OurStories.cz ~ naše povídky » Organizace N. A. R. - Část 8.

22.08.2011 (19:00) • Gracewhite • • komentováno 5× • zobrazeno 1162×

19:45

„Sakra!“ začal zase nadávat Alias. „Už jsem to tudy prošel snad po třetí a nevím, kam bych ještě zašel.“ Zamyslel se a vzpomněl si na bělovlasého kluka. „Ve 20:00 u Eat Holla v restauraci.“

„Hmm, tudy jsem ještě nešel. Podívám se, jestli tam opravdu je.“ Alias s Jogim přišli kousek od restaurace. Alias přistoupil blíže k oknu a hleděl jím dovnitř. „Hmm, nikde ho tady nevidím.“

Jogimu už ale začíná být zima, tak na Aliase zaštěká. „Ehm?“ zakňučí. „Co je?“ začne se klepat. „Je ti zima?“

„Haf!“ odpoví souhlasně Jogi.

„Tak to máš blbý,“ zasměje se Alias. „Ještě chvilku počkej!“ Štěně ale začne Aliase tahat za nohu. „Přestaň,“ napomene ho.

„Haf!“ oštěkne ho Jogi znovu.

„Fajn, jdeme!“

Uvnitř restaurace ale zvedl kdosi s bílými vlasy hlavu a hleděl oknem ven.

Alias s Jogim šli už chladem dvacet pět minut. Štěně ale stále více kňučelo.

„Buď už ticho!“ okřikl ho Alias.

„Haf!“ Jogi se z ničeho nic zastavil a odmítal jít dál. Alias tahal silou za vodítko, ale ani to nepomáhalo.

„Co je?“ Štěně mu naznačovalo, aby na něho něco dal. „Ehm?“ Alias na něj položil šálu. Jogi vypadal dost komicky. Bylo vidět jen vodítko a na konci šála.

„Haf!“ štěkl opět. Alias sebral z něho šálu a omotal si ji nazpět kolem krku. Štěně ale zase začalo kňučet.

Bylo už k večeru, takže do toho všeho začal ještě foukat vítr.

„Haf!“

„Tak co chceš?“ okřikl ho už nabroušeně Alias. Štěně zaostřovalo pohledem na jeho bundu. Aliasovi došlo, co po něm pejsek chce. „Tak na to zapomeň!“

„Haf!“ Nezbývalo mu ale nic jiného, než mu vyhovět, protože Aliasovi ten štěkot už dost drásal uši.

„Fajn!“ pronesl Alias s odporem a zvedl Jogiho ze země. Rozepnul si bundu a schoval ho dovnitř. Jen hlavu mu nechal koukat ven.

Jogi se začal spokojeně usmívat, že je konečně už v teple.

O dvacet minut později došel Alias konečně domů. Klíčem si otevřel  vchodové dveře, ale na ty od svého bytu musel nohou zazvonit, protože rukama podepíral Jogiho, aby mu nepodklouzl pod bundou a nespadl na zem.

Lara otevřela dveře.

„Ach, Aliasi. Jééé,“ začala od radosti pištět, „ty máš Jogiho v náruči. Takže jste se už skamarádili?“

„Ne!“ odpověděl důrazně Al. Vytáhl Jogiho ze své bundy a položil ho na zem. Jogi se otřepal a odešel do obýváku... Uvelebil se na sedačce a usnul.

„Ty jsi si k Melody přišel pro Jogiho?“

„Ne! Potkal jsme ji v parku a musela odejít, tak mi ho dala.“

„Aha.“ Alias si sundal bundu, pověsil ji na věšák vedle sebe a odešel do kuchyně. Lara šla za ním.

„Jak jsi se dneska měla?“

„Dobře a ty?“ řekla a mile se na něj usmála.

„No…“ Lara chytila Aliasovi ruku.

„Co se ti to stalo, že máš zavázanou ruku?“

„Ale nic,“ řekl a vytrhl se z jejího sevření.

„Co to máš za černý symbol na té ruce?“

„Nic!“ V duchu si Alias pomyslel: „Sakra! Proč je teď tak výrazný?!“

„Aliasi!“

„Nemůžu ti o tom nic říct!“

„Hmm…“  Lara se ale z Aliasovy nedůvěry urazila.

„Ale, Laro! Později ti to vysvětlím. Ještě to ani já sám správně nechápu.“

„Dobře…“ Lara Aliase objala a políbila ho na rty. Alias se posadil za stůl a ji posadil vedle sebe.

„Řekni mi něco o tý holce, co sem na oběd přišla. Proč tady byla?“

„Seznámily jsme se před několika dny a mluvili spolu o různých věcech. O škole, zájmech… a nabídla mi, jestli bych ji ve škole nepomohla s jednou sochou. Víš, jak moc mám ráda pracuji s hlínou a…“

„Hmm…“ zamyslel se Alias.

„To je ale náhoda, že?“ pokračovala dále Lara.

„No, strašná!“ Alias ji od sebe odsunul a zvedl se ze židle. „A co jsi ji na to řekla?“

„No… že jo.“

„Ehm.“

„Proč bych nemohla! Stejně nemám celé dny co dělat a navíc…“

„A co ten pes? Kdo s ním bude?“

„Jogiho budu brát sebou. V ateliéru ho budu mít celé dny na očích.“

„Hmm… a na jak dlouho?“

„Každý den a někdy i o víkendu. Od osmi do odpoledne do dvou.“

„Hmm…“ zabručel si jen pod nos Alias.

„Vadí ti to snad?“ zeptala se s obavami Lara.

„Jasně že ne! Když tě to baví, tak to dělej. Ale… mě by třeba v tuhle chvíli taky něco bavilo.“ Alias chytil Laru a zvedl ji. Položil ji na stůl, vylez na ni a…

Druhý den ráno, 9:00

Alias sedí u televize a zase sleduje svoje oblíbené pohádky. (Pro pořádek vám musím říct, že každý člen se musí do Organizace dostavit nejpozději do osmé ranní hodiny, ale jak tak vidíme, tak Aliasovi je to úplně jedno.)
Někdo zazvoní.

„Laro! Běž otevřít!“ vzkřikl na ni Alias.

„Jo!“ odpověděla. „Jééé, ahoj. Pojď dál!“

„Haf!“ Štěně se rozběhlo ze svého pelíšku u televize a Alias spolu s jeho během otáčel hlavu. Štěně se odrazilo a skočilo komusi malému do náruče. Alias zaklonil hlavu, aby uviděl, kdo přišel.

„Cože?“ náhle vykřikl.

„Ahoj,“ pozdravila ho Melody.

„Co tady děláš? Neříkala jsi včera tak náhodou, že dneska někam jedeš?!“
„Ano, říkala, ale nakonec jsem si to rozmyslela.“

„Hmm…“ Aliasovi zazvonil mobil. Zvedl ho. Domluvil.

„Kdo to byl?“ zeptala se ho Lara.

„Darren. Čeká na mě před domem. Musím do organizace.“ Alias si vzal ze stolku u věšáku, kus jakési kůže a ovázal si ji kolem ruky. „Tak ahoj.“

„Co to má Alias s rukou?“ zeptala se Melody, když odešel.

„No… Omylem se řízl nožem do ruky. Nic vážného.“

„Aha…“

„Už jsi snídala?“

„Ne.“

„Dobře, tak pojď semnou do kuchyně. Něco ti udělám.“

„Díky.“

Když Alias s Darrenem vstoupili do organizace, tak je oba dva okamžitě poslali k veliteli Wairenovi. „Ťuky, ťuk,“ zaklepal Darren na dveře.

„Ano, vstupte!“ ozvalo se.

„Pane?!“

„Oh, jste tady oba, skvěle! Potřebuji Darrene, aby jsi mi do dvou hodin napsal seznam všech, kteří byli na včerejším zátahu, a potom aby jsi ještě zašel k veliteli Eruziovi, pomoci mu se seznamem nováčků.“

„A co já?“ zeptal se Alias.

„Pro tebe Aliasi zatím nic nemám.“

„Proč jako?“ začal být Alias drzý.

„Nebyl jsi na včerejší misi, takže to, co po Darrenovi chci, by jsi ty nedokázal díky tomu napsat. Takže proto zatím nic od tebe nechci… Máš na pár hodin volno!“
„Ale…“ Alias začal okamžitě namítat.

„Prosím, odejděte!“

„Ano…“ pronesl Darren a odtáhl namítajícího Aliase z místnosti.

„Au, pusť mě!“ okřikl ho Alias.

„Začni se už chovat jako dospělý člověk. Nemůžeš mu pořád tak odmlouvat!“

„Budu si dělat, co jen chci. Takže mi laskavě neraď!“

„Hmm… nemám čas se tady s tebou hádat, takže mě omluv.“

„Tsss, debil!“

Když Alias vyšel z organizace, tak dlouho přemýšlel, jestli se půjde projít kolem řeky nebo do lesa, jen aby zase nepotkal ty dva.

Na chodbě ale zaslechl, že jsou oba na nějaké misi, tak šel v klidu k řece. Má aspoň tak o starost míň.

Posadil se na lavičku a hleděl před sebe. Najednou si mu před zrak stoupl bělovlásek.

Alias leknutím vyskočil a srazil mu čepici, kterou měl na hlavě. Vzplanul září.

„Nemusíš se ničeho bát,“ uklidňoval ho Mirami, když si zvedal čepici ze země. „Hierarch je pryč.“

„Proč nejseš s ním?!“

„Přišel jsem se ti omluvit.“

„Za co?“

„Za Hierarcha. Za jeho chování. Rád vyhledává konflikty a nebo je sám tvoří. A i za to, že jsi si kvůli mně poranil svoji pravou ruku.

„Hmm…“

„Proč jsi si přede mě stoupl?“

„Nevím… bylo to automaticky.“

„Aha.“

„Tvoji omluvu beru, ale musím už jít.“ Mirami chtěl ale za každou cenu Aliase zastavit.

„Máš roztomilé štěně,“ dodal.

„Cože jsi to řekl?“ otočil se na něj zmateně Alias.

„Včera jsem tě s ním viděl. Proč jsi nepřišel do té restaurace?“

„Byl jsem na misi,“ zalhal Alias.

„Lžeš!“ okřikl ho Mirami. „Včera jsi na té misi nebyl!“

„Jak to víš?!“

„Protože jsem viděl všechny, které tam odjížděli a ty jsi mezi nimi nebyl. Byl tam jen ten druhý od tebe. A navíc jsem tě přece viděl před tou restaurací venku!“

„Je mi jedno, co si myslíš. Jdu pryč!“ Mirami se ale jen tak nechtěl nechat odbít.

„Můžu se tě zeptat ještě na jednu věc?“

„Ehm?“

„Jak jsi si udělal to, co máš na ruce?“ Alias před sebe natáhl pravou ruku.

„Nevím, co myslíš. Nic tam nemám!“

„Nemyslím tu, ale tu druhou!“ Alias se zamračil. „Jak se ti to stalo?“

„Nevím, co myslíš!“

„Ale víš! Ten znak, který máš vyrytý ve své dlani, nemůže ho mít jen tak někdo. Má ho jen pár jedinců. Přesněji řečeno čtyři! Takže… jak jsi k němu přišel?!“

„To tě nemusí zajímat!“ Alias se otočil a chtěl odejít pryč, ale Mirami ho chytil za ruku.

„Počkej! Jen…“

Alias ho chytil pod krkem a vyzvedl ho do výšky. Hlavou se k němu naklonil blíž a řekl: „Nevím, co seš zač, ale dej mi pokoj!!!“

Mirami se z Aliasovi blízkosti začal červenat. Byl k němu tak blízko.

„Já…“ Mirami byl opojený pohledem do Aliasových zelených očích. Chytil mu ruku, za kterou ho držel pod krkem. "Já…“ pronesl osobní zájmeno znovu. Alias na něj jen nechápavě hleděl. Byl stále rozzuřený. „Já… já tě…“

Alias si všiml, jak se k němu Mirami stále více hlavou přibližoval. Trhl sebou a odhodil ho pryč. Zůstal jen překvapeně stát.

„Ty jsi mě…“ řekl Alias a zarazil se.

„Jen ti chci pomoct!“ vyhrkl ze sebe hned na to Mirami.

„Já tvoji pomoc nepotřebuju!“ vzkřikl Alias, otočil se a odešel pryč. Bělovlásek stále dál seděl zmateně na zemi.
„Sakra, co je to za kluka!“ zasyčel si pro sebe Alias a vyšel cestou od řeky k Organizaci.

Během pěti minut se Alias vrátil do Organizace na nádvoří.

„Aliasi!“ vzkřikla na něj Melody.

„Ehm? Co tady děláš?“ řekl Alias a zastavil se.

„Přišla jsem jen za tatínkem, zavolal si mě.“

„Aha…“

„Musím zase jít, ahoj!“

„Melody, počkej!“ okřikl ji ještě v rychlosti Alias.

„No?“

„Máš to, co jsem po tobě chtěl?“ Melody nic neodpovídá, jen zamyšleně hledí do nebe nad sebou. „Ty informace o těch dvou nových!“

„Jo!“ vzkřikla nečekaně.
Zavládlo ticho... Oba stáli a jen na sebe hleděli.

„A dáš mi je?“ zeptal se ji Alias s pocitem, jestli je on magor nebo ona. Melody ale nic neodpověděla. Přemýšlela. „Prosím!“

„Hmm, tak jo. Pojď se mnou!“

Společně vešli do obrovské budovy a dále pokračovali jednou z chodeb.

Došli k archívu. Melody do přístroje před sebou zadala několika číselný kód. Alias vedle ni jen žasl pohledem, kam všude má tak malý děcko přístup.

„Nedělej hlavně hluk a drž se u mě,“ pronesla Mel k Aliasovi a ještě se ohlédla doleva a doprava, aby měla jistotu, že je nikdo neviděl dovnitř vcházet.

Jakmile vešli dovnitř, Melody okamžitě zašla do jedné z uliček a otevírala kolem sebe  spousty šuplíků s různými dokumenty. „Sakra, kam jsem to jen dala!“ zasyčela nabroušeně Mel.

Alias pochopitelně neudělal to, co mu řekla. Všechny regály kolem si se zaujatostí  - zatím jen – prohlížel. Pochopitelně zašel do jedné z uliček s přísně důležitými dokumenty. Tato ulička byla úplně na druhé straně, než kde se nacházela Melody.

Alias přistoupil k jednomu z kovových šuplíků a otevřel ho. Nahoře na tvrdém obalu hlavní stránky každého spisu byla napsána různá jména. Ukazováčkem popostrkoval spisy k sobě. Mezi všemi papíry narazil i na sebe. Alias Willson.

„Cože? Proč tu jsem?“ Aliasovi to pochopitelně nedalo, vytáhl spis a otevřel ho.

Uvnitř, hned na první stránce byla vlevo nahoře jeho fotka a pod ní základní informace o něm. Alias spisem listoval. V celém spisu byl napsán kompletně jeho život od narození až do teď. „Cože? Jak to všechno vědí? Hmm!“ Listoval dál. Složka obsahovala i čtyři odlišné stránky. Byly úplně na konci celého spisu. Informace na něm byli na růžovém papíře. Bylo na nich napsáno...

„Aliasi!!!“ zakřičela hlasitě Melody. Alias sebou jen trhl, srovnal spis, zavřel ho a vložil ho nazpátek mezi ostatní.

„Jo, už jdu!“ zakřičel a v rychlosti kráčel k dívence.

„Kde jsi byl?“ vzkřikla na něj Melody, když ho uviděla. „Říkala jsem ti přece, že se máš držet u mě!“

„Jen jsem… no… Nic! Co jsi teda o nich našla?“

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Organizace N. A. R. - Část 8.: