Občas člověku nedokáže porozumět nikdo jiný, než člověk, který s ním vyrůstal. Přesvědčí se o tom i Isa. Draco stráví den v knihovně. Co tam najde? Ať se líbí. :)
15.03.2019 (11:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1235×
Chlapský byznys
Theodore zazíval, jakmile se ukázal na chodbě. „Čus, umíráš? Protože jiný důvod toho, proč jsem musel vstávat o hodinu dřív, je naprosto irelevantní.“
„Taky ti přeju dobré ráno,“ zašklebila se Isa. „To, co ti musím říct, stojí za přerušený spánek, bratranče, neboj.“
Očima těkla k Blaisovi, který se stále jaksi neměl k odchodu. Theo pochopil, že chtěla, aby se černoch klidil.
„Dík za vzbuzení, Zabini. Máš to u mě,“ prohlásil Nott směrem ke kamarádovi, ironicky, leč pobaveně.
„Žádnej problém, brácho. Ty bys pro mě udělal to samý.“ Blaise mu v sarkasmu zdatně sekundoval.
Ti dva si dali několikafázový pozdrav, jenž zahrnoval highfive, lowfive, nedefinovatelnou akci s prsty, náraz pěstmi a náraz pažemi. Zabralo to několik sekund a Issy je celou tu dobu zaujatě pozorovala. Než se však definitivně rozdělili, Blaise se nenápadně naklonil k Theodorovi a cosi mu zašeptal. Vypadalo to sice jako část pozdravu, ale bruneta je prokoukla.
„Co jste si to, holky, se Zabinim špitaly?“ otázala se, jen co se bratránek uráčil zase věnovat jí.
Pokrčil rameny. „Chlapský byznys, nic pro tebe.“
Nesouhlasně našpulila rty nad Theodorovým sexismem. Naneštěstí však neměla čas se tím dále zabývat.
„To se mi nelíbí, ale nemám čas, takže… k tomu, co ti musím říct,“ dramaticky se odmlčela. „Vrátila se moje matka.“
Theo na ni vytřeštil oči.
„No to si děláš prdel! Kdy?!“
„Pár dnů zpátky. Táta mi o tom psal v pondělním dopisu.“
„Ty bláho, to je síla,“ vydechnul šokovaně, přičemž se opřel rukou o stěnu v blízkosti její hlavy.
Chvíli bylo ticho, přerušované jen jejich těžkými nádechy a výdechy. Oba se pokoušeli skutečnost v rámci možností vstřebat.
Jako první ticho prolomil mladík. „Proč myslíš, že se vrátila?“
Isobel pokrčila rameny. „Netuším. Jediný, co vím, je, že její návrat nevěstí nic dobrýho.“
„Co když prostě jenom konečně našla odvahu zajít za Morag?“ nadhodil zamyšleně.
Zamračila se na něj, přičemž si založila ruce na hrudi. „Jasně, protože takovou věc si člověk uvědomí ze dne na den.“
Pozdvihnul obočí. „Ale ona byla pryč čtyři roky. Řekl bych, že na uvědomění měla času habaděj.“
Issy stvořila jakýsi frustrovaný, hrdelní zvuk, okořeněný troškou zoufalství. Pak schovala tvář do dlaní.
„Iso, bez urážky, ale… Proč mám pocit, že se zuby nehty bráníš tomu, aby se Martha vrátila do vašeho života?“
„No proč asi, detektive Holmesi? Je úplně jasné, že je nám všem bez ní líp!“
Theodore si nesouhlasně odfrknul. Kdyby se na něj podívala, zjistila by, že se dokonce i zlehka zamračil. „A jak to můžeš vědět? Netušíš, jak to cítí tvůj táta, protože ses ho na to nikdy nezeptala, a bránit Martě v návštěvě Morag nemůžeš. Nevím jak ty, ale mně připadá, že jedinej, kdo si je jistej tím, že je váš život bez ní lepší, seš ty.“
Isobel zdvihla hlavu. Něco na Theodorových úvahách bylo, to musela uznat. Téma matka bylo vždy pro ni s otcem tabu. Poté, co Martha před čtyřmi roky odešla, zůstali sami. Iago dělal, co mohl, aby Isa nepocítila změnu spojenou s Martiným odchodem, za což mu byla neskonale vděčná. Proto cítila, že mu musí pomoct s tím, aby se přes matku přenesl, přičemž jediný způsob, jak toho docílit, bylo předstírat, že Martha nikdy neexistovala.
Co se Morag týkalo, Isa nechápala, proč byli její rodiče tak neskutečně zbabělí. Dokázala se smířit s tím, že Martha se o její sestru nezajímala – nebylo těžké přidat na seznam všech zlých věcí z matčiny dílny ještě i zradu Morag. Otcovy důvody ale nikdy nepochopila. Vadilo jí, že nenašel odvahu jít se za sestrou podívat, ale bylo pro ni o chlup jednodušší se přes onu skutečnost u něj přenést. Koneckonců, i nejlepší lidi měli své nedostatky.
„Co když tátu znovu oblbne?“ otázala se mdlým tónem, přičemž se Theodorovi zahleděla do jeho čokoládových očí. „Nejde mi o Morag – kdyby se probudila třeba dneska, najde u sebe moji matku, a všechno pro ni zas bude tak, jak to bylo, když upadla do kómatu. Já mám strach o tátu, Theo. Jestli se do ní zamiluje a ona pak znovu odejde, zničí ho to.“
„Počkej, v tom je nějak moc co by, kdyby,“ zhodnotil realisticky. „Podle mě to celý nafukuješ, Iso. Teta se určitě přijela podívat na Morag, ne nabalovat tvýho tátu. Navíc, nechci bejt krutej, ale čtyři roky jsou dlouhá doba. Tvoje máma se mohla v životě posunout.“
„Jak jako posunout?“
Theo rozhodil rukama. „Mohla si, za tu dobu, najít někoho jinýho, nebo si mohla založit rodinu někde jinde. Třeba má dluhy a potřebuje půjčit, nebo se jí zastesklo po domově. Taky je možný, že potřebuje, aby strejda podepsal rozvodový papíry, nebo něco takovýho.“
„Kéž by!“ vyhrkla instinktivně. Všimla si, že Theodore začal nervózně přešlapovat na místě, z čehož odvodila, že je načase jejich setkání ukončit. Seskočila ze zídky a rukama si přejela po sukni, již tím uhladila.
„No nic, budu čekat na tátův další dopis. Do tý doby na to kašlu,“ oznámila. „A jdu na snídani, přidáš se?“
„Jasný,“ přitakal už o něco více uvolněně, a tak se společně vydali směrem do Velké síně. „A co jinak? Všechno v pohodě?“
„Ale jo,“ zamumlala neurčitě, záměrně vynechajíc fakt, že se opakovaně líbala s jedním z jeho nejlepších kamarádů. A co hůř – že se jí to líbilo. Nebyla připravena se komukoli svěřit, to ani svému nejlepšímu příteli. Nejdřív se s tím musela srovnat ona sama, až pak se mohla chlubit jiným. „Co ty? Vidíš, úplně bych zapomněla! Já ti neřekla, že jsem se s tvým tátou bavila o tom Kruvalu.“
„Ajé,“ povzdechnul si Theo, přičemž vrazil ruce do kapes. Isa chápala, že mu nebylo příjemné o tom mluvit. Bylo ale fér, aby znal pravdu. „Co říkal? Nech mě hádat – mám si začít balit kufry.“
„K popukání. Že tys snídal vtipnou kaši?“ řekla sarkasticky a vrazila do něj ramenem. „Je to přesně tak, jak jsem ti říkala. Že tě pošle na Kruval, vyhrožuje, když už si s tebou neví rady. Takže se neboj, bratránku, ještě nějakou chvíli nás v Bradavicích budeš obšťastňovat svou přítomností.“
„To nic nedokazuje.“ Zmijozel semknul rty do úzké linky. „Slovo mého otce pro mě nemá žádnou cenu. Může to být jenom verze pro veřejnost a on má ve skutečnosti na stole dohodu o mém přesunu, která čeká na jeho podpis. To by mu bylo podobný.“
„A taky není Smrtijed,“ ignorovala jeho negativní řeči. „Když jsme seděli u nás v kuchyni, vyhrnul si rukávy a já si všimla, že nemá Znamení zla.“
„Maskovací kouzla nebo iluze. Ve formulích byl vždycky mistr.“
Issy zprudka nosem nasála okolní vzduch. „Theodore, proč jsi takovej?“
„Jakej?“
„Seš hlupák zabedněnej, nespravedlivej, když přijde na strejdu Juliana,“ prohlásila realisticky. „On se snaží s tebou vyjít, ale ty se, s tou svojí dubovou palicí, furt stavíš proti němu. Uvědom si laskavě, že byl od smrti tvojí maminky na všechno sám.“ Poslední slovo zdůraznila. Nadechl se k protestu, ona mu však nedala prostor. „Já vím, že není dokonalej otec. Sakra, moc dobře si pamatuju ty chvíle, kdy tě k nám přivedl s tím, že jede na pracovní cestu, na týden se vypařil a bylo vymalováno. Ale ty přece nemůžeš říct, že to všechno nedělal pro tebe!“
Theodore jen stvořil jakýsi chrčivý hrdelní zvuk, přičemž protočil očima. Ještě nasadil jeden ze svých nejarogantnějších výrazů, který Mrzimorka z duše nenáviděla. „Skončila jsi?“
Issy hrdě, provokativně zvedla bradu. „Ne, ale dám ti prostor na obranu.“
„Nebudu se bránit. A nebudu se s tebou o tom bavit, protože bychom se akorát pohádali, jako u téhle konverzace už aspoň stokrát,“ uzavřel to věcně. Pak se zhluboka nadechnul, zveda koutky úst do strojeného úsměvu. „Uvažovala jsi, co si dáš na snídani? Já mám chuť na něco sladkýho. Možná donut, ale jenom karamelovej. Nebo cereálie? No, nevím, asi se rozhodnu až na místě.“
***
Draco ten den víceméně strávil v knihovně, jen tu a tam si odskočil na nějakou hodinu. Bylo odpoledne a on, ač měl dávno být v Komnatě, kde je všechno ukryté, stále přebýval v literárním doupěti. Nebyl tu sice sám – většinu doby s ním strávila Daphne Greengrassová, v rámci plnění jejich dohody. Tu ale (zhruba před půl hodinou) musel pustit na kolej, neboť, při čtení jedné z vypůjčených bichlí, regulérně usnula.
Nebyl nadšený z toho, že musel trčet v knihovně. Daleko radši by byl u Rozplývací skříně. Musel ale hledat písemnosti spjaté s úkolem, jelikož mu vrtala hlavou včerejší slova MacDougalové. Vlastně, vrtala mu hlavou celá MacDougalová, avšak to, co řekla, ze všeho nejvíc. Když mu Borgin odmítnul ke skříni říct cokoli bližšího, musel si holt vystačit sám.
Při vzpomínce na Borgina se zašklebil. Dědek by ho nejspíš s radostí zabil, kdyby věděl, že ho Draco anonymně udal na finanční odbor MK. Zasloužil si to, za to jak byl drzý.
Poslední kniha, kterou měl na seznamu, byla obrovská zaprášená bichle, již spatřil na nejvýše umístěné poličce. Draco vytáhnul hůlku a jednoduchým kouzlem Mobililiber si knížku přivolal. Pak ji odlevitoval na hromadu šesti děl, která už ležela na dubovém stole.
„Pane Halikarnasi, kdepak jste?“ Z čista jasna se k němu donesl mužský hlas, odkudsi zpoza jeho zad, a tak se oním směrem otočil. Natupírovaná hlava, kterou spatřil, pouze vykoukla zpoza regálu, a jakmile ho osoba zaznamenala, zašklebila se a zase rychle zmizela za regálem. „Oj, tady ne!“
Malfoye samotného však zjev zaujal, ba co víc. Ucítil příležitost.
„Hej Ramsay! Něco sis tu nechal!“ zvolal. Neviděl na něj, přesto si dokázal živě představit, jak se o rok starší Havraspárec zastavil, ztěžka vydechnul a začal couvat zpět. Zanedlouho se Malfoyovi naskytnul pohled na celou jeho ubohou existenci.
Oděn byl do kalhot z uniformy, jenže nohavice měl krátké. Ostatně, nebylo divu. Na Ramsayho metr pětadevadesáti centimetrovou osobu muselo být umění dopasovat oblečení. Na druhou stranu, byl štíhlý, a to tak, že velmi. Kudrnaté, světle hnědé vlasy mu trčely do všech stran, oči měl věčně skryté za sklíčky slunečních brýlí (Draco pochyboval, že někdo někdy zjistil, jakou měly barvu). Ačkoli byl Havraspár (nebo možná právě proto), vypadal poněkud excentricky. Povětšinu chodil v černém, což by mu Draco neměl za zlé; problém byl v tom, že Ramsay, ač to bylo proti školním předpisům, obvykle nosil místo hábitu jakýsi pseudometalový kožený plášť v gothic stylu. Pak tu byla ještě druhá možnost – když už měl školní hábit, obvykle bílou košili nahrazoval její nevkusnou, pestrobarevnou verzí s krátkým rukávem nebo hůř, úplně bez rukávů.
K tomu všemu byl myšlenkami věčně mimo. Jediný z učitelů, který pro něj měl pochopení, byla Trelawneyová.
„Malfoyi…“ protáhnul excentrický sedmák nevesele. „Co jsem si tu, podle tebe, měl nechat?“
„Důstojnost a vkus.“ O krok se k Ramsaymu přiblížil, ten však, v důsledku toho, couvnul.
„Vtipný jako vždycky,“ protáhnul s krátkým, nervózním, nuceným zasmáním. „No, jestli to je všechno, tak já bych šel.“
Malfoy nesouhlasně zakroutil hlavou, načež na něj autoritativně zavolal: „Ne tak rychle!“
Ramsay se zamračil a zasyčel skrze zaťaté zuby. „Nevšiml jsem si, že bys měl právo mi říkat, co mám dělat.“
„Ramsay, Ramsay…“ Draco trpělivě vydechnul v hraném zklamání. „Nechápu, proč jsi hned tak nepřátelský. Já ti chci pomoct a ty takhle…“
Havraspárec mu věnoval nedůvěřivý pohled. „Pomoct. Ty. To určitě,“ prohodil skepticky. „Posledně, když jsi tohle říkal, jste mě se Zabinim a Goylem nechali viset v průvanu tři hodiny.“
„Tvoji rodiče mají pekárnu, že jo?“ Draco jeho protesty ignoroval.
„Možná?“ vypotil Ramsay otázkou. „Nechápu, proč tě-“
„Říkám, že ti chci pomoct,“ prohodil Draco sugestivně, rukou přitom mávnul ke kupě knih na stole za sebou. „Vím, že máš rád knížky. Mně by zabralo hodiny tyhle bichle přečíst, pochopit co se v nich vlastně říká a udělat si z nich výpisky. Ty jsi v tom ale dobrej. Určitě by ti to zabralo míň než týden.“
„Aha. Takže tohle je tvoje představa o tvojí pomoci mé osobě,“ Ramsay afektovaně nakrčil nos. „Já ti pomůžu přečíst ty knížky, já z nich udělám výpisky, ale vlastně budeš ty pomáhat mně a ne já tobě.“
To už blonďák nevydržel a rozesmál se. Ramsay na něj jen nechápavě vejral.
„Já ti chtěl nabídnout, že se pár vlivným lidem zmíním o té vaší pekárně, takže se vám zvýší tržby. Ale tvoje verze mi naprosto vyhovuje.“
Havraspárec se zarazil. Z jeho výrazu bylo jasné, že mu v hlavě šrotují myšlenky. Kývnout, nebo Malfoye poslat do háje? Měl právo na obojí. Ramsay měl pravdu v tom, že pro něj Draco nikdy nic dobrého neudělal. Právě naopak. Kde mohl, tam mu s Blaisem, Crabbem či Goylem pěkně zavařil. Malfoy však v tomto směru nebyl unikum. Kdyby měl Ramsay čelit všem, kteří si na něj kdy došlápli, musel by se potýkat s půlkou hradu.
„Co je to za knihy?“
„Začni číst a uvidíš,“ opáčil Malfoy, než k Ramsaymu natáhnul ruku. „Tak co, jsme domluvení?“
Ramsay ostražitě přijal a potřásl si s ním.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter
Diskuse pro článek Knocking on Heaven's Door: Kapitola jedenáctá:
Muhaha, začíná se to parádně zamotávat. Hezky tam vršíš jednu komplikaci za druhou, Is s Dracem se rozhodně nebudou nudit, až to budou všechno řešit, a já se rozhodně nebudu nudit, až budu číst, co sis na ně ještě přichystala. Jen tak dál!
Pěkná oddechovka jsem zvědavá co bude dál
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!