Ginny Weasleyová - Rusovlasá čarodějka 1 • OurStories.cz ~ naše povídky

Vzhledem k tomu, že jsem byla nejmladší ze sedmi dětí, vytoužená dcera - naši vskutku věděli, co to znamená vytrvat a nevzdat se naděje - byla jsem na nádraží King´s Cross, nacházejícího se na kraji centrálního Londýna, jako doma. Chodívala jsem s mamkou vyprovázet bratry každý rok. Nikdy to však nebyl tak frustrující a zároveň tak naplňující zážitek jako letos. Asi to bude znít hloupě, když napíšu, že jsem se tehdy, v deseti letech, a vlastně podruhé, i když do té samé osoby, zamilovala na celý život, ale... ono to tak skutečně bylo.

15.04.2026 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 53×

Kapitola první – Nakládaná žába
Děj odpovídá 1. knize: Harry Potter a Kámen mudrců

Přesně si pamatuju ten okamžik, kdy jsem vůbec poprvé viděla Harryho Pottera. Největší ironií na tom bylo, že jsem tehdy absolutně netušila, na koho to tak odvážně zírám.

Jedná se o krátký příběh zahrnující vlakové nádraží, pár uniknuvších slz a magickou bariéru.

Mamka a já jsme šly vyprovodit bratry na Bradavický expres, vlak, který je měl dopravit na nový školní rok.

Nenesla jsem tu situaci zrovna nejlíp, každý rok jsem se konejšila faktem, že můj bratr Ron, jenž byl pouze o rok starší, zůstává taky doma. Jenže letos nastupoval Ron prvním rokem do Bradavic, což znamenalo, že s rodiči budu v Doupěti, tak jsme našemu křivolakému stavení říkali, úplně sama. Nesnášela jsem, že jsem nejmladší. Brblala jsem a prosila mamku, aby mi dovolila jet s nimi, že nikomu určitě nebude vadit, když nastoupím o rok dřív; vždyť mi přece všichni neustále opakovali, jak jsem bystrá a chytrá. Samozřejmě jsem nekřičela a nevyváděla, na to, abych dělala scény, jsem byla až příliš hrdá, i tak jsem v tom přesvědčování byla hodně neúnavná. Ať jsem však škemrala sebevíc, mamka byla neoblomná. Cítila jsem, že se mi do očí derou slzy prohry.

A já jsem nikdy nebrečela.

Ginny Weasleyová nikdy nebrečí!

Prostě jsem jen strašně moc toužila jet s nimi, chtěla jsem se naučit, jak své schopnosti dostat pod kontrolu, abych je byla schopná využívat tak, jak chci. A místo toho budu muset čekat další zatracený rok, a ke všemu tentokrát úplně sama.

Došli jsme ke kamenné přepážce mezi nástupišti devět a deset, jež dělila mudlovskou část od té kouzelnické, mamka tlačila vozík a nesmlouvavě nad mými argumenty vrtěla hlavou, když jsem ho uviděla. Stála jsem kousek za mamkou, jejíž volná sukně by mi poskytla snadný úkryt, pro případ, že by ty zpropadené slzy nekontrolovaně překonaly hráz. Nehodlala jsem dopustit, aby je mí bratři viděli. To absolutně nepřícházelo v úvahu!

V tu chvíli se k nám nachomýtl mladý kluk. Spočinula jsem na něm očima a v tu ránu se mi veškeré myšlenky vykouřily z hlavy. Tehdy jsem ještě nevěděla, že se na žádného jiného kluka už nikdy nepodívám stejným způsobem.

Byl zhruba stejně vysoký jako Ron, ale o dost hubenější, téměř až extrémně, z toho, jak na něm viselo oblečení, bylo jasně poznat, že mu nedávali moc najíst. Byl bledý a na nose měl nakřivo posazené brýle, i tak to ale byl ten nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla.

Jeho oči… jeho oči byly smaragdově zelené, možná jsem byla natolik omámená, možná to prostě byla jediná myšlenka, která mě v tu chvíli napadla, dodnes si nejsem zcela jistá, proč se mi vybavilo zrovna tohle přirovnání, ale ty jeho oči mi najednou připomněly čerstvě naloženou žábu. Byly velké a zářivě, plné radosti a určitého druhu štěstí, a strachu, a nervozity; nikdy se mi nic podobného nestalo, ale tehdy jsem v něm i skrz skla umístěná v kulatých obroučkách dokázala číst jako v otevřené knize. Viděla jsem mu přímo do duše.

A to bylo pro desetiletou holku dost silné sousto.

Jeho vlasy měly barvu půlnoční tmy a vzadu na hlavě mu zvláštně trčely všemi směry, bylo to legrační.

Rozhovoru, který vedl s mamkou, jsem moc nevěnovala pozornost, pochytila jsem akorát to, že je z prvního ročníku a potřebuje se dozvědět, jak se dostane na nástupiště. Přišlo mi trochu divný, že to neví. Proč by kouzelník nevěděl, jak se dostane do Bradavic? A proč tady byl úplně sám?

Chtěla jsem dávat pozor, opravdu jsem chtěla, ale on byl tak… zajímavý? Úchvatný? Bylo mi teprve deset, o citech jsem toho zatím moc nevěděla. Tak jsem tam jen stála, usmívala se a zírala, veškeré slzy či jakýkoli jejich náznak byly pryč, jediné, co jsem cítila, byl takový zvláštní, hřejivý pocit magie uvnitř mě.

Láska na první pohled? Dnes vím, že to bylo přesně ono.

Ale tenkrát na tom nádraží… jsem ani nevěděla, kdo to je.

Zaslechla jsem, jak mu to mamka podrobně vysvětluje, a všimla jsem si, že je z toho, co má udělat, značně nervózní. Nějakým zázrakem jsem pořídila otevřít pusu.

„Hodně štěstí,“ povzbudila jsem ho s úsměvem. Poté, co se na mě otočil, se zdálo, že se podstatně uklidnil, asi jsem mu tím dodala odvahu, kterou potřeboval. Usmál se a potom zmizel za přepážkou.

Najednou byl prostě pryč.

Mí bratři ho následovali skrz bariéru a pak jsme prošly i já s mamkou. Snažila jsem se toho kluka zahlédnout v davu, ale nikde jsem ho neviděla. Smutně jsem zamávala bratrům, nyní však velmi natěšená na nadcházející rok.

Mamka byla vždycky velmi bystrá a všímavá žena, díky výchově sedmi dětí jí nikdy nic neuniklo.

Cestou domů jsem ji párkrát nachytala, jak po mně zvídavě pokukuje, začínalo to už být vážně otravné, když konečně promluvila: „Je má dcera, skvělá Ginny Weasleyová, učarovaná?“ V jejím hlasem jsem detekovala ono vlídné pobavení, které uměla velmi osobitě vyjádřit jenom Molly Weasleyová.

Zčervenala jsem tak, jak dokážou zrudnout jedině Weasleyovi, má tvář nabrala stejný odstín jako mé vlasy.

„Nemám ponětí, o čem to mluvíš.“ Muselo jí přeskočit. Naprosto neexistovala jediná možnost, že by mi učaroval nějaký kluk, když už jsem se zaslíbila Harrymu Potterovi, což samozřejmě věděla.

Když se nad tím zpětně zamyslím, bylo to pěkně ujetý, vždyť se mnou ti dva kluci ani pořádně nemluvili a jednoho z nich jsem ani nikdy neviděla. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Mamka mi to přirozeně nebaštila, ale už mě kvůli tomu dál nepopichovala. Tedy ne moc.

Po několika dnech, kdy se bratři aklimatizovali ve škole, nám konečně přišly nějaké dopisy. Pravdou bylo, že se mi po nich děsně stýskalo, zůstat coby jediné školou nepovinné dítě doma bylo peklo.

Ve dvou ze tří případů se psalo přesně to, co jsem předpokládala – Percy získal vytoužený titul Prefekta a Fred s Georgem vyváděli lumpárny, nic extra převratného. Ovšem to třetí psaní…

Když jsme obdrželi první Ronův dopis, což bylo někdy zkraje druhého týdne, seděla jsem a poslouchala, jaké to tam je, už jsem měla jistou představu, jak to na hradě asi vypadá, stále jsem však prahla po dalších informacích, mnohem víc mě však zajímalo, jestli se třeba nějak nezmíní o tom klukovi… Bylo to sice dost nepravděpodobné, ale víra přece umírá poslední.

Ronův dopis mi v podstatě změnil život, neboť se v něm o tom klukovi z nádraží nejen zmínil, dokonce psal, že se s ním skamarádil a že se jmenuje Harry Potter.

A mamka mě celý zbytek roku nešetřila.

O nadcházejících Vánocích jsem si zbožně přála, aby Ron tohle unikátní přátelství nepohnojil.