OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Klenot rodu Blacků - 3. kapitola - Harry a Azkaban

15.05.2017 (10:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 931×

Bradavickou chodbou se rozléhal klapot podpatků zdejší profesorky přeměňování. Musela si promluvit se svým kolegou. Raději ho ale nazývala svým bývalým žákem a snad i přítelem. Peter Pevens byl skvělý famfrpálový hráč a také kouč, u žáků měl úspěch. Byl pro ně velkou sportovní legendou. Mladší žáci chtěli být jako on, ti starší se s ním za každou cenu chtěli přátelit, a co se týkalo děvčat, hlavně z vyšších ročníků, famfrpálové tréninky je zajímaly tak, jako nikdy předtím. Peter byl mladý, pohledný a slavný. Velmi atraktivní kombinace.

„Petere!" křikla, když ho spatřila klusat po chodbě na její vkus až moc rychle. Prudce se otočil za zvukem svého jména. „Petere, tady jste. Všude vás hledám. Musím s vámi mluvit."

„Nepočkalo by to?" zeptal se nervózně.

„Pročpak?" Oči za brýlemi se jí zaleskly. Peter naprázdno klapl ústy a očima zalétl někde za její záda. Vtom uslyšela tichý dívčí chichot. Když se ohlédla, spatřila čtyři studentky Mrzimoru, které, zřejmě velkou náhodou, procházely touto chodbou.

„Dobrý den," řekly sborem a rychle odcupitaly pryč. Minerva si byla jistá, že ten pozdrav nepatřil jí, ale v tuto chvíli ji to nějak zvlášť nepobuřovalo. Podívala se zpět na Petera. Ten byl v tváři trochu rudý.

„Když nebezpečí pominulo," promluvil nakonec, „klidně mluvte, Minervo. Co jste potřebovala?" Profesorka stáhla rty do úzké čárky a Peter si v tuto chvíli připadal, jako by byl zpět ve školních letech a místo toho, aby svou myš proměnil v pohár, vybouchla. To se jednou skutečně stalo. Stále se mu občas zdává o tom, jak si stírá myší střívka z obličeje, mezitím co ho profesorka hubuje. Každopádně, to už je na jiné vyprávění.

„Chtěla jsem s vámi mluvit o panu Potterovi."

„Co je s ním?" zeptal se trochu překvapeně. Jeho jméno zbuzovalo pozornost. Peter ho znal hlavně z Isabellina vyprávění.

„Je sice teprve v první ročníku, ale už v tomto nízkém věku svého otce nezapře," pokračovala profesorka. „Myslím, že by byl skvělým chytačem pro Nebelvír. Můj kolejní tým ho stále postrádá."

„Jak jste správně podotkla, Harry je prvák, a ti nemohou hrát famfrpál." V Peterově tváři byly znát pochyby. V Minervině tváři se objevil tajemný výraz.

„Pokud by dostal povolení ředitelky koleje a famrpálového trenéra, není důvod to nedovolit. Záleží jen na vás." Peter se upřímně bál, měl z ní respekt. Kousl se do rtu.

„Pokud bude dobrý," řekl nakonec, „nevidím důvod to nedovolit." Pousmál se a vydal se po chodbě pryč. Ještě chvíli se bál, že po něm Minerva vrhne nějakou kletbu, ale jakmile zabočil za roh, uvolnil se. Možná by mohl poslat Fantoma k Belle s dopisem. Jistě ji budou zajímat ty novinky. Nepochyboval o tom, že Harry bude skvělý chytač. Hrál v týmu s Harryho otcem Jamesem, a byl to ten nejlepší chytač, kterého kdy poznal. Troufal si říct, že ani jeho současný spoluhráč není tak dobrý, jako býval právě James.

*O pár měsíců později*

„Slyšela jsem, co se stalo v Bradavicích," vyhrkla a prudce Petera objala, jakmile se objevil ve dveřích. Školní rok bude končit za pár dní a bradavické události se na ministerstvu rozšířily jako velká voda. „Harry má zřejmě stejný talent na potíže, jako měl jeho otec." To je oba rozesmálo.

„Pravda. Štěstěna stojí při něm. Má totiž i stejnou schopnost se z těch patálií dostat." Opatrně se vykroutil z Bellina sevření.

„Ty nazýváš projití všech těch překážek, získání Kamene mudrců a poražení Pána zla jako patálie?" Smích opět naplnil obývací pokoj jejich bytu.

Isabella byla ráda, že má Petera znovu doma. To ticho ji užíralo. Většinu času o samotě stejně trávila jako kočka. Její emoce byly v této podobě tlumenější...

Byl právě teplý červencový den, ale Bella si ho neužívala. Mířila do Azkabanu. Jednou za čas musela skupinka bystrozorů provést malou revizi. Byla tam všeho všudy jednou, a velmi ji to vzalo. Nahlédla do bratrovy cely a málem se zhroutila. Seděl v koutě, vyhublý, zarostlý, kůži měl bílou. Čekala, že jeho oči budou prázdné, ale nebyly. Byly to ty staré známé oči s nezbednými jiskřičkami. To ji překvapilo. Netušila, zda je to dobře, nebo ne. Vězni po tak dlouhé době v Azkabanu už nebyli lidé. Byly to jen prázdné schránky.

Peter slíbil, že na ni počká před Ministerstvem, až se vrátí. Byla mu za to vděčná a tato vyhlídka ji skutečně držela v lepší náladě.

Vasil Kouhvička a ještě jeden kolega se vydali pohovořit s mozkomory. Ona zamířila k jeho cele. Tentokrát byla připravena na to, co uvidí, měla jasný cíl. Pomalu přistoupila k mřížím a nahlédla do cely.

„Siriusi?" zašeptala a ohlédla se, zda ji nikdo nevidí.

„Be-Bello," ozvalo se velmi chraplavě. Hlas, který byl víc jak deset let téměř nepoužíván, se jen těžko navrací. Podívala se do bratrovy tváře. Nepoznávala ji. Tak moc ho Azkaban zlomil. To ale bylo účelem, samozřejmě. Nevinní sem ale nepatří. Najednou měla hroznou chuť vytáhnout hůlku, odstranit mříže a odtáhnout Siriuse pryč. Jenže nemohla. Nešlo to. Bohužel.

„Mám tě ráda," šeptla rychle a zamířila za svými kolegy. Nemohla se na něj dívat. Kdyby u té cely stála ještě minutu, skutečně by se pokusila o to ho z cely dostat.

Peter na ni před ministerstvem skutečně čekal. Hned se mu vrhla do náruče a rozplakala se. Jen málokdy plakala, ale tentokrát nechala slzám volný průběh...

***

Ráno v domácnosti Blacková-Pevens bývalo až nudně všední. Bella byla ranní ptáče, tvrdá ruka její matky si vydobyla své. Peter představoval pravý opak, rád si přispal. Když měla Bella náladu, nechala ho, jindy ne.

Za zvuků Peterova spokojeného oddechování se odebrala do koupelny. Přehodila přes sebe teplý šedivý svetr. Její bosé nohy vydávaly při styku s podlahou ťapavé zvuky. Její kočičí obratnost se v lidské formě spíše neprojevovala.

Když po návratu zpět do ložnice objevila Petera ve stejné pozici, nedalo jí to... Mířila přesně. Blonďatá čupřina i část obličeje jejího drahého byla zasažena polštářem. Peter sebou prudce škubnul, posadil se a zmateně se rozhlížel po místnosti. Když spatřil útočníka s posměšným úšklebkem na tváři, jak stojí mezi futry, jeho rozespalý mozek zavelel k protiútoku. Bella stihla včas uskočit.

„To si říkáš mistrovský famfrpálový střelec?" zavolala do ložnice po cestě ke kuchyni. Odpovědí jí bylo hlasité zívnutí.

Isabella párkrát máchla svou hůlkou a stejně jako každé ráno se začala vařit káva, tousty lítaly po místnosti a marmeláda se dobývala ven z lednice. 

Stejně jako marmeláda se dobýval ven i Peter, i když ne ven z lednice, nýbrž z postele. 

Došoural se ke stolu a usadil se se vší elegancí. Před ním přistál hrnek kávy a pár toustů již namazaných marmeládou.

„Nemáš zač, lásko," usmála se Bella a strčila do něj bokem. Nakonec se usadila vedle něj. 

Při klasické snídani v tomto bytě nemohl chybět ani Fantom, který se Peterovi spokojeně usadil na rameni a uzobával z toustů svého majitele. Peter měl ze začátku snahu ho to odnaučit, ale nakonec to vzdal.

Přílet sovy s Denním věštcem byl další bod programu. Dnes to byla krásná sova pálená, uvelebila se na Peterově druhém rameni a spokojeně na sebe s Fantomem houkali.

„Dej mi ty noviny, ty huso hloupá," štekl Peter netrpělivě a rval sově noviny ze zobáku. Sova pustila a věnovala mu drzé klovnutí do ucha, potom se spakovala. Peter sykl.

„Měl byl sis zopakovat biologii, nepoznat husu od sovy... Nedivím se, že jsi ji urazil," okomentovala dění Bella a usrkla kávy. Peter protočil panenky a věnoval Belle jemný úsměv. Poté rozložil noviny a zmizel za nimi.

Za normálních okolností by se chvíli nato Bella zvedla od stolu, kouzlem sklidila nádobí, navštívila koupelnu, oblékla se a vydala do práce. Peter by ji laskyplně vyprovodil a šel si za svými povinnostmi. Dnes ale ne. Dnes to nebyly normální okolností.

Peter prudce praštil z titulní stránkou novin o stůl, až tousty poskočily.

„Je venku," zašeptal a zabodl své tmavé oči do Belly.

„Cože? O čem to mluvíš?" 

Peter beze slov otočil noviny směrem k ní. Z titulních stránek na ni zíral až moc známý obličej. Až moc známý a přitom tak jiný.

„Proboha, on..." vysoukala ze sebe. Její oči rychle přelétávaly článek, ve kterém se stejně nic zajímavého nedočetla. 

Zvedla oči zpět k Peterovi. 

„On utekl," dokončila. „Sirius je volný."

Peter čekal na její reakci. Ona sama nevěděla, co od sebe čekat. Má se smát? Brečet? Křičet? Všechno najednou?

***

Ten den bylo na ministerstvu hotové pozdvižení, stejně jako několik dalších dnů. Takový povyk a chaos prostupující všechna oddělení a odbory už úředníci léta nezažili. Vše jen kvůli jedinému muži.

Bella byla vystresovaná jen naoko. V duchu citila radost a jakési zadostiučinění. Věděla, že ať už je Sirius kdekoliv, je mu tam lépe než v Azkabanu.

„Nějaké novinky?" ptal se Peter, když se vrátil domů z tréninku.

„Nic zvláštního," odpověděla Bella, pohodlně uvelebená na pohovce s Fantomem za hlavou. „Samozřejmě, že se přihlásilo pár svědků, kteří ho údajně viděli, a bla bla bla. Stejně si to všichni jen vymysleli, aby na sebe strhli pozornost." Bella si podepřela hlavu rukou.

„Co když ne? Co když alespoň jeden z nich skutečně mluví pravdu?" nedal se Peter.

„To asi těžko, pracuji v téhle branži už dlouho, poznám lež," osočila se Bella. Peter zvedl paže na znamení míru.

„Nebudu ti brát tvůj odborný názor, drahá kolegyně." Bella se musela nad jeho šaškárnami pousmát.

„Já jen myslela, že se mi třeba ozve, myslím Sirius. Pošle kratičkou zprávu, indicii, cokoliv. Jen abych věděla, že je v pořádku." Bella zněla smutně, a také byla. Co když to přece jen nebude tak růžové, jak si to malovala? Když Siriuse dopadnou, dají mu mozkomorové polibek, to je bez diskuze. Peter se posadil k ní na pohovku a objal ji.

„Určitě je v pořádku, jen nechce riskovat své odhalení a tvoji kariéru, to je celé," snažil se ji utěšit. Bella přikývla. Chytala se stébla, chtěla tomu věřit.

„Snad máš pravdu..."

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Klenot rodu Blacků - 3. kapitola - Harry a Azkaban: