OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (50. kapitola)

01.10.2015 (12:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 741×

Bujará oslava na břehu jednoho z asgardských jezer se zvolna přehoupla přes polovinu a na řadu přišlo zahájení plnohodnotné svatební hostiny, kterou měl otevřít další z rituálů, tentokrát v podobě krájení obrovského, několikapatrového svatebního dortu upečeného dle tradiční receptury (mandlové těsto s hruškovým krémem). Byl opravdu překrásný a Nanna s Baldrem se na něj nemohli vynadívat (ani jeden z nich ho totiž nesměl před svatbou spatřit, to prý nosilo smůlu), a trvalo několik dlouhých minut, než se společně chopili velkého stříbrného nože a za všeobecného potlesku a jásotu přihlížejících hostů zakrojili do bohatě zdobeného korpusu. 

Museli z něj vydolovat jednu společnou porci, kterou se měli navzájem nakrmit, a pochopitelně se to neobešlo bez několika vtipných okamžiků, kdy se jeden druhému tak docela netrefili do úst a lahodný nažloutlý krém tak skončil na jejich tvářích. Nakonec to však zvládli, a když byla porce konečně pryč, mohli se k zákusku nahrnout další hosté a nechat si z něj (tentokrát již profesionální obsluhou) ukrojit pořádný kus, aby také ochutnali.

Správně měl kousek dortu pojíst každý ze svatebčanů, ale Aldrif a Loki měli jiné starosti, než stavět se do dlouhatánské fronty, která se stihla před dortem utvořit doslova v rekordním čase. Celou dobu, co se Nanna s Baldrem zabývali touto sladkou pochoutkou, trpělivě čekali stranou, aby nyní konečně vyrazili k novomanželům, kteří právě cosi řešili se svými přáteli, a požádali je o nejdůležitější službu jejich života, bez níž by nemohli splnit to, co si před chvílí u jezera slíbili. 

A tak zatímco Loki se vypravil rovnou k Baldrovi (aby mu sdělil, že uposlechl jeho rady a že vše dopadlo přesně tak, jak předpovídal), Aldrif si nervózně odkašlala a zaklepala na rameno své služebné, která právě s jednou ze svých přítelkyň řešila blížící se rituál se závojem a věnečkem, kterého se dle tradice měla nevěsta zbavit tak, že ho buď rituálně odhodila do vody, nebo ho věnovala některé ze svých družiček.

„Ehm, Nanno? Mohla bys na chviličku?“ Celá se chvěla, když ji měla požádat o něco tak delikátního, jako bylo svědectví na své vlastní svatbě, ale když jí pohlédla do očí a spatřila v nich tu nepopsatelnou radost z dnešního dne, tréma z ní spadla. Nešlo přeci o nic příšerného. Naopak, byl to okamžik štěstí, který se s ní rozhodla sdílet, aby ještě znásobila to její.

„Ano, madam? Tedy… Aldrif?“ poodstoupila s ní stranou od skupinky svých družiček a Aldrif téměř nadskočila vzrušením, když se naklonila k jejímu uchu.

„Musím ti něco říct!“

„A co?“

„Tohle!“ Nakonec to ze sebe nedokázala vypravit (hlas by jí nejspíš ze samého rozrušení zradil), a proto raději vylovila z kapsičky krabičku s prstenem a nadšeně jí ho předvedla. „Právě jsem ho dostala do Lokiho!“ Sotva popadala dech a Nanna na tom po chvilce ohromeného zírání nebyla o moc líp, díky čemuž na první pohled vypadaly jako dvě pubertální dívenky, které si společně šeptají o tom, že jednu z nich pozval na schůzku její vysněný idol.

„Pane bože!“ Zakryla si údivem ústa a vytřeštila oči na šperk, který mohl být jedině… zásnubním prstenem (i když tak na první pohled nevypadal a od toho jejího se značně lišil). „To je… to… Páni! Gratuluju!“ Nevěděla, co jiného na to říct, a byla nejspíš překvapená stejně mocně, jako když od Baldra kdysi sama dostala nabídku k sňatku!

No tedy! Vůbec netušila, že by se něco takového chystalo (zvlášť na její vlastní svatbě), a představa, že se právě stala první osobou, která se dozvěděla, že asgardská královna je zasnoubená (a se svým úředně dávno zesnulým nevlastním bratrem!), jí připadala natolik absurdní, že se musela nenápadně štípnout do paže, aby se ujistila, že se jí to jen nezdá! 

Ještě donedávna byla jen obyčejnou opovrhovanou služkou pověřovanou těmi nejubožejšími úkoly, ale teď… se zdálo, že značně povýšila a prakticky bez vlastního přičinění převzala roli své babičky, díky které se stala přítelkyní a důvěrnicí královny. A to dokonce i v takto intimních a nebezpečných věcech (přeci jen byla řeč o sňatku s ne příliš vhodným kandidátem, zapleteným do pavučiny těch nejšílenějších lží a intrik), a to… bylo zatraceně náročné a rizikové! 

A ona by z toho nejspíš měla být nesvá, jenže… stačil jediný pohled do Aldrifiných rozzářených očí, aby podobné pesimistické a zbabělé úvahy okamžitě hodila za hlavu a znovu ji ovládla potlačovaná euforie (alespoň prozatím). Její paní byla tak šťastná a nadšená a tak… asi bylo na místě její radost sdílet. Jako její přítelkyně přeci musela mít v první řadě na srdci její blaho, čili…

„To je… opravdu úžasné!“ dodala honem, aby si Aldrif nevšimla jejího zaváhání, kterého nyní trpce litovala, ale její paní se vznášela v oblacích a nevnímala nic jiného než prsten, který jí Loki již brzy slavnostně nasadí.

„Díky, ale… to není vše!“ přitiskla krabičku k sobě a vypadala jako dítě, kterému někdo koupil hračku, po níž celý život toužilo.

„Jak to, že ne? A proč vlastně ten prsten nemáte na ruce?“ došlo Nanně až teď, že tu něco nehraje, a Aldrif znovu téměř nadskočila nedočkavostí. Tak moc si přála vyklopit své jediné přítelkyni (Sif nebyla po ruce a navíc by to s ní stejně nemohla otevřeně probírat) celou pravdu, ale netroufala si s tím vyrukovat najednou. Nechtěla Nanně způsobit šok v její svatební den! I když… déle už to největší překvapení stejně tajit nemohla.

„Protože to není jen zásnubní prsten.“

„Jak to?“

„My… my jsme se dohodli, že bude i snubní! Chápeš? Svatba! My dva! A ještě dnes v noci!“ Neměla sílu jí to zdlouhavě vysvětlovat a raději počkala, až Nanna znovu sama pochopí a opět si přitiskne dlaň ke rtům.

„Wau! To jako… teď hned? Vy a on…“ ukázala na ni i na Lokiho, který právě nejspíš řešil s Baldrem totéž, protože jeho šokovaný výraz se od toho Nannina téměř nelišil, a když Aldrif přikývla, definitivně jí došla řeč. Tohle byla tak obrovská bomba, že ji ani na okamžik nenapadlo cítit se uražená, že její paní chce zneužít její svatby pro sebe a znovu na sebe stáhnout veškerou pozornost. Okamžitě jí totiž bylo jasné, že nepůjde o veřejnou událost, ale přísně utajovanou záležitost, o které se nikdy nikdo (mimo okruhu vyvolených) nesměl dozvědět… Nicméně to, o co Aldrif vzápětí požádala, jí i tak vyrazilo dech.

„Ano, já a on. A bylo by nám obrovskou ctí, kdybyste nám to ty a tvůj muž dosvědčili.“

„Cože? My dva a… svědčit královně?“ Připadala si jako v nějakém divokém snu a dokonce se obávala, že špatně slyší, ale to se spletla. Uši měla zcela v pořádku.

„Ano! Kdo jiný? Vždyť můžeme věřit jen vám!“ Věděla přesně, co říct, aby Nannu přesvědčila (celou dobu, co byl krájen dort, o tom uvažovala), a nemýlila se. Zmínka o tom, že jako královna nutně potřebuje svou služebnou, na Nannu po tom všem, co měla její rodina za sebou, platila. A navíc… na ní bylo vidět, že chce své paní pomoci tak jako nikdo na světě a že… je skutečně šťastná i za ni.

Vzápětí se totiž rozzářila upřímným úsměvem, který se nezdál ani trochu nucený, a než se Aldrif nadála, pyšně zvedla hlavu a hrdě přikývla, jako by to pro ni byla ta největší pocta na světě (ačkoliv to spíš mělo být naopak, protože svědčit v něčem tak nejistém bylo spíše nebezpečné, než přínosné).

„Udělám to moc ráda a věřím, že můj manžel také!“

„Děkuju! Hrozně moc!“ Nedokázala ovládnout své emoce a se slzami vděku v očích se vrhla své služce kolem kru tak prudce, až společně se smíchem zavrávoraly. „Díky, Nanno. Nikdy ti to nezapomenu!“

„Ani já vám, Aldrif! Ale… jak to provedeme?“ zachichotala se spiklenecky a ona jí velmi ochotně vysvětlila svůj plán, který společně s Lokim cestou od jezera vymysleli.

V zásadě to bylo poměrně snadné. Stačilo jen shromáždit do vaku vše potřebné, od rituální dýky přes železnou misku až po symboly všech živlů, nechat svědky podepsat jednu z několika kopií svatební smlouvy, které měli pro případ nouze uložené v přípravném stanu, půjčit si koně a vytratit se někam, kde je nikdo nebude rušit a kde bude moci v klidu a bez lidí proběhnout obřad v pouhých dvou lidech (svědci mu dle zákona již přihlížet nemuseli). Snadné a geniální a Nanna proti tomu vůbec nic nenamítala. Bohužel… se však vzápětí objevil někdo, kdo námitky měl!

„Takže… vy skočíte pro tu smlouvu a já zatím řeknu matce a babičce, proč se s Baldrem na chvíli vzdálíme. Smím?“ zajímala se Nanna, když jí její paní vše šeptem vyložila, a Aldrif lehkomyslně souhlasila.

„Jistě, klidně jim to prozraď, stejně se to nakonec dozví.“ Sledovala, jak s pomrknutím na potutelně se usmívajícího Baldra mizí kamsi do tmy, a hned jak dala domluvené znamení Lokimu (aby věděl, že na její straně jde vše podle plánu a mohl se vydat nenápadně sehnat ostatní potřebné pomůcky), vydala se do stanu pro smlouvu.

Byla schovaná až úplně vzadu v koutě, v kožené brašně společně s dalšími třemi stejnými exempláři, a zbývalo pouze vyplnit jména snoubenců, což vzápětí rozechvěle učinila (a srdce jí při tom sevřela podivná křeč, ne nepodobná trémě). Když však smlouvu opatřila královskou pečetí a pečlivě schovala do pouzdra, s nímž se chystala vyjít ven, málem se srazila s Fullou, která prolétla vchodem do stanu jako vichřice a téměř ji smetla.

„Díky bohu, že jsem tě zastihla!“ začala bez úvodu, a nedbaje Aldrifina šokovaného pohledu, zatarasila cestu ven a nevybíravě ji přinutila couvnout zpátky do útrob stanu.

„Proč, co se děje?“ Marně pátrala v paměti, zda náhodou jako oddávající nezapomněla na nějaký důležitý rituál, který jí přišla připomenout, ale tentokrát nešlo o její vnučku. To, co měla Fulla na srdci, bylo mnohem osobnější! 

„Nanna mi řekla, co se chystáš udělat!“ Mluvila nepříjemně ostrým tónem a Aldrif se mimoděk vybavila ta nepříjemná scéna v její komnatě, která proběhla těsně před tím, než se vydala do žaláře za Odinem. Fulla se tehdy tvářila velmi podobně, ale zatímco tenkrát si od ní takové nemilosrdné zacházená zasloužila, protože se chovala jako sobecká husa, nyní… nechápala, o co jí jde! Nic špatného přeci neprovedla a ani se k tomu nechystala.

„A co má být?“ zaujala pro jistotu rovnou obranný postoj, ale Fulla to zcela ignorovala a bez okolků (a jakéhokoliv projevu úcty ke královně) vypálila větu, která Aldrif hluboce ranila…

„Nesmíš si ho vzít!“ prohlásila nesmlouvavě, jako by měla právo udílet rozkazy i někomu tak nedotknutelnému, jako byla asgardská vládkyně, a ona šokovaně zalapala po dechu.

„Co, prosím?“ Nebyla si jistá, zda se jí víc dotkl obsah věty, nebo tón, jakým byl pronesen, ale Fulla nehnula ani brvou. Jako by se právě nechovala na své postavení zcela nevhodně!

„Nanna mi řekla, co se ty a tvůj nevlastní bratr chystáte udělat, a k tomu prostě za žádných okolností nesmí dojít. Nedovolím vám to!“

„Proč?!“ Původně chtěla zavrčet něco o tom, že nemám právo mluvit královně do toho, koho si vezme, a už vůbec jí nemá co dovolovat, ale na poslední chvíli ji přemohla zvědavost a touha zjistit, z jakého důvodu jim chce někdo, kdo jí zpočátku připadal tak sympatický a komu zjevně na ní i na Lokim hluboce záleželo, stát ve štěstí. Až doposud se domnívala, že právě Fulla bude jejich sňatku příznivě nakloněna, a ani ve snu by ji bylo nenapadlo, že zareaguje tak odmítavě. Odpověď, proč tomu tak je, si však mohla sama poměrně pohodlně domyslet…

„Protože mi můj vnitřní zrak prozradil, že se to nesmí stát!“

„Aha, no jistě. Jak jinak…“ odfrkla znechuceně. „A něco konkrétnějšího byste mi k tomu neřekla?“ Zlobilo ji, že už si zase hraje na nedostupnou vědmu, a přestože jistou část jejího já takové proroctví upřímně vyděsilo, ta druhá si odmítala přiznat, že by si s Lokim nebyli souzeni. Narodili se a prožili velmi podobný, pohnutý osud proto, aby se jednou stali manželi, tím si byla jistá, a navíc… kdyby jim náhodou nebylo souzeno být spolu, musela by mít přeci podobný pocit i Nanna, a ta vypadala, že je z jejich zasnoubení nadšená!

Fulla si však i navzdory tomu, že před svou vnučkou, která jí před chvílí nadšeně sdělila, co se její paní chystá udělat, na sobě nedala nic znát, stála za svým. A tak, jak bylo v poslední době jejím zvykem… nebyla ohledně svého daru příliš sdílná. Čím méně toho o osudu prozradí, tím menší bude šance, že do něj někdo opět necitelně zasáhne a naruší tím přírodní rovnováhu!

„Nic konkrétnějšího vědět nepotřebuješ a navíc šlo jen o velmi krátké a zmatené vidění. Vím jen to, že pokud se za Lokiho vdáš, budeš trpět tak, jak si rozhodně nezasloužíš!“ Dala si záležet, aby to znělo tak hrůzostrašně, jak to sama vnímala, ale Aldrif jen vzpurně pohodila hlavou.

„Tomu nevěřím!“ nemínila tak snadno přijmout, že by jí po boku muže, kterého milovala, měla čekat nějaká tragédie, a Fulla vypadala, že začíná být z její tvrdohlavosti zoufalá. Doufala, že po osobních zkušenostech s jejími minulými věštbami bude její královna přístupnější, ale bohužel…

„Ale on… ti ublíží, pokud se za něj vdáš!“ vyhrkla zmučeně, ale Aldrif jen dotčeně zalapala po dechu. Jak se… opovažuje říkat něco takového!

„Loki by mi nikdy neublížil! Miluje mě!“ Byla si stoprocentně jistá, že z jeho strany jí nebezpečí určitě nehrozí (ani po tom všem, co stihl napáchat, než se poznali), a Fullina věštba začínala v jejích očích dostávat povážlivé trhliny. Nannina babička to však vnímala přesně opačně a byla nucena se uchýlit k drobné ráně pod pás…

„Odin tvou matku na počátku jejich vztahu také miloval a ona jeho, a sama víš nejlíp, co jí provedl!“ vytasila nejpádnější argument, který měla po ruce, a znovu tím Aldrif vyrazila dech. Jak si… dovoluje mluvit o jejích rodičích v takovém kontextu!

„Ale to… je přeci úplně jiná situace! Loki není Odin a nikdy by… se nechoval jako on!“ Věděla, že to není tak docela pravda, protože byly doby, kdy se snažil svému adoptivnímu otci co nejvíc přiblížit, ale to bylo dávno pryč. Nyní ho nenáviděl a každý den děkoval bohu, že už se za něj nemusel vydávat! Fulla však věděla své…

„Vážně? Nezdá se mi!“ odsekla vzpurně a Aldrif měla takových troufalých řečí právě tak akorát!

„Vůbec ho neznáte! Není takové monstrum, jak se o něm tvrdí!“ prskla vztekle, ale Fulla jen smutně potřásla hlavou.

Měla toho chlapce svým způsobem ráda a rozhodně mu nechtěla křivdit, ale… na rozdíl od téhle zaslepené zamilované dívky věděla, čeho je schopen, a její šestý smysl jí našeptával, že bude mít prsty v něčem, co Aldrif velmi uškodí. Nevěděla, co to bude, ani kdy k tomu dojde, ale… byla si víc než kdykoliv předtím jistá, že se nemýlí.

„To si myslíš ty, ale já cítila tvou bolest a vím, že za ni bude zodpovědný on. Provede ti něco… něco, co tě zničí a dost možná připraví o život. Věř mi, děvenko,“ schválně použila laskavější tón, aby ji přesvědčila, že to s ní myslí dobře, ale Aldrif se dál tvářila nepřístupně a nutila ji ještě přitvrdit. „No tak! Nebuď tak umanutá! Sama moc dobře víš, že má vidění se většinou nemýlí, a navíc… nejde jen o jedinou vizi, která mě přepadla, když mě Nanna před okamžikem informovala o vašem zasnoubení. Věděla jsem to už dřív, jen jsem si to nedokázala spojit. Proto jsem nechtěla, aby ses stala královnou, i když tehdy to byl jen takový neurčitý nepříjemný pocit, ale ani to není vše. Celé… mi to mé schopnosti vyjevily už dávno! Tehdy, kdy jsem spatřila svou vnučku, jak se vdává za Baldra, vzpomínáš?“

„Myslíte to vidění, když byl ještě na Vanaheimu?“ zamumlala zaraženě a Fulla horečně přikývla. Že by snad konečně získávala převahu? Ach, kéž by!

„Ano, přesně to!“

„To… jak jste Nanně říkala, že se na její a Baldrově svatbě stane něco důležitého, co se jich nebude týkat?“ vybavila si slova své služebné pronesená před tak dlouhou dobou v královských komnatách a srdce jí sevřely nepříjemné obavy. Sice se jí vůbec nelíbilo, co Fulla před chvílí říkala o Lokim, a ani omylem s tím nesouhlasila, ale… pokud skutečně vytušila jejich zasnoubení již před mnoha týdny (v době, kdy spolu vlastně ještě ani oficiálně netvořili pár), pak… na tom, co říkala, možná skutečně něco bylo. Že by snad vážně…

Ale ne! O čem to, proboha, přemýšlí? Přeci se nenechá odradit od něčeho, co ji ještě před pár minutami činilo tak šťastnou, jen proto, že se někdo snaží zpochybnit Lokiho city! Ví, co cítí, a ví, co cítí on, a rozhodně se nenechá tak snadno přesvědčit, že by ji její snoubenec po tom všem, co už pro ni udělal a co jí zvládl odpustit, chtěl zničit! To prostě nepřijme! Nikdy! Prudce potřásla hlavou, jako by se tím snažila zbavit nepříjemných úvah a neodůvodněných podezření, a hrdě čelila Fullinu zoufalému pohledu.

„Stejně tomu nevěřím. Loki… mě miluje a nikdy by neudělal nic, čím by mi uškodil! Navíc „důležité“ nemusí nutně znamenat špatné, takže to vaše první vidění nic nedokazuje, a ani to druhé nestojí za řeč. Jako královna můžu přeci pohořet i jinak, než v otázce sňatku! O žádný osud tu nejde! Prostě jen… nedokážete přenést přes srdce, že bych se měla vdát za svého nevlastního sourozence, který se v minulosti nechoval zrovna vzorně, ale to už je teď jedno. Loki se změnil a své adoptivní rodiny se oficiálně vzdal, aby si mě mohl vzít, takže… má právo stát se mým mužem a já se chci stát jeho ženou, a žádná hypotetická tragédie, která mě má kvůli tomu potkat, mi v tom nezabrání!“ Bylo jí jasné, že zní jako umanuté dítě, ale odmítala se sňatku s Lokim vzdát jen proto, že ji k tomu Fulla chtěla přinutit! Spousta jejích proroctví přeci nevyšla, nebo se nakonec vyvinula úplně jiným směrem, tak proč by zrovna tohle mělo dopadnout tak, jak tvrdí? Baldr se přeci vrátil z Vanaheimu živý a ji samotnou kvůli tomu, že se pokusila zabít Odina, také žádná zásadní pohroma nepotkala (spíše naopak), takže… ji jistě nepotká ani teď!

Ignorovala Fulliny dotčené námitky, že vůbec nejde o to, co si ona sama myslí, ale o to, co chystá osud, a bez váhání se pokusila proklouznout ven ze stanu. 

„A teď mi laskavě uhněte z cesty, musím se jít vdát!“

„Ne! Prosím… Dělám to kvůli tobě!“ pokusila se ji naposledy zastavit, ale vysmekla se jí a probodla ji tak chladným a nemilosrdným pohledem, až se celá zachvěla.

„Neopovažujte se mě ještě jednou dotknout, nebo vás nechám vsadit do vězení! Jako královna si to klidně můžu dovolit a jako královna také odmítám poslouchat vaše lži! Miluju Lokiho a dnes v noci se stanu jeho ženou, a vy mi v tom nezabráníte!“ Nebyla si jistá, zda by skutečně dokázala na matčinu přítelkyni zavolat stráže, ale Fulla vzala její výhrůžku vážně a o krok ustoupila. 

„Pokud jsi si vážně jistá, že sňatek s tím chlapcem je to, co chceš, a jsi ochotná kvůli tomu přijmout svůj osud, tak prosím. Dělej, jak myslíš…“ Konečně ji nechala vzpurně vyběhnout ze stanu, a ačkoliv se cítila jejím vyhrožováním lehce uražená, současně jejího rozhodnutí hluboce litovala.

Neviděla sice nic konkrétního a netušila, co přesně mladičkou asgardskou královnu čeká, ale jedno věděla zcela jistě… Pokud se dnes v noci vdá za Lokiho, bude to pro ni znamenat peklo na zemi. Osud měl pro ni připravené utrpení, které jí rozhodně nezáviděla, ale zvolila si ho sama a dobrovolně, a ona… ji mohla jedině litovat a případně pomoci, pokud to bude v jejích silách (což ovšem ukáže teprve čas).

-o-

„Myslím, že jsem sehnal vše potřebné!“ hlásil Loki už z dálky své novopečené snoubence, když se konečně objevila na smluveném místě u koní, kde měli společně počkat na Nannu a Baldra (kteří se museli nenápadně vytratit ze s oslavy), a Aldrif se vší silou snažila nedat na sobě znát své rozrušení. Celou cestu z přípravného stanu si v duchu opakovala, že na ní Loki nesmí poznat, že je ze setkání s Fullou celé nesvá, ale bohužel… znal ji až příliš dobře, aby mu mohlo její rozpoložení uniknout, a když jen spěšně prohlédla obsah jeho brašny, do níž zvládl v rekordním čase sehnat vše potřebné od stříbrné dýky až po vzácné sněhobílé pero symbolizující vítr), bylo mu jasné, že je něco zatraceně špatně. 

„Co je? Stalo se něco?“ Nemohl si nevšimnout, že s ní není něco v pořádku, a chvatně jí zastoupil cestu. „Hej, co je s tebou?“ Očekával, že se mu vrátí usměvavá snoubenka, která bude zářit štěstím stejně jako před chvílí, ale Aldrif vypadala tak vyděšeně a přepadle, až se mu sevřelo srdce. Nechtěl, aby byla smutná, a její rádoby bezstarostná odpověď ho jen utvrdila v tom, že mu jeho instinkt nelže a skutečně se v těch několika okamžicích, které strávil sháněním potřebných svatebních propriet, stalo něco zlého. 

„Nic, co by se mnou mělo být?“ odvětila totiž tak nervózně, jako by se zoufale snažila zakrýt fakt, že právě prožila nějaký nepříjemný šok, a on jí jemně položil dlaně na ramena.

„Ale no tak, tohle není nic, miláčku. Vždyť se třeseš.“ 

„Vá… vážně?“ marně se snažila skrýt přeskakující hlas a velmi rychle jí došlo, že pokud mu nechce lhát do očí, bude muset s pravdou ven. Koneckonců… si zasloužil znát Fullinu věštbu, když se ho měla tak bezprostředně týkat (i když jí ani za mák nevěřila a stále trvala na tom, že jde o lež nebo nějakou chybnou interpretaci). „To jen… potkala jsem Fulllu a ona… měla další vidění.“

„O nás dvou?“ Nebylo těžké odhadnout, proč ji zrovna teď nějaké proroctví tak nepříjemně zasáhlo, a ona se zmohla jen na rozechvělé pokývání hlavou. „Aha, a… o co šlo? Něco… špatného?“ Ani se nemusel ptát, aby věděl, že tohle rozhodně nebyla dobrá zpráva, a po tom všem, co už ta bláznivá vědma vyvěštila, se mu nějaké negativní zprávy vůbec nehodily. To poslední, co teď potřebovali, byla nějaká hrozící katastrofa.

Aldrif však na poslední chvíli ztratila odvahu. Nemohla mu přeci jen tak říct, jaké lži a nehoráznosti o něm Fulla před chvílí tvrdila.

„Ne. Tedy… vlastně ano, ale… to je jedno, zapomeň na to,“ snažila se z toho naivně vykličkovat, ale nedovolil jí to.

„Jak „zapomeň na to?“ O co jde?“ Nedovolil jí setřást jeho ruce a odvrátit se od něj, a když ji sevřel o něco naléhavěji, nezbývalo jí nic jiného, než konečně začít mluvit a odhalit mu celou neradostnou situaci.

„Ona… říkala, že si tě prý nemám brát. Že… toho budu litovat, protože… pokud se stanu tvou ženou, nějak mi… ublížíš nebo co.“ Schválně mu podala mnohem mírnější, nerozvedenou verzi, vynechávajíc pasáže o příšerném utrpení, ale i to málo stačilo k tomu, aby viditelně zbledl a nepatrně zavrávoral. Něco takového… skutečně nečekal!

„To ti řekla? Že… budeš sňatku se mnou litovat, protože ti… ublížím?“ Krve by se v něm nedořezal a snaha přesvědčit svůj instinkt, že jde jen o plané řeči, bohužel vyšla naprázdno.

Když vzal v potaz všechny ty naplněné věštby, které měla Fulla na kontě, tak… ale to přeci… to přeci ne! Měl co dělat, aby se nezajíkl, ale Aldrif se při pohledu do jeho vyděšených olivově zelných očí zatvářila téměř zoufale.

„Ano, ale jak říkám, zapomeň na to! Nevěřím jí ani slovo. Slyšíš! Nevěřím, protože vím, že bys mi nikdy neublížil, miláčku.“ Chtěla ho na důkaz svých slov políbit, ale nedovolil jí to a dokonce od ní poplašeně ustoupil, jako by se bál, že se věštba naplní už teď.

„A to… myslela vážně? Vážně to viděla?“ Vůbec netušil, zda má věřit té polovině své rozporuplné osobnosti, která na něj z plných plic křičela, že je to absolutní nesmysl, který má hodit za hlavu, nebo té, jež mu škodolibě našeptávala, že po tom, co nechtěně provedl své milované matce i bratrovi, by toho klidně byl schopen, ale jeho snoubenka o ničem podobném neuvažovala…

„Je mi fuk, co viděla! Je to nesmysl! No tak,“ přinutila ho, aby jí pohlédl zpříma do očí a přestal zděšeně těkat pohledem kolem sebe, „nechci, aby to mezi námi něco změnilo! Miluju tě, věřím ti a chci se stát tvou ženou, a Fullin názor mě vůbec nezajímá!“ zoufale se ho snažila přesvědčit, aby to viděl stejně jako ona, a hrůza z toho, že by mohl couvnout a zasnoubení zrušit, ji téměř paralyzovala. To se přeci nesmělo stát! Po tom všem… po tom okamžiku dokonalého štěstí, který prožila, když ji požádal o ruku… NE!

„Loki, no tak, řekni něco! Prosím!“ Nemohla už déle snést jeho zaražené mlčení a její hlas zněl tak plačtivě, že byl při pohledu na její slzami zbrocenou tvář nucen se vzpamatovat ze šoku a konečně jí dovolit, aby ho křečovitě objala kolem krku.

„Já… ti nechci ublížit,“ vypadlo z něj omámeně, když ucítil vůni jejích vlasů, a její hysterické pousmání neznělo moc vesele. Spíš… zoufale naléhavě! 

„Samozřejmě, že nechceš. Je to celé nějaký omyl, nebo… její snaha překazit nám svatbu, nebo… bůhví co ještě, tak na to, prosím, zapomeň!“

„Ano, ale… pokud bys přeci jen chtěla zasnoubení zrušit, tak bych to pochopil…“ Z celého srdce odmítal takový krok, který by ho jistě uvrhl do hluboké deprese, ale naštěstí nemusel čelit jejímu dodatečnému odmítnutí.

„Nechci ho zrušit!“ vyjekla tak nahlas, až mu zalehly uši, a ruce se jí třásly tak, že je raději sevřela v pěst. „Miluju tě! A když si oba dáme v budoucnu pozor na to, co děláme, tak se ty její žvásty nikdy nemůžou splnit. Když… budeš předem pořádně uvažovat o tom, co se chystáš říct nebo udělat, tak… mi nikdy nemůžeš ublížit. No ne?“ Objala ho ještě křečovitěji a konečně mu tou poslední větou dala nepatrnou naději, kterou potřeboval, aby po lítém vnitřním boji dal za pravdu svému zamilovanému já.

To pragmatické já, které ho už tolikrát dostalo z maléru a které mu nyní radilo, aby celý tenhle unáhlený sňatek raději ještě přehodnotil a srovnal si v hlavě, zda se skutečně nemůže jednou stát pro svou budoucí ženu nebezpečným, bylo násilím zatlačeno do pozadí a umlčeno myšlenkami na blížící se svatební obřad. 

Tak moc toužil po tom, aby se Aldrif stala jeho ženou, že ho jejich potenciálně nepříjemná budoucnost neměla sílu odradit. I kdyby se Fulla přeci jen nemýlila a viděla možnou realitu, Aldrif měla pravdu. Když budou oba opatrní (on obzvlášť), nemůže se nic stát! 

Vědomě by totiž své lásce nikdy neuškodil, to bylo zcela bez debat (nebo mu to tak momentálně alespoň připadalo), a omylem k tomu nedojde, když bude mít oči na stopkách.

Pokud bude obezřetný, nic se nestane, o tom sám sebe přesvědčil natolik, že se po chvilce ticha, kterou Aldrif snášela jen s vypětím veškerých sil, dokonce zvládl zhluboka nadechnout a přinutit k bezstarostnému úsměvu.

„Máš pravdu, určitě je to omyl nebo jen nějaká hypotetická situace, která nikdy nenastane, protože to nedovolím.“ Slyšel moc dobře, jak naivně to zní, ale bylo mu to jedno! Láska pro něj byla na prvním místě a touha učinit ze své přítelkyně co nejdříve svou manželku přehlušila všechny logické argumenty. A Aldrif na tom byla velice obdobně…

„Přesně tak. My dva patříme k sobě a já netoužím po ničem jiném, než být konečně jen tvoje!“ zašeptala roztouženě, a než se nadál… políbila ho tak prudce, dlouze a vášnivě, že je museli z transu probrat až Nanna s Baldrem, kteří se vzápětí objevili, aby jim dosvědčili jejich sňatek.

Dorazili hned, jak mohli (svatebčané byli právě natolik zabraní do konzumace hostiny, že je na chvíli pustili z očí), a oba se slavnostně podepsali na příslušné řádky smlouvy, kterou Aldrif vylovila z koženého pouzdra (a udělala tak definitivní čáru za celou touhle nepovedenou věšteckou epizodkou, o které raději před nic netušící Nannou nemluvila).

„Děkujeme,“ objala nejdřív svou služku a pak i jejího muže, když smlouvu i s královskou pečetí znovu pečlivě ukryla, a vzápětí se nechala Lokim opatrně vysadit do sedla půjčené kobylky, která dnes již jednu nevěstu k oltáři dopravila (vlastní koně tu bohužel neměli, což ji kvůli Hejri tak trochu mrzelo, ale vracet se pro ně do města by bylo příliš riskantní).

„Nemáte zač, Aldrif. Hlavně vám oběma přejeme hodně štěsí a… a počkat, ještě tohle!“ vzpomněla si Nanna na poslední chvíli na velmi důležitý svatební zvyk a opatrně si z vlasů sejmula závoj i s květinovým věnečkem. „Tohle nesmíte vynechat! Kvůli zlým duchům, vzpomínáte?“

„No ovšem, ale… nebude ti chybět?“

„Kdepak. Alespoň splním další tradici a věnuju symbol své čistoty a nevinnosti jiné svobodné ženě, které si vážím, a to můžete být jedině vy,“ nastínila jeden z posledních zvyků, které musela jako nevěsta během oslavy absolvovat, a podala svůj zářivě žlutý závoj zdobený rudou výšivkou své paní, která si ho dojatě přitiskla na prsa. 

„Děkuju a moc si toho vážím.“

„Nápodobně! Svědčit královně je obrovská pocta pro každého věrného poddaného. I když se to nikdy nikdo nedozví…“ objal Baldr něžně svou novomanželku kolem ramen a spiklenecky při tom mrkl na Lokiho, který se, stejně jako jeho snoubenka, přestal zaobírat Fullinou vizí a vrátil se zpět k nadšení z blížícího se obřadu. 

„Díky. Za všechno,“ zamumlal upřímně a jen on sám věděl, za co všechno svému zachránci děkuje. Bez něj by tu dneska vůbec nebyl a nikdy by Aldrif neřekl, co k ní skutečně cítí (nemluvě o tom, že by si to nejspíš ani nepřiznal).

„Není zač. A nezapomeňte si ten okamžik u oltáře pořádně vychutnat,“ poznamenal Baldr potutelně a jeho někdejší král se smíchem přikývl.

„O to neměj strach. A vy se kromě veselí postarejte o to, aby nás nikdo nehledal. A kdyby se po královně přeci jen někdo ptal, tak prostě řekněte, že byla unavená a jela se do paláce prospat,“ dodal ještě, když pobízel svého koně do cvalu, a pak už po boku své nádherné nevěsty zamířil k pobřeží, kde si společně vytipovali ideální místečko. Ani ten obřadní kámen, suplující přírodní oltář, tam nemuseli dopravovat. Už tam totiž dávno byl…

Plochý a dokonale rovný, omývaný příbojem, jako němý svědek jejich první společné romantické schůzky trpělivě čekal, až si na něm řeknou své ano a tajně a beze svědků vstoupí do stavu manželského, který měl před tváří celého universa zpečetit prsten s nádhernou černou perlou, vylovenou v jeho bezprostřední blízkosti. 

Bylo to dokonalé místo a dokonalá budoucnost, kterou si dobrovolně zvolili, a ani Fullina vize, již se rozhodli okázale ignorovat, nemohla jejich názor na zpečetění jejich vztahu změnit. Nevěřili jí, nebo jí spíše odmítali uvěřit, a po všech těch nepříjemných překážkách, které museli překonat, aby došli až sem, už jim v cestě stála jen jedna jediná… 

Svatební obřad, provedený dle všech platných asgardských zákonů, díky kterému nikdy nikdo nebude moci zpochybnit jejich sňatek. Pokud… se o něm vůbec někdo dozví, což však bylo to poslední, co by je cestou k mořské zátoce trápilo. Měli oči jen jeden pro druhého, a zatímco mířili po písčitém břehu mezi ohlazené skály, dokázali myslet jen na to, že za pár minut budou konečně svoji. Navždy… Nebo alespoň tak dlouho, jak jim osud dovolí!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (50. kapitola):