OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Poslední pravda Albuse Brumbála

01.01.2013 (18:00) • SaDiablo • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 7× • zobrazeno 2369×

K napsání povídky mne inspirovala jedna věta z knihy Hvězdy nám nepřály.

 ωωω

Horké rty, líbající ho na šíji, za sebou zanechávají vlhkou stopu. Dlouhé prsty, které pročesávaly jeho havraní vlasy, teď hladí jeho odhalená záda.

„Severusi,“ teplý dech mu ovane pravou lopatku, „tvá kůže je jako čerstvě padlý sníh. Tak bledá, bělostná, krásně chladivá.“

Leží na břiše a led proudící z jeho pokožky se vsakuje do zahřátých peřin pod ním.

„Jako bys…“ Cítí, jak si vedle něj kleká na postel. „… snad ani nebyl…“ Jazykem mu zlehka přejíždí po páteři a jeho to zvláštně rozechvívá. „… lidskou bytostí.“ 

Rusovlasá dívka se na něj položí a chlapec ucítí vzrušení. Hbitě se pod ní přetočí a s pohledem upřeným na její drobná ňadra se ho zmocňuje chtíč.

ωωω

Muž se vymrštil do sedu. Snažil se uklidnit, ale jak uvažoval o tom, co se mu zdálo a co se právě stalo, balancoval na hranici šílenství.

Polknul. Nevzal si náhodou před pěti hodinami dvojitou dávku bezesného spánku? Tento týden již počtvrté a to byla teprve čtvrtá noc v týdnu. Měl by zjistit, jestli lektvar smíchaný s lékořicovým koňakem nezpůsobuje pravý opak. Ale tentokrát se, u Merlina, aspoň vzbudil včas.

Seslal na sebe čistící kouzlo a se sklenkou strakaté olivové šťávy ze severu (byl rozumný a zvolil ubohých čtyřicet tři procent) uvažoval, zda-li by neměl zajít za Brumbálem.

Jakmile si představil ředitelův soucitný pohled, myšlenku hned zavrhnul. Necítil chuť se o tom s kýmkoliv bavit. Navíc je Zmijozel. Poradí si sám.

ωωω

„Měl by sis chvíli odpočinout, Severusi,“ pronesl dalšího večera Brumbál, když za ním profesor lektvarů jako každý večer, kdy ředitel necestoval, přišel do pracovny. Snape byl jako obvykle oděný do černého hábitu a jako obvykle měl zachmuřený výraz.

„Myslíte mezi přátelským hodováním se Smrtijedy nebo dohlížením na toho usopleného spratka, který nevydrží ani den bez Vaší svatosti?“ Snape si odfrknul a se spolknutím dalších sarkastických poznámek mu hruď zaplavilo pohrdání.

Brumbál k němu přistrčil kouřící šálek čaje z výluhu z hromoboltce a profesorův pohled již poněkolikáté ten den zavadil o ředitelův zčernalý úd. Jed se rozšiřoval, Albus musel mít velké bolesti a téměř dokonale maskované sípání Snapeovi potvrzovalo, že jsou poškozené i dýchací cesty.

Pohroužený do svých myšlenek si ani nevšimnul, že již stačil vypít druhý šálek horké tekutiny, kterou mu Brumbál mlčky dolil.

Ředitel složil dlaně do klína. Zkoumavě se na ztrápeného muže na druhé straně stolu zadíval a klidně konstatoval: „Co by tvé nenávisti řekla Lily…“

„Pokud máte takovou péči, Albusi…“ Zeptejte se Smrti. To ona mi ji vzala. „Zajděte si za Potterem a spolu můžete strávit pěkných pár hodin ztěžováním si na moji osobu. Jistě si to náramně užijete. Teď, pokud mne laskavě omluvíte, podřídím se vašemu rozkazu a odeberu se do svých pokojů.“

ωωω

Ledové ostny se mu zarývaly do srdce a připravovaly ho o dech ještě více, než když ho pro zábavu Pána zla škrtívala Nagini.

Příval náhlých emocí mu otupil mozek a paralyzoval tělo. Cítil, jak mu lebkou prostupuje palčivá bolest, jak prochází hemisférami a prozkoumává každý záhyb nervů a zkrvavených vzpomínek. Je možné, že tu stále ještě jsou? Skryl jsem je hluboko, do nejtemnějších koutů, do nejspodnějších míst své vlastní mysli, proč se derou jako masití, vytrvale žadonící červi zpátky na povrch?

Snad to bylo lahví dvanáctiletého lékořicového koňaku nebo těmi dalšími, které tu noc Severus Snape vypil, ale poprvé za dva týdny si před spánkem nevzal bezesný lektvar.

ωωω

Kdy naposledy slyšel její smích? Zvláštní, až omamné napětí se mu rozlévá hrudí.

Rusovlasá dívka s pronikavýma očima ho chytí za dlaň, kterou se tře na prsou.

„Copak, Severusi, máš mě tak rád, až ti z toho puká srdce?“

„Neblázni, Lily,“ ošklivý kluk, který sedí vedle chichotající se dívky v trávě, se zakaboní. „Asi jsem něco špatného snědl. No vážně,“ dodá rychle, když si všimne jejího pozdvihnutého obočí. „Dnes na oběd jsem si dal šarouní vajíčka a víš, že nikdo vlastně neví, jak je správně připravit.“

„Já mám vajíčka ráda jenom na hniličko.“ 

Severus nakrčí svůj velký nos a odfrkne: „Já bych nikdy žádná shnilá vejce nejedl, Lily. Je to až příliš mudlovské.“

„Snape… proradná!“ Lily do něj buší pěstmi a po tvářích jí stékají slzy smíchu. „Ty… neuvěřitelný… ušmudlanče!“

Vrbu mlátičku zvolna zahalí opar kouzelného štěstí. Lehce zatřepe větvemi a na dva smějící se studenty spadá pár narůžovělých květů.

Lily Evansová se s povzdechem položí do měkké trávy a dlaněmi si tiskne bolavé břicho. Černovlasý chlapec dívce za ucho zasune drobný vonící kvítek a lehne si vedle ní, s rukama za hlavou, a pozoruje mohutný strom nad nimi.

„Dnes je řada na tobě,“ zamumlá dívka a zavřená víčka se jí jemně zachvějí.

„To tedy není!“ ohradí se Severus a vyzdvihne se na loktech, aby Lily viděl do pobavené tváře.

„Ber to jako trest.“

„A za co?“ zanaříká. „Stejně to chceš jen proto, že bez mého hlasu nemůžeš žít.“

Rozlepí pravé oko a vyplázne na něj jazyk.

„Ach jo,“ zabručí, zatímco loví hůlku z hábitu. „Jsi hrozná. Nemám tě rád a jednou ti to oplatím.“

„Accio Klátivou cestou až do Záletivých dolů Potácivých Slabočoudů!“ zamumlá s veškerým soustředěním a chytí objemnou knihu, která vylétla z potrhané tašky.

Severus pomalu odříkává slovo od slova. Vychutnává si každý okamžik, který s Lily tráví. Nerad si to přiznává, ale stala se jediným přítelem, kterého kdy měl a který ho nikdy neodsoudil.

Její bříška prstů ho náhle zahřejí na koleni a Severus se přes odříkávání odstavců snaží zaznamenat každou emoci, každý vjem, který v tu chvíli ucítí.

ωωω

Vyčerpaně hleděl do tmavě osvětleného stropu. Třásl se…

Strachem…?

Jak dlouho tam již ležel, nevěděl. Netušil, kolik toho včera vypil, ale ani tuna máslového ležáku by s ním neudělala to, co alkohol schovaný v jeho zásobách.

Poslední minuty, hodiny – snad poslední den? – přemítal, jak to, že se mu najednou zdála… pravda. Musela být sobota, tak tupý jako ti hlupáci, které učí, ještě nebyl.

V nohou cítil brnění, odmítal se ale pohnout.

Nevzpomínal si, že by si vzal bezesný spánek, ale pochyboval, že by se přes ty dávky lihoviny do žaludku vůbec probojoval.

„Vopil ses jak kouzloďas, kamaráde,“ zapištělo cosi Snapeovi u pravého ucha.

Profesor vyskočil na nohy a podrážděný žaludek se mu rozhoupal jako vor v oceánu plném masitých kachňáků. Stejně tak mu v břiše poletoval sem a tam.

Zaostřil na postel a uviděl nevelký obraz ve zlatém rámu.

„Promiňte?“ škytnul, než si stačil rukou zakrýt ústa.

Trůnil v něm rozložitý Zmijozel, který se, na rozdíl od Snapea, nezdál vůbec nevrlý i přes to všechno, co oné noci musel vytrpět.

„No, pan profesor. Chvilku sem se cejtil jak znásilněnej, jen co je pravda. Ukradnuls mě na zmijozelský chodbě, vzadu, jak sou umejvárny. To už’s měl pěkně nachlastáno. Ale řek sem si, že nebudu ječet, ne a ne. Že se k tomu přece nesnížím.“

„Můžete, prosím… pomaleji?“ Snape si mnul spánky a musel se opřít o parapet, aby se udržel na nohou.

„Chlape, no tak. Dyť seš kouzelník, saprlote, vyšmerči klacek!“

Muž zanaříkal, mastné vlasy mu trčely do všech stran a také cítil, že zrovna nevoní. Hůlka, kterou si vždy před spaním vkládal pod polštář, se najednou zdála strašně daleko.

ωωω

„Ještě jednou se vám velmi omlouvám, Rabidiusi,“ odkašlal si Snape a pověsil bývalého zmijozelského archiváře na původní místo.

„Je dobrý vidět, že se mejlí, dyž říkají, jak seš upjatej,“ zakrákal obraz a nelibý tón se rozléhal prázdnou chodbou. „Podle mě todle teda nebylo ani za mák upjatý.“  Snape měl toho žvanila plné zuby, ale potřeboval se ujistit, že se informace o uplynulé noci nedostanou dál.

„A dejte si bacha na toho starýho páprdu, vo kerým si mluvil.“

„Co –“ zarazil se. „Byl byste tak laskav a zopakoval, co jsem říkal?“

„V podstatě toho nebylo ňák moc. Ale stěžoval sis, že ti ani pořádnou rundu nedá a enom tě láduje mdlejma čajama a louhama. No bejt tebou, moc bych mu nevěřil. Seš génius přes lektvary, ale pokaď je to ňákej jó čaroděj, měl bych se na pozoru. Ty tvoje vlchký sny nebudou jen tak, dle mejho s tím má něco společnýho, dědek jeden šmudlovskej,“ hašteřil. „Nevim, hochu, co s tebou kdo má za nekalej oumysl, ale měl bys myslet na to, koho si pouštíš k hábitu.“

Místo zahanbení Snapem projel šok. Albus…? Nasucho polknul.

„Poslyšte, Rabidiusi, musíte mi slíbit naprostou diskrétnost,“ naléhal a v hlavě cítil tupou bolest.

„No problema, sire,“ pokýval vážně archivář a ještě než stačil černý plášť zmizet za rohem, zakrákal za ním: „Měl by sis vodpustit, Snejpe. Jen pak de nalízt mír.“

ωωω

Severus Snape strávil celý den přemýšlením o chování Brumbála od doby, co se mu začaly zdávat nepatřičné sny o dostaveníčcích mezi ním a Lily. Vzpomněl si, že úplně poprvé si vzal bezesný spánek kvůli jeho poslední návštěvě u Voldemorta a jeho poskoků. Před měsícem v mučení zašel tak daleko, že mu madam Pomfreyová musela pomáhat s rovnáním kostí a podáváním léků celý týden, kdy musel být vyřazen z učebního rozpisu.

Tehdy ředitel seděl u jeho postele a on slyšel, jak lékouzelnici přesvědčuje, že to mu udělá lépe než kterýkoli jiný lektvar. V ústech a po těle ucítil příjemné teplo, jako když tenkrát na jaře mlátičku zalévalo slunce. Severus si ten samý večer, kdy se již zmohl na pár slov, vyžádal přesunutí do svých pokojů.

První noc návratu bývala vždy nejhorší. Šrámy na zádech a hýždích od bičování mu většinou působily přímo noční můry, když zapomněl a v posteli se přetočil; nejúčinnějším lékem Severus shledal právě bezesný spánek. 

Brumbál si po této extrémní konfrontaci přál, aby ho profesor pravidelně navštěvoval. Přesvědčování ředitele, že to byla výjimka, vyšlo naprázdno a Snape litoval, že si nedával větší pozor jako obvykle, protože věděl, že tento extrém žádnou výjimkou nebyl.

Šlo mu nakonec o mé zdraví? Nebo jen chtěl, abych začal bláznit? Využil mě? Myslí si snad, že jsem zběhnul?

Člověk, který věděl, že mu věřím, mě zneužil.

Větší část mu ale zabralo vytváření protilátky. Jak vytvořit protilátku, když ani nevíš, čím tě tráví, hlupáku? Matně si vzpomínal, co se učil od starších Smrtijedů, když se přidal na stranu Zla. Právě u Voldemortových loutek získal zkušenosti tak potřebné k Albusově práci s viteály.

 ωωω

Držel zčernalou ruku v dlaních. Byla jako uhel.

„Cítíte to, Albusi?“ otázal se Severus a jemně stisknul nehybný malíček.

Starý muž zakroutil hlavou.

„Ranní dávku zvýšíme o dva miligramy a přidáme tři kapky strupavničky mladé. Večerní snížíme o jeden miligram, budu potřebovat...“ Snape byl přerušen Brumbálovou pozvednutou dlaní.

„Myslím, že nadešel čas, Severusi, abych ti něco vysvětlil. Posaď se.“

ωωω

„Zbláznil jste se?“ vybuchnul Snape. „Toto poškodí celé Bradavice!“

Starý muž unaveně, avšak rozhodně zakroutil hlavou. „Uděláš to.“

„A proč bych se měl nadále chovat jako nějaká strakatá fena a poslouchat člověka,“ drtil mezi zuby Snape, „který se mě snaží poškodit?“

„O čem to mluvíš, chlapče?“ Při tom smířlivém tónu Snape nepatrně znejistěl, ale ten mizerný hrnek před ním zase stál a jemu se při pomyšlení na obsah v něm zvedal žaludek.

Hypnotizoval to tekuté zlo a ani se neodvažoval vzhlédnout.

„Co jste mi to udělal…“ Vstal a postavil se ke stolu zády. Fawkes si na svém místě nervózně poposednul.

„Severusi,“ povzdechnul si Brumbál, „nech si to vysvětlit.“ Takže jsem se nemýlil.

„Jed vám rozežral i to, co za těch několik set let zbylo z vašeho srdce, řediteli.“

„Stále ji miluješ, myslel jsem si to správně,“ ozvalo se za ním a Snape slyšel, jak se Brumbál s námahou zvednul z křesla.

„Co po mně chcete?“ Teď už chrčel a nesnažil se skrývat opovržení.

„Umírám, Severusi. A jed mi nejspíš opravdu do mozku vyvrtal díru. A chlapče, přestože vím, že bys mě zabil nejraději tady a teď –“

„Víte?! Vy přeci VÍTE!“ Rozrušený Fawkes začal zběsile létat po Brumbálově rozlehlé pracovně a vydávat nesnesitelné skřeky. „NEJMOCNĚJŠÍ KOUZELNÍK NIKDY LÉPE NEVĚDĚL!“

Brumbál tiše došel ke skleněné skříni, která pokrývala celou zeď vedle myslánky, odemknul ji a pohledem přejížděl rozsáhlou sbírku ampulí. Křičící Fawkes mezitím vyletěl z přiotevřeného okna a mezi zdmi bradavických hradeb ptačí pláč zvolna dozníval.

Snape se třásl a cítil, jak mu po zádech stéká ledový pot. Věděl, že jeho další křik by vyšel naprázdno, a tak raději mlčel.

Brumbál k němu přisoupil a do dlaně mu vtisknul dvě lahvičky se stříbřitou tekutinou, kterou obsahovaly i stovky dalších skleněných ampulek s jeho vzpomínkami.  

„Nikdy jsem nechtěl ublížit někomu tak laskavému. A trhá mi to srdce, chlapče.“ Snape nedýchal a snažil se nemyslet. „S Harrym dnes v noci zničíme další viteál. Nechci, abys mě hledal, uchovej svůj hněv tady,“ letmo se dotknul jeho hrudi, ale do obličeje se mu nepodíval.

Může mě nenávidět ještě víc? pomyslel si Brumbál, když za ním klaply dveře pracovny.  

ωωω

Severus dopadl do pracovny Albuse Brumbála. Zmateně zaostřil na dvě osoby sedící u známého dřevěnému stolu.

„Jak se máte, Lily?“ zeptal se Brumbál a Snape si až teď uvědomil, že dívkou je skutečně jeho Lily. Dlouhé vlasy měla zapletené do dvou copů a na hábitu šly zahlédnout třpytivé kapky.

„Děkuji, mám se dobře.“ Nemohla tu být dlouho, z okna viděl padat sníh. Ředitel ji zavolal, když byla na dvoře, byly to vločky, které se jí na černé látce rozpouštěly.  

Ředitel tiše pronesl sušící inkantaci a mile se na svého hosta usmál. „Mohu nabídnout džus nebo něco na zahřátí?“

Severus odhadoval, že jde o Brumbálovu vzpomínku z roku 1975. Pamatoval si, že když s Lily následujícího jara chodíval k Vrbě mlátičce, jednou se zmínila o podivné návštěvě u ředitele. Když za ní osobně přišel do knihovny, myslela si, že jde o něco vážného, ale potom se jí asi deset minut ptal na běžné věci, následně jí popřál hezký zbytek dne a vyprovodil ji ze dveří.

Nejspíš potřeboval jen vědět, k jaké látce jsme došli s profesorem Křiklanem, který musel narychlo odcestovat, aby mohl informovat zastupujícího lektvaristu, odůvodnila svou návštěvu, a tak o tom více nemluvili.

„Stačí džus,“ řekla a s poděkováním se napila.

„A jak se vám tu líbí?“ zeptal se po chvíli Brumbál a upřel na dívku zkoumavý pohled.

„Neměl byste to tolik přehánět s citrónem, pane řediteli. Je cítit všude kolem a ve velkých dávkách z něj bývá na zvracení.“ Ředitel pouze přikývl, ale Snape byl překvapen její upřímností. „Máte tu také dost šero a obrazy musí trpět, protože opomíjíte jejich zaprášené rámy. A sladké bonbóny neprospívají vašim zubům.“   

„Děkuji, slečno Evansová. Rád bych se vás zeptal… Všimnul jsem si, že trávíte hodně času s panem Snapem.“ Přikývla. „Jaký k němu máte vztah?“

Rozmýšlela tak dlouho, až Brumbál musel zakašlat.

„Každou středu, když je teplo, chodíme se Severusem k Vrbě mlátičce. Nikdo nás tam neruší a já nechci, aby byl Severus nervózní z lidí kolem. Je nevrlý, když nemůže být sám sebou.“

„Vážně?“ ředitel pokýval hlavou a posunkem ruky ji vybídnul, ať pokračuje.

Snape došel až k místu, kde Lily seděla, a sledoval výraz jejího obličeje. Byla tak mladá, plná štěstí… Ale tvář měla ztuhlou a v očích se zračila neúčast.

„Nevím, jestli je to možné, ale… James – James Potter – se mi často směje, že se Severusem trávím čas. Ale já si mezi nimi nechci vybírat, víte. James je pěkný a pozorný, ale často ho vidím, jak se Siriusem kují různé plány, které nejsou správné.

Ale Severus… Nemá moc kamarádů, dokonce si myslím, že má pocit, že se s ním přátelím jenom ze soucitu,“ nepatrně jí zakolísal hlas. „Je mi líto, jak je nedůvěřivý a zamlklý, kdyby si pustil lidi k tělu blíž, zjistili by, jak je úžasný. Má žluté zuby, ale člověk nemůže za to, jak se narodí. Sirius Black se mi taky posmívá, že mám zrzavé vlasy.

A když jsme spolu, jeho smích je upřímný a čistý, Severus nikdy nepředstírá city, víte, pane řediteli? Když se na mě usměje, vím, že je šťastný. Ale měl by být šťastnějším. Potká ho tolik bolesti, každého to čeká, a jak více bude nešťastný, když už teď se vzdává radosti?“

„A co nevíte, jestli je možné, Lily?“ Napila se svého džusu a nejistě zašeptala v odpověď:

„Jestli… Když vytáhne svou knihu a čte mi z ní…  Jednou jsme seděli pod vrbou a Severus začal číst… a já cítila… Četl a já jsem se zamilovala tak, jak člověk usíná. Pomalu a pak najednou docela…“

ωωω

Studem zčervenalá tvář se po vyslovení posledních slov náhle rozplynula. Teď stál s Brumbálem v pracovně sám. Ředitel se zády opíral o stěnu, odumřelými prsty si mnul bradu a Armando Dippet, bývalý bradavický ředitel, v obraze nesouhlasně bručel.

„Použít veritasérum na studentce? Patnáctileté? To nebyl dobrý tah, Albusi.“

„Bylo to před dvaceti třemi lety, příteli. Sedmdesátý pátý! Tehdy jsem nebyl moudrý jako dnes.“

„Podle toho, co mi tady vykládáš, jsi od té doby moc nepokročil!“ rozčiloval se vysoký bradatý muž s rukama v bok. „Ta baba Holoubková o mně může psát, jestli jsem inteligent nebo idiot, ale ona je sama tak nedovařená, že to na mém postavení stejně nic nezmění. Ale ty, příteli, ty jsi šlápnul vedle.“

Severus cítil, jak se mu celé tělo roztřáslo. Oči ho pálily a on věděl, že kdyby dal průchod emocím, těžko by je zastavil. Tenkrát, když se ho Lily před Potterem zastala, ji nazval… Kdyby to neudělal, mohli by… Zakroutil hlavou a zkusil v sobě najít poslední zbytky soustředění.

„Toto je kruté i pro Zmijozela. I pro někoho takového, jako je Severus Snape, Albusi,“ káral ho Dippet. „Ty sny – co pro něj musely znamenat? – bych nepřál ani nepříteli…“

„Už jsem to udělal, neviděl jsem jinou možnost. Nemůžu to změnit.“ Brumbál zoufale rozhodil rukama. „Dnes večer přijde. Kdybych mu nezavdal příčinu, nikdy by mě dobrovolně nezabil! Nikdy by mě nezavraždil. Dnes mu to musím říct.“

„A to si vážně myslíš? Po tom všem, cos mu udělal, cos ho donutil dělat zvěda a účastnit se mučení nevinných kouzelníků jen proto, aby u Voldemorta nevzbudil podezření? Vždyť kvůli tobě nemohl ani učit Obranu proti černé magii, a sám dobře víš, že to bylo jediné, co po Lily miloval. A to nemluvím ani o tom, když jsi ho pověřil hlídat mladého Poterra.“

„Sám se nabídnul,“ hlesl ředitel a zoufalost v jeho hlase gradovala.

„A ty jsi byl tolik sobecký, že jsi to přijal.“

„Co mi… Můžeš mi poradit, Armando?“

„Leda aby ses vykoupal ve vlastní šťávě,“ prskal.

„Ale pokud mě Severus nezabije, bude na tom mnohem hůř! Musí se dozvědět, že i tímto může kouzelnický svět porazit Pána zla!“

„Máš tu myslánku, Albusi! Dej mu vzpomínky a jdi někam, kde tě nenajde. Až se to dozví, budeš muset být hodně daleko, aby tě nezabil hned a beze svědků.“

ωωω

Seděl ve svém křesle a snažil se pravidelně dýchat.

Věřil Albusovi tolik jako důvěřoval Lily?

Nikdy nikomu tolik nevěřil. Proto neměl právo ničit ty jediné přátelské vzpomínky, které měl právě s Brumbálem. Naopak, uvažoval, kolik síly ředitele jeho činy musely stát, přestože Severusi nikdy netvrdil, že neudělá nic, co by mu mohlo ublížit.

Severus Snape toto jednou přísahal. A porušil to ve chvíli, kdy to nečekal ani on sám. Ublížil, pošlapal nejcennější pouto, které kdy k někomu měl.

Proto, i kdyby to měla být poslední věc, splní přání Albuse Brumbála a zabije ho.

Z přemýšlení ho vytrhnul zadýchaný hlas, který se ozýval z krbu. Letaxovou síť měl vždy blokovanou, víc než slova ale nebylo třeba. Potter zněl neobvykle vyděšeně.

„Profesore… astronomická věž… Smrtijedi, rychle, chtějí zabít profesora Brumbála!“

Vstal a naposledy se zhluboka nadechnul. Do svých pokojů se už nejspíš nikdy nevrátí. 

 ωωω

Autor: SaDiablo (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední pravda Albuse Brumbála: