OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Knocking on Heaven's Door: Kapitola osmnáctá



Knocking on Heaven's Door: Kapitola osmnáctáKapitola celá jen o hodině lektvarů. Ise už definitivně rupnou nervy, a tak bude mít Draco co vysvětlovat. Jak to všechno dopadne? Enjoy. :)

Lektvary

„Dobré odpoledne všem,“ zakrákal Křiklan, jen co se všoural do učebny. Měl zarudlý nos a z kapsy hábitu mu čouhal kapesník, což studentům pokročilých lektvarů dodalo naději, že v poslední hodině před Vánoci se nic tak strašného dít nebude.

Kdesi v předních lavicích kdosi kýchnul, v důsledku čehož Křik opovržlivě nakrčil nos, ustoupil a rozpohyboval se uličkou mezi řadou u okna a uprostřed.

„Ach ano, zima udeřila ve své nejhorší podobě. Nastalo období čajíčků, sirupů, odvarů, kýchání, smrkání a kašlání,“ prohlásil, přičemž se znenadání natáhnul kamsi doprava. Zpod lavice Cormaca McLaggena vyndal jakýsi časopis, jímž Nebelvírovi demonstrativně zamával před očima. Obdařil ho káravým pohledem, ale dále to nekomentoval. Jen se vydal uličkou dál dozadu, i s McLaggenovým časopisem. „Mne samotného před pár dny zasáhla zimní rýma, a tak se vás ptám, co byste mi na toto zákeřné onemocnění doporučili?“

Chvíli bylo ticho. Křik nebyl nijak zákeřný, nevyžadoval odpověď hned. Třídou se rozlehlo šustění, to jak pilní otevřeli knihy a marně v nich hledali odpověď.

Do vzduchu se zvedla všehovšudy jediná ruka.

„Prosím, slečno Grangerová,“ vyvolal ji s blahosklonným úsměvem. Isa protočila očima.

„Na rýmu je nejlepší inhalace páry pod ručníkem. V mojí rodině ji připravujeme tak, že do vařící vody přidáme černý rybíz, černý bez, kmín, sušenou dubovou kůru a několik stroužků česneku, ale vím, že se inhaluje třeba i výluhem z blahovičníku nebo zahřátím vody z léčivých pramenů…“ Grangerová bezpochyby měla v plánu uvést spoustu zajímavých věcí. Isa přestala poslouchat a koukla po třídě.

To Daphne tuto hodinu vynechala úplně. Poslední dobou vlastně měla vynecháno víc, než by bylo zdrávo, což bylo podezřelé. Ne že by Greengrassová byla puntičkářka – napříč ročníky už nějaký ten týden vynechala. Jenže tohle bylo jiné, zejména proto, že se Ise nesvěřila s důvodem.

„Theodore, co je s Daphne?“ Zhoupla se na židli a tiše zaskřehotala k bratranci, který seděl v lavici za ní. Mrzimorce samotné se pandemie smrkání a kašlání letos rovněž nevyhnula. Tak trochu jí chyběl hlas, což byla u ní, pravda, poněkud violentní reakce. Obvykle, v tuhle roční dobu, trpěla jenom chronickým smrkáním. 

Theo se předklonil, aby nemusel mluvit nahlas.

„Dostala týdenní propustku před vánočními prázdninami. Nechodí na hodiny, ale je tady, protože Astorie je nemocná a Daphne trvala na tom, že s ní zůstane na ošetřovně. Prý proto, že se tam dá splašit kdejaký lektvar a prášek, a Merlin ví, čím by se Astorie mohla předávkovat. Ona ti to neřekla?“ podivil se. „A co máš s hlasem?“

„Ne, ona se se mnou nebaví,“ odsekla Isa přes rameno. „Hej, o hlasu mi ani nemluv. Dneska ráno jsem se probrala, a-“

„Slečno MacDougalová!“ ozval se Křik a Isa z plic vydechla přebytečný vzduch. Nezbylo jí než uvést svou židli do původního stavu a otočit se k profesorovi čelem. „Jak byste léčila kašel?“ 

„To záleží na druhu. Suchý tinkturou nebo sirupem z černého bezu, lípy nebo divizny – i když ta je spíš na vlhký kašel. U vlhkého diviznu nebo podběl. Všeobecný lék je, tuším, jitrocel, tím nic nezkazíme u vlhkého ani u suchého. Osobně ale sázím na lektvar Životabudič,“ zakončila to chraplavé martyrium pohledem před sebe. Poslouchala ji jen hrstka lidí, mezi nimi známá blonďatá palice.

Isa měla sto chutí na Malfoye vypláznout jazyk. Poslední dobou se k ní před ostatními choval, jako k poslední mudlovské šmejdce, což byla změna k horšímu oproti původnímu vzájemnému ignorování. Chápala, že dělal, co mohl, aby se neprofláklo, že se scházeli. Do jisté míry mu za to i byla vděčná. Jenže čeho bylo moc, toho bylo příliš.

Křik přikývnul. „Ano, správně. Doplním jen mátový čaj, který se rovněž řadí mezi univerzální léčiva,“ věnoval jí vřelý úsměv. Aspoň někdo toho dne byl pozitivně naladěn. „Deset bodů Mrzimoru a Nebelvíru. Nuže, nyní utvořte dvojice. Budete vařit lektvar Volubilis. Snad si jeho úspěšnou přípravou někteří z vás dokážou vrátit hlas,“ přikázal mužík a třída se ponořila do několikaminutového chaosu.

Theo seděl s Michaelem Cornerem, který se ale odporoučel k Lence Láskorádové, když už teda byli oba z Havraspáru, a Isa původně seděla s Ronem Weasleym, který se jí omluvil s tím, že chce lektvar dělat s Harrym. Kdo se mu taky mohl divit? Potter v posledním půlroce exceloval. Kdyby mohla, sama by se k němu nasáčkovala, jenže bohužel, už bylo pozdě.

A tak se opět zhoupla dozadu, tentokrát však na Theodora jenom líně kývla.

„Osobo, budeš se mnou?“

„Klidně, ale pojď ty ke mně.“   

Isa pozdvihla obočí. „Theodore, jestli si hodláš pod lavicí zase celou hodinu prohlížet ten nechutnej časák PlayWizard, tak tě dlabu.“

Zmijozel pokrčil rameny, což vzala jako ano. Proto se nakvašeně zvedla a začala se rozhlížet po možných alternativách. K Nottovi si mezitím přisednul Blaise, a tak už ani nebyl k mání. Než se stihla zeptat Padmy Patilové, která zrovna prosvištěla kolem, Křik odpískal jejich snahy.

„Mají všichni partnera?“ otázal se profesor do odeznívajícího hluku, hlas zesílený kouzlem Sonorus.

„Já ne, profesore,“ ozval se nezaměnitelný mužský hlas ze zadních lavic.

„Uch, och… pan Malfoy. Nemusíte se bát, chlapče, někoho vám seženeme. Při nejhorším vám budu sekundovat já sám,“ pokoušel se ho uklidnit bývalý ředitel Zmijozelu. „Je-li zde někdo, komu chybí partner, nechť se přihlásí.“

Isa si dala s hlášením na čas. Nesměla vypadat ani moc nadšeně, ani příliš nešťastně, neboť obojí by vzbudilo nežádoucí zájem.

„Tady, já jsem sama.“ Konečně zvedla ruku. Uslyšela, jak si Parkinsonová v řadě vedle té její hlasitě odfrkla, a dokázala si představit, že Malfoye obdařila soucitným pohledem. Ta zmalovaná blbka.

Křikovi dalo práci otočit své kypré tělo směrem k Mrzimorce. „Á, slečna MacDougalová, výborně! Pane Malfoyi, nenechávejte na sebe dámu čekat. Tak, jsou všichni připravení?“

Dal chvíli na to, aby se studenti usadili a v rámci možností uklidnili.

„Nuže, začněte pracovat. Přeji vám hodně štěstí.“

 

„Čau, krásko,“ prohodil Draco tiše jejím směrem, jen co se k ní nasáčkoval.

Namísto odpovědi mu skřehotavě oznámila: „Jdu pro váhy.“

Když se vrátila, zjistila, že Malfoy už stihnul najít lektvar na příslušné stránce v učebnici, taky obstaral ingredience pro první fázi a dal vařit vodu v kotlíku.

„Nevěděl jsem, že jsi v lektvarech dobrá,“ prohodil ve snaze začít nezávaznou konverzaci.

„Nevíš o mně spoustu věcí,“ prohlásila věcně a naprosto netečně. Malfoy se zaškaredil, avšak zdržel se poznámek. Na moment zalitovala toho, že jeho poznámku nepřešla mlčením. Proto ihned pokračovala, ve snaze změnit téma: „Už jsi tam dal majoránku a lipový květ?“

Kývla směrem ke kotlíku a dala si setsakramenské bacha, aby o partnera nezavadila pohledem.

Draco zakroutil hlavou. „Ještě ne. Dohromady toho má být čtvrt kila, čekal jsem na váhy.“

„Oukej, tak mi dej pět sekund, vyvážím je.“

Pár sekund bylo ticho. Se zájmem pozoroval, jak si (v předklonu dost hlubokém na to, aby mohl obdivovat její pozadí a z boku i dekolt) hrála se závažím a dalšími součástkami, dokud misky nebyly stejně vysoko.

„Dobrý. Hoď tam to listí, já se postarám o závaží,“ rozdělila jim úkoly.

Ani ne za dvě minuty měli naváženo, protože se ukázalo, že Malfoy měl ďábelsky dobrý odhad. Naházel to do kotle a začal míchat. Tvářil se, že ví, co dělá, a tak se Isa jala číst další část pokynů v učebnici.

„Medová voda… a ta je jako kde?“ zaskřehotala, ledabyle procházejíc ingredience. Nenašla ji, a tak otráveně našpulila rty. „Žádná medová voda tu není.“

Malfoy se ji beze slova jal nahradit v prohledávání ingrediencí, u čehož druhou rukou stále míchal bublající lektvar. Ani ne za dvě sekundy ze všech přítomných fiol a karaf vylosoval jedinou, naplněnou zlatavě hnědou tekutinou.

„Vážně? A co je teda tohle?“ Ostentativně položil fiolu před Mrzimorku s arogantním úšklebkem. „Musíš být trpělivá, pečlivost a klid jsou u lektvarů to nejdůležitější.“

Jako by slyšela mluvit svého tátu. Radši popadla tu jeho slavnou medovou vodu, vyndala špunt a přičichla si k ní. Vůně medu přebila všechny ostatní ingredience, přesto substance nevoněla špatně, právě naopak. Připomněla jí svěží vůni jarní louky.

Chystala se medovou vodu vlít do lektvaru, protože měl přesně takovou barvu, jaká byla popsaná v učebnici. Malfoy jí ale sevřel zápěstí právě v momentě, kdy měla dopadnout první kapka. Zamračila se na něj.

„Co děláš?“

„Ještě ne. Počkej, až bude zelená,“ poučil ji.

„Ale v učebnici píšou, že se to tam má vlít, když je voda červená!“ zdatně mu odporovala.

Na chvíli se zdálo, že jí odsekne něco nehezkého, nakonec si ale jen povzdechnul. „Už jsem ten lektvar dělal, dokonce třikrát. A vždycky mi vyšel správně, tak mi, prosím tě, věř.“

„Jó, chlapče, to půjde těžko po tom, cos udělal Bellový,“ vypálila v odpověď. Se značným zpožděním jí došlo, že onu větu nesesmolila jen ve své hlavě, ale řekla ji nahlas. Pozitivem bylo, že tíha, kterou nesla na srdci celou tu dobu, najednou jako mávnutím hůlkou zmizela.

Malfoy jejím směrem trhnul hlavou, oči rozšířené šokem. Ztuhnul, a dokonce i přestal míchat. „Aha… a co jsem, podle tebe, udělal Bellový?“

Jeho tón však zůstával klidný, což Isu iritovalo.

„Nedělej, že nevíš,“ odsekla tlumeně.

„Nevím. Jestli se chceš hádat, aspoň mi vysvětli, z čeho mě obviňuješ,“ tentokrát promluvil ledově vážně, tak, že se Isa ošila. Jestli lhal, byl v tom zatraceně dobrý.

Semkla čelisti, u čehož důrazně odložila flakón s medovou vodou na stůl. Pak očima pomalu vystoupala k těm jeho a neméně odhodlaně čelila jeho ocelovému pohledu. „Proklel jsi ji, když šla včera odpoledne z Prasinek. Seslal jsi na ni zakázanou kletbu, protože jsi potřeboval, aby dala tvůj prokletý náhrdelník někomu z učitelů nebo studentů. Že by Potterovi? Ten ti leží v žaludku už šestým rokem. Nebo Weasleymu? Grangerový?“  

Přezíravě se zašklebil, neuhýbaje pohledem. „Zajímavá teorie. Je to všechno, nebo máš ještě něco?“

„Obviňovali mě z toho, Draco!“ zachraptěla a pozorovala, jak mu z tváře vymizel samolibý úšklebek. „Nebo si mysleli, že jsem byla součástí tvýho velkolepýho plánu. Snape mi včera u McGonagallový řekl, že ve Třech košťatech v tu dobu nebyl nikdo jiný z Nebelvíru ani Mrzimoru, než Leanne s Katie, a tak ho napadlo, že Theo věděl o tvým plánu a varoval mě.“

Draco blednul víc a víc s každým jejím slovem. Třebaže mluvila abnormálně tiše, a to i na šeptání, několikrát se rozhlédnul kolem, zda je někdo neposlouchal. Naštěstí měli všichni dost práce s vlastními lektvary.

„Iso, já…“ vydechnul ohromeně.

„Hele, nech si to.“ Zdvižením dlaně ho zarazila. Pak se chopila medové vody, obešla ho a nakoukla do kotlíku. Když zjistila, že je voda konečně zelená, vlila do ní přísadu. „Pravdou je, že mi do toho nic není. Je to tvůj život. Ale až příště zase něco zpackáš, postarej se laskavě o to, aby Snape nepodezíral všechny kolem tebe.“

Zcela záměrně shodil ze stolu rukavice z dračí kůže. Isa se pro ně sehnula, stejně jako Draco. V momentě, kdy byli oba schovaní za lavicí, ucítila na předloktí jeho pevné sevření. Sykla bolestí, on ji ignoroval.

„Nebudu o tom mluvit. Ne teď, ne tady, ne přede všemi,“ zabrblal smrtelně vážně, obličej asi pět centimetrů od jejího. „Po hodině, v koupelně prefektů, ve špitální věži na pátém patře. Ať tě nikdo nesleduje.“

Ostražitě přikývla. Pak si od něj přebrala vařečku a bez dalších slov pokračovala v míchání. Do konce hodiny pracovali mlčky.

***

Zadkem se opíral o výklenek ve zdi a čekal na ni. Byl nervózní – ostatně, kdo by nebyl, v jeho situaci.

Deset minut, patnáct… potom dveře konečně zavrzaly a v jejich rámu se ukázala známá hnědovlasá hlava. Nejprve jen nedůvěřivě nakoukla dovnitř. Jakmile zaznamenala typicky malfoyovské rysy, vstoupila. Všimnul si, že se nervózně kousala do rtu, což znamenalo, že taky nebyla nijak v klidu. Paradoxně ho to trochu uklidnilo.

„Máš zpoždění,“ upozornil ji věcně.  

Isa na cestě k němu tázavě pozdvihla obočí. Hlas se jí, po vypití lektvaru, který s Malfoyem odpoledne v lektvarech stvořili, vrátil do normálu. „Takhle vítáš člověka, který tě prokoukl?“

„Takhle vítám člověka, na kterýho jsem musel čekat patnáct minut.“

„Vidíš, a přece tě neubylo,“ prohodila tvrdohlavě. Nechystal se jí odpovědět, jen se na ni pousmál. Něžně a upřímně. Měla co dělat, aby zůstala nad věcí.

Za poslední dva týdny se jí, pravda, moc nevěnoval, protože vrcholily přípravy na předvánoční testy a také nákupy dárků. Isa dodržovala jejich dohodu – v úterky, ve středy a ve čtvrtky odpoledne chodila opravovat Rozplývací skříň. Jenže Draco prostě poslední dobou neměl čas. Musel dohnat lektvary, ve kterých letos hodně pokulhával; proto taky nedostal pozvánku na Křiklanův páteční večírek prominentů. Fakt, že věděl, že je skříň v dobrých rukou, ho navíc uchlácholil vždy, když pocítil potřebu jít do Komnaty, kde je všechno ukryté.

Několika kroky zničil vzdálenost mezi nimi. Kupodivu neustoupila, a tak se dotknul jejích paží. „Chybíš mi, krásko.“       

„Víš, ty bys byl skvělá Šeherezáda, Zlatovlásko,“ vyslovila zamyšleně. „Každý den bys ukecal sultána jinou nekonečnou pohádkou… Jejich tvorba je, jak vidno, tvojí zlatou disciplínou.“

Draco pozdvihnul obočí. „Na co tím narážíš?“

„Není to očividný?“ odpověděla mu otázkou, a tak se zamračil.

„Podívej, k Bellový ti jenom zopakuju to, co jsem řekl Snapeovi s McGonagallkou,“ pravil chladně. „Já ji nezaklel.“

Z Isina výrazu bylo patrné, že mu tu lež nezbaštila. Čekal, že si bude tvrdohlavě stát za svým, dokonce byl připravený jít s pravdou ven – věděl, že ji znala, nebo minimálně její část. Jenže ona ne. Jen semkla čelisti, přikývla a pokrčila rameny.

„Fajn. Jestli je to všechno, cos mi chtěl, mám ještě spoustu věcí na práci, takže…“ Zbytek věty nechala viset ve vzduchu, přičemž se otočila k odchodu.

Draco nestačil zírat. Nechala to plavat, což bylo pozitivní, ale za jakou cenu? Tahle její zamlklá, nevypočitatelná stránka byla pro něj novinkou. Nelíbila se mu, protože mu až moc připomínala jeho spolužačky a také jeho samotného. Přesto byla malou cenou za ženu, jakou Isa byla. Na chvíli ho napadlo, s kolika jejími formami ještě bude mít tu čest.

„Isobel…“ promluvil tiše, ale s pichlavým, naléhavým podtónem nesoucím se uličkou, jíž Isa mířila ke dveřím. Nezastavila se, proto mu nezbylo než pokračovat: „Neměla tu krabici otevřít. Patřilo jí to!“

„Sakra, jak můžeš něco takovýho vůbec říct?!“ Zprudka se otočila a s šokovaným výrazem na něj vyjela: „Bellová do týhle školy chodí stejně dlouho, jako ty! Šest let… šest zatracenejch let ji potkáváš na famfrpálovým hřišti, vídáš ji na chodbách den co den. A stejně jsi to byl ty, kdo ji dostal na ošetřovnu!“

„Už jsem řekl, že ten náhrdelník nebyl pro ni!“

„A to mě má jako uklidnit?!“ Do tváří jí stoupala nahněvaná růž. Hrudník se jí zvedal v rychlých intervalech, z očí jí šlehaly blesky. Draco si tak v mysli, zcela nemístně, oddechnul. Nebyl to ideální stav, ale on aspoň už konečně, v té vztekem zmítané osůbce naproti, začal rozpoznávat přirozenou, spontánní Isobel. Tu, pro kterou měl nevysvětlitelnou, absolutně nezmijozelskou a nemalfoyovskou slabost.

„Ne. Tobě by celá ta věc měla být ukradená. Nijak se tě netýká,“ prohlásil s chladnou věcností, přičemž se k ní přiblížil na vzdálenost deseti centimetrů. „Není to tvoje starost, my dva nejsme ve vztahu. Je mi líto, že tě z toho Snape obvinil a mrzí mě, co se stalo Bellový. Neměla ale strkat čumák tam, kam neměla. Co se mě týče, nevšimnul jsem si, že bychom si my dva byli natolik blízcí, že bych se ti musel zodpovídat.“

Isiny oči se ještě kapku rozšířily. Málem jí z jeho slov spadla brada, každopádně udržela se. Byla v úžasu z toho, jak proklatě rozumně dokázal mluvit po tom, co sám udělal. Použití zakázané kletby se trestalo pobytem v Azkabanu. Malfoy se přesto tvářil, jako by to, co Katie udělal, byla jen a pouze její chyba.

Neudivovalo ji, že si neodpustil poznámku na jejich vzah nevztah. Jeho sebevědomí velikosti sumerského zikkuratu, smíšené s tradiční mužskou ješitností a typicky zmijozelským alibismem, dávalo dohromady výbušninu stokrát silnější než dynamit.   

Ise se převrátil žaludek. Tenhle člověk že se jí kdy líbil? Čím ji to sakra oblbnul, že s ním dobrovolně, často a ráda trávila svůj volný čas?!

„Je-jestli to vidíš takhle, tak se my dva nemáme o čem bavit,“ vydechla rázně leč přiškrceně.

Draco několikrát zavolal její jméno. Nemohl říct, že nebyl zklamaný. Myslel… doufal, že ji dokáže vyprovokovat k tomu, aby vyjádřila, co k němu cítí. Jenže se nestalo, a ona se slzami v očích utekla. Odehnal ji – taková byla přesná formulace. Přehnal to? Možná, že ano. Neměl argumentovat tím, že nejsou ve vztahu. Ale když… předpokládal, že mu tuhle domněnku Isobel vyvrátí! Že na něj, ze své nížky, koukne pohledem, který by dokázal nahradit smrtící kletbu; že semkne své plné rty do úzké linky, že se zamračí tak roztomile, jak to dokázala jen ona. A pak…

Ona nereagovala. Se vším, co se jí aktuálně honilo hlavou, prostě nemohla jinak než vzít nohy na ramena. Nereagovala na jeho tvrdohlavé volání. Nemohla se na něj ani podívat, natož naslouchat jeho zvráceným kecům. Šla… utíkala. Chodbou směrem ke schodišti, po schodech dolů, chodbou v prvním patře, až ke vchodu do mrzimorské společenské místnosti.

Na druhý, prostřední sud ve druhé řadě odspodu kvapně vyťukala slabiky jména „Helga Mrzimorská“, než definitivně zmizela v příjemném teple domova. Tam, kde tušila, že se jí dostane potřebného pochopení.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Knocking on Heaven's Door: Kapitola osmnáctá:

3. Maya666
22.04.2019 [13:20]

Ty jo pěkně jim to teda komplikuješ Emoticon

2. TinkerTailorSoldierSpy přispěvatel
21.04.2019 [11:30]

TinkerTailorSoldierSpyFluffy, moc ti děkuju za krásný komentář. Emoticon Jsem moc ráda, že se ti kapitola líbila. Tentokrát už ti dva vážně byli na ostří nože, no. Emoticon Pozitivní je, že horší to mezi nimi bude už jenom v poslední kapitole... D prostě neví jak na to, no. Nikdy předtím vztah neměl a myslí si, že ho nemá ani teď, protože žádný z nich tomu nestanovil pravidla a Isa si mu dovolila neoznámit, že ho má ráda a chce s ním chodit - tedy něco, co si mohl domyslet, že jo. Jak jsi řekla, je to prostě zamilovanej mužskej, no. Emoticon Příští kapka bude plná myšlenek, a to ne jenom Isiných. Druhá půlka je celá jen o Dracovi. Podíváme se v ní (ne jenom) na to, jak to má s loajalitami k Voldemortovi. Emoticon

1. Fluffy admin
20.04.2019 [19:11]

FluffyTak. To. Bylo. BOŽÍ. Emoticon Říkala jsem si, jak nám tu jejich roztržku naservíruješ, jak moc se bude řešit Katie... ale to, že Draco na Is vytáhl ten jejich vztah-nevztah, a tím si to vlastně totálně podkopal, to jsem nečekala. A dodalo to tomu ten správnej šmrnc, tu pověstnou třešničku na dortu, kdy se ukázalo, že Zlatovláska je všeho všudy jen zamilovanej chlap, co absolutně ve svý sebezahleděnosti netuší, jak moc jí teď ublížil. Místo, aby jí řekl, jak to cejtí, tak to akorát pokonil. Emoticon Skvělý, těším se na další! Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!