OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Death potion 18. kapitola

19.02.2015 (14:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 958×

Kapitola 18

Bezoár 

Co to je?

Je to měkké, ležím na něčem pohodlném a teplém. Snad nejsem v baziliškově žaludku? vyděsí se dívka tou nepříjemnou vidinou a stále odmítá otevřít oči z toho, co by uviděla.

Pravdou je, že jí to jaksi vyhovovalo. Bylo to příjemné, žádná tvrdá studená zem, žádný strach, jen nejistota.

Pokud leží na dně nějaké propasti, pak je to kupodivu příjemné.

Teď vedle sebe zaslechla nějaké šoupání, pak se to vzdálilo a zase přiblížilo.

Někdo si k ní přisedl a to, na čem ležela, se lehce zhouplo vahou toho druhého.

Musí se podívat, jestli se dostala do nebe.

To nutkání se zdálo naléhavější, než sama slabost.

Otevřela oči jen, aby zjistila, že leží v posteli!

Snape se právě zvedal ze svého místa na kraji lůžka vedle ní, nevšiml si, že otevřela oči, zarytě hleděl kamsi před sebe.

Málem by vypískla štěstím, že ho znovu vidí živého, dokonce by ho i objala, ale zmohla se jen na to, že její ležící ruka chytila kus mužova potrhaného hábitu v prstech.

Ohlédl se.

Jenže čarodějku jeho výraz naprosto zmrazil na místě a všechna radost se dívce vytratila z tváře.

Proč, proč se na ni díval tak naštvaně, odměřeně a ke všemu vyčítavě?

Pohledem sklouzla po učitelově zuboženém oblečení, oddechla si, nikde není vážně zraněný, ale i přesto si stále zachovával patřičný odstup.

Nepromluvil.

Když pohlédl, kam dívčin smaragdový pohled směřuje, uvědomil si, jak vypadá, a rozhodl se svou chybu napravit.

Nezadržela ho.

Jemná špinavá látka dívce vyklouzla z ochablých prstů, zatímco se začal vzdalovat.

„Prosím, nechoď…“ zašeptala, protože se strašně bála tu zůstat o samotě.

Ne, nehrozilo už žádné nebezpečí, ale přesto…

Tohle je jeho ložnice! Jeho pokoj! Proč ji, proboha, neodnesl na ošetřovnu?

No, pokud si chce umazat postel jejím vlhkým pláštěm, je to jeho věc. Co je jí vlastně do toho.

Snape neřekl ani slovo a to mlčení čarodějce dělalo velké starosti. Bez odpovědi odešel a zmizel v jiné místnůstce v pokoji, zavírajíce za sebou dveře.

Lily slyšela téct vodu.

Také by se ráda umyla, ale v tomhle stavu by to bylo zcela nemožné, a navíc, pokud by ji chtěl umýt on, tak raději zůstane špinavá, umanula si.

Když tu nebyl, mohla se lépe podívat po místnosti. Nábytek byl vyroben z masivního tmavého dřeva, a jak si domyslela, ložní prádlo i závěsy kolem postele byly černé jako na pohřbu, obrátila oči v sloup, skvělé posmrtné lože. Naproti tomu byl koberec zelený se stříbrným vyšíváním. Moc toho o jeho vkusu ani osobnosti nevypovídalo, jen že je to Zmijozel ve všech směrech a přesto pro ni byl ochoten dát všanc svůj život. Usmála se nad tím.

Jen kdyby věděl, jak vysoko v čarodějčiných očích stoupl na pomyslném stupni vítězů.

Její mysl se zatoulala až k němu, za víčky viděla, jak ze sebe v koupelně strhává cáry svého učitelského úboru a jak vstupuje pod sprchu. Ty příjemné horké kapky vody mu stékají po těle až na místa, ke kterým se předtím tiskla.

Ano, předtím na stole, ta potupná, avšak vzrušující situace, ležel mezi jejími stehny.

Prudce otevřela oči a vynadala si.

U Nebelvíra, několikrát jí zachrání život a ona na něho bude myslet jako na vábivý steak? Jako na voňavý koláč, který by snědla? Jak neslušné myšlenky máš, Lily.

Tak hloupé. Je to nebezpečný Smrtijed, vrah sloužící na té druhé straně barikády. Proč ji tedy něco nutí mu věřit? Změnilo se mezi nimi něco?

Ano, tahle událost, uvědomila si.

Lehce si skousla spodní ret a pokusila se pohnout, šlo to ztuha, a tak toho nechala. Bude tu muset zůstat.

Zvuk dopadající vody ustal a za pár minut se objevil sám Snape, na sobě nové identické šatstvo jako to předtím, jen ty jeho delší mokré vlasy měl výjimečně sčesané dozadu. Nejspíše si pročísl rukou vlasy a pro tuto chvíli mu to bylo jedno.

Pozorně jej sledovala, spíše od něho nemohla odtrhnout oči. Líbilo se jí to.

Aniž by se na ni podíval, zmizel ve svém kabinetu, aby se za chviličku vrátil s nějakou nejmenovanou lahvičkou v ruce.

Lily byla nervózní.

Proč, proboha, stále nic neříká? To dívku zneklidňovalo, ten neurčitý všední výraz o ničem nevypovídal, co si asi myslí? Jak má tu masku lhostejnosti strhnout?

Určitě je na mě naštvaný a dost možná je to ještě slabé slovo. Nehty si obavami zaryla do dlaně.

Severus se přiblížil k ní jako stín, každý jeho pohyb vypovídal o síle a rozhodnosti.

„Co je to?“ nedokáže dívka nadále mlčet a tak prolomila bariéru mučivého ticha.

„Něco, co vás postaví na nohy, slečno Evansová, pokud máte obavy, tak to žádný jed není,“ odpověděl Snape kousavě a konečně se na dívku podíval z výšky.

Před tím pohledem by se nejraději zahrabala pod zem, tak palčivý byl. Nemohla pochopit, jak to dělá, že se na ni dívá jako na nějaké provinilé dítě.

Nenáviděla to, a také nenáviděla, jak jí říkal, tak odměřeně a chladně s lehkým náznakem jízlivosti, jak protahoval jednotlivé hlásky jejího příjmení.

Lily se lehce zamračila a snažila se vzchopit alespoň na lokty, aby mohla z lahvičky trochu upít.

Nešlo to.

Po dvou pokusech mu došla trpělivost a pomohl čarodějce si sednout.

Jak se sklonil a obtočil nebožačce svou paži kolem těla za zády, do nosu se jí dostala omamná vůně jeho kolínské okořeněné mýdlem.

Zavřela oči, chtěla si ten pocit vychutnat co nejdéle.

„Vidím, že neztrácíte čas,“ náhle podotkl s výsměšným úsměvem.

Lily otevřela oči a zjistila, že se ji ruka zatoulala až k němu a stiskla mu hábit na hrudi, jako by si ho chtěla k sobě přitáhnout ještě blíž.

Okamžitě Snapa pustila a zčervenala jako jahoda.

„Čas je to jediné, co člověk většinou nemá, kdybych chtěla nějaký navíc, půjčila bych si od ministerstva obraceč času,“ vydolovala ze sebe první blbost, jakou vymyslela.

Sklopila pohled na svou nestydatou ruku a on se k ní ještě lehce sklonil a přiložil Lily lahvičku ke rtům, zatímco pronášel: „Kdybych vás tam dolů nesledoval, tak by vám obraceč času těžko pomohl. Navíc neznám nikoho tak hloupého, aby šel vstříc vlastní smrti tak bláhově, máte odvahu, nebo v opačném případě jste ta nejbláhovější ženská, jakou jsem kdy potkal,“ zavrčel a škodolibě naklonil lektvar více vzhůru, aby čarodějce vklouzl bez připomínek do krku.

Jeho narážku Lily přešla bez reptání, kritiku si zasloužila víc než co jiného, navíc s lahvičkou u rtů by jí stejně nebylo rozumět.

Sotva těžce polkla několik loků, když se s nechutí odvrátila.

„Fuj, výluh z třasavce?“ vyplivla to slovo s veškerou nechutí. Ta hořká pachuť dívce propalovala jazyk stejně spolehlivě jako jícen.

„Čekala jste snad sladkou lžičku medu, slečno Evansová? Tohle je nejúčinnější lektvar, co mám, tak moc nereptejte,“ ušklíbnul se Severus nepatřičně a dál dívce čas, aby si na tu nepříjemnou chuť zvykla.

„Ty…“ zavrčela Lily popuzeně, ale znovu jí ke rtům přitiskl chladné sklo a donutil pít tu modrou tekutinu až do dna.

„Neslyším vás, asi budete muset mluvit hlasitěji,“ umlčí Severus posměšně svého vězně a vycítil z Lilyiny strany lehký odpor. Jednoduše tedy více sevřel svou ruku kolem jejího pasu a po chvilce to čarodějka vzdala, stejně by se nevymanila. „Ke své spokojenosti vám musím naordinovat tento lektvar nepřetržitě po celé tři dny, pít ho budete dvakrát denně. Radím vám si na něho zvyknout, protože na to budu osobně dohlížet,“ potvrdil dívčiny nevyřčené obavy a jen ho zuřivě probodla svýma očima.

Neuvěřitelné, i přesto, jak ji dokáže v momentě rozčílit a zahubit všechny příjemné pocity, k němu začíná cítit náklonnost. Ten lektvar po několika locích skutečně působí, slabé mravenčení v prstech i malé chvění kolem břicha.

Ne, to sakra není lektvarem!

Lily zrudla ještě víc a musela vynaložit mnohem více sebekontroly, nesmí začít bláznit!

Severusova blízkost čarodějku doslova vyvedla z rovnováhy, pocítila tak naléhavou touhu vystřelující do každého kousíčku toho zmateného ženského těla, až se sama za sebe zastyděla.

Vážně se chce na něho vrhnout? Zvažuje to. Bože, Nebelvíre, pomoz mi.

Lily úplně cítila, jak je z toho napjatá, to ne, on se na ni zvědavě dívá, nesmím se nijak prozradit. Nesmím na sobě dát nic znát.

„Je vám dobře? Slečno Evansová, vypadáte…“ Severus odtáhne ruku s prázdnou lahvičkou a rozhodně by neočekával, co se stane s tou vyrovnanou stydlivou učitelkou přímo před ním.

Sakra, už to nemohla poslouchat! Takhle jí říkat nebude.

Poslední kapka do pomyslného pohárku trpělivosti přetekla.

Lily sebrala všechnu svou sílu a chytila profesora za hábit pod krkem, jedním jediným pohybem ho donutila se předklonit a tím přitisknout jeho rty na své.

Musela ztratit rozum! Určitě.

Ona ho vážně políbila, ne, pořád ho líbá, a je to naprosto fantastické a uvolňující.

Vůně mýdla se dívce dostala do nosu, zatímco prozkoumávala ty přísné rty zapovězeného, děsivého profesora lektvarů.

Skutečně se ho dotýká, drží ho u sebe, aby se neodtáhl, protože nechce, aby to skončilo. Chce ho líbat, ochutnávat stále víc, chce, aby cítil tu žádostivost z jejího těla.

Je tak hříšné myslet, že po něm zatoužila teď a tady, ale nešlo tomu odolat.

V tom jednom jediném polibku řekla tolik nevyřčených slov, děkovala mu, proklínala a zároveň ho spalovala vlastní touhou.

Kdyby toho nyní využil, souhlasně by přikývla, mohla za to ta její zmatená mysl, zrádné pocity nebo jeho přítomnost?

Zprvu se zdál zaskočen tím lehkomyslným počinem, ale je hloupý ten, kdo nebere, a Snape nebyl někdo, kdo by odmítl takové lákavé pozvání.

Měl na ni vztek, nedával ho znát, přesto tu stále bublal jako přeplněný kotlík. Uvnitř doslova soptil, a teď tohle.

Dal jí vůbec vypít ten správný lektvar??

Nespletl si ho s něčím jiným?

Ne, věděl, kam sáhnout, a zásadně dával každý dryják, lektvar či přísadu puritánsky na své místo, na rozdíl od profesora Křiklana.

Přesto její reakce…

Mohl vstát, odstrčit, odsoudit ji, vynadat, ale místo toho se nechal ovládnout.

Cítil skořici ze rtů slečny Evansové, tak voňavé, sladké jako sluneční paprsky, šlehačka, med.

Nevzmohl se na odpor.

Snape si vychutnával tu smrtící blízkost a radost, ano, radost, ona ho líbala, ona, jeho Lily. Ve svých snech ho mučila, trýznila, a teď se to stalo skutečností.

Tentokrát to nebyla žádná rychlá pusa, nýbrž nutkavost, s jakou chutí se k němu přitiskla, byla překvapující.

Zachvátil ho plamen, spalující celé jeho mužské tělo a hrozící, že ho spálí na popel jako Voldemorta v Tajemné komnatě, pokud něco neudělá.

Severus Lily nechal, ať ukojí svůj hlad, až pak jí předvedl, jak velký hlad má on.

Z náhlé nečinnosti, kdy nechal své rty jen tak oždibovat a ochutnávat, se k ní přitiskl, až jeho ruka za dívčinými zády zmizela a ona si lehla zpátky na postel, stahujíc ho s sebou za hábit.

Nyní se k ní vášnivě přisál, předvedl jí, o co má zájem, a nabídl ženě svůj hříšný polibek, který ochotně přijala.

Nenechal Lily nadechnout a tiskl ji majetnicky do peřin, zatímco prohloubil jejich slast a vklouzl do profesorčiných úst, aby ochutnal i kousek odtamtud.

Stále se jej držela jako tonoucí ve vodě jediné záchrany. Přesto věděla, že je ztracena. Nacházel se všude kolem, matrace se lehce prohnula, jak si na ni klekl, aby jí byl blíže.

Nešlo přestat, prostě to nešlo, to příjemné horko, to mravenčení v podbřišku se dožadovalo důraznějšího dotýkání.

Lily lapala po dechu a ten se mísil s jeho. Špičkou svého jazýčku vyhledala ten druhý a nepatrně se o něho otřela. Bral to jako souhlas.

Souhlas ke všemu.

„Severusi…“ zasténala rudovláska, když se jen na pár vteřin odtrhl od své práce a přesunul se k tepající žilce, na tom sladkém labutím krčku.

Snape si všiml, jak přivírá slastně oči, třepotá řasami, otevírá napuchlé rty, aby z nich unikaly povzbuzující výdechy naplňující jeho pohár rozkoše.

Tak spalující pohled, který mu v rozkroku dělal hotové peklo, teď přesunul zpátky k její červené tváři.

Žádostivě ji zuby lehce kousl do krku tam, kde čarodějku kousl i upír ze zapovězeného lesa, cítil, jak se zachvěla.

„Už jednou jsem ti řekl, že mě nemáš pokoušet,“ zašeptal nebožačce do ucha náhle nevyrovnaným, avšak rozhodným hlasem jako ocel.

Přerývavě se nadechla, stále se ho křečovitě držela, nechal ji při tom.

„Já tě nepokouším, ty pokoušíš mě. Navíc, dráždit se dá jen divoké zvíře.“

Lily spíše cítila, než viděla, jak se oproti jejímu krku usmál.

Dotýkal se jí jen minimálně. Stále si zachovával zdravý rozum, jenže na jak dlouho, než jej ovládne chtíč?

Smrtijed se lehce nadzvedl, aby se provokatérce podíval přímo tváří v tvář a mohl tak zkoumat každý sebemenší detail té záhadné ženy pod sebou. Vpíjel se do tváří, pohledem obletěl jemně vykrojená ústa a špičatý nos posazený lehce nahoru, zavřená víčka a tenké obočí, čelo a pak ty husté rezavé kadeře přecházející od světle červené do rudé jako východ slunce.

Pozdě si měl uvědomit, že tomuhle démonu propadl.

Políbil jí bradu, pod ní krk a malou prohlubeň mezi klíčními kostmi, až jeho putování zakončil na dekoltu.

Nebránila se a on pojal podezření, že se jí to líbí. Dokonce to, jak si kouše ret, je nanejvýše provokativní, což se projevuje převážně v jeho kalhotách, kde se jistý důležitý orgán hlásí o slovo.

Málem nestihl potlačit vítězoslavný smích deroucí se mu hrdlem, místo toho zasyčel: „Tak divoké zvíře,“ odmlčel se a prudce Lily stáhl šaty z ramen, až zalapala po dechu.

„Tak ti asi předvedu, jak se takové zvíře chová,“ zamručel a jen chvíli se kochal pohledem na čarodějčina odhalená ňadra, než je stiskl ve svých spárech.

Lily nemohla myslet, chtěla vnímat jen ty doteky po celém těle, pak těmi svými chladnými prsty přikryl obě její prsa naráz.

Severusovy chladné dlaně vykonaly své. Lilyiny něžné bradavky ihned ztuhly a doslova se muži vtiskly do rukou jako ostré hroty.

Ten vzrušující mráz jí přejel po páteři a ukončil svou cestu v jejím klíně, kde začalo být podezřelé horko a vlhko.

Možná čekala, že je to všechno, že se dál za tu pomyslnou hranici neodváží vejít, ale znovu ji překvapila jeho drzost, když cítila, jak tu jednu ztuhlou malinu vzal do úst, až se prohnula rozkoší v zádech.

„Severusi, Severusi…“ šeptala, ale on nepřestal, sál a škádlil ji takovým způsobem, až ženě klouby téměř zbělaly, jak se ho stále urputně držela za učitelský hábit.

Rychle dýchala, nemohla to zastavit, byla to jako sladká lavina.

Lnula k němu a on k ní, neschopen se odtrhnout, to si myslela.

Když tu náhle… Byl pryč.

Místo jeho těla ucítila nehmotný vzduch samoty.

„S…Severusi…?“ vydechla čarodějka nesouhlasně a konečně otevřela oči.

Snape tam stál dva metry od postele s rukama založenýma na hrudi.

Panovačné nadřazené gesto, to nesnášela.

Zastyděla se a jen těžko se myslí vracela zpátky z říše pohádek.

Pozoroval ji jako dravec, nespouštěl z dívky pohled, přejížděl od červených tváří, obnažených prsou, až po nestoudně vykasané šaty nad kolena.

„Severusi… já,“ začala, ale najednou si nebyla jistá vůbec ničím, natož co má říci.

„Ano?“ zeptal se zcela vážně, z toho tónu čarodějce naskočila husí kůže.

Jak mohl přestat? Chce ji donutit k odpovědi? Chce slyšet, že po něm touží? Chce ho? Co to má znamenat?

Oněměle na něho zírala a prosila ho pohledem, ale neudělal ani krok, ta jeho neústupnost dívku tolik rozčilovala.

Když mlčela, něco jí hodil do ruky.

„Byl to skutečně namáhavý den,“ odvětil, jako by se právě nic nestalo, jako by se k sobě netiskli, nelíbali. Suše pokývl směrem k ní. „Bezoár, spolkni ho a pak běž spát,“ poručil přísně zcela bez výrazu, a než mu mohla oponovat, byl pryč.

Celá vzrušená tam ležela, s bušícím srdcem na dlani, v jeho posteli, s jeho vůní okolo, a nemohla pochopit, proč jí odmítl.

„Severusi, proč?“

Slova už nenašla svůj cíl a rozplynula se v napjatém, truchlivém dívčím pofňukávání.

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Death potion 18. kapitola: