Knocking on Heaven's Door: Kapitola osmá • OurStories.cz ~ naše povídky

Isa bude na roztrhání. S čím potřebuje Draco pomoct? A kdo další se ozve s mechanickým problémem?

02.03.2019 (18:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 1235×

Celý to zavání malfoyovinou

Kouzelné formule měl toho roku Mrzimor opět s Havraspárem. Zatímco ostatní její spolužáci z tohoto uspořádání byli spíše zklamaní, Isobel to ani v nejmenším nevadilo. Právě naopak. Daleko více nesvá se cítila v hodinách s Nebelvíry, kteří byli hluční, měli potřebu se předvádět a nebrali ohled na nic kolem sebe.

„Ahoj, Issy, máš tu volno?“ Doplachtil k ní tichý hlas, a tak zdvihla oči od časopisu, který už pro ni holt znamenal nedílnou součást Kratiknotových hodin.

„Jasná věc,“ prohodila a vzala z vedlejší židle své věci. „Čau, Cho, jak se máš?“

Dívka si povzdechla. „Nijak zvlášť. Máma mi se Snapem domluvila opravnou zkoušku z lektvarů, protože jsem z nich na NKÚ dostala péčko. Já ale potřebovala aspoň Nad očekávání, abych si letos mohla zapsat pokročilé, jenže jsem to nedala. Máma se mnou celý srpen sotva promluvila.“

„Merline, to je mi líto,“ vydechla bruneta upřímně. „No, jestli tě to uklidní, s pokročilými lektvary jsi o nic nepřišla. Měla jsem je dneska ráno, a už teď můžu říct, že ten novej dědek, co nás na to má, stojí za houby.“

„Vážně? Všichni říkají, že je v pohodě,“ podivila se Changová. „Teda, víc v pohodě než Snape. Ten si mě v létě pěkně vychutnal. Když jsem se na konci té zkoušky skoro zhroutila, řekl něco v tom smyslu, že jestli byl Cedric tak marný jako já, tak je dobře, že umřel.“

„Ale to snad ne…“ zamračila se Issy. „Nic si z toho nedělej. Snape je hulvát, co o tobě a o Cedricovi ví leda tak velké nic.“

Changová to nekomentovala, jen nasadila nucený úsměv. Bylo jasné, že chtěla změnit téma.

„Co čteš?“ Cho kývla k časopisu na stole.

„Týdenník čarodějek.“

„Ten jsem si včera na nádraží taky koupila. Stojí to za těch pět géček?“

„Tentokrát celkem jo,“ zamručela Issy ve snaze zlehčit situaci. „Je tu zajímavý článek o čarodějce, která založila hodinářství v novozélandským Aucklandu. Prý pracuje na modelu hodinek s vodotryskem.“

Havraspárka se zazubila. Než se ovšem stihla plně oddat pobavení, uvědomila si, že sama měla neodkladný problém.

„Vidíš, když už jsme u těch hodinek…“ sklonila se a zvedla ze země svou tašku, v níž se začala přehrabovat. Isobel po ní zvědavě pokukovala. Až když Cho položila na stůl elegantní, narůžovělé, draze vypadající hodinky, přesunula se Mrzimorčina pozornost právě k nim.

„Dostala jsem je od Cedrica. Zastavily se při posledním úkolu v Turnaji, já si toho ale tehdy nevšimla. Nedošlo mi, že jsou kouzelné, dokud…“ Zbytek věty nechala viset ve vzduchu. Po tváři jí přitom přeběhnul stín. „Dokud ve Věštci nezveřejnili ten ohavný článek Holoubkové o tom, jak to tenkrát na tom hřbitově vypadalo, i s časovou osnovou.“

Isobel mlčela, jelikož na Choina slova jaksi neměla co říci. Radši se věnovala hodinkám.

„Jsou moc hezké,“ zhodnotila. „Můžu?“

Cho přikývla, a tak bruneta hodinky opatrně vzala do dlaně.

„Žádný z hodinářů, u kterých jsem byla, nevěděl co s nimi. Já ale potřebuju, aby zase fungovaly. Vždyť ony jsou to poslední, co mi po něm zbylo.“

„Počkej, ty,“ vyvalila na asiatku oči, neboť z jejího výrazu odvodila jediné, „chceš, abych je zkusila opravit já?“

„Už to tak bude,“ odpověděla prostě Changová.

„Ale já přece nejsem hodinář, Cho,“ vydechla Issy pravdivě, přičemž k ní natáhla ruce v pokusu dát jí hodinky zpět. „Co když něco zkazím? Sama jsi řekla, že pro tebe ty hodinky hodně znamenají. To nejde.“

„Na těch hodinkách už není co zkazit. Ty je můžeš jenom zlepšit.“ Cho sevřela její dlaně ve svých a potlačila je zpět k ní. „Iso, prosím tě, zkus se na ně aspoň podívat. Zaplatím ti, kolik budeš chtít!“

Byla zoufalá, to mohla Isobel říct s jistotou. Méně jisté bylo, zdali se ona sama cítila na to stát se součástí posmrtného dramatu páru Diggory, Changová. Ještě chvíli mlčela. Dokonce se i přistihla, jak si kouše spodní ret.

„Tak dobře, mrknu na ně,“ špitla nakonec a schovala hodinky do kapsy hábitu. Do třídy mezitím napochodoval Kratiknot, proto si musela dávat bacha na hlasitost. „Ale nic neslibuju.“

Na konci hodiny se Isa, naprosto typicky, zdržela ve třídě. S balením a přesunem na další hodinu nespěchala. Péče o kouzelné tvory za to nestála. Hagrid pozdní příchody nijak nehrotil, protože věděl, že z té trošky studentů, kteří se s jeho předmětem rozhodli patlat ještě v šestém ročníku, jen dva nebo tři chtěli dělat OVCE. Issy mezi ně nepatřila.

„Hej, MacDougalová!“ Při průchodu nádvořím za sebou uslyšela své příjmení, proto se zastavila a otočila. To, co spatřila, ji překvapilo. Cestu si k ní razil samotný Draco Malfoy, a to hned přes několik hloučků capartů, čekajících na hodinu bylinkářství. Sem tam utrousil směrem k prckům nějaké to sprosté slovo, ovšem obecně se dalo říct, že se držel zpátky.

„Malfoyi?“ podivila se Mrzimorka. „Já ale teď nemám čas, spěchám na Péči.“

„Já vím, máme společnou cestu,“ odpověděl a ani se u průchodu kolem ní nezastavil. Musela zrychlit tempo, aby ho dohnala.

„Nevěděla jsem, že máš letos taky Péči. Dělal jsi z ní vůbec NKÚ?“

Neměl ji mít, rozhodl se na poslední chvíli. Z duše nenáviděl Hagrida a zvířatům (třebaže kouzelným) taky nijak zvlášť nefandil. Ale jeho úkol byl důležitější než předmětové preference.

„Samozřejmě. Kdybych je nedělal, tak bych si ji nemohl zapsat. Uvažuj.“

„Právě že uvažuju, a beru v úvahu skutečnost, že u vás Malfoyových je možný všechno,“ opáčila. „Merlin ví kde všude máte zásuvky a kolik máte podplacených lidí na odboru školství na Ministerstvu.“

Střelil po ní podmračeným pohledem. „Vážně si myslíš, že by stálo za to někoho podplácet kvůli takový prkotině, jako je Péče?“

Zamyslela se.

„Asi ne,“ přiznala po chvíli. „Každopádně za tou nevyzpytatelností tvojí rodinky si stojím.“

„Dobře děláš,“ naprosto ďábelsky se na ni usmál, což i jí stvořilo na tváři úsměv. Drcla do něj loktem a on teatrálně šokovaně zaškobrtal.

„Tak to vyklop, Zlatovlásko.“ Otočila se k němu čelem. Už měli na dohled třídu, proto zpomalili. „Je mi jasný, že jsi tuhle konverzaci nezačal pro to, jak úžasný jsem člověk, takže… co mám opravit a co z toho budu mít?“

Draco se zjevně teatrálnosti nehodlal jen tak vzdát, neboť zdvihnul ruku a přiložil si ji na hrudník. Jeho výraz skrýval přespřílišné udivení. „No dovol, MacDougalová, za co mě máš?“

Protočila očima a zvedla ruku. „K věci, Zlatovlásko.“

„Jak si přeješ.“ Malfoy konečně zvážněl. Než však začal mluvit, rozhlédl se kolem, ve snaze ujistit se, že byli sami. „Jde o Rozplývací skříň. Zvenku je dost zachovalá, ve dřevě chyba není. Co se ceny týká, jsem ochoten dát ti sedm set galeonů na ruku, jakmile budu mít jistotu, že funguje.“

Ise spadla brada. Nešlo jen o cenu, z níž se jí protáčely panenky. Rozplývací skříně byly unikátní. Majestátní vynálezy z přelomu 19. a 20. století, které sloužily jako přenášedlo, za předpokladu, že byly dvě. Každá měla svůj pár, dvě skříně byly neoddělitelné. Isobel neudivovalo, že se v Bradavicích jedna taková nacházela.

„Rozplývací skříň… no to je síla,“ dostala ze sebe udiveně. „Jak ses k ní vůbec-“

„Neptej se,“ přerušil její otázku. Zamračila se a už už se nadechovala k protestu. „Myslím to vážně, Isobel, žádné doplňující otázky. Čím míň toho víš, tím lépe pro tebe, věř mi.“

„To se mi nějak nezdá,“ začala podezíravě. „Celý to zavání malfoyovinou.“

„Ber to, jak ber, MacDougalová," trhnul rameny. „Je jenom na tobě, jak se rozhodneš. Buď ten úkol přijmeš tak, jak ti ho předkládám, nebo to necháme být. Už teď jdeme pozdě na Péči.“

Podařilo se mu uhodit hřebík na hlavičku domněnkou, že jí zvědavost nedovolí říct ne. Udělal si na osobu Isobel MacDougalové totiž takový menší výzkum – tu se poptal jejích přátel, tu zas svých rodičů – co vlastně MacDougalovou dělalo MacDougalovou. Všechny zdroje se shodly na jedné věci – zvědavost.

„Počkej…“ vydechla, když se začal otáčet k odchodu. „Osm set.“

Zatvářil se zmateně. „Osm set?“

„Chci osm set géček.“

„Jo tak,“ protáhnul. „Dobře, máš je mít. Jestli je to všechno…“

„Není,“ střelila okamžitě. „Nebudu pracovat mimo Bradavice. Mám volno každý den po škole, kromě pondělků – to mám sbor, a pátků – to je čas večírků. Taky by bylo skvělé, kdyby ses moc často neukazoval. Nechci tvůj ksicht vidět víc než třikrát do týdne.“

Tentokrát to byl Draco, kdo se zamračil. „Tu poslední věc myslíš vážně?“

„Smrtelně,“ zacukaly jí koutky.

„Ha ha. Ty seš tak vtipná, MacDougalová. Laurel, Hardy a Chaplin v jednom,“ Malfoy protočil očima, přičemž s úlevou vydechnul. Ne, vlastně bez úlevy, protože byl Malfoy. „S tím zbytkem ale souhlasím. Takže jsme dohodnutí?“

Isobel pomalu přikývla. „Jo, myslím, že jsme.“

„Skvělé,“ pravil beze změny výrazu. „Začneš zítra. Sejdeme se u schodiště v přízemí, v pět. Přijď včas.“

„Jasný, zapíšu si to do diáře.“

Malfoy zdvihnul hlavu a kouknul směrem ke skupince studentů u ohrady s pegasem. Rozešli se oním směrem.

„Tak ty znáš Laurela, Hardyho a Chaplina, hm?“ nadnesla lehce.

„Samozřejmě.“

„Já jenom, že to byli mudlové, tak se nestačím divit.“

Malfoy se zašklebil. „No a? Vychovali mě kouzelníci, ne vlci.“

„Vidíš, a já si říkala, že na Romula seš nějak moc blond.“

Několikrát na ni zmateně zamrkal, než mu došlo, jak to vlastně myslela. Pak zaklonil hlavu a rozesmál se. Upřímně a zvonivě – tak, že Issy připadalo, že (spolu se zábranami) přišel i o dobrých deset let strojenosti a upjatosti. Samotné se jí, v důsledku toho, na tváři vyrýsoval úsměv. Líbilo se jí, když se upřímně bavil, a ještě lepší byla skutečnost, že se tak dělo kvůli jejímu vtipu.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter