Je čas sít a čas sklízet, je čas tvořit a čas ničit. A někdy je čas prostě to nechat být a odejít. Je omluvitelné nebýt hrdinou? Předposlední kapitola povídky je o prohrách malých i velkých - o touze žít normální život a před veškerou abnormálností okolního světa zavřít oči. Stay tuned, už jsme SKORO u konce... nebo jen u konce prvního dílu ságy?
26.02.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 506×
VII. KAPITOLA SEDMÁ: Spíše poddajná
Znovu se ocitla v královské pracovně. Rowlingová ji usadila do starodávného kovového křesla, které vypadalo spíš jako mučicí nástroj než běžný kus nábytku, a skutečně jí nechala přinést šálek černého čaje. „Mléko? Cukr?“ otázala se, když jí nápoj podávala.
Agnes zavrtěla hlavou a objala hrnek rukama. Rowlingová se posadila za stůl a na jeho desku položila hůlky, které zbyly po Roxaně a Harrym. Agnes od nich nemohla odtrhnout oči. Všechno se to seběhlo tak strašně rychle… nedokázala ještě uvěřit, že jsou doopravdy pryč. „Je zvláštní, jak málo někdy zbyde z lidí, že?“ poznamenala Rowlingová. „Je jich škoda,“ dodala po chvíli s povzdechem.
„Vy za to můžete,“ řekla Agnes tiše. „Vy jste je zabila.“
„Já?“ vykulila na ni Rowlingová oči a na rtech se jí rozehrál veselý úsměv. „Jak jsi na to přišla, prosím tě?“ otázala se a sepjala špičky prstů k sobě. Pozorovala ji se zaujetím, jako člověk, který se dívá na komedii a očekává, kdy přijde hlavní vtip.
„Zničila jste jim život,“ odpověděla na to Agnes. „Oběma. A nejspíš taky mnoha dalším. Skočili kvůli vám. Nedala jste jim jinou možnost.“
Rowlingová se nepokrytě zasmála. „Vždyť tu možnost dostali! Nabízela jsem jim, aby šli zpátky dovnitř, abychom se o tom pobavili jako dospělí lidé. Nemám ráda násilí. Nepřeji si ničí smrt – a smrt Harryho Pottera teprve ne,“ pravila. „Ve skutečnosti jsem se je celou dobu snažila zachránit. Oddělila jsem je od sebe, protože jejich vliv jeden na druhého byl za stávajících okolností naprosto zničující. Možná nebyli šťastní, ale byli aspoň živí,“ ušklíbla se a naklonila se na své židli směrem k Agnes. „To ty jsi je přivedla zpátky k sobě. To tvoje podezření je přimělo jít na Ministerstvo. Zlatíčko, já za nic nemůžu. Kdyby ses do toho nemíchala, byli by oba naživu,“ rozhodila rukama s hranou bezradností.
Agnes otevřela ústa, aby jí oponovala, ale nedokázala formulovat jediné slovo. Věděla, že ji Rowlingová provokuje – od začátku se tímhle vším velice dobře bavila a jen chtěla vyvolat co nejextrémnější reakci – ale čím déle nad tím přemýšlela, tím víc jí ta slova dávala smysl. Opravdu je tam dovedla ona. Ale znamená to copak, že můžu za jejich smrt? To je přece nesmysl, rozhodli se sami!
Nemuseli by se rozhodovat, kdyby se nic z tohohle nestalo. Kdyby Agnes odešla domů místo toho, aby je nutila jít na Ministerstvo. Kdyby neměla tu pitomou potřebu ukojit svou falešnou touhu po hrdinství, mohli ještě žít.
Ruce, v nichž svírala šálek, se jí roztřásly; málem vybryndala jeho obsah na podlahu. Pokusila se třes zamaskovat tím, že šálek zvedla k ústům a napila se, ale spíš tím na sebe upoutala jen více pozornosti Rowlingové.
Spisovatelka si při pohledu na Agnes povzdechla, vstala, vytáhla z nějaké skříňky úzkou sametem vykládanou krabičku, vložila do ní hůlky po Potterových, přiklopila víko a pečlivě převázala červenou stužkou.
„Malý dárek,“ řekla a podala krabičku Agnes. Ta ji opatrně převzala. „Aby sis pamatovala, co se může stát, když strkáš svůj novinářský nos do věcí, kterým nerozumíš.“
Agnes sklopila pohled k tomu pokladu, který jí spočíval v dlaních. Zase se jí chtělo plakat. Neměla se do toho nikdy míchat. Jedna věc je způsobit neštěstí sobě; s tím by dokázala žít. Obraz posledního úsměvu, který Roxana věnovala Harrymu, než skočili, měla jakoby vypálený do sítnice. Nevěděla, jestli dokáže unést, co se stalo. Krabička s hůlkami v jejích rukou těžkla, jako by byla z olova.
Rowlingová se od ní odvrátila a vydala se zpět ke své židli. „Mám pro tebe malou nabídku,“ řekla. „O ničem z toho, co se tu stalo, nebudeš psát. Nikdy. A já tě nechám jít. Nebudu tě sledovat, nebudu se ti míchat do života. Dám ti prostě pokoj. Všechno bude jako dřív, Agnes. Co si o tom myslíš?“ zeptala se konverzačním tónem.
Všechno bude jako dřív. Všechno bude v pořádku. Jak by mohlo být? Dva lidi jsou mrtví. Zabili se Agnes před očima a ona je nedokázala zastavit. „Co se mnou uděláte, když tu malou nabídku odmítnu?“ otázala se tiše.
Spisovatelka se znovu usmála na půl úst. „Pak tě budu muset přimět zapomenout na to, co se tady stalo,“ odpověděla. „Ale to bych nerada, Agnes. Byla bych mnohem radši, kdybychom se dopracovaly k nějakému konsenzu. Jako dva dospělí lidé.“
Chce, aby s tím žila; s tím, co způsobila. Protože ví, jaké utrpení bude cítit? Protože ví, jak nesmírnou vinu cítí už teď? Krabička s hůlkami najednou připomínala rakev, v níž vedle sebe leží dvě mrtvá těla.
„Líbíš se mi, Agnes. Jsi čestná. Férová holka z Nebelvíru. Dobrá čarodějka a dobrá novinářka. Takové, jako jsi ty, kouzelnická společnost potřebuje,“ poznamenala Rowlingová. „Na tomhle světě mi nesmírně záleží. Podílím se na jeho budování už od dětství. Když budeš mlčet… prokážeš kouzelnické Británii velikou službu.“
Copak sis nevšimla, jak je od konce války všechno dokonalé? Žijeme ve lži. Slova Roxany Potterové Agnes rezonovala myslí. Znamená mlčet totéž, co lhát? Vzpomněla si na fotografie George Weasleyho na zahradě protialkoholní léčebny. Pravda umí být mnohdy bolestnější než jakákoliv lež. Může ublížit více lidem.
Ale Roxana chtěla, aby se svět dozvěděl pravdu. Přijmout tu nabídku a mlčet znamená pošpinit její památku. Roxana však taky byla bývalá smrtijedka, která neváhala seslat kletbu Cruciatus na motáckou spisovatelku, i když velice dobře věděla, že se jí nemůže nijak bránit. Prokážeš světu službu. Na čem záleželo Roxaně? Na principech? Mrtvým jsou principy k ničemu. Agnes záleží na životech.
„Už chápeš, o co tady jde, viď?“ oslovila ji Rowlingová znovu, jako by věděla, o čem přemýšlí. „Kouzelníci žijí v míru, v bezpečí. Všichni si ještě pamatují hrůzy války. Nechceš to být ty, kdo jim tohle všechno sebere. Nechceš to být ty, kdo je uvrhne do dalších bojů. Kdo způsobí další zbytečné umírání.“
Chtěla něco říct, vyvrátit jí to, bojovat za to, co by považovali za správné Roxana s Harrym, ale dřív, než stihla své myšlenky zformulovat, si uvědomila, že má Rowlingová pravdu. Vzpomněla si na zakrvácené spáry mezi kachličkami a šmouhy na bradavických zdech… na pamětní desku nad vstupem do Velké síně. Nechce rozpoutat válku. Chce domů, za Tomem, jít s ním na večeři a psát o pytláckém rybaření pomocí kouzel. Rowlingová ji prohlédla až na samotné dno duše.
„Ne,“ špitla. „To opravdu nechci.“
Rowlingová se na Agnes mírně pousmála. „Tak pojď, děvče, odvedeme tě domů.“
Odvezli ji za hranici zóny, odkud se ze sídla Rowlingové nedalo přemisťovat, a nechali ji tam. Nečekala, že ji jen tak pustí, ale zjevně to udělali. Bylo jí z ní samotné vnitřně špatně. Připadala si jako pokusný králíček, náhodou propuštěný z laboratoře, který neví, zda si dřív užívat nečekaně nabyté svobody, nebo se bát, že je jen zdánlivá a on je pořád pod dohledem.
Chvíli ten dům, který se tyčil na vysokém útesu jako výstražně zdvižený prst, už zdálky hrozící všem, kteří by ho snad chtěli poctít svou návštěvou, mlčky pozorovala. Vypadal jako ze špatného hororu. Muselo to dát hodně práce upravit jeho okolí, aby působilo tak, jak působilo. Rowlingová má zjevně zvláštní vkus. Možná to mezi kouzelníky posiluje představu o její moci.
Ještě pár okamžiků tam stála, jako by snad čekala, že se co nevidět odněkud vynoří Roxana s Harrym, oba mokří, pomlácení, ale živí… ale nic takového se nestalo. Nakonec se přemístila pryč. Domů.
První věc, kterou po svém návratu udělala, bylo to, že uklidila podepsanou fotografii Harryho Pottera ze svého stolu a schovala ji úplně na dno šuplíku. Nemělo smysl nechávat si něco, co nebylo skutečné. Místo toho na stůl postavila krabičku s hůlkami. Rozhodla se své vzpomínky považovat za dar, ne prokletí, i když věděla, že se jí už nikdy nebude spát tak dobře, jako dřív. Navzdory tomu, co Rowlingová tvrdila, Agnesin život už nikdy nebude stejný.
***
Onen večer, kdy ji Tom vyzvedl před vchodovými dveřmi, aby ji konečně vzal na tu slibovanou večeři, patřil k těm velmi chladným. Zbývalo šest týdnů do Vánoc, byl studený vlhký listopad.
„Moc ti to sluší,“ poznamenal Tom a nabídl jí rámě. „Vybral jsem příjemnou hospůdku v naší cenové relaci. Sice si tam nedáš kaviár, ale dělají výborný vepřový kolena,“ pravil.
„Víš, že jsem židovka, že jo?“ otázala se Agnes.
Tom zbledl tak viditelně, jak jen to u něj bylo možné. „Hrome,“ zanadával. „Promiň, to jsem vážně netušil. Vymyslím něco jiného. Ehm… sushi? Můžeš sushi?“
Agnes se zasmála. „Je to jen z tatínkovy strany. A navíc… nejsem praktikující. Jen si z tebe dělám legraci.“
Tom ji chvilku pozoroval, než mu to došlo. „Ty potvůrko jedna! Vážně jsem se lekl, že začnu naše první rande nějakým trapasem.“
„Takže… tohle je opravdu rande?“ ujišťovala se Agnes.
„Rád bych v to doufal,“ odpověděl Tom. Pomalým krokem se vydali směrem ke stanici metra. Agnes se usmívala. Neměla za sebou zrovna moc vztahů a Tom se jí líbil už dlouho. Měla strach, že to ve skutečnosti bude ona, kdo udělá nějaký trapas.
Cestou si vyměnili pár krátkých trochu nejistých vět. Pak dorazili na místo. Podnik, o kterém Tom mluvil, byl malý a útulný. Agnes se celkem líbil. Sice by si dala radši víno a nějaké sýry než černé pivo a pečené vepřové koleno, ale bylo to první rande. Nechtěla kazit atmosféru.
Zábava se rozjížděla poměrně příjemně. Tom se opravdu snažil udělat dojem, možná někdy až moc. Na konci schůzky ji doprovodil domů. Dali si jeden krátký, opatrný polibek a pak naznali, že tomu budou říkat vztah.
„Poslyš, Agnes,“ oslovil ji, než se definitivně vydal ke svému domovu. „Já… chtěl jsem se jenom na něco zeptat.“ Pomyslela si, že po prvním rande ho nahoru určitě nepozve.
„Ptej se,“ řekla trochu ostražitě.
„Nikdy jsi neřekla, co jsi tehdy zjistila. Však víš. Když sis vzala volno na pohřeb své tety a hledala nějakou Roxanu Potterovou,“ pravil Tom.
„Nic to nebylo,“ odpověděla Agnes. Moc rychle a málo přesvědčivě.
„Strávila jsi tam několik dní,“ poznamenal. „Vážně jsi vůbec nic nezjistila? Ta ženská vypadala, že je úplně šílená a ty jsi mi tehdy psala fakt divný věci, tak jsem si říkal…“
„Nechci o tom mluvit, jasné?“ přerušila ho. „Bylo to… prostě… hele, přišla jsem tam o hůlku a nakonec to stejně byla jenom slepá ulička, takže na to nemám zrovna dobré vzpomínky.“
„Ta šílená ženská ti sebrala hůlku? Sakra, Agnes, máš fakt kliku, že jsi z toho vyvázla. Měla bys na ni poslat bystrozory,“ řekl Tom.
„Nebyla šílená!“ bránila Roxanu Agnes. Tom měl dost možná pravdu, ale o mrtvých jen dobře. „Poslyš, tohle byl moc hezký večer, nechci ho kazit. Dobrou noc, Tome.“
„Jen chci vědět, že budeš v pořádku, to je vše,“ pokrčil rameny Tom. „Nerad bych… měl jsem o tebe tehdy strach. Nechci o tebe přijít kvůli nějaké tajné práci, o které nikdo nesmí vědět, jasné?“
Udělala k němu pár kroků a položila mu ruku na tvář. „Slibuju ti, že před tebou nebudu mít žádné tajemství. Ale o tomhle už nebudeme mluvit, ano?“
Přitiskl ji k sobě. „Jen chci, abys byla v bezpečí,“ zopakoval. Stočila se mu do náruče. „Budu,“ slíbila. Do očí se jí už zase hrnuly slzy. Tom se už na nic neptal, nechal ji prostě jen plakat a trochu váhavě ji hladil po vlasech.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter
Sdílet
Diskuse pro článek Ukradený svět - 7. kapitola:
Jsem ráda, že oceňuješ mé vykreslení manipulativní záporačky 
Ještě před sebou máme jednu kapitolu, takže prostor pro doufání samozřejmě zbývá 
Moc si vážím toho, že se ti líbí Agnes a přijde ti realistická - velmi jsem se snažila, aby byla opravdu trojrozměrná a lidská. Díky za komentář a těším se u poslední kapitoly a (snad) i u dalšího dílu 
Teda to jsou dilemata - být hrdinkou nebo to nechat být a žít svůj život dál. Já si vždycky říkám, že bych byla a chci být tou hrdinkou, ale kdo ví, jak by se člověk zachoval. 
Moc pěkná kapitola. Tuším, že s Harrym a Rox určitě není všem dnům konec, prostě tomu odmítám věřit. 
Rowlingová je děsivá a manipulativní, těším se, až s ní zametou. Agnes je vážně dobře napsána, jak myšlením, tak chováním. A vztah s Tomem bude určitě moc pěkný. 
Jsem zvědavá, co bude dál. Díky za kapitolu. 
Taky to Agnes ani trochu nezávidím, abych byla upřímná, dostala jsem ji do pěkně nepříjemné situace! Důkladnější komentář jsem napsala u poslední kapitoly, tady jen děkuji za tvé vyjádření a jsem ráda, že vidím, jak máte s Fluffy krásně odlišné pohledy! Moc mě baví, jak to každý čtenář vidí trochu jinak.
Fííí.... první část byla hutná. Nejpříjemná. Předzvěst situace, kdy člověk bude muset žít po zbytek života s děsivým tajemstvím, které se možná jednou za čas ozve o trochu hlasitěji. Vůbec to Agnes nezávidím.
Musím říct, že mě vlastně ten kontrast první a druhé poloviny bavil a s Tomem problém nemám (jak říká Fluffy, tisíc lidí, tisíc chutí). Vlastně mě baví, jak je ten vztah mezi nimi a jeho vývoj "obyčejný", takový mile pomalý (ehm, jo, já vím, že se nám tu hned dali dohromady, ale z popisu to na mě "plynule" působilo). A hlavně! To je přesně to, jak by taková situace mohla vypadat - navenek žít dál běžný, všední život i s radostmi, ale nést si sebou to tajemství... Ono to tedy ještě v další kapitole určitě bude jinak, ale mě se to líbilo. Jdu na tu osmou :-).
Ahoj! Čekám na tvůj komentář jak na smilování, úplně jsem se těšila, až se ozveš 
S Tomem máš nejspíš pravdu, on je ten závěr celkově možná trochu moc rychlý. Tohle bylo po dlouhé době poprvé, co jsem psala něco ne-medicínského a ne-odborného, takže to má místy trochu "zuby" v té plynulosti. Toma jsem holt brala spíš jako vedlejší postavu a v tomhle ději jsem mu nebyla schopná dát o moc víc prostoru. Až sem začnu házet ten druhý díl, tak tam samozřejmě je taky, ale o tolik lepší to s ním nebude - holt jsem měla straaaašně moc zajímavých postav, kterým jsem se chtěla věnovat Děkuji moc za zpětnou vazbu, vážím si jí zvláštně proto, že je upřímná a budu se moc těšit u závěrečné kapitoly a pak, snad, i u dalšího pokračování 
Někdy je nejstatečnější věc, kterou můžeme udělat, to prostě nechat být a odejít. Ono to někdy stojí mnohem víc přemlouvání a bolesti se prostě otočit. Takže asi tak. 
Zvláštní, že ji teda nechala jen tak jít - asi si Rowlingová myslí, že jí od Agnes nic nehrozí. Potvrdí se to, nebo ji podcenila? No, na to si asi budu muset počkat. 
Vyhrožovala jí jako správný Velký bratr, to se musí nechat. Mám z toho úplně husí kůži, ta se nenechá jen tak umlčet.
Na Toma si teda trochu nemůžu pořád zvyknout. Možná je to počtem kapitol a já ráda, když všechno tak nějak plyne postupně a postavy potkáváme... A já o něm vím vlastně nic. Pro Agnes to uspěchané asi nebylo, i podle těch náznaků, že už se jí líbí dlouho, ale pro mě jako čtenáře možná trošku jo. Neber to jako výtku, jen jako můj poznatek a pocit. A jak se říká tisíc lidí, tisíc chutí. A třeba budu mít čas Toma v budoucnu poznat víc a mít ho ráda. 
Brzy se určitě dostanu i k poslední kapitole a potkáme se i tam.
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!