OurStories.cz ~ naše povídky » Šedá myška 6

27.08.2011 (18:00) • Texie • • komentováno 12× • zobrazeno 3820×

6. Louskáček a spol.

Školou se ploužila jako stín. Pár pohledů se za ní otočilo. Dělala, že je nevidí. Pohled upírala k zemi před sebou. Ve třídě pak rovnou zapadla do lavice.

„Doufala jsem, že ty její brýle jsou jediný svýho druhu,“ ozvalo se ze třídy. Sendy nezajímalo, kdo to řekl. Spíše ji zarazilo to ticho, co následovalo. Lena mlčela. Takovouhle přihrávku si nikdy dřív nenechala ujít. Podívala se jejím směrem. Jako by její pohled vycítila.

Byla to snad jen vteřina, než se znovu otočila dopředu. Sendy však v jejím výrazu postrádala dřívější škodolibost. Bylo v ní spíše napětí. Pokud totiž něco dokázalo přebít ty brýle a temné kruhy pod očima v Sendyně tváři, tak to byla protáhlá modřina táhnoucí se jí od spánku až pod oko. Přes noc se zbarvila do fialova a ani rozcuch tmavých vlasů ji nedokázal úplně schovat.

Celou tuhle hodinu měla od Leny a jejích poznámek klid, stejně jako další tohle dopoledne. Sendy došla nakonec k názoru, že tímhle se její naschvály vyčerpaly

V jídelně si vzala tác a zařadila se do fronty. Kuchařky jim na pult dávaly talíře s jídlem a všichni si je poslušně přeskládávali na tácy. Vzala si jen talíř s těstovinami a vydala se přes jídelnu k zadnímu stolu, který býval prázdný. Sedla si zády ke zdi a začala se nimrat v talíři. Vlastně neměla ani hlad.

Spíše uvažovala, jak člověka tohle všechno mění. Dříve sedávala uprostřed jídelny, aby se mohli narvat všichni k jednomu stolu a při jídle se překřikovali navzájem. Doháněli novinky, které jim za posledních pár hodin utekly a nakonec do sebe museli jídlo v rychlosti naházet, protože zjistili, že za pár minut už musí běžet na další hodinu.

Teď tu seděla v koutě a podvědomě si vybírala takové místo, aby měla krytá záda. Stala se z ní nedůvěřivá a zakřiklá myš. Tak málo k tomu stačilo.

„Ahoj,“ vidlička jí vypadla z ruky, jak se lekla.

Vzhlédla překvapeně na kluka stojícího z druhé strany stolu.

„Můžu si přisednout?“

Přelétla ho pohledem. Šprt. Všechno to na něm řvalo, co je zač. Ne že by proti nim něco měla, ale nikdy se s nimi moc nebavila. Netušila o čem. Její kontakt s nimi v minulosti končil u pozdravu nebo dotazu na něco z probírané látky.

Přikývla.

Naklonila podezíravě hlavu, když tam pořád stál.

„Nebo si taky můžeš sednout k nám.“

Hlavou pohodil ke stolu o kus dále. Upíraly se k ní pohledy celého jeho osazenstva. Tři páry očí. Očividně tohle pozvání nejprve hromadně schválili.

A proč vlastně ne. Pořád lepší tohle, než sedět sama.

Podívala se znovu na toho před sebou, který na ni stále ještě vyčkávavě hleděl a přikývla. Zazubil se na ni. Zvedla se i s tácem a vydala se za ním.

Uvítaly ji tři přátelské úsměvy. Z toho jeden beznadějně zadrátovaný, že musela v duchu děkovat, že tohle neprovedli i jí.

„Jsem Rey,“ představil se konečně ten co ji k nim pozval. Byl vysoký a hubený jako tyčka. Vlasy měl na delšího ježka, ale přesto mu blond vlasy trčely do všech stran. Na sobě měl ryfle, které mu byly o něco kratší, proužkovanou košili a vestu. Hlavou na šlachovitém krku kývnul k další.

„Tohle je Sam,“ představil jí drobnou kudrnatou holčinu s rezavýma vlasama a světle modrýma očima. „Vera,“ kývl na holčinu s rovnátky na spodních i horních zubech. Jako by jí to ale bylo jedno, přátelsky se na ni zazubila. „A tohle je Max.“

Podívala se i na posledního člena party. To jméno k měnu pasovalo. Měl kulaťoučký obličej a tělo. Do obličeje se zarudlými tvářemi mu spadaly hnědé delší vlasy, kterým by momentálně neškodila trocha šamponu.

Max protočil očima.

„Vlastně se jmenuju James, ale Max se ujalo tak nějak víc.“

„Jo, pozůstatek na prvák,“ prohodila Vera šišlavě.

„Hm, kde ty časy jsou...“ zavzpomínal Rey sentimentálně.

„Hodně daleko, naštěstí,“ ušklíbla se Vera. „Max měl tu smůlu, že mu jeho přezdívka jako jedinému už zůstala.“

„To teda jo,“ uculil se Rey. „Jinak bych nás představoval jako odvetlej květák,“ mrkl na Sam, „drátěnku a mě říkali louskáček. No řekněme, že jsem měl dlouho mléčný zuby,“ pokrčil rameny, když se Sendy nechápavě zamračila.

„Jo na moji drátěnku byla Lena fakt pyšná,“ ozvala se Vera.

Sendy na ty čtyři hleděla jako na zjevení. Jo, vypadali jako outsideři, ale tohle?

„No,“ ozval se Rey, „abys pochopila, proč ti to říkáme. Tady se s takovými jako jsme my ze začátku nikdy nemazlí. Každý jsme se to museli nějak přetrpět. Pak už to bylo celkem v pohodě.“

„Ty už to máš za sebou a zvládlas to skvěle,“ přikývla Vera. „A skoro bez úhony,“ zašvidrala na modřinu táhnoucí se Sendy přes tvář.

Upřely se na ni povzbudivé pohledy. A jí došlo, že ten zásah v tělocviku ji vlastně zachránil před dalšími podrazy. Vybrala si to prostě všechno naráz.

U stolu zavládlo ticho. Zřejmě čekali, že něco řekne, jenže netušila co. Neměla ponětí o čem se s nimi má bavit. Šprti se většinou zajímali jen o školu.

„Netušíte, kde bych našla učebnice do anorganické chemie?“ vymáčkla ze sebe nakonec. „Potřebuju dohnat mezery co mám.“

„Jo, něco doma mám,“ odbyl ji Max.

Vera protočila oči.

„Po něm teď nic nechtěj. Taky by ses nemusela letos dočkat. Já ti něco seženu.“

Max se na ni nevině zazubil. „Dávám si maraton Star Treku.“

„Jak byl v kině na tom posledním filmu, tak ho to znovu chytlo. Má v úmyslu zkouknout znovu všechny díly a pak i filmy.“ Rey k němu zamával vidličkou a pak si teprve nabral další porci těstovin.

„Hele, Star Trek je klasika a když porovnáš ty první díly s nynější technologií, tak nad tím prostě musíš žasnout. Jako by dopředu věděli, co...“

Sam protočila oči a raději se pustila do jídla. Max s Reyem se postarali o debatu na celý zbytek polední pausy.

> Megiina minulost >

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Šedá myška 6: