jako nyní! Ani když se jí chystal říct, že ji miluje, ani před bitvou na Vanaheimu, která ho málem stála krk… Ani před sesazením Odina nebo útokem na Midgard! Nikdy! To všechno byly jen nepodstatné, snadné úkony v porovnání s tím, co ho nyní čekalo a co nutilo jeho srdce tlouct jako splašené.

„Moc… jim to spolu sluší, viď?“ začal s očima přilepenýma ke vzdáleným siluetám Nanny a Baldra, kteří právě zahajovali v pořadí již druhý waltz a obratně se vyhýbali dalším párům, které se k nim již směly nejistě připojit, a Aldrif zasněně přikývla.

„To ano!“

„A co ty? Chtěla bys být na Nannině místě?“ pokračoval tak, jak si naplánoval (tak nějak totiž nedokázal na sto procent poslechnout Baldra a ve všem improvizovat, což nebyl jeho styl), ale ona stále nic netušila. Myslela si, že si ji jen tak dobírá, jak měl ve zvyku, a proto místo vážné odpovědi předstírala hluboké zamyšlení.

„No… když o tom tak uvažuju, tak… proč ne? Baldr je pohledný a milý a myslím, že bude skvělým manželem, takže…“ Nechala větu schválně nedokončenou, aby ho pozlobila, a Loki se musel chtě nechtě rozesmát. Ani to nevěděla a podařilo se jí uvolnit atmosféru, což v dané situaci vážně ocenil.

Třásl se totiž tak, že se ještě před chvílí bál znovu promluvit, aby mu náhodou neselhal hlas, ale teď… Teď mu bylo o něco líp, a když si vzpomněl na všechny ty podobné okamžiky vzájemného špičkování a rýpání, které bylo pro jejich vztah tak charakteristické (a bylo jednou z věcí, jež na své vyvolené nejvíc miloval), skoro všechna tréma z něj rázem spadla.

No tak, co vyvádí? Je přeci známý jako jeden z nejlepších a nejšarmantnějších řečníků ve vesmíru, který se dokáže vymluvit takřka ze všeho, a nyní se navíc ani nechystá k žádnému zničujícímu kroku, během kterého by mu šlo o krk! Chce jen požádat o ruku ženu, kterou miluje a se kterou se cítí líp než s kýmkoliv jiným v celém universu (a chce s ní tudíž logicky strávit zbytek života), tak proč z toho dělat nějaké krvavé drama?

Baldr měl pravdu, jeho srdce ví, co má říct, a hlava, která už zvládla najít východisko z tolika ošemetných situací, mu jistě ráda pomůže, aby Aldrif na jeho žádost o ruku nadosmrti nezapomněla. Tak na co ještě čeká? Osmělil se ji pevněji obejmout a volnou rukou nenápadně sáhnout do kapsy pro šperkařskou krabičku…

„Já jen, že kdybys náhodou chtěla,“ pootočil ji tak, aby jí viděl do tváře, a odvážně se vpil očima do těch jejích, „tak… já bych o to rozhodně stál. S tebou,“ zašeptal procítěně a vložil do těch několika slov tolik lásky, kolik byl schopen. Byly to nejdůležitější věty jeho života a v kombinaci s krabičkou, kterou své značně zaskočené nevlastní sestře ukázal, povýšily i na nejzásadnější okamžik, který doposud prožil.

A Aldrif… tak na pár minut kompletně ztratila řeč, protože nemohla uvěřit, že se právě stalo to, co se stalo! Pane bože, to… to myslí vážně? On... on ji… žádá… No do háje! Srdce jí sevřela tak silná křeč, že zpočátku nemohla rozeznat, zda je to radost, hrůza nebo překvapení, a vzápětí… dospěla k závěru, že nejspíš tohle všechno dohromady a ještě mnohem víc!

Bože můj! On ji snad doopravdy žádal o ruku! Ten první zlomek sekundy si myslela, že si jen dělá legraci, ale když spatřila v jeho ruce krabičku, ve které mohl být jedině zásnubní prsten… došlo jí, že je to doopravdy a že… nejspíš právě prožívá jednu z nejzásadnějších chvilek své existence!

Čím jen si něco takového zasloužila? Po tom, co tolik set let jen živořila v Desátém Světě, nenáviděná a opovrhovaná všemi, kteří ji znali, by přeci měla být ráda, že se stala milovanou královnou asgardského lidu a našla přátele, domov a lásku!

Mělo by jí to bohatě stačit, a přitom… ji zjevně čekalo ještě mnohem víc! Ležela před ní další pomyslná životní meta, které ani nedoufala, že někdy dosáhne, a zbývalo už jen jediné… Přijmout ji a říct to kouzelné slovíčko, na které Loki čekal a které v ní při pohledu do jeho překrásných, olivově zelených očí plných něhy a nervozity křičela snad každá buňka. Přesto… se k tomu stále ještě nedokázala odhodlat.

„To… to myslíš vážně?“ dostala ze sebe po chvilce ohromeného mlčení, odmítajíc uvěřit, že by vážně měla takové štěstí (zvlášť po tom všem, co už už dnes viděla a zvládla), a Loki trpělivě přikývl.

„Smrtelně vážně.“

„Ach bože… já… nevím, co na to říct,“ plácla první věc, která jí přišla na jazyk, a cítila se jako v nějakém surrealistickém snu! Ještě před pár minutami byla na dnešní akci jen přítelkyní novomanželky a oddávající osobou, a nyní se… měla sama pasovat do role budoucí nevěsty? To přeci… Zalapala po dechu, ale Loki její šok přešel bez povšimnutí a dokonce se mu podařilo nejistě pousmát.

„Sice… něco takového dělám poprvé, ale myslím, že úplně postačí, když řekneš „ano“.“

„Ale to… přeci… Ty mě… opravdu žádáš, abych si tě vzala?“ Do očí jí vstoupily slzy, které nedokázala přesně identifikovat, a Loki se pro jistotu rozhodl předpokládat, že jde o slzy štěstí (ke kterým sám neměl daleko). Pokud by to totiž bylo jinak… nejspíš by se musel na místě zbláznit a upadnout do hluboké deprese!

„Snažím se o to,“ uchechtl se nervózně a teprve teď mu došlo, že by možná měl přeci jen celý tento okamžik pojmout trochu tradičněji. Původně chtěl být tak trochu originální, ale… nějak se to zatím nesetkalo s úspěchem.

Aldrif totiž vypadala až příliš vyděšeně a nevěřícně, než aby ji mohl o tak zásadní krok, který měl být podstatnou součástí každé romantické žádosti o ruku, ochudit a vymýšlet nějaké novoty (i kdyby mu náhodou přeci jen měla dát košem).

„I když… asi bych to spíš měl udělat takhle, co?“ V minutě ji propustil ze svého náručí, a než se nadála, poklekl před ní na jedno koleno (což ještě nikdy v životě neudělal, protože klečet před někým považoval ještě do nedávna za známku slabosti) a konečně otevřel krabičku tající v sobě jemný vytepávaný stříbrný kroužek zdobený černou perlou. „Miluju tě, Aldrif, z celého srdce a vím… že jsi pro mě ta pravá. Prosím… staneš se mou ženou?“ podařilo se mu konečně zformulovat klasickou žádost o ruku prověřenou staletími a používanou v celém vesmíru, a ona… se při zaslechnutí těch památných slov, jež dokážou dojmout téměř každou ženu, přinutila vzpamatovat, vzít rozum do hrsti a udělat to, co si z hloubi duše přála! Ve skutečnosti totiž vůbec neváhala nad tím, zda se chce nebo nechce stát jeho manželkou. Samozřejmě, že jí chtěla být! Z celého srdce! 

Milovala ho jako nikoho a věděla, že i on miluje ji, a bylo jí úplně fuk, že byl jejím nevlastním bratrem, uchvatitelem jejího trůnu a úředně dávno mrtvým zločincem, s nímž nikdy nemohla mít plnohodnotný manželský život (nebo se o něm alespoň nikdo nesměl dozvědět, zvlášť když zastávala status královny)! Nic z toho nehrálo roli...

Věděla, co si přeje odpovědět a co také odpoví už od první minuty, jen… prostě potřebovala čas, aby si dokázala zvyknout na to, že její tajný sen, na který se raději doposud neodvažovala ani pomyslet, protože byl prostě příšerně komplikovaný a naivní, se stal realitou.

A teprve když to konečně zvládla a přijala jako neměnný fakt, že ji Loki chce z kategorie „nevlastní sestra“ přesunout do kategorie „manželka“… s pláčem přikývla a vrhla se mu kolem krku tak prudce, až zavrávoral a poněkud zmateně si odkašlal.

„Ehm, já… myslím, že… že to musíš říct nahlas, aby to platilo,“ zamumlal, když se odvážil začít doufat, že by to možná mohl být souhlas, a bolestivě si zkousl dolní ret, aby zamaskoval fakt, že nemá daleko k nervovému zhroucení. Ještě dřív, než se v něm mohla zvednout vlna euforie, která by ho vynesla až do nebes, totiž nutně potřeboval na vlastní uši slyšet odpověď, kterou si vysnil, a být si stoprocentně jistý. A… osud mu byl výjimečně příznivě nakloněn, protože… se dočkal!

„ANO! Ano, stanu se tvojí ženou!“ zakřičela mu do ucha tak hlasitě, že dočasně ohluchl, ale bylo mu to jedno. I kdyby už nikdy neměl slyšet nic víc než protivné pískání a vzdálený šelest, tahle poslední věta určitě stála za to!

„Doopravdy?“ ujišťoval se, zatímco ji k sobě úlevně tiskl, a její vzlyknutí doprovázené pokýváním hlavou mu vlilo do žil novou dávku energie. Dokázal to! Zeptal se jí a ona… souhlasila!!! Ach bože! Ona si ho vážně chce vzít. Tahle… dokonalá, nádherná a úžasná dívka, která může mít každého muže, na kterého se podívá, a nehnout pro to ani prstem, si vybrala jeho… Něco takového si zcela určitě nezasloužil!

„A jsi si jistá, že ti nevadí, že jsem… sobecký, arogantní, prolhaný a labilní egoista a že se mi stále nedaří na sobě zapracovat a nějak zásadně to změnit?“ pokračoval jen napůl žertem a Aldrif se musela i přes slzy, které jí stále stékaly po tváři, rozesmát.

„Vadí mi to, ale už jsem se s tím naučila žít. A navíc pořád doufám, že to nakonec změnit dokážeš. Pokud budeš mít dost silnou motivaci…“

„Aha, a co třeba to, že jsem tvůj nevlastní bratr a… odsouzený zločinec, který má na svědomí stovky nevinných životů a který tě kdysi připoutal k pelesti postele a měl v plánu tě sprostě využít? S tím už ses taky naučila žít?“ dodal o něco vážněji (a dokonce se jí poprvé odvážil prozradit své dávné nečisté úmysly, kvůli kterým ji neodstranil nebo nevyhnal hned po jejich prvním setkání), ale nepřestávala se něžně usmívat.

„Ano. A víš proč? Protože tě miluju a… budu tě milovat vždycky. Ať uděláš cokoliv… Ať jsi v minulosti dělal nebo plánoval udělat cokoliv… Chci se stát tvou ženou a basta! A navíc,“ pohladila ho po tváři a rozpustile zamrkala, „když si tě vezmu, konečně se dostaneš legálně na asgardský trůn. A to se vyplatí, ne?“ Myslela to pochopitelně jako nevinný vtip, ale on se zatvářil tak vyděšeně, až ji bodlo u srdce.

„Ale… kvůli tomu to přeci nedělám!“ vyhrkl zoufale a při představě, že si skutečně myslí, že mu tak jako v minulosti jde jen o korunu, mu mocně zatrnulo. „Nechci si vzít královnu! Chci si vzít tebe a chtěl bych si tě vzít, i kdybys byla tou nejubožejší osobou v celém vesmíru! Miluju tebe a ne tvůj původ a… jediný titul, který mě ve vztahu k tobě zajímá, je titul „manžel“…“ Mluvil tak rychle, že se jí nedařilo jeho zhola zbytečnou obhajobu přerušit, a nakonec ho musela umlčet vášnivým polibkem, který mu roztouženě vtiskla. 

„Já vím, miláčku. To byl jen vtip…“ zašeptala, když se jejich rty oddělily, a on se za svou unáhlenost trochu zastyděl.

Choval se jako idiot a přitom rozhodně nechtěl kazit nejkrásnější okamžik jejich společného života zbytečným očerňováním jejích citů. Kdyby si skutečně myslela, že jí chce učinit svou ženou jen kvůli trůnu, určitě by mu neřekla „ano“. Tak naivní zase nebyla…

„Aha, jistě. Promiň. Ale myslím to vážně. Tenhle prsten jsem nechal vyrobit pro svou budoucí ženu, ne pro královnu…“ zamaskoval své rozpaky opětovným předvedením zásnubního šperku a Aldrif na něm mohla oči nechat. Byl… dokonalý!

„Je nádherný!“

„Líbí se ti?“

„Samozřejmě!“

„Tak to jsem rád. Sice to není diamant, jako má Nanna, ale… myslel jsem, že ta perla, kterou jsem ti vlastnoručně vylovil, bude vhodnější než nějaký anonymní kámen.“ Vyjmul prsten z krabičky, aby si ho mohla pořádně prohlédnout, a její šokovaný pohled ho zahřál u srdce. Překvapení, které plánoval už pěknou řádku dní, se mu evidentně zdařilo…

„Ale jak to, že je to ona? Tu od tebe mám přeci… v nočním stolku. Každé ráno se na ni dívám,“ vzpomněla si na svůj rituál pro štěstí, který denně praktikovala, než opustila své komnaty a vydala se vládnout, ale Loki se jen potutelně uchechtl.

„Vyměnil jsem ti ji za podobnou, když jsi byla v koupelně. Už před pár dny. Chtěl jsem… aby ji klenotník zasadil sem. I kdybys nesouhlasila se sňatkem, tak… prsten jí sluší víc než zásuvka, nemyslíš?“ Trochu se obával, zda se nebude kvůli tomu malému podvodu zlobit, ale znovu se rozesmála a další polibek se dle jeho názoru dal považovat za tichý souhlas s jeho počínáním.

„Vybral jsi to skvěle, žádný diamant v celém vesmíru nemá takovou cenu, jako tahle perlička…“ Jemně pohladila její hladký povrch a nedočkavě pohlédla Lokimu do očí. „Můžu si ho zkusit?“

„Když dovolíš, zkusím ti ho sám.“ Chopil se její levé ruky, kterou vzápětí provokativně políbil a chystal se zpečetit jejich zasnoubení, když tu… bleskl Aldrif myslí jeden naprosto bláznivý a ztřeštěný nápad, který by nejspíš měla okamžitě pustit z hlavy, ale… v rozpoložení, v jakém byla, jí místo toho připadal téměř geniální! Tak hrozně moc si přála stát se co nejdřív jeho ženou, až se jí z toho svíralo srdce, a představa, že bude muset ještě bůhví jak dlouho čekat, než konečně přijde ten památný den, kterého byla dnes svědkem u jejich přátel a poddaných… Ne! To nedokáže! Tolik problémů, co s tím bude, a dalších lží a intrik… Prostě ne! Tohle odmítá přestát, když má na dosah ruky vše, co potřebuje, a nechce to pro jistotu ani zkoušet, takže…

„Počkej!“ Sevřela pěst dřív, než jí stihl na štíhlý prsteníček navléknout symbol jejich budoucího svazku, a jeho překvapení smíšené s obavami se nedalo přehlédnout.

„Proč? Co se děje?“ Bylo na něm znát, že má hrůzu z toho, že si svou odpověď rozmyslela, ale bylo to právě naopak…

„Nic, akorát… opravdu ten prsten musí být zásnubní?“ zamrkala na něj ve snaze rozptýlit jeho pesimistické úvahy, ale bohužel…

„Co tím myslíš? Copak ty… nechceš, aby jím byl?“ Jeho strach se neustále stupňoval, ale k panice naštěstí dospět nestihl.

„Jistěže chci, jen mě napadlo, že... že bychom tuhle fázi klidně mohli přeskočit a tenhle nádherný šperk,“ sevřela obě ruce kolem prstenu, který stále svíral v prstech, „by mohl rovnou posloužit jako snubní! Když dnes máme ten tradiční úplněk a všechno potřebné na dosah…“ mávla rukou směrem k svatebnímu veselí a Loki na ni ohromeně vytřeštil oči.

„To myslíš… vážně? Dnes?“ Nemohl uvěřit, že by skutečně mluvila o okamžitém uzavření manželství, ke kterému se ve svých úvahách ještě nestihl dostat (zatím vždy ustrnul na okamžiku, kdy mu řekne „ano“, a další plány chtěl spřádat až později), ale bez váhání přikývla.

„A proč ne? Pokud vážně chceš, abych se stala tvou ženou…“

„Ovšemže chci!“

„Pak nevidím důvod, proč otálet.“ Tvářila se, jako by to byla ta nejprostší věc na světě, a on při pohledu do jejích blankytně modrých duhovek musel uznat, že na tom rozhodně něco je.

Vlastně… měla v mnohém pravdu! Nad hlavami jim právě vyšel měsíc v úplňku, který se dle asgardských zvyků perfektně hodil k nočnímu obřadu, ona na sobě měla žlutočervené šaty a po ruce byly všechny nezbytné propriety, kterých měli Nana s Baldrem pro jistotu v záloze vícero, kdyby se při obřadu něco pokazilo…

Tak nač čekat? Bylo to šílenství, zvlášť poté, co jim oběma tak dlouho trvalo ujasnit si, co k sobě cítí a zda skutečně chtějí zkusit být víc než jen přátelé, ale proč to teď, když už oba věděli, na čem jsou a co doopravdy chtějí, nevzít tak rychle, jak jen to půjde? I kdyby spolu byli zasnoubení ještě deset let, ničemu to nepomůže a jejich láska tím spíše utrpí, tak k čemu takové zdržení?

Omámilo ho kouzlo okamžiku, které se zdálo být nakažlivé, a ačkoliv by ho ještě dnes ráno ani ve snu nenapadlo, že by hned na druhý den mohl vstávat jako šťastně ženatý muž… Vzpomínka na Baldrova slova, kterými ho povzbuzoval (a vůbec netušil, že ho díky nim bude tak rychle následovat do onoho pověstného chomoutu), ho přiměla se smíchem pokrčit rameny.

„A víš co? Já vlastně taky ne!“ Nebyla to tak docela pravda, protože proti takovému unáhlenému jednání samozřejmě hovořilo mnoho různých zvyklostí a detailů, ale… ty vem čert! Ty hlavní zákonitosti nutné k sňatku byly totiž v pořádku. Oba „snoubenci“ šli do svazku dobrovolně a nic jim v něm nebránilo ani po právní stránce (o to se přeci postaral). Čili… „Máš pravdu, uděláme to dnes!“

„Doopravdy?“

„No jistě!“ Nadchlo ho pomyšlení, že ji už brzy sevře v náručí jako svou ženu, a teprve když mu znovu nadšeně skočila kolem krku, povedlo se mu vystřízlivět natolik, aby začal řešit technickou stránku věci. „Ale počkej, budeme potřebovat svědky a oddávajícího.“ Odtáhl ji od sebe tak daleko, aby jí viděl do tváře, ale nepřestávala se zářivě usmívat.

„Na co oddávajícího? To myslíš, že to napodruhé nezvládnu?“ vtiskla mu škádlivou pusu na překvapením pootevřené rty. „Stačí svědci, což by mohli být na oplátku Nanna s Baldrem, když už ani jeden nemáme rodinu, a o zbytek se postarám. Nebo snad,“ znejistěla a tázavě povytáhla obočí, „existuje na Asgardu zákon, že oddávající nesmí oddat sám sebe?“

„No, to… nejspíš neexistuje,“ připustil váhavě, když se vzpamatoval z toho, že by ráda vedla jejich obřad sama (což ho vůbec nenapadlo), a po krátkém váhání musel uznat, že jde vlastně o skvělý nápad, který dokonale eliminoval možnost prozrazení! Proč jen na to nepřišel sám?

Ani jeden z nich pochopitelně nemusel nahlas mluvit o tom, že se tu od začátku baví o tajném sňatku, který nikdy nesmí vyjít na světlo, a to znamenalo, že… čím méně lidí o něm bude vědět, tím líp! A pokud by to měli být jen oni dva a dva svědci… Ano, to znělo dobře! Možná až moc dobře na to, aby to mohlo vyjít, ale nad tím odmítl polemizovat. Proč by se mu, sakra, jednou nemohlo něco dařit? Když šlo o tak ušlechtilou věc, jako bylo manželství?

„Vlastně téměř určitě neexistuje!“ opravil se chvatně a Aldrif se zatvářila nadmíru spokojeně. Ještě dnes ráno se obřadu děsila jako čert kříže, ale když půjde o její vlastní a navíc bez diváků… sem s ním! I když… jeden problém přeci jen přetrvával.

„Tak fajn, už se na to těším. A nám… tak zbývá jediný právní zádrhel,“ zamumlala zamyšleně, „to, že jsi můj nevlastní bratr. Dle platných zdejších zákonů přeci není možné, aby uzavřeli sňatek sourozenci. Byť adoptovaní.“ Vypadala najednou značně nervózně, protože si nebyla jistá, jak takovou věc obejít, aniž by byl jejich sňatek neplatný, a Loki se mohl konečně v duchu pochválit za to, že tento problém již dávno prozíravě vyřešil.

Až doposud měl z té své partizánské mise v sále záznamů smíšené pocity, rozpínající se od strachu až po nostalgii, ale teď… si mohl oddechnout. Nebylo to zbytečné a ty pochyby za to rozhodně stály!

„S tím si nelam hlavu, lásko. Už nějaký ten pátek tvým nevlastním bratrem dle zákona nejsem,“ pohladil ji po vlasech a její nádherné oči se rozšířily překvapením.

„Cože?“

„Slyšelas. Už nejsem tvůj nevlastní bratr a adoptivní syn tvých rodičů. Vydědil jsem se.“

„Cože jsi udělal?“ Myslela, že špatně slyší, ale kupodivu měla uši v pořádku.

„Vydědil jsem se. Myslel jsem, že už to dávno udělal Odin, ale kvůli Frize se k tomu nejspíš neodhodlal, a tak jsem musel ještě v době, kdy jsem za něj vládl, jeho jménem zrušit mou adopci a vyškrtnout mě z královské rodiny,“ vysvětloval zaníceně, ale ona stále nemohla uvěřit tomu, co říkal. To přeci…

„Ale proč? Proč jsi něco takového udělal?“ Věděla, že Odina nenáviděl a dávno nepovažoval za otce, ale také věděla, že miloval Friggu, a něco dost komplikovaného cítil i ke svému nevlastnímu bratrovi (i když to popíral), a ve světle jeho vztahu k nim i k Asgardu a zdejším lidem… jí to celé vůbec nedávalo smysl. Vzápětí… však byla jeho odpovědí tak okouzlena, že málem zapomněla dýchat!

„Přeci kvůli tobě, miláčku. Abych se mohl ucházet o tvou ruku,“ šeptl zamilovaně a její srdce se rozbušilo jako o závod. Opravdu to udělal pro ni! Ach bože…

„Kvůli mně jsi se… vzdal své rodiny?“

„Nebyla moje.“

„Ale byla!“ odmítala s ním o tom polemizovat, protože další podobná drsná póza jí po tom všem, co už měli za sebou a co se o něm a jeho životě dozvěděla, připadala směšná, ale téměř ihned znovu roztála a něžně mu položila ruce zpět na ramena. „Ach Loki, to… je to nejkrásnější, co pro mě kdy kdo udělal!“ vydechla roztouženě, a když ji za odměnu vášnivě políbil, už skutečně nepotřebovala další důkaz jeho lásky (který vlastně nepotřebovala nikdy). Miloval ji stejně jako ona jeho (možná i víc), a tím pádem se všechny její obavy rázem rozplynuly.

Bez justičních problémů už jim nic nestálo v cestě k vytouženému svazku, který mohl vejít v platnost už za pár desítek minut. Zbývalo jen přesvědčit k svědčení Nannu a Baldra (kteří jim jistě rádi vyhoví), sehnat vše potřebné (včetně obřadních propriet a svatební smlouvy) a pak… si mohli najít svoje vlastní romantické místo, kde je nikdo nebude rušit a kde společně vstoupí do nové etapy života a už nikdy se od sebe neodloučí.

A to vypadalo jako pohádka! Nebo… to tak alespoň znělo do okamžiku, než se společně vrátili zpět na svatbu, aby přihlíželi krájení dortu, k němuž se Nanna s Baldrem konečně dopracovali, a následně zařídili vše potřebné. Ještě před tím je totiž čekala poslední tvrdá zkouška jejich lásky a pevné vůle…

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (49. kapitola):