OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jasnovidec

23.07.2012 (07:00) • hanies • Povídky • komentováno 5× • zobrazeno 764×

Když žijete od svých pěti let jen se strýčkem v malém bytě o třech malých místnostech, tak vás to na celý život tak nějak poznamená. Já vyrostla na vesnici. Už v šesti letech jsem prakticky vládla celé domácnosti. Bohužel jen po té technické stránce. Uklízet, prát a ani vařit mne nikdo nenaučil. Tyto činnosti u nás dělávala jedna strejdova známá, tuším, že paní Nováková se jmenovala. Vždycky jen zazvonila, pozdravila a na kredenc postavila rezavý ešus s obědem. Zametla, vyprala, umyla zem a utřela prach. Potom si stoupla ke dveřím pracovny, kde strejda vždycky sedával a četl si.

„Děkuji ti, Maruško, jsi zlatá, až se ti někdy porouchá třeba televize, tak se za tebou s Luckou určitě stavíme," řekl strejda a pustil se dál do své činnosti. Paní Nováková mne pohladila po vlasech a pokaždé řekla: „Až bude víc času, naučím tě jak se starat o domácnost.“ Víc času se už ale nikdy nenašlo. Já jsem byla výborná v jiné práci. Uměla jsem sestavit budku pro ptáčky anebo opravit staré rádio. Za celý život se strýčkem jsem nevzala do ruky vařečku. Říkával mi, že ‚žena co uklízí a pere je na každém rohu, ale žena, co postaví kůlnu, nebo opraví střechu, těch už je málo a ty budeš jedna z nich‘. Nejspíš měl vlohy pro vychovávání syna. V patnácti letech jsem šla studovat do jiného města a se strýčkem jsem ztratila veškerý kontakt. Měla jsem spoustu učení a domů jsem se vrátila až teď.

Jedno ti ale tady a teď slíbím, strýčku. Já budu výborná v obojím. Děkuji ti za všechno, co jsi mne za těch patnáct let naučil. Utřela jsem si ubrečené oči a naposledy jsem se zadívala za strýčkem. V tom mi dal někdo ruku na rameno. Byla to paní Nováková, jen vypadala o několik let starší. Byla menší a vrásek jí strašně nabylo. Nic zajímavého mi nesdělila, jen že když budu potřebovat, že mi s čímkoliv pomůže. Nepotřebovala jsem pomoct naprosto s ničím. Zůstala jsem tu úplně sama, ale já se s tím nějak vypořádám.

Byla jsem přesvědčená, že to zvládnu. Ještě toho týdne jsem uklidila a opravila celý byt, dokonce jsem stíhala ještě pracovat. Když jsem uklízela strýčkovu pracovnu, narazila jsem na něco opravdu podivného. V jeho stole byl deníček a na něm bylo napsáno: „Lucii“. Bála jsem se to otevřít, protože jsem tušila, že se třeba můžu dozvědět něco, co bych nejraději neslyšela, ale co myslíte, že jsem udělala, samozřejmě, že jsem se podívala, i když jsem měla docela strach z toho, co se dočtu. 

Prvních pár stránek bylo o mém dětství. Vypsal všechny zajímavé zážitky, které jsme spolu zažili. Docela jsem se zasmála. Po smíchu však následoval naprostý šok, na patnácté straně psal, že mu není dobře a že cítí, že už tu zítra nemusí být. Psal, že mu chybím a že ho mrzí, že mě poslal studovat tak daleko. Psal, že pokud tu už nebude, až se vrátím, že mi tu nechal ještě něco, překvapení jen a jen pro mne.

Na chvíli jsem ztratila dech a musela jsem si dojít pro skleničku s whisky. Překvapení jen a jen pro mne. To zní naprosto libově, říkala jsem si. Jen aby to bylo příjemné překvapení. Pane bože! Vykřikla jsem.

„Milovaná Lucie, vím, že jsem ti to nikdy neřekl, ale celý můj život jsem byl majitel jednoho sklípku v Hoštěradech, je tam všechno, co budeš potřebovat. Máš tam nářadí, skleničky, stoly, židle… Všechno je docela nové, a i kdyby se něco během té dlouhé doby rozbilo, ty si s tím přeci poradíš. Chci, aby sis tam otevřela bar. Vím, že ti to půjde od ruky. Možná si teď říkáš, že je to blbost, jak budeš stíhat ještě pracovat, a jestli tě to vůbec bude bavit. Žádné otázky si nepokládej a prostě to udělej. Je to moje poslední přání. Strýček Richard.“ Chvíli jsem nad tím přemýšlela, dopila jsem whisky a řekla jsem si, že do toho půjdu. Ať to stojí, co to stojí!

Vzala jsem si v práci volno a nejprve jsem začala s předěláváním starého sklípku na něco, co by mohlo vypadat jako bar. Sama jsem zbourala nepotřebné zdi a celou místnost jsem vymalovala. Opravila jsem podlahu a nábytek. Barový pult byl jako nový, nepotřeboval žádné úpravy, jen jsem z něj utřela prach. Při tom jsem si vzpomněla, že poprvé za svůj život utírám prach a že mi to docela jde. Také schody potřebovaly trošku předělat. Všechen svůj volný čas jsem věnovala onu místu. Pořád jsem sice nechápala do čeho se to vlastně pouštím a co z toho bude, ale věděla jsem, pro koho to dělám a můj strýček měl určitě nějaký důvod. Zabralo mi to tak měsíc a bar vypadal jako bar, jen o tom ještě nikdo nevěděl. Pustila jsem to na chvíli z hlavy a jela domů se pořádně vyspat.

„Trrr,Trrr,“ zazvonil mi mobil.

„Prosím, Lucie Horáková, u telefonu.“

„Dobrý den Lucie, musím Vám velice nerad oznámit, že jsme nebyli v poslední době s vaší prací spokojeni tak jako dříve a navíc jsme našli někoho schopnějšího, je nám to velice líto, zítra si můžete přijít pro poslední peníze, které vám naše firma poskytne.“ No tak to je opravdu vrchol, nejen, že mě vyhodili z práce, kterou jsem vykonávala naprosto poctivě, ale ještě lžou. Ten nový asistent byl totiž ředitelův příbuzný, on nikdy nebyl s mojí prací nespokojen. Já dělala vždy svojí práci důkladně, ale holt známí mají přednost. Ještě, že mám nějaké plány s tím mým barem, jinak nevím, kde bych sehnala novou práci. Budu doufat, že mi to bude vynášet a hlavně, že mě to bude bavit, je to přece jenom práce mimo můj obor.

Do dalšího měsíce jsem dostala povolení otevřít si svůj bar, ale ještě jsem neměla žádné zaměstnance. Na to mi dal ale strýček taky odpověď. Dál v jeho deníku bylo uvedeno číslo, na které mám prý zavolat, až bude bar připraven k otevíračce. Dovolala jsem se k nějaké paní Březinové, prý očekávala, že jí budu volat. Má pět dětí, které jsou bez práce. Nu což, plnoletí byli všichni, tak nebyl problém a mě to naprosto vyhovovalo.

Měla jsem před prvním otevření Baru „Lussy“. Místo to bylo dobré, snad až hodně dobré, bylo u silnice, takže se tu můžou zastavit lidé, co projíždí zrovna kolem.

„Lucie, všechno je připravené, myslím, že můžeme otevřít,“ řekl David, náš barman. Jako první chodili lidé, co bydleli poblíž vesnice a chtěli si to tu samozřejmě omrknout. Dala jsem se do řeči s jedním pánem a ten mi řekl, že je moc rád, že se to tu po několika letech opět otevřelo. Takže strýček předtím než si mě vzal do péče, musel určitě pracovat tady.

Bylo to naprosto neuvěřitelné, práce šla jako od ruky a nesmírně nám to vynášelo a co je hlavní, strašně mě to bavilo, snad stokrát víc než má předchozí práce za stolem s miliony papírů.

Za necelý půl rok, jsem  se zamilovala a vzala si Erika. Seznámili jsme se spolu přímo v Lussy. Erik je kuchař, takže jsme náš bar rozšířili o jídelní lístek. Navíc čekám s Erikem přírůstek do rodiny. Konečně to můžu říct, jsem šťastná! Děkuji ti strýčku.

Strýček, no jistě, já přece tenkrát nepřečetla ten deník až dokonce. Hledala jsem v krabicích, které jsem si vezla ze starého domu k Erikovi. Musel zůstat ve strýčkově bytě. Jeho byt máme v plánu vyklidit a pronajímat. Co nejrychleji jsem se dopravila na místo. Naštěstí deníček ležel tam, kde jsem ho zanechala. Pohodlně jsem si sedla a otočila jsem na další stránku.

„Lucinko, bar ti bude vynášet, mám vlastní zkušenosti, to mi věř, a určitě ti do života přinese víc, než budeš očekávat. Pozdravuj Erika, je to výborný chlapec! A taky Terezku, je mi líto, že ji nenaučím dělat ptačí budky, ale mým posláním bylo naučit to tebe, jsi výborná a mám z tebe radost, tvůj strýc Richard.“… Jak to mohl vědět? Jak mohl v tu dobu vědět, že si vezmu Erika?!

Musela jsem zhluboka dýchat, abych se uklidnila. Nechápala jsem to. A kdo to je proboha ta Terezka? Já budu mít přece syna. Tak mi to řekli doktoři. S naprosto nechápajícím výrazem a s deníkem v ruce jsem se chystala odjet domů, ale cestou jsem potkala paní Novákovou.

„Jsem ráda, že tě vidím, Lucinko, slyšela jsem o tom tvém baru.“

„A kdy jste o něm slyšela, paní Nováková?“

„Už před několika lety mi to tvůj strýček vyprávěl, vyprávěl mi spoustu věcí, vyprávěl mi, že tě jednou potkám na chodbě s jakýmsi deníčkem v ruce.“

„Myslím, že je mi to jasné, děkuju, paní Nováková, mějte se." Ano, je to tak, můj strýček byl jasnovidec, nebo měl nějaké schopnosti vidět do budoucnosti, to mi však vysvětluje spoustu věcí, třeba když jsem byla malá a chtěla jsem po něm, aby mě naučil vařit. Nikdy mě to neučil, protože věděl, že si jednou vezmu kuchaře, který mě to naučí, věděl, že budu spíše potřebovat kulinářské schopnosti, věděl, že nemusím jít paní Novákové pro poštu, protože viděl, že jí dneska nic nepřišlo. Vysvětlilo mi to spoustu událostí z dětství. To ale také musel vědět, že když mě pošle na onu školu, že už se neuvidíme. Anebo ne? Otázek bych teď měla spoustu, ale radši to nechám být. Dojela jsem domů a posadila se vedle mého úžasného manžela.

„Volali mi dneska z nemocnice, udělali prý chybu a moc se omlouvají za špatné informace, bude to holčička,“ řekl vesele Erik. Rozbušilo se mi srdce.

„Víš co, když to teda bude holčička, vyber pro ni jméno Ty.“

Erik se zapřemýšlel a nakonec řekl: „Tak co třeba Terezka, to se mi vždycky strašně líbilo.“

Autor: hanies, v rubrice: Povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Jasnovidec: