OurStories.cz ~ naše povídky » Vílí prach [7]

11.09.2011 (18:00) • blotik • • komentováno 4× • zobrazeno 1235×

7. kapitola

Jakmile dosedla na svou okrouhlou postel, hlasitě si povzdechla. Její máma ještě nepřišla z té maškarády a v domě bylo ticho jako v hrobě, protože táta zřejmě už spal. Dokonce slyšela z venku skučet vítr. Z té párty, slavnosti měla tak protichůdné pocity. Většinu času, který tam strávila, šlo všechno tak, jak si přála. Jenom pozorovala okolí a nikdo ji nedonutil se do něčeho tak nechutného jako veselý tanec zapojit. Ani její máma.

Potom ale přišla Hope, což by samo o sobě tolik nevadilo, kdyby nebyla tak užvaněná. Pořád něco vesele brebentila, což počítala jako první narušení jejího plánu. A když se chtěla usadit do jiného koutu, aby se jí zbavila, přišlo druhé narušení v podobě jejího bratra. Oba byli milí, všechno brali s humorem a radostí a optimismem, ale ona se v té chvíli nedokázala usmívat. Vlastně by nejraději vynadala své mámě, jak se mohla celou tu dobu tak šťastně tvářit. Dokonce jí ani nepřipadalo, že by to nějak hrála.

Tohle bylo jedno z mála pravidel, které by okamžitě vyškrtla. Vždyť to je, jako kdyby Nalla umřela a oni to slaví?! Je to jako kdyby slavili, že začala válka a většina z nich přijde o život. Stejně nesmyslné a hloupé.

„Tak a teď mám všechny věci spojené s Nallou,“ pozvedala si nahlas a protože se jí nechtělo svlékat, máchla nad šatami rukou a ty se objevily úhledně poskládané v její skříni. Došla do koupelny a chvíli se na sebe dívala. V příštích dnech se bude muset stále smát, aby ostatní neviděli, jak ji ta věc s Nallou ničí. Zkusila se na sebe usmát, ale vůbec to nevypadalo přesvědčivě. Smála se pusa, oči byly ospalé a smutné. Zkusila to ještě jednou a tentokrát do toho zapojila všechno.

Vida, možná se z ní někdy stane dobrá herečka. Tenhle úsměv by určitě mnoho lidí přesvědčil. Ovšem každý den by si to měla zkusit, aby se co nejvíce zlepšila. Přece jenom musí vědět, jakou masku ukazuje světu.

Lehla si do vany plné horké vody a pěny do koupele a užívala si té úžasně uklidňující vůně levandule.

Zřejmě tam usnula, protože ji vzbudilo zaklepání. „Sam, co tam tak dlouho děláš?“ Samozřejmě se vrátila máma, protože táta už dávno spal.

„Už jdu, jen jsem trochu přemýšlela,“ odpověděla. Trochu zatřepala hlavou a umyla si obličej, aby se pořádně probudila. Pokožku na prstech měla jako harmoniku. Rychle se utřela a vyšla z koupelny. Její máma na sobě pořád měla ty úžasné šaty. Sam se jí do obličeje ani nepodívala, protože si nechtěla kazit spánek. Kdyby totiž viděla radost a veselí, asi by se neudržela a mámě všechno od plic řekla. Jak jí to vadí, když se takhle chová a jak to uráží Nallinou vzpomínku. Samozřejmě by prohrála, protože tak to říkala tradice, takže to Nallu ani v nejmenším neuráží.

Zavřela za sebou dveře a nějakým prachem, který jí ještě na tento den zbyl, si kolem pokoje udělala menší ochranou bublinu. Samozřejmě se v pokoji zamkla. Ráno ji nic nevzbudí kromě ní samotné. Je to zvukově izolované, brání to přenosům i jakémukoli vstupu. Pokud její máma nebude chtít vyčerpat většinu prachu, nedostane se přes to.

S pocitem zadostiučinění si lehla a ihned usnula.

To ona může za to, že se jí tohle přihodilo. Ona jí měla při maturitách poradit. To ona ji ujišťovala, že všechno bude v pořádku. Ona před ní jásala, když její výsledky dopadly špatně. Za všechno může ona. I za to, že teď nemůže za svou mámou nebo že se nemůže vrátit do jejího původního světa. Za všechno může jenom Sam.

Bylo to tvrdé, když ji vyhodili z jejího dočasného bytu ve škole. Nestihla si nic vzít, protože to přišlo tak nečekaně. Všechno své oblečení, všechen make-up, nábytek, na který si tak šetřila, všechny vzpomínky a kdo ví, co ještě, zůstalo tam. Vzala si to zpátky její máma nebo to nechala vyhodit?

Jediné štěstí, které ji potkalo… mohla si všechny vykouzlit. Nemusela se starat o to, jestli jí náhodou večer nedojde prášek, prostě cítila, že nedojde nikdy. To se jí líbilo. Teď mohla dělat to, co vždycky chtěla. Mohla kouzlit jak jen je libo. Samozřejmě bez toho, aby byla přistižena lidmi.

Trochu se jí stýskalo po mámě, po jejím uklidňujícím hlase. Ale jednu věc nepostrádala vůbec. Jednu věc, nebo by mohla říct osobu, chtěla zničit. Zabít. Protože kdo jiný by za to mohl? Vždyť se chtěla učit, chtěla tu maturitu zvládnout, ale Sam pořád chodila se svými nápady na další vylomeniny. Ona byla samozřejmě pro, vždyť ji to taky lákalo, ale kdyby ji Sam nechala aspoň nějakou dobu na pokoji, určitě by se toho naučila víc. Víc o tři body.

Jenže to, po čem teď touží, může dostat. Sam se nebude schovávat v jejím starém světě, ne, ona bude poznávat lidský svět. Zná Sam až moc dobře, nebude těžké ji najít. Jediný problém je, že neví, co Sam bude dělat dál. Pokud by byla učitelka nebo nějaká účetní nebo návrhářka nebo něco podobného, z jejího bývalého světa by skoro nevystrčila paty, což by znamenalo velice malou šanci ji zastihnout samotnou.

V jejím domě čmuchat nebude. Za tohle může jen Sam samotná, její matka ani otec ji nemůžou hlídat na každém kroku. Navíc je Bailey velice zkušená víla a má určitě ochranu kolem celého domu. A pokud ji naruší, stihnout se schovat dřív, než by řekla ponožky, takže tahle možnost taky padá.

Jediné, co jí zbývá, dostat se nějak k ní do školy. Tam je nechráněná. Navíc, vílí prach je její parketa, ne Samina. Pokud dojde ke střetu, vítězství má v kapse. Ale jak se tam dostat? Brzy skončí letní prázdniny. Netušila kdy, protože kalendář je jedna z věcí, kterou nechala ve svém bytě. A že by se nějak extra orientovala, který den už tady chodí sem a tam, se nedá říct. Bude si muset nějak přivyknout na tento svět. Například oblečení mají skvělé, takže zapadnout by mohla. A se zbytkem si už nějak poradí. Vždycky to zvládla v každé situaci, když měla omezené množství prachu. Teď to pro ni bude hračka.

„Dnes začíná můj plán, jak zabít Sam,“ zasmála se.

Sam byla u snídaně tichá, což se ani její mámě ano otci nelíbilo, ale chápali to. Takhle se nikdy nechovala, jenomže taky nikdy neztratila nejlepší kamarádku. Když snědla jídlo, ještě chvíli se dívala na talíř a potom se začala zvedat.

„Sam, počkej.“ Sam se otočila k mámě a čekala, co po ní bude chtít. Tím, že se před spánkem zabezpečila před vstupem nepovolané osoby, už trochu vychladla, takže nehrozilo, že by vyjela na mámu kvůli té párty. I když ji to, že ji zastavila, trochu popudilo, držela.

„Nezapomněla jsi, že zítra jdeš do školy?“ Sam chvíli nechápala, co tím její máma myslela, ale pak jí to došlo. Končí letní prázdniny a měla jít do školy. Učit se. Kvůli tomu všemu, co se teď dělo, na to úplně zapomněla.

„Ne, nezapomněla,“ zalhala a vzala talíř ze stolu, aby ho mohla uložit do myčky. I takové lidské vymoženosti se najdou ve vílí domácnosti.

Bailey vstala od stolu a šla se svým talíř do kuchyně hned za Sam. Ještě si s ní chtěla promluvit.

„Sam,“ začala, když je Scott nemohl zaslechnout. Sam se trochu polekala a nadskočila i s talířem v ruce. Naštěstí dokázala zbrzdit jeho pád kouzlem, takže se nerozbil o podlahu a Sam ho mohla v klidu chytit zase do ruky a v pořádku uložit na místo do myčky.

„Sakra, mami. Musíš se takhle plížit? Nemohla jsi zakašlat, zadupat nebo něco podobného?“ zamračila se na ni.

„Promiň. Jen jsem s tebou chtěla ještě mluvit.“ Taky odložila talíř do myčky, zavřela ji a narovnala se. Pohlédla do Saminých světle bílých očí, které se občas jevily jako skoro bílé, a spustila, co měla na srdci.

„Neměla by sis tu Nallu tak brát. Víly se proměňujou v čarodějnice každým semestrem, to prostě nezastavíš. Nemůže ani ovlivnit to, kdo to bude. A není to tvá vina, že se to Nalle stalo. Vím, že jste si byly blízké, proboha, vždyť jste se znaly odmalička, ale tohle musí skončit. Bolí mě takhle tě vidět.“ Sam se snažila udržet, dokud její máma neskončila svůj monolog. Potom začala ten svůj ona.

„Mami, prosím tě, mlč. Tohle nechci slyšet. Je jedno, jak se s tím vypořádám. Je to ale moje nejlepší kamarádka a já na ni prostě nezapomenu nikdy.“ Protože ji nejspíš budu muset zabít a to mě bude každým dnem pronásledovat, dodala v duchu. „Takže mi tady neříkej nic takového, že se to stává. A i když vím, že jsou to pravidla, jak ses mohla na tom setkání tak bavit? Vždyť to je, jako kdybys stepovala na jejím hrobě, do prdele,“ ulevila si. Byla tak rozohněná, že nevěděla, co si má nechat pro sebe, aby tím někoho neurazila. „Víš, jak mi bylo, když jsem tě tam viděla? Nalla nás opustila, není jako dřív, nejspíš by nás teď zabila, kdyby nás našla, což se divím, že to neudělala, a to se mi pro oslavu nezdá jako vhodná příležitost! O tomhle se s tebou bavit nehodlám. Nech to na mě, jasný?“

Nečekala na odpověď a šla nahoru do pokoje a nechala matčin konsternovaný výraz v kuchyni. Daleko ovšem nedošla, protože ji zastavila neviditelná stěna. Samozřejmě, máma se ji snažila zdržet, aby jí vynadala za to, jak se k ní chová. Sam použila své křídla a přeletěla tu zeď shora. Letěla nad schody nahoru do svého pokoje a ani se jich přitom nedotkla. Zavřela rychle rukou, zamkla a udělala rychlou bariéru. Aspoň bude mít na chvíli klid. Potom zmizí někde venku, aby se uklidnila a všechno si srovnala v hlavě.

Akorát jak to udělat, aby se nesetkala s mámou? Dveřmi to určitě nepůjde, to je jasné. Mohla by to zkusit oknem, ale copak to její máma nebude čekat?

Ne, nebude. Neví, co má Sam za lubem. Třeba si myslí, že by chtěla zůstat v pokoji, než se to všechno uklidní. Nejpozději zítra by stejně musela vylézt, když má jít do školy. Jenže to, že se vytratí ven, by nemusela očekávat. Pokud samozřejmě Sam nezná. Což je skoro jasná věc. Ale zkusit to musí, ne?

Sam si lehla na postel a chvíli přemýšlela. Co by mohli dělat na výcviku? Budou se učit bojovat i bez prachu? Kolik lidí tam bude znát? Dokončí výcvik? Dokáže potom zabíjet čarodějnice, i když jí tak moc budou připomínat Nallu?

Fajn, vstala po chvíli, je čas vyrazit, jinak se tady zblázním, což vůbec nepotřebuju.

Sam se vyhoupla na nohy a přičarovala si lano. Jeden konec zavázala za nohu postele, protože ta byla asi tím nejstabilnějším nábytkem, který tady měla, a navíc jedině za ni šlo něco zavázat. Druhý konec vyhodila oknem ven. Tak, a teď se ukáže, jaká je lezkyně. Doufala, že si nijak neublíží. Jediné štěstí, že lidé nevidí její křídla. Vlastně nikdo, kromě ní, je nevidí. A je samozřejmě ještě pár výjimek, ale to je vedlejší. Takže v nejhorším případě si může trochu pomoct křídly, kdyby padala.

Naštěstí je nemusela využít. Dolů slezla jako zkušená a měla ještě větší radost, když nikde kolem sebe neviděla máminu postavu. Dobře, takže mámu to nenapadlo. Tak, aby ji nikdo neviděl, odstranila svou bariéru a vydala se na cestu. Chodila ulicemi sem a tam a netušila, kde je její cíl. Koupila si zmrzlinu a ledovou tříšť. Tohle měli lidé úžasné, protože něco tak dobrého jinak víly neznaly.

Procházela zapomenutým parkem, kde se lidé ukázali jenom zřídkakdy, tak to Sam vyhovovalo. Tráva rostla ve výšce k Saminým kolenům, větve stromů zasahovaly do cesty, takže se musela každou chvíli shýbnout, aby jí nevypíchla oko. O plevel na chodníku se někdo nestaral nejméně roky, protože chodník pomalu začínal připomínat trávu. Lavičky, které měly to štěstí a ještě měly všechny prkna, vypadaly, jako by je okousali velcí hlodavci, a po těch ostatních už zbyly jenom kamenné staré konstrukce, po kterých se tráva kroutila jako popínavá rostlina. Odpočívat se tady teda rozhodně nedalo, ale rozjímat ano. A o to jediné teď stála.

Přemýšlela o tom, že tohle místo musí navštěvovat častěji a třeba tady s tím něco udělat. Stejně tu skoro nikdo nechodí a vypadá to opuštěně, takže nějaké to menší kouzlo by nikomu nemuselo vadit. Mohla by si to tady zútulnit jako svou schovku, kterou jako malá měla ve vílím světě. Jenže tady by byla ta nejlepší ona, protože by dokázala jako jediná dokázala čarovat, byly by tu jediná. Zdálo se jí to dětinské, ale tak se na tom bavila.

Najednou se kolem vzduch začal podivně třást, ale to mohlo být teplem. Sam si utřela trochu potu z čela a pokračovala v cestě.

Zastavila se, podívala se po okolí a usoudila, že tohle je ideální místo. Bylo tady asi nejméně práce, takže všechen prach nevypotřebuje. Chvíli ještě přemýšlela, co přesně vylepšit, když za sebou uslyšela hlas.

„Ahoj, nejlepší kamarádko.“ Sam polkla a nemohla věřit svým uším. Tohle nemohla být Nalla. Vždyť… je čarodějkou.

Sam se nechtělo otočit, proto nemohla vidět, jak se Nalle na tváři změnil úšklebek v masku zlosti a napadla ji zezadu. Sam odletěla do vysoké trávy a stále nemohla uvěřit tomu, že se setkala s Nallou. Chtěla na ni vzpomínat v dobrém, až teď trochu chápala tu oslavu, ale to se jí asi splnit nemohlo. Pomalu se plazila k chodníku, který moc nešel vidět, a za sebou slyšela šustění trávy pod kroky Nalliných nohou.

„Víš, říkala jsem si, že ti splním poslední přání. Neříkala jsi náhodou, že na mě nikdy nezapomeneš? To je jako bys na mě nemohla nadosmrti zapomenout. Víš, asi ti to ulehčím, než tvá paměť zchátrá. Samozřejmě tě to bude bolet, než se odebereš za vaší vílí královnou,“ posmívala se Nalla. Na vílí královnu si hráli malé děti, když nevěděli, kde mizí víly, které nezvládnou maturitu a neopakují ji. To, že se z nich stávaly čarodějnice, zjistili až ve škole, protože děti by se neměly zatěžovat takovými špatnostmi.

„Nallo, jsem moc ráda, že tě vidím,“ zaskuhrala Sam poté, co se pracně vyškrábala na nohy. Od jejího přátelství ji neodradilo ani to, že Nalla nahlas řekla, co se chystá s ní udělat. Neměla pochyb o tom, že se jí to povede. Jenže jak říct mámě, že ji má ráda? Dneska se s ní pohádala a vynadala jí, jemně. No dobře, byla hodně drzá, když se teď na to zpětně dívala, ale prostě to v ní vřelo. Musela bránit Nallu, která se už bránit nemohla, protože by jí to bylo absolutně jedno.

Vzpomněla si taky na to, jak Iaina a Hope odbyla. Snažili se být milí, dodržovali tradice, které prostě nemohla přijmout jenom ona. Ona se k nim chovala špatně, hodně špatně.

Tak tohle je to promítání života před smrtí? pomyslela si a hlavou jí běžely další situace, ve kterých se poslední dobou zachovala hodně špatně.

Tak nějak ale toužila po tom se ještě setkat s mámou, tátou, Mary, Iainem, Hope, Melanie a dalšími lidmi. Chtěla by dokončit kurzy, chtěla by dokončit aspoň střední školu v lidském světě. Tolik toho ještě nestihla a teď měla ztratit příležitost?

„No, já moc ráda nejsem,“ ušklíbla se. „Ale je pro mě útěchou, že tě vidím naposledy.“ Zase máchla rukou k Sam, která to naštěstí stihla zaregistrovat a kouzlo odrazila do stromu napravo.

„Copak jsme nebyly nejlepší kamarádky? Vždyť bychom pro sebe udělaly cokoli,“ snažila se jí Sam oživit paměť. Stále doufala, chytala se stébel, i když věděla, že je to všechno marné. Nikdy se nenašel nikdo, kdo by vrátil čarodějnici do řad víl, nikdy.

„Ale však jsme. Neslyšela jsi to oslovení na začátku? Jsme nejlepší kamarádky, až za hrob. Kam ti ráda pomůžu. Víš, vždycky jsi pomáhala ty mně, no, řekněme, že se to trošku nevyplatilo, tak si vyměníme role, ne? Bude to sranda,“ pohlédla Sam do očí. Měla je stejně hnědé, trochu ohnivé, ale navíc k nim přibyl chlad a zloba, která tam nikdy předtím nebyla. Nalla byla vždycky „dračice“ už jenom podle očí a chování, teď k tomu přibyla pravá „dračí“ chladnost a odstup.

„Nal, no tak, vždyť jsme si slíbily, že na sebe budeme vždycky dohlížet. Nech toho, ty nejsi ve skutečnosti zlá.“ Přesvědčuju sebe ne ji? ptala se sama sebe Sam.

Nalla protočila oči a vytrhla ze země stéblo trávy výškou dosahující až k jejímu boku. Něco z něho utrhla a krátký zbytek si vložila mezi zuby a chvíli žvýkala. „Víš, trošku mě unavuje, jak připomínáš minulost. To jsem totiž nebyla já. Teprve teď jsem taková, jaká chci. Teda, kromě toho, že se nemůžu dostat za matkou, je to všechno v pohodě. Tak jsem přemýšlela a mám takovou teorii. Chceš ji slyšet?“ Sam ani nedutala a čekala, že Nalla bude pokračovat. Ta ale chtěla slyšet její souhlas, aby věděla, že ji dobře poslouchá. Když Sam neodpověděla, otočila se na ni a zase jí použila kouzlo, aby ji napadla. Když ho znovu Sam odrazila, Nalla pokračovala: „Dobře, že vnímáš. Už jsem se bála, že jsi usnula. To bych si musela brát osobně a sama dobře víš, jak jsem na to háklivá, ne? Takže začneme znovu. Chceš slyšet mou teorii.“

„Uhm,“ přikývla Sam.

„Správně, teď spolupracuješ. Víš, přišla jsem na to,“ Nalla se začala procházet kolem a hledala v korunách stromů nějaké paprsky slunka. Aspoň, že na tomto světě mohla to slunce pozorovat. To jediné ji drželo nad vodou, aby se nezbláznila z toho všeho. Ale ano, zvykala si na lidský svět, kde nejsou hlavní tématem kouzla a čáry a dostatek vílího prachu, ale práce, peníze a podvody, samé p. „Že za všechno můžeš ty. Za to, že je ze mě tohle,“ ukázala na sebe, „i za to, že jsem skončila tady, na tomhle nekouzelným místě. Na místě, kde bys teď trávila většinu času, pokud by ses toho dožila, samozřejmě.“ Sam se na ni koukala s vykulenýma očima. To, že ji chtěla zabít nějak přijala, čemuž se sama divila, ale to, že ji obvinila za to, že je čarodějnicí, opravdu pochopit nedokázala. Mohla si za to přece sama, když se neučila tak jako Sam.

Na tohle ale Sam myslet nechtěla. Vypadalo to, jako kdyby Nallu obviňovala v myšlenkách z toho, že se schválně chtěla stát čarodějnicí, což byla naprostá blbost. „Jak za to můžu? Vždyť jsem se ti celou dobu snažila pomáhat.“

„Řekla bych, že tím, když jsi mě po nocích tahala z jedné diskotéky do druhé. Řekla bych, že to začalo tím, kdy jsme se poprvé spolu vydaly do světa lidí. A pokud můžu říct, tak i tím planým utěšováním, které mi bylo opravdu k ničemu!“ rozčílila se Nalla a přidržela ruku ve vzduchu, jako kdyby v ní něco držela. V tu chvíli se Sam začínalo zužovat hrdlo. Cítila, jako kdyby ji ta Nallina ruka začala škrtit. Jenomže tohle kouzlo se ve škole neučili, takže z Nally se musel stát samouk.

„Nallo, prosím,“ škemrala Sam, i když vůbec netušila proč. Polilo ji horko a cítila něco divného v žaludku, a to ne z toho škrcení, ale protože se blížil její svěřenec. Z poslední dechu, který jí zbýval, řekla: „Nallo, člověk.“

Nalla nastavila nos nahoru a jako kdyby začala čichat, což Sam připadalo zvláštní. Pomalu se jí ale zatmívalo před očima, takže netušila, jestli jenom neměla vidinu. Potom ta neviditelná ruka kolem krku zmizela a Sam od Nally slyšela jenom něco ve smyslu, že se brzy uvidí zase a že to dokončí.

Chvíli lapala po dechu a pak si všimla, leží na zemi, a ani neví, jak se tam dostala. Bylo logické, že se jí z nedostatku kyslíku podlomily kolena, jenom prostě necítila pád. Všechno ale viděla šedě, i když už mohla dýchat. A najednou před sebou viděla boty. Pocit v žaludku přetrvával, takže ji musel najít její svěřenec. Snažila se rychle mu nadiktovat svou adresu, kdyby náhodou, aby věděl, kde má přinést její mrtvé tělo, protože se jí nezdálo, že by se to zlepšovalo. Ucítila menší zhoupnutí a to nastartovalo útěk její mysli do temnoty.

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [7]: