Ginny Weasleyová - Rusovlasá čarodějka 2 • OurStories.cz ~ naše povídky

Stále, ani dnes, nemůžu uvěřit, že navzdory tomu, že jsem věděla, že skvělý Harry Potter, ten oslnivý, odvážný kluk, o němž jsem i v takto raném věku byla přesvědčená, že se jednoho dne stane součástí mého života, se nachází někde v našem domě, že jsem to ráno byla tak neskonale pitomá, a přesto vylezla z pokoje rozcuchaná, rozespalá, s nevyčištěnými zuby, a prakticky pouze v pyžamu.

Dnes (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 33×

Kapitola druhá – Snídaňová Faux Pas (fópá)
Děj odpovídá 2. knize: Harry Potter a Tajemná komnata

Mám neodvratný pocit, že náš první rozhovor, nebo tedy to, co bývalo mohlo být rozhovorem, kdybych nebyla taková pojančená koza, si pamatují naprosto všichni. Od momentu, co Harry Potter vstoupil do našeho domu, léta jsem nebyla tou stejnou osobou.

Byla jsem tichá a stydlivá; dvě vlastnosti, které se mnou doposud neměly pranic společného, taky nemotorná a zakřiknutá, což byly další příšerné rysy, s kterými jsem nechtěla být nikdy spojována.

Pozdě večer předtím, než se to stalo, si mí bratři zaníceně šeptali bláznivé plány o tom, jak si vezmou taťkovo staré létající auto Ford Anglia a vydají se Harryho zachránit z domu jeho tety a strýce. Přirozeně bez souhlasu či svolení rodičů, ne, že bych si zrovna kvůli tomuhle dělala nějaké extra velké starosti.

„Opravdu se k němu chovají tak špatně?“ zeptala jsem se na prahu Fredova a Georgeova pokoje.

Ron a dvojčata se v jakémsi hloučku podezřele krčili mezi dvěma postelemi, obklopeni krabicemi a přepravkami obsahujícími stovky kdo ví jakých kejklířských pomůcek, jejich vážné tváře a tlumené dohadování se do místnosti, jež svým obsahem nápadně připomínala cirkus, hodilo asi jako květinová výzdoba do bytu tety Muriel, hotová pěst na oko.

Ano, Fred s Georgem vždycky věděli, jak někoho spolehlivě povzbudit. Tentokrát se na mě však Fred, pohupující si klíčky na ukazováčku, trefně podíval.

Zeptala jsem se čistě ze zvědavosti, vždyť jsem si nepřála nic jiného, než aby Harry strávil nějaký čas v naší rodině.

„Podívejme, jestli to není paní Potterová!“ Fred opět začal s tím nekonečným špičkováním, jímž si mě celé prázdniny dobírali.

„Copak, máš o Harryho strach?“ přidal se okamžitě George.

„To bys rozhodně měla.“

„Mučí ho hlady.“

„A bijou ho-“

„Dali mu na okna mříže-“

„Vsadím se, že chceš, aby se cítil líp?“

„Hmm… a jakým způsobem, drahý Frede?“

„Mno, řekněme, že taková pusa by tu bolest mohla odplavit.“

Jakmile začali předvádět do polibku našpulené rty a vydávat u toho mlaskavé zvuky, Ron se na mě zahloubaně zadíval, ale nevšímala jsem si ho, prostě jsem jen protočila oči v sloup.

„Vezměte mě s sebou,“ řekla jsem odhodlaně.

„Ne,“ odpověděli všichni tři sborově.

„Proč ne? Nikdy mi nic nedovolíte! Dobře víte, že vám můžu pomoct!“

Dvojčata se postavila, do nich jsem vkládala největší naděje, protože právě s nimi jsem toho měla společného nejvíc, a zdálo se, že už v jedenácti letech jsem hrdě kráčela v jejich šlépějích.

„Ginevro, když tě vezmeme s sebou…“

„… tak kdo tady bude dávat pozor?“

„Percy?“ vyhrkli jednohlasně, té představě se oba záhy pobaveně zasmáli.

„Nikdo nám nekryje záda tak jako ty.“

Nepřesvědčeně jsem si založila paže na hrudníku a rozladěně k nim vzhlédla. „Tohle fungovalo, když mi bylo šest, už vám to nežeru.“

„Aha, v tom případě sorry, ségra,“ utrousili, načež mi neomaleně zavřeli dveře před nosem. To mě vytočilo, neboť to od nich bylo nehorázně hrubé.

Pěstí jsem naštvaně bouchla do toho nehostinného kusu dřeva a zavolala: „Jen počkejte, až příští tejden dostanu hůlku!“ Pak jsem oddupala pryč.

Tu noc jsem poslouchala, jak se ti kuplíři za mými dveřmi potichu plíží po schodišti. Pamatuji si, že jsem je slyšela procházet, protože můj pokoj byl na třetím odpočívadle, tudíž museli proklouznout kolem, aby se dostali do zahrady. Část mě chtěla vyjít ven a znovu je přemlouvat, ať mě vezmou s sebou, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Otočila jsem se v posteli a překvapivě rychle usnula.

Probudil mě hluk z kuchyně. Vyskočila jsem z postele a zamýšlela se obléknout do věcí, které jsem si předchozí den připravila, když jsem zjistila, že se ho bratři chystají přivézt k nám. Hodlala jsem vypadat co nejlíp. Ale moje šaty nebyly nikde k nalezení. Nakvašeně jsem zabručela a převracením malého pokoje naruby jsem se pustila do hledání oblečení, které jsem si před pár hodinami nachystala na komodu.

Po zhruba deseti minutách jsem to vzdala. Ten svetr jsem vážně potřebovala, ten měl Harryho totiž ohromit nejvíc. Většinou mi nijak zvlášť nevadilo, že naše rodina nemá moc peněz, protože moje mamka uměla uplést naprosto cokoli. Odevzdaně jsem si povzdechla, hodila na sebe župan a vyrazila z místnosti.

Mamka mi ty věci ráno určitě odnesla, nepochybně bude vědět, kde jim je konec.

Stále, ani dnes, nemůžu uvěřit, že navzdory tomu, že jsem věděla, že skvělý Harry Potter, ten oslnivý, odvážný kluk, o němž jsem i v takto raném věku byla přesvědčená, že se jednoho dne stane součástí mého života, se nachází někde v našem domě, že jsem to ráno byla tak neskonale pitomá a přesto vylezla z pokoje rozcuchaná, rozespalá, s nevyčištěnými zuby a prakticky pouze v pyžamu. Tohle si prostě jakživ neodpustím!

Seběhla jsem tři patra krátkých schodů vedoucích do kuchyně a hlasitě se pídila po odpovědi na tu záhadu: „Mami, neviděla jsi můj svetr?“

„Jestli mluvíš o tom oblečení, které jsem našla rozházené všude po…“

Jenže tohle bylo poslední, co jsem slyšela, neboť jsem si ihned všimla, že ne všichni osazenci dlouhého stolu mají rusé vlasy. Černá kštice Harryho Pottera trčela do prostoru jako bolavý palec. V tu chvíli odložil vidličku a otočil se na mě s tím nejzářivějším úsměvem, jaký jsem kdy viděla.

„Ahoj!“

Mí bratři se marně snažili se nesmát.

Kdežto já jsem se snažila neomdlít.

A mamka nepohnutě pokračovala v mudrování o mém oblečení.

Na kratičkou vteřinku jsem mu pohlédla do očí, načež jsem bleskurychlým tempem vyrazila po schodech nahoru. Doběhla jsem k pokoji, přestože mi otravně hučelo v uších, i tak jsem byla schopná zaslechnout Ronova slova: „Ginny, moje sestra, básnila o tobě celé léto.“

„Spíš celý život,“ dodal tomu korunu Fred.

„Možná bude chtít, aby ses jí podepsal do památníku,“ navázal ve stejném duchu George.

„Cože?“ nechápal Harry.

„Pusť to z hlavy.“

Prudce jsem za sebou zabouchla a se zběsile bušícím srdcem se po dveřích zády svezla na podlahu. Takový trapas! To byla moje první šance udělat dojem na Harryho Pottera a já jsem ji takhle zahodila. To jsem fakticky nezvládla!

Vypadal o něco starší a jeho rysy byly malinko výraznější. Nebo se mi to možná jen zdálo, protože jsem ho celý rok neviděla. Mé srdce tlouklo jako o život a měla jsem rozpálené tváře, předvedla jsem se jako naprostý idiot. To se nesmí znovu opakovat. Už to nedovolím.

Vyhýbala jsem se Harrymu, jak jsem jen mohla, jednak jsem se snažila nějak vyrovnat s tím pitomým trapasem, jednak jsem potřebovala shromáždit kuráž na to s ním promluvit.

Odpoledne jsem se zamýšlela nenápadně vyplížit z pokoje, abych si došla pro něco k pití, postavila jsem se za dveře a vyčkávavě poslouchala, jestli zezdola neuslyším nějaké hlasy; zdálo se, že vzduch je čistý, potichoučku jsem tedy otevřela a úzkou štěrbinou vykoukla na odpočívadlo, když vtom se na úpatí schodiště zčistajasna mihli Ron s Harrym, mířící do bratrova pokoje. Vyplašeně jsem vytřeštila oči a nastalou panikou zase rychle zabouchla. Sakra! Jak jsem je mohla přeslechnout?!

„To byla Ginny,“ řekl Ron cestou po schodech nahoru. „Ani nevíš, jak je zvláštní, když se takhle ostýchá, jinak se vůbec nezavírá…“ Ten den jsem už z pokoje nevylezla.

Následující ráno jsem se poučila z chyb, měla jsem svou dlouhou hřívu pečlivě učesanou, vyčištěné zuby, umytý obličej a byla jsem plně oblečená, když jsem s potícíma se rukama scházela do kuchyně. Rodiče už byli dole, mamka měla plné ruce práce s přípravou snídaně a taťka seděl nad rozloženém Denním věštcem.

Pustila jsem se do kaše, kterou přede mě mamka postavila, přitom jsem si zakazovala navázat oční spojení s taťkou, který na mě hleděl, jako by mi přes noc narostla druhá hlava.

Taťka si obvykle nevšímal ostatním lidem běžně zřejmých věcí, to měl Ron asi po něm, takže mé celoroční brebentění o Harrym a plánovaní naší společné budoucnosti šlo takřka mimo něj. Tudíž můj náhlý úbytek charisma i nezvyklá zamlklost, které jsem v době Harryho přítomnosti vykazovala, ho musely totálně vykolejit.

„Vysvětlím ti to později, drahý,“ zašeptala mu mamka, když před něho stavěla hrnek uvařeného čaje. Asi si myslela, že ji neslyším. Tak jsem předstírala, že ne a namísto toho sklonila hlavu k misce, aby nebylo vidět, jak se červenám. Ostatně, to jsem poslední dobou dělala často.

A do toho všeho vstoupili Harry s Ronem.

Stačil jeden pohled jeho směrem a nějakým záhadným způsobem má miska s nedojedenou kaší skončila pod stolem. Harry shovívavě dělal, jako by se nic nestalo, zatímco já jsem se sehnula pod stůl, abych ji zvedla. Svezla jsem se na podlahu, kde jsem se snažila dát se dohromady a zažehnat další zrudnutí, aby nebylo tolik viditelné. Když jsem se chystala vylézt, praštila jsem se do hlavy. To se mi nikdy předtím nedělo.

Tehdy jsem si pohrávala s myšlenkou, jestli mě Harry třeba nějak nezaklel, aby se ze mě stala tahle rozklepaná verze Ginny Weasleyové, která byla stále marnější a marnější. A to jsem ještě nevěděla, že to je teprve začátek té strastiplné cesty náklonosti k němu.

Poté už snídaně probíhala hladce… dokud na mě Harry opět otevřeně nepromluvil. Nakázala jsem si, že pokud na mě promluví, tak mu srozumitelně odpovím, ať se děje cokoli, aby věděl, že taky vlastním hlas, který se obvykle neúnavně linul po domě.

Konverzace se točila kolem očekávaných dopisů z Bradavic, letos jsem měla dostat svůj první, když vtom Harry zaujatě vzhlédl.

„Oh, nastupuješ prvním rokem do Bradavic?“

Byl tak milý, přátelský, cítila jsem se, jako by na mě šly mrákoty. A šly na mě mrákoty!

Přiměla jsem se přikývnout, splnit svůj slib, že s ním budu mluvit, když na to přijde. Bohužel se mi to moc nedařilo a mí sourozenci, kteří chytali za pačesy jakoukoli šanci, jež se jim naskytla, mi to neúnavně předhazovali, čímž to celé ještě zhoršovali.

Byla jsem si vědoma, že se červenám, zase, a nějak, zase, nevybavuji si přesně, jak přesně k tomu technicky došlo, prostě jsem si najednou uvědomila, že mám loket hluboko zabořený v másle.

A samozřejmě jediným, kdo to viděl, byl Harry Potter.

A to byl teprve začátek.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter