OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět - 8. kapitola

V závěrečné kapitole se Agnes opět shledá s něčím, co považovala za dávno ztracené, a učiní jedno osudové rozhodnutí. Je skutečně po všem? Přeje si Agnes, aby bylo po všem?

28.02.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 10× • zobrazeno 530×

VIII. KAPITOLA OSMÁ: Dozvuky minulosti

Trvalo tři měsíce, než si našli malý útulný byt, v němž mohli bydlet oba i s Tomovým postarším kocourem a Agnesinou lehce opelichanou sovicí. Agnes si všimla, že před jejich společným bytem každý den stojí bílá dodávka, a velmi často měla nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje. Po půl roce od té doby, co se nastěhovali, jednoho rána dodávka prostě odjela a už se nikdy neobjevila – stejně jako ten pocit, že je Agnes sledována.

A tak se život pomalu vracel do starých kolejí. Agnes zaklapávala budík každé ráno v sedm třicet a vstávala v sedm čtyřicet pět. Pořád snídala kukuřičné lupínky s mlékem a trochou medu a pořád chodila do práce později než Tom, vybavená kabelkou s nekonečně velkým prostorem uvnitř a vínovým baretem staženým hluboko do čela.

Taky si koupila novou hůlku, i a když věděla, že nikdy nebude taková, jako ta první, pracovalo se jí s ní celkem dobře. Tom splnil svůj slib a na nic, co se týkalo Agnesina záhadného výletu, se už nikdy neptal.

Když ale jednoho rána Agnes jako obvykle zamykala dveře bytu, který opouštěla dlouho po Tomovi, omylem kopla do něčeho, co leželo na rohožce. V první chvíli myslela, že je to tužka, která jejímu příteli vypadla z kapsy, ale když se podívala pod nohy, ztuhla.

Ten předmět byl zcela jistě dřevěný, ale podstatně větší než obyčejná tužka. Šlo jednoznačně o kouzelnickou hůlku, o jeden konkrétní kus, který by Agnes poznala v jakékoliv situaci, protože ho nosila v kapse od svých jedenácti let. Měla skoro strach ji vzít do ruky. Cítila, jak se jí stahuje hrdlo.

Tu hůlku naposledy měla ten večer, kdy společně s Roxanou a skutečným Harrym Potterem utíkali před Rowlingovou. Pak už ji nikdy neviděla. Našla ji Rowlingová? Porušila svůj slib, že se jí nebude míchat do života? Co jsem sakra udělala špatně, pomyslela si Agnes. Nikomu nic přece neřekla. Mluví snad ze spaní? Vytáhl z ní nějak Tom informace o tom večeru, zveřejnil je někde, aniž by o tom Agnes věděla, a Rowlingová to zjistila? Přijde si pro Agnes? Je tohle varování?

Roztřesenými prsty zvedla hůlku ze země a vytáhla z kapsy tu, kterou si před třičtvrtě rokem koupila jako náhradní. Znovu otevřela dveře od bytu a zacouvala dovnitř. Musela vědět, co se s její původní hůlkou dělo během té doby, co ji považovala za ztracenou. Používal ji někdo? Pokud ano, tak kdo? A k čemu?

Byl jediný způsob, jak to zjistit. „Prior incantato,“ zašeptala Agnes zaklínadlo.

Ze špičky staré hůlky vyšel šedý kouř. Agnes ustoupila. Kouř začínal měnit tvary, formoval se, až se před Agnesinýma překvapenýma očima objevilo několik slov.

PARK SV. JAKUBA, ČTYŘI ODPOLEDNE

***

Možná sem neměla chodit. Vlastně ani netušila, proč tady je. Nevěděla, kdo ji hledá. Jestli je to Rowlingová, v žádném případě nesmí dovolit, aby do toho namočila i Toma.

Slunce už bylo nízko, ale park sv. Jakuba byl pořád plný lidí – turistů, rodin s dětmi, lidí, kteří se šli projít cestou z práce. Přežrané kachny se spokojeně procházely po březích jezírek. Agnes divoce bušilo srdce. Tom jí volal, hledal ji. Nepřijala ten hovor. Nesměl vědět, kde je. Bude lepší beze stopy zmizet. Ublíží mu to míň, než kdyby si pro něj přišli taky.

Někdo jí zezadu zakryl oči dlaněmi. Příšerně se vyděsila; tak moc, že si hůlkou, kterou měla připravenou v kapse, propálila kabát, jak poloautomaticky vyřkla nějaké kouzlo. „Opatrně, Agnes, tady jsme mezi mudly,“ ozval se jí za zády známý hlas.

Měla pocit, že se jí srdce v hrudníku na chvíli zastavilo a spadlo až někam do oblasti žaludku. „To… to přece není možné,“ vypravila ze sebe.

„Ale je. A vyloučíme-li nemožné – jakože bychom opravdu, zrovna my dva, mohli spáchat sebevraždu, aniž bychom se pokusili zachránit svět – pak to, co zbývá, byť je to nepravděpodobné, musí být pravda,“ odpověděl hlas.

Agnes se otočila. „Roxano!“ Pokud by ji dosud nepoznala podle hlasu, pak obličej Roxanu Potterovou jednoznačně prozradil. I když měla místo své havraní hřívy krátké jasně zrzavé mikádo a naprosto neobvyklý oděv, světle růžový kabátek a šedou šálu, ty její pichlavé oči nedokázalo nic zakrýt. „Ten převlek je fakt chabej,“ poznamenala Agnes.

„Já vím,“ odpověděla Roxana se smíchem. „Proto jsem nikdy nechtěla dělat bystrozorku. Pojď, sedneme si na chvilku,“ navrhla a kývla k blízké lavičce.

Posadily se. Agnes se ještě pořád trochu třásly ruce. „Proč ses neozvala dřív?“ zeptala se Roxany. Šok ji pomalu opouštěl, nahrazoval ho vztek. „Nechala jsi mě skoro rok žít s tím, že jsi mrtvá!“ obvinila ji.

Roxana se smutně pousmála. „Šli po nás. Docela dlouho. Nemohli najít naše těla, tak automaticky předpokládali, že jsme živí. Museli jsme si být jistí, že už je vzduch čistý, než jsme se k tobě vydali. I tak hodně riskujeme,“ řekla.

„Takže Harry je taky v pořádku?“ otázala se Agnes. „Co se tam vlastně stalo?“

„Jo, Harry je v pohodě, čeká na mě v autě kousek odsud,“ odpověděla Roxana a porovnala si ofinu rezaté paruky. „Když jsme byli v té chodbě, a ty jsi řekla, že nevíš, co máš dělat, odzbrojila jsem tě a sebrala tvoji hůlku. Říkala jsem si, že se bude hodit mít záložní pro případ, že by nás znovu chytili,“ pravila.

„Mohla sis o ni prostě říct, dala bych ti ji,“ odvětila Agnes suše. Roxana zavrtěla hlavou.

„Tak hůlky přece nefungují. Musíš porazit jejího předchozího majitele, aby tě začala skutečně poslouchat,“ pravila. „Mimoto jsem nechtěla, abys věděla, kdo ti hůlku vzal. Bylo by strašně snadné to z tebe dostat,“ zkonstatovala.

Agnes cítila, jak se jí žene krev do tváří. Roxana jí nikdy nevěřila a ona si toho byla plně vědoma, ale přesto ji mrzelo slyšet to až takhle napřímo.

„Neřekla jsem Harrymu, že mám únikový plán, ale myslím, že v tu chvíli mu bylo všechno jedno. Skočili jsme, já použila tvoji hůlku, abych zpomalila pád, pak jsme použili zastírací kouzlo a přes ty kameny jsme přelezli do vody,“ vysvětlila Roxana. „A potom jsme prostě plavali, dokud jsme se nevymotali z té zóny, odkud se nedalo přemístit.“

Agnes nemluvila. Představovala si, jaké to muselo být, vrhnout se z toho útesu do prázdna. Zastavit pád v přesně tu správnou chvíli. Ani s použitím magie to nebyla zrovna bezpečná akce. „Nechali jste mě tam,“ poznamenala. „Nechali jste mě tam bez hůlky proti šesti ozbrojeným kouzelníkům,“ řekla.

„Rowlingová není ten typ, co by tě oddělal, věděla jsem, že budeš v pohodě,“ odbyla ji Roxana.

„Nemohla jsi to vědět,“ nesouhlasila Agnes.

„Nemohla jsi skočit s námi. Dokázala by ses skrývat, aniž bys věděla, jak dlouho budeš muset takhle žít? Mohla bys žít s tím, že pro svoji vlastní rodinu, pro své nejbližší jsi prostě mrtvá? My nikoho nemáme, Agnes. Nikoho, komu by na nás záleželo. Tvoje situace se od té naší dost liší,“ poznamenala Roxana klidně. „Navíc jsi s námi šla dobrovolně. Bylo to tvoje rozhodnutí.“

V tom měla pravdu. Agnes s ní přesto chtěla nějakým způsobem nesouhlasit, vmést jí do obličeje tu strašnou křivdu, to, že téměř rok žila s pocitem, že zavinila jejich smrt. „Máš ještě ten neviditelný plášť? Tenkrát jsi ho nacpala do kabelky, pokud si vzpomínám,“ přerušila tok jejích myšlenek Roxana.

„Proto jsi přišla?“ zeptala se Agnes trochu zklamaně.

„Tak trochu,“ odpověděla Roxana. „Taky se omluvit, že jsme se neozývali tak dlouho. Taky se rozloučit. A taky ti pogratulovat ke sbalení toho tvého kolegy z práce. Vypadá jako fajn chlap,“ usmála se.

„Sledovali nás,“ řekla Agnes tiše. „Až donedávna každý den. Myslím, že pořád čekali, jestli něco neudělám. Jestli nezačnu mluvit. Asi jsem měla, viď?“ zvedla k ní oči. „Ale já měla takový strach, Rox, takový strach, že…“

„Kdo jsem já, abych ti vyčítala morálně šedá rozhodnutí,“ přerušila ji Roxana. „Nikdo se na tebe nezlobí, Agnes. Vlastně nikdo nečekal, že by ses rozhodla jinak. Kdo ví, co by z tebe zbylo, kdyby ses jí vzepřela. Novinářka s vygumovaným mozkem?“ Zavrtěla hlavou. „Takhle to dopadlo nejlíp, jak mohlo.“

„Řekla mi, že přece nechci spustit další válku,“ pravila Agnes. Měla pocit, že to potřebuje říct nahlas, že se musí nějak ospravedlnit. „Že můžu za vaši smrt a přece nechci mít na rukou krev ještě někoho dalšího. A já opravdu nechci.“

„Já vím,“ odpověděla Roxana tiše. „Je to pochopitelné.“

Chvilku spolu seděly mlčky, Roxana hleděla před sebe a pozorovala kachny na břehu jezírka, Agnes si nervózně mnula klouby na rukou. „Říkalas, že ses přišla rozloučit,“ poznamenala nakonec.

„Jo,“ souhlasila Roxana. „Na nějakou dobu s Harrym odjedeme ze země. Někam, kam ty její dlouhý prsty nesahají. Než se situace trochu uklidní a my vymyslíme, co dál.“

„Co chcete dělat?“ zeptala se Agnes.

„To jediné, co umíme,“ ušklíbla se Roxana. „Bojovat. Dokud nepadne ona, nebo my. Svět se musí dozvědět pravdu.“

Agnes otevřela kabelku a ponořila ruku hluboko do jejích hlubin. Pak odtamtud vytáhla neviditelný plášť – pomuchlaný, ale nepoškozený. Roxana se úplně rozzářila, když ho uviděla. „Úplně jsem na něj zapomněla,“ přiznala Agnes. „Aspoň jsem ho mohla nechat vyvěsit.“

„To je v pořádku. Hlavně že ho máme,“ usmála se Roxana.

„Jo,“ uvědomila si Agnes ještě něco. „Taky by se vám možná hodilo tohle,“ řekla a vytáhla z kabelky malou papírovou krabičku. Na malý okamžik zaváhala, než ji Roxaně podala, ale měla pocit, že to musí udělat. Že se tím alespoň trochu vykoupí.

Roxana krabičku převzala a trochu s ní zaštěrkala. „Co v tom je?“ zeptala se.

„Můj diktafon,“ odpověděla Agnes. „Ten, který jsem používala, když jsme se potkaly. A taky film z toho foťáku, kterým jsem fotila tehdy na Ministerstvu. Je tam všechno. Říkala jsem si, že by se to mohlo hodit.“

Roxana se po její řeči rozzářila. Chvilku vypadala, že krabičku otevře, ale pak jí zjevně došlo, že to není dobrý nápad. „To je… to je skvělé! Počkej – tys to vážně celou dobu nosila u sebe? Jen tak v kabelce?“ otázala se.

„Když chceš něco schovat, nech to všem na očích,“ ušklíbla se Agnes se vzpomínkou na tatáž slova, která před necelým rokem slyšela v jednom domě na útesu z úst motácké Královny. „Navíc pochybuju, že by to v ní kdokoliv našel. Mám tam fakt hodně věcí,“ pravila.

„Jsi si opravdu jistá, že nám tohle chceš dát?“ zvážněla najednou Roxana a poklepala na krabičku s diktafonem. „Víš, že když to použijeme… okamžitě to k tobě obrátí pozornost?“

Agnes se podívala Roxaně do očí, než odpověděla. „Věřím, že najdete způsob, jak ty informace zpracovat tak, abyste mě ohrozili co nejmíň. Mě a Toma,“ dodala na vysvětlenou.

Roxana přikývla. „Tak dobrá,“ řekla. „Moc si toho vážíme, Agnes. Využijeme to, jak nejlépe dovedeme,“ slíbila.

Agnes neodpověděla. Mlčky sledovala Roxanu, jak skládá neviditelný plášť a cpe ho do své, mnohem větší a pravděpodobně nekouzelné brašny. Krabičku s diktafonem a filmem zavřela do malé kapsy se zipem na vnitřní ploše kabely. „Teď si připadám, jako bych přenášela celé jmění,“ zasmála se Potterová. „Budu mít strach s tím jít těch pár kroků k autu… možná se tam raději přemístím,“ řekla a vstala.

Agnes se taky zvedla. „Počkej, nechcete ještě svoje hůlky? Rowlingová mi je tehdy dala a…“

„Pokud ti je dala, dost možná čeká, že si je vezmeme,“ přerušila ji Roxana. „To nebudeme riskovat. Jen si je nech. Neboj, my se bez nich obejdeme. Ty sis taky pořídila novou.“

„Žádná hůlka nemůže nahradit tu, která si tě vybrala jako první,“ řekla Agnes. „Nikdy to už nebude ten pocit.“

„Občas prostě musíš něco obětovat,“ mrkla na ni Roxana. „Sbohem, Agnes.“

„Uvidíme se ještě někdy?“ řekla Agnes místo odpovědi.

Roxana pokrčila rameny. „Kdo ví. Možná jednou, v nějakém lepším světě. Třeba spolu nakonec budou naše děti chodit do Bradavic,“ zasmála se.

Agnes se jen pousmála a podala Roxaně na rozloučenou ruku. „Tak tedy sbohem.“ Bývalá smrtijedka její dlaň beze slova stiskla. „Hodně štěstí, Roxano,“ dodala pak Agnes tiše.

„Hodně štěstí, Agnieszko,“ odpověděla Roxana a pustila její ruku.

A byla pryč. Přemístila se tak tiše, že to Agnes skoro ani nestihla zaznamenat. Popravdě, kdyby ji v kapse netížily dvě hůlky místo jedné, nebyla by si jistá, jestli byl ten rozhovor skutečný, nebo se odehrál jenom v její hlavě. Rozezvonil se jí telefon; volal Tom. Tentokrát už hovor přijala. Tom neměl radost z toho, že mu neodpovídala, ale vysvětlila mu, že se jí ozvala stará známá a ona ji prostě chtěla vidět.

Vydala se zpátky domů. Než odemkla vchodové dveře, rozhlédla se kolem. Ulice byla tichá, klidná, obloha jasně modrá a tráva kolem domu stejně zelená jako vždycky. Další krásný, docela obyčejně neobyčejný den prožitý v míru a bezpečí.

Přemýšlela, jak dlouho to ještě vydrží.

 

 

***Konec první části***

« Předchozí díl

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter



Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět - 8. kapitola:

Paráda! Dočteno, děkuju!

Kate, díky díky díky strašně moc za komentář! Mám hroznou radost z toho, že jsi to dočetla, že se ti to líbí a budeš číst dál. Troufám si tvrdit, že na prvním dílu jsem se teprve "rozjížděla" a ten druhý i třetí stojí za to ještě mnohem víc Je tam spousta zajímavých postav (věřím, že je oceníš), nějaké dějové zvraty a tak
Vztah Agnes a Toma budeme určitě poznávat víc, to taky - a na řešení ceeelé řady potíží s Jejím Veličenstvem se určitě taky můžeš těšit
A ano, Rox je psaná hodně podle mě - je to opravdu můj asi nejvěrnější odraz, i když má teda samozřejmě vlastnosti vyhnané trochu do extrému, protože jsem ji chtěla fakt divokou a nevypočitatelnou - já se hodně mírním, snažím se, musím Ale máš pravdu - Agnes má taky některé moje vlastnosti, i když rozhodně míň. Já myslím, že každá postava v povídce něco ze svého autora zrcadlí, že se tomu nevyhneš - možná když se na to cíleně snažíš myslet.
Díky ještě jednou za přízeň, vážím si pochval a budu se těšit na další komentáře

Skvělá závěrečná kapitola příběhu, který naštěstí ještě nekončí. Nějak jsem věděla, že Harry a Rox žijí a jsem opravdu hooodně natěšená na to, co podniknou dál a jaký mají plán, jak porazit Rowlingovou. Docela si říkám, že se do toho plánu určitě Agnes a Tom zapojí. Jsem na to fakt zvědavá. Přinejmenším Agnes.
Jinak teda je mi docela nepříjemný, asi podobně jako to muselo být nepříjemný pro Agnes, že Roxana předpokládala, že to takhle dopadne. Že se Agnes vzdá, že nebude bojovat, nic jí neudělají a ona bude tedy moct žít v poklidu dál. No, jakože... nějak je pro mě málo vysvětlení, že to tak mělo být a že to dopadlo nejlépe, co mohlo. Ale já jsem asi věčný bojovník a dělá se mi zle z představy takového toho poraženeckého: "A co se dalo dělat?" Ale nevadí, to jsem jen já.
Co, co?! Roxana je psána podle tebe, co tady čtu v komentářích?! Pěkně! Já myslela, že je podle tebe psána Agnes. Anebo jsou obě?
To by bylo taky zajímavý, jak člověk dá v povídce své vlastnosti více postavám.
Jinak vztah s Tomem asi uspěchaný je, sestěhovat se tak brzy, mno... Dobře. Asi to koreluje s tím, jak moc chtěla Agnes začít nový život a když už se navzájem líbili dlouho. Tak dobře. Popravdě se více soustředím na ten boj s Rowlingovou než na vztah s Tomem. I když asi si ještě hodně užijeme v příštím díle osobního života Agnes a Toma, těším se. Tak jo, moc děkuju za vytváření tvého jedinečného HP světa a že ho můžeme číst. Je obdivuhodné nahlédnout do jiných fan fikcí a světů, které vytváří další autoři. Píšeš výborně a postavy jsou velmi uvěřitelné a mají svá specifika, opravdu každá postava je originál a má své originální povahové rysy. Třeba u Agnes a Roxany je to úžasně vidět, jak jsou rozdílné, nejen věkem, ale i zkušenostmi, nahlédem na svět, život, atd.
Takže se moc těším na další díly povídky!

Fluffy, děkuji za komentář, opět musím říct, že jsem nadšená a trochu se podivuji, že jsi opravdu s takovou poctivostí sepsala názor na každou kapitolu, moc si toho vážím.
Pochvala odzbrojení v mlze mě vážně těší. Fakt se snažím na detaily myslet a užívat si jejich zapojení v pozdějších kapitolách a takového toho Aha! momentu v mozku čtenářů, když se to povede napsat správně
Asi už jsem tak nějak vyblila všechno, co jsem chtěla, v tom předchozím komentu pro Reny - takže jen prostě děkuji za komentář a uvidíme se příště

Tak tu máme konec. Tedy konec první části, jak jsi avizovala, tudíž jsem ráda, že se s Agnes, Rox a Harrym, potažmo i s Ronaldem a Rowlou rozhodně ještě setkáme a začne druhé kolo. Bude zajímavé sledovat, kdo z nich si líp nasadí boxovací rukavice.
A dneska má svátek Anežka, tak lepší den pro závěrečný komentář bych si asi ani vybrat nemohla. A narušit teda právě probíhající konverzaci. Uvařila jsem si kávu a jdu na to.
To, že manželé Potterovi žijí, jsem prostě tušila. Hádala jsem, že máš stejný problém postavit vlastní postavy ke zdi a zmáčknout spoušť, takže jsem ráda, že jsem se v tobě nemýlila. Ale musím uznat, že to s tím odzbrojením v mlze a hůlkou navíc bylo naprosto geniální! Já tyhle detaily prostě žeru. Co se týče právě těhle drobností – přidám poklonu k diktafonu a neviditelnému plášti. Říkala jsem si, jestli ho Agnes na něco použije sama a ona na něj zapomněla! Ale teď už je tedy u právoplatného majitele a bude moct sehrát roli někdy v pokračování. Zajímalo by mě, jak moc zrovna s touhle proměnnou operuje Královna. Ví, že ho Harry má, ale zrovna proti relikvii smrti by jí neměla žádná kouzla pomoct… Hm, hm… Vzhledem k tomu, že nepočítala s Agnesiným zapojením, i ta nahrávka by měla být důležitá…
Jsem ráda, že tě baví, že to s Reny vnímáme jinak. My hrozně rády rozebíráme a možná trochu někdy „šťouráme“ víc, než by bylo třeba. Ale rozhodně všechno v dobrým! K Tomovi jsme si už svoje řekly, četla jsem, že nebude úplně hlavní postavou ani pak, ale tak uvidíme, už tam přece jen bude „dýl“, tak mi to nebude připadat takové uspěchané. Chápu, že chtěla začít nový život a Tom ho pro ni představoval. Naopak jsem se, oproti své komentující parťačce, ani nijak nestihla pozastavit nad parukou a čistě mudlovskými věcmi. Tak nějak mi to přišlo v pořádku, asi jsem to brala jako součást toho zůstat v utajení.
O tom, že si postavy dělají, co chtějí… Vždycky říkám, že to, co po mně čtenář čte, rozhodně není moje práce. Já píšu jen damage report. Jsem ráda, že to mají ostatní stejně.
Květáčku, díky za tuhle povídku. Jak už jsem několikrát psala – originálních, skvostně napsaných fanfikcí je jako diamantů, tedy zatraceně málo. Těší mě, že ty ten svůj brousíš zrovna tady u nás na OS.

Takže ano, vítej v klubu praštěných milovnic Bradavic, jsme rády, že tě tu máme.

Ano, soucítím :-D. Přítel se taky zpočátku tvářil dost zaraženě, když jsem se mu snažila to popsat. Ale už se tak nějak pozvolna naladil na tenhle způsob uvažování :-D. My jsme také rády, že je tu někdo další, kdo píše o světě, který nás baví - a že píše dobře! Protože to je to, co se cení a co tu bylo potřeba :-).

Jejda, to jsem ráda, že to tak někdo má taky! Že jsem ve skupince těch správně praštěných autorek, kterým se taky občas bouří postavy a dělají si prostě co chtějí! Hned si připadám jako mnohem menší cvok. Můj muž se mi vždycky směje, když takhle o postavách mluvím, jakože jsem zvědavá, co dneska zase vyvedou, co vymyslí, kam mě v tom příběhu zavedou... Je dobré najít spřízněné duše. Fakt jsem každým dnem radši, že jsem se odhodlala začít tady něco zveřejňovat

Ani nevíš, jak moc mě pobavil odstavec o důvodu k Roxanině paruce :-D. "Myslím, že ji měla jen proto, že chtěla. Jakože ano, vím o tom, že by bylo logičtější, aby si změnila vzhled kouzlem a pravděpodobně by to uměla (i když, jak sama říká, převleky jí nikdy nešly), ale prostě když jsem to psala, vtančila mi na tu stránku v paruce a za nic na světě ji nechtěla sundat."
To tak moc dobře znám :-D :-D tedy, rozhodně já i Fluffy, nám takhle na scénu většinou přitančí Sirius, tak nějak mezi námi pendluje jakožto samozvaná múza (ačkoli v mých povídkách má vždy jen vedlejší roli) a dělá si co chce a kdy chce :D. Roxana je taky Blacková, čemu se vlastně divím... (I Tonksová to umí, jak jsem nedávno zjistila... prostě geny nezapřeš). Tvoje vysvětlení beru a už mu úplně rozumím :-D.

Oooo, první komentář pod poslední kapitolou! Děkuji za dočtení!
Popravdě, já původně dost uvažovala o tom, že bych je reálně nechala umřít, ale nakonec jsem to trochu nezvládla - já strašně nerada zabíjím postavy a když už, tak nad tím vždycky hrozně dlouho rozvažuju, jestli je to vážně to správné, jestli to tam sedí, jestli by ta postava opravdu tohle udělala... A přesně jak řekla Roxana - vyloučila jsem zde nemožné a musela jsem je tudíž nechat přežít, protože tihle dva prostě MUSÍ zkusit zachránit svět Vždyť je to přesně ten důvod, proč je Královna držela od sebe! Jsem ráda, že Roxaně pomaličku začínáš přicházet na chuť. Ona je svým způsobem hrozné zlatíčko (ostatně, je psaná podle mě! ), i když na první pohled působí jako někdo, koho nechceš potkat v noci sama na ulici
K Roxanině paruce - myslím, že ji měla jen proto, že chtěla. Jakože ano, vím o tom, že by bylo logičtější, aby si změnila vzhled kouzlem a pravděpodobně by to uměla (i když, jak sama říká, převleky jí nikdy nešly), ale prostě když jsem to psala, vtančila mi na tu stránku v paruce a za nic na světě ji nechtěla sundat. Ono se s těmi postavami občas blbě domlouvá, když jsou silné osobnosti. Takže jo, můžeme to brát jako autorskou chybu (které samozřejmě občas dělám), ale taky možná jako prostě projev Roxaniny praštěnosti, když si jako převlek vybere něco tak křiklavého, jako zrzavé vlasy (navíc ve formě nepadnoucí paruky) a růžový kabátek. Nechám to posouzení na tobě.
Co se sestěhování Agnes a Toma týče, ano, bylo to velmi rychlé a zřejmě by dávalo smysl to ještě o pár měsíců posunout. Takhle mi to sedělo vzhledem k tomu, že se Agnes prostě snažila začít "nový život", potom, co zažila u Rowlingové, trochu se možná chtěla u Toma "schovat" a taky podle mě mnohem víc prožívala ten pocit, že nic nemusí být napořád a právě proto není dobré váhat. A taky si myslím, že zrovna člověk s nebelvírskou povahou bude prostě skákat do vztahů celkem po hlavě Ale ano. To posunutí o pár měsíců by tady určitě dávalo smysl, přijímám výtku.

Děkuju moc, že jsi to se mnou vydržela až do konce a doufám, že i u pokračování se můžu těšit na Tvé podnětné komentáře. Teď si dám asi malou pauzičku, řekla bych, že druhý díl začnu vydávat až tak za týden, aby měli čtenáři čas trochu vstřebat dojmy, ale hrozně se na to těším, takžeee.... kdo ví Každopádně ty kapitoly jsou tam místy dost dlouhé a tím pádem budou nejspíš i náročnější adminkontroly, takže bych tak nějak obecně řekla, že ten interval mezi jednotlivými kapitolami bude delší. Mám to ale napsané komplet, takže to bude stát jenom na tom, jestli si to vzpomenu publikovat a nebudou tam čekačky kvůli tomu, že bych neměla múzu
...Což se nedá říct o další povídce (tentokrát originální nefanfiction), jejíž první část se tu (snad) zanedlouho objeví - s tou to spíš tak nějak zkouším, jestli to bude někoho bavit - mě to celkem zajímá, ale nevím, co zbytek světa

Děkuju moc za všechny komentáře, budu se těšit u Ukradeného světa II a třeba nejen tam


PS: Já mám kromě učení i brigádu, kde píšu pro odborný internetový časopis, takže jako prokrastinačně píšu taky, ale většinou jen ty krátké články. Myslím, že mě osobně to tvůrčí psaní znovu chytlo se začátkem covidu - nějak mě to táhlo zpátky do toho krásného světa, kde jsem prožila dětství, k Harrymu a spol. Můj mozek tak nějak asi podvědomě považuje Bradavice za to nejbezpečnější místo na světě, kde se dá před všemi nepříjemnostmi dnešní doby bezpečně schovat

Tak jsem si dneska dala dvojitou porci, když už tu byly kapitoly takhle naservírované a já měla rest za jejich čtení.
Harry s Roxanou žijí. Fluffy jako konspirátorka se osvědčila. Já ti poměrně vážně veřila, že skutečně umřeli. Ale o čem by pak mohl být druhý díl, no ne? :-D. Samozřejmě, že jsem ráda, že žijí! Líbí se mi, jak jsi to vymyslela s Agnesinou hůlkou a její rolí v útěku.
Dovolím si jen malou poznámku... proč Roxana používá paruku (zjevně ne úplně skvěle padnoucí)? I kouzelník bez metamorfomagických schopností by měl dokázat pomocí hůlky pozměnit svůj vzhled (viz Ron při výpravě ke Gringottovým v 7. díle). Taky by mohli použít mnoholičný lektvar, ale to zase chápu, že sehnat na něj suroviny a tak není zrovna snadné, když je člověk na útěku z kouzelnického světa. Dál bych asi upozornila ještě na jednu věc - vývoj vztahu Toma a Agnes mi doteď přišel fajn a autentický, ale sestěhovali na se můj vkus trochu moc rychle :-D. Já vím, tohle má každý jinak, ale kdybys hledání společného bytu posunula ještě o pár měsíců (čistě v té větě, která o tom mluví), sedlo by mi to víc. Ale to je spíš taková maličkost.
Co mě pobavilo a potěšilo - Roxanina věta na uvítanou! "A vyloučíme-li nemožné, jako že bychom opravdu, zrovna my dva, spáchali sebevraždu, aniž bychom se pokusili zachránit svět..." - to bylo báječné. Taaak Roxanovské :-D Já ji snad začínám mít ráda...
Pak mě taky - tak jako mile spoluFFautorsky - pobavila věta o tom, že jejich děti spolu budou chodit do Bradavic - třeba jednou. Přišlo mi to jako takové vtipné pomrknutí na ty autorské teorie o budoucích životech jejich postav. Ani nevíš, jak často s Fluffy debatujeme o osudech dětí našich vlastních hrdinů, které jsme pomalu ještě ani v ději nestihly dát dohromady :-D.
A poslední skvělý moment, který musím vypíchnout - "Hodně štěstí, Agnieszko." To celé jméno tam moc hezky sedlo a zapadlo.
No a inu... budu očekávat další pokračování.

PS: Úplně chápu návrat k psaní po delší "studijní" odmlce a takové to "rozkoukávání se". Já mám momentálně před Mgr. státnicemi z pedagogiky a světe div se, po dlouhé době se mi tu probudila povídka o Removi Lupinovi. Vzhledem k tomu, že podobně aktivní byl milý Poberta v mé psavecké mysli naposledy kolem maturity, jsem si zcela jistá, že čím víc se budu muset učit, tím víc budu i psát... Už to tak je.

Přidat komentář:

Nick:

Text: