OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět II - 13. kapitola

08.05.2021 (14:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 404×

XIII.  KAPITOLA TŘINÁCTÁ: Žiletka a Magor

Před Agnes se rozevřel pohled na šedivou vstupní chodbu centrály. Všichni ostatní už tady byli – Harry s Weasleyem, Roxana i Draco. Nemohla uvěřit, že se z toho dostali ve zdraví! Ještě před pár minutami si byla jistá, že na Ministerstvu všichni zhynou bídnou smrtí.

Dovolila si trošku poskočit na místě, radostně jako malé dítě. Jean vedle ní se uvolněně zasmála a bledě modré oči jí zářily jako dvě vzdálené hvězdy. „Jste všichni v pořádku?“ slyšela Agnes Roxanin hlas. „Nepotřebuje nikdo nic ošetřit?“

Zavrtěla hlavou. „Harry, proč sedíš na té zemi?“ otázala se Roxana svého muže. „Harry, je ti něco? HARRY! Jean, rychle, pojď sem honem!“ Narůstající intenzita a strach v jejím hlasu přiměly Agnes, aby se na ně otočila.

Harry Potter naprázdno otevíral a zase zavíral ústa, nevyšel z nich však jediný zvuk. Zelené oči měl vyvalené, jak se zoufale snažil něco říct… Svět jako by zpomalil na polovinu svého běžného tempa. Agnes viděla, jak si Harry vyhrnuje rukáv – tam, na jeho paži kousek nad loktem, byla patrná čerstvá ranka, stejná, jakou Agnes měla na předloktí poté, co jí v Bexleyheath nějaká bystrozorka přitiskla k ruce malý kovový štítek – slídiče.

„Ty hajzle!“ zaječel Malfoy a rozeběhl se k Weasleymu, který stál s Agnesinou hůlkou volně spuštěnou k tělu hned vedle Harryho. Když ho blonďatý čaroděj chytil pod krkem a přitiskl ke zdi, vůbec se tomu nebránil. „Mizero! Špíno! Ty zasranej trojitej zrádce!“

Jean a Roxana se mezitím staraly o Harryho. „Dal mu to strašně vysoko,“ řekla Jean. „Zkus to chytit, Rox, jestli se ten slídič pokusí zdrhnout, půjde mu do hlavy a odtamtud ho nedostaneme…“

„Zabiju tě,“ syčel Malfoy na Ronalda, kterému to zjevně bylo úplně jedno, a tiskl mu špičku své hůlky ke spánku. „Já tě ZABIJU, Weasleyi, dochází ti to? Proč jsi to udělal? PROČ JSI TO SAKRA UDĚLAL, ty zrzavá nulo?“

„Má Hermionu,“ odpověděl mu na to ministr kouzel zlomeně.

Draco ho v tu ránu pustil a odstoupil od něj. „Cože?“ Znělo to o poznání vyděšeněji, než Agnes čekala.

„Rowlingová má moji rodinu. Hermionu a děcka. Musel jsem to udělat… říkal jsem přece, abyste mě tam nechali… kdybych jen tak utekl, ublížila by jim… to jsem nemohl dovolit,“ vysvětlil. Hlas se mu třásl. „Udělal bys to samé. Vím, že kdybys byl na mém místě, udělal bys to samé…“

Malfoy odhodil svoji hůlku na zem. „Nestojíš mi za to, Weasley,“ poznamenal. „Fakt mi za to nestojíš.“ Pak se napřáhl a vší silou dal ministrovi kouzel pěstí do nosu.

„Je venku!“ křikla Jean nadšeně.

„Confringo!“ poslala Roxana proti slídiči naprosto zbytečně násilné kouzlo. Kovový přístroj vybuchl v obláčku dýmu.

Na kratičký okamžik bylo ticho, které přerušovalo jen Ronaldovo sténání a zvuk praskajících kůstek, jak se snažil narovnat si zlomený nos. Potom se ozvala rána, jako když střelí. Pak druhá. A třetí.

„Pozdě,“ poznamenal Malfoy, když se do vstupní chodby začal přemisťovat jeden cizí kouzelník za druhým.

Těžké kamenné dveře, které oddělovaly vstupní chodbu od zbytku centrály, se otevřely. Stál za nimi Timotej Gregorovič. „Žiletko, Roxano, dovnitř, honem!“ popoháněl je. Jean a Roxana vzaly každá z jedné strany stále ještě kouzlem oněmělého Pottera, který teď navíc značně krvácel ze zraněné ruky, a táhly ho do bezpečí. Malfoy chytil Weasleye za límec a vlekl ho s sebou. „Jestli ta ženská něco udělá Hermioně, budeš litovat, že ses narodil, Weasleyi,“ prohlásil, než ho protlačil skrz.

„Slečno Gebauerová, rychle dovnitř!“ volal Gregorovič.

Agnes najednou nemohla ovládat nohy. S očima rozšířenýma strachem sledovala nové a nové nepřátele, kteří se ve vstupní chodbě objevovali, všichni s triumfálními úsměvy na rtu a hůlkami připravenými k boji.

„Slečno Gebauerová, no tak, pojďte!“ slyšela znovu Gregorovičův hlas. Teprve teď ho poslechla. Těžká křídla kamenných dveří se za ní zabouchla právě včas. „Neudržíme to zavřené dlouho,“ poznamenal Gregorovič. „Rychle, musíme odsud! Zablokujeme celou tuhle chodbu!“

„Předně musím vyléčit Harryho, nebo vykrvácí!“ odpověděla mu na to Roxana a opatrně položila svého muže na zem. Ze rtů jí plynula složitá latinská zaklínadla jedno za druhým a rána na Potterově paži se začala bleskově zatahovat.

Kamenné dveře se zachvěly, jak do nich z druhé strany narazilo něčí silné kouzlo. „Máme přehled, kolik jich tam je, Time?“ otázala se Jean. Vypadala, že je připravená poprat se s celou armádou. Rukávy světle šedého hábitu měla celé od Harryho krve a ze způsobu, jakým se dívala na zamčené dveře, šel strach.

„Z velínu hlásí, že minimálně patnáct,“ odpověděl na to. „A pořád přibývají.“

„F-finite,“ mávl Ronald hůlkou, kterou mu pořád ještě nikdo nesebral, směrem k Potterovi, aby ukončil kouzlo, které mu zabraňovalo používat hlas. „Harry, promiň mi to. Říkal jsem, ať mě tam necháte, a když ses se mnou přemístil… prostě jsem musel…“

„Neopovažuj se na něj promluvit!“ štěkla Roxana a v očích se jí nebezpečně zablesklo.

„To je dobrý, Rox,“ odpověděl Potter. „Zvládneme to, slyšíš? Nějak to vyřešíme.“

„Ne, nevyřešíme!“ zaječela Roxana. „Prober se konečně! Tenhle chlap – tenhle tvůj povedený kamarádíček, který nás už jednou podrazil – teď vyzradil Rowlingové přesnou polohu centrály! Je po všem, chápeš to? Odboj skončil, všechny nás dostanou!“

„Už jsme byli v beznadějnějších situacích, nebo ne?“ řekl Potter, naklonil se k Roxaně a přejel jí prsty po tváři. „Nevzdáme to. Budeme bojovat – dokud nepadne ona, nebo my.“

„Rox,“ vložila se do toho Jean. „Po všem bude, jestli se Rowlingová dostane k Tlusté Bertě. Jestli chceme vyhrát, máme jedinou možnost…“

Roxana pochopila, co chce Jean říct, přesto nevěřícně zavrtěla hlavou. Zorničky měla rozšířené strachem. „Ne… ne to nemůžeme, ještě není všechno připraveno, nevíme, co to udělá s mozky těch, kterým jsme nestačili vrátit paměť, ještě nemůžeme…“

„Profesor Gilroy vyhodnotil bezpečnost toho zaklínadla jako dostatečnou." přerušila ji Jean. „A obě posádky ho přece už umí zpaměti. Jediný důvod, proč čekáme, je to, že je Rowlingová pořád na svobodě a mohla by nám zkomplikovat život. Jenže… co víc může udělat než pobít všechny v centrále?“ Zhluboka se nadechla, než pokračovala. „Musíme zrušit Mlhu, Rox. Dnes. Hned teď.“

Ve chvíli, kdy to dořekla, vstupní kamenné dveře vybuchly.

***

„OKAMŽITĚ SPUSŤTE NOUZOVÝ PROTOKOL!“ hlásil Gregorovič do špičky své hůlky. „ZNEMOŽNĚTE PŘEMISŤOVÁNÍ DO CENTRÁLY!“ On, Agnes a Malfoy s Weasleyem, který ve snaze napravit, co spáchal, střílel proti nepřátelům odboje jedno zaklínadlo za druhým, se schovávali za rohem úzké chodby představující jediný vstup do centrály, zatímco Jean, Harry a trochu váhající Roxana podnikli zběsilý úprk směrem do nitra centrály, k nejsilnějšímu usměrňovači magie všech dob.

„Fumos!“ křikla zrovna Agnes a chodbu naplnil těžký šedivý dým.

„Výborně, slečno Gebauerová!“ pochválil ji Gregorovič. „Teď vůbec nic neuvidí!“

„To sice ano,“ souhlasil Malfoy a vrhnul do dýmu omračující kletbu. „Ale taky neuvidíme my je.“

Z kouře se vynořilo pět nebo šest postav a další se valily za nimi. „ÚSTUP, ÚSTUP!“ ječel Gregorovič.

„POZOR, ZÁVAL!“ křiknul Weasley a strhnul Agnes stranou těsně před tím, než na ni dopadl kus bortícího se stropu.

Boj utichl. „Myslím, že máme chvíli čas, než se k nám prokopou,“ poznamenal Gregorovič. „Slečno Gebauerová, pro vás to tu ale opravdu není bezpečné… Musíme vás dostat na velín. Odtamtud budete mít perfektní přehled, to pro vás jako pro novinářku bude nejlepší. Draco a… hmm… pane ministře,“ zaváhal na chvíli, jak oslovit Ronalda. „Vy dva byste měli zůstat tady a bránit vstup. Zařídím, aby vám poslali nějaké posily… Slečno, pojďte!“ Chytal Agnes kolem ramen.

Vysmekla se mu. „Zvládnu jít i sama,“ upozornila ho. „Tak kudy?“

Gregorovič ukázal na chodbu vpravo. Rozeběhla se. To poslední, co slyšela, než jí napůl zavalená vstupní chodba zmizela z dohledu, byly hlasy Malfoye a Ronalda:

„Takže Hermiona je v bezpečí, Weasley?“

„Měla by být. Pokud Její Motácké Veličenstvo drží slovo.“

„Pokud ne, osobně si pro ni přijdu,“ poznamenal Draco.

Ronald se uchechl. „Jestli se tím závalem prokopou, tak jsme nejspíš oba mrtví, Malfoyi.“

„Co tím chceš říct, Weasley?“ otázal se Malfoy. Z druhé strany závalu už bylo slyšet zvuky, jako kdyby se rozjížděl obrovský vrták.

„Vůbec nic. Jen že si pro Rowlingovou asi nepřijdeš,“ odpověděl na to Ronald.

„Přijdu si pro ni, i kdyby se kvůli tomu ze mě měla stát podělaná zombie.“ Zvuky vrtání zesílily a strop chodby se začínal povážlivě třást.

„Na shledanou v pekle, nácku,“ řekl Weasley skoro nostalgicky.

„Na shledanou v pekle, přizdisráči,“ odpověděl Malfoy obdobným způsobem.

***

„CO TÍM JAKO MYSLÍŠ, ŽE MAJÍ KRTKY?“ řval Gregorovič do své hůlky, když společně s Agnes běžel chodbami centrály.

„Myslím tím, že se můžou kouzlem provrtat kamkoliv v centrále chtějí, a taky to už dělají,“ odpověděl mu z hůlky ženský hlas. „Než se nám podařilo zakázat přemisťování, dostalo se jich sem minimálně pětačtyřicet…“

„Jsem kousek od velínu,“ odpověděl jí Gregorovič. „Nechám u tebe Gebauerovou a musím za Jean, běžela s Potterovými k Bertě… spustit ji je jediná možnost. Jinak jsme tu dřeli zbytečně… Agnes, tudy!“ Zabránil jí špatně odbočit.

Agnes už pomalu docházel dech. Běželi už několik minut zaprášenými chodbami, do nichž se co chvíli provrtal cizí kouzelník či čarodějka, naráželi do členů odboje, kteří se zoufale snažili zorientovat se v situaci a současně bránit svůj domov proti neznámému nepříteli…

Někteří tu bydlí i s rodinami, vybavilo se Agnes, co říkala Jean, když ji tu provázela. Znamená to, že jsou tu děti? Takové děti jako její Emily? Sevřel se jí žaludek při představě, že by se její maličká dostala do stejného nebezpečí, v jakém se právě nacházeli všichni obyvatelé centrály.

Jestli Rowlingová byla ochotná zabít ministra kouzel, jestli jako své nejvěrnější nohsledy používala usvědčené smrtijedy… pak se sotva bude rozpakovat se zabíjením nevinných.

„Sem, do těch dveří!“ ukázal jí Gregorovič a Agnes tam vběhla. Dostala se do kruhové místnosti, na jejíchž stěnách se promítaly záběry z různých oblastí centrály. Velín. Uprostřed všeho stála neznámá čarodějka ve fialovém hábitu, zřejmě ta, která mluvila s Gregorovičem, a profesor Gilroy – ten měl zavřené oči a se soustředěným výrazem opisoval hůlkou ve vzduchu složité obrazce. A v rohu místnosti na nízké stoličce seděl ještě kdosi, vysoký kouzelník, kterého by Agnes poznala kdekoliv na světě…

„TOME!“ vyjekla.

Tom k ní zvedl oči, vstal ze židle a vrhl se k ní tak rychle, že málem porazil profesora Gilroye. „Agnes!“ Stiskl ji nadšeně v medvědím objetí. „Chvála bohu, díky Ježíšovi a Alláhovi a Jahvemu a Šivovi a všem, co při tobě stáli, já si vážně na chvíli myslel, že jsem tě ztratil…“

„Jak ses sem dostal?“ zeptala se a odtáhla se od něj tak, aby na něj viděla.

„Přenášedlem,“ odpověděl. „Když tetička Angeline zjistila, že tě z Příčné ulice unesli – bylo ve zprávách, že ministr osobně zatknul podezřelou osobu a bylo tě tam dokonce i vidět, málem jsem měl infarkt, vážně – zburcovala celý odboj. A mně půjčila přenášedlo, které mě dostalo sem,“ vysvětlil.

„Ztište se,“ požádala je ta čarodějka, která předtím mluvila s Gregorovičem. „Profesor se potřebuje soustředit na práci.“

Agnes si všimla, že pokaždé, když profesor Gilroy mávl hůlkou, objevil se na stěně místnosti nový obraz z chodeb. Musel zřejmě nějakým kouzlem propátrávat okolí a to, co viděl při zavřených očích a maximálním soustředění, promítal na zdi v okolí.

„Mám volnou cestu k Bertě, Kat?“ otázal se Gregorovič z hůlky té čarodějky.

„Ano,“ odpověděla oslovená, která se tedy zjevně jmenovala Kat, s pohledem upřeným na jeden ze záběrů chodeb. Agnes viděla, že zrovna skrz ten záběr probíhají Roxana, Harry a Jean. „Potterovi a Jean už jsou skoro na místě. A z druhé strany k vám míří Lenka, Major – totiž Carpenterová z ošetřovny – a nějací další dva… hmm, myslím, že je to Stacy Greenová… a Seamus Finnigan, možná?“

„To zní jako solidní sestava,“ řekl Gregorovič a Agnes si ho úplně představovala, jak se při tom zubí. „Čas se zapsat do historie, děcka! Jupí!“ Bylo slyšet, jak ztěžka dýchá, rozhodně neběžel s takovou lehkostí jako ze začátku.

Na jednom ze záběrů Agnes viděla ministra Weasleye, jak bok po boku s Malfoyem odráží nepřátelská kouzla, která nepřišla zpoza závalu, ale ze dvou stran, jak se k nim Rowlingové nohsledi prohrabali pomocí krtků… Pak najednou obraz zmizel.

Rychle od něj odhlédla. Snažila se nemyslet na to, co to asi znamená. „Proboha!“ vyjekla najednou Kat. „Time, je tady! Rowlingová je tady – osobně! Jde přímo k Bertě! Musí mít nějaký vyhledávač silné magie nebo něco…“

„Už jsem skoro tam, vyřídím ji,“ řekl na to Gregorovič. Zněl ale napjatě.

„Moment, moment! Půjčte mi to,“ vytrhla Agnes Kat hůlku z ruky. „Time, Rowlingová kolem sebe má strašně mocná ochranná kouzla! Není tak bezbranná, jak vypadá!“

„ROXANO, HARRY, POZOR!“ Strhla Kat svou hůlku zase zpátky. Agnes si všimla, co se děje, až na poslední chvíli – do chodby, kudy běželi Potterovi a Jean, se provrtalo několik kouzelníků a oddělili je… vypadalo to, že Roxana dostala zásah nějakým kouzlem, protože se svíjela na zemi… Harry ji táhl ke stěně… jediný, kdo pokračoval ke komoře s Bertou, byla z jejich trojice Jean, která se dala do zběsilého běhu… prosvištěla přes několik záběrů z chodeb… Dostala se jako prvním k tajným dveřím, které vedly k Bertě… a prošla dovnitř.

„Jean je u Berty, ale Rox je zraněná, myslím, že je mimo,“ hlásila do své hůlky Kat. „Stacy, Seamusi! Za rohem máte Rowlingovou…“

„Neříkala jsi, že jde směrem ke mně?!“

„Musela jsem si poplést chodby,“ odpověděla Kat nešťastně. Na jednom ze záběrů bylo vidět, jak nějaký kouzelník – zřejmě Seamus Finnigan – vyslal silné omračující kouzlo k motácké královně. Jen se od ní neškodně odrazilo a letělo zpátky směrem k němu a Stacy Greenové, aniž by ztratilo ždibíček ze své síly… Bylo vidět, jak Seamus vykřikl… a potom on i Stacy padli k zemi.

„Stacy a Seamus jsou vyřízení,“ řekla Kat. Hůlka se jí v ruce trochu chvěla. Rowlingová kráčela dál. „Má něco v ruce,“ poznamenala Kat. „Nevidíte někdo, co to má v ruce?“

„Je to bomba,“ prohlásil Tom přesvědčeně. „Zaručeně je to bomba.“

„Cože?“ nechápala Kat.

„Bomba,“ zopakoval netrpělivě. „Úplně obyčejná mudlovská výbušná nálož. Copak jste nikdy neviděli jediný akční film? Ta věc má časovač, říkám, a když to má časovač, je to bomba! Rowlingová to tu chce celé vyhodit do povětří!“

„Carpenterová zastavila,“ ohlásila Kat. „Sklání se nad někým, kdo je raněný… asi se zdrží, ten člověk vypadá, že potřebuje akutní pomoc…“

„My taky potřebujeme akutní pomoc!“ reagoval na to Gregorovič. Jeho drobná postava v lesklém hábitu právě proběhla chodbou, kterou před chvílí utíkala Jean, a už se hnala ke dveřím vedoucím k Bertě. „Koho nám sem pošleš, Kat? Pokud správně počítám, snaží se sem dostat už jenom Harry a Lenka. Ve čtyřech je to dost o držku…“

„Nemám tam koho poslat… všude se bojuje, Time, všichni jsou moc daleko…“ Teď už se čarodějce chvěl i hlas. Hypnotizovala pohledem záběr z chodby ukazující drobnou kouzelnici s dlouhou hřívou vlnitých blond vlasů, které i na dálku působily trochu zcuchaným dojmem. Agnes pochopila, že se jedná o někoho důležitého, zřejmě tu Lenku, která se také snaží dostat k Tlusté Bertě, a tak se na ni upřeně zadívala taky... V okamžiku, kdy to udělala, zaplnilo celý dotčený záběr mračno prachu a světlovláska v něm dočista zmizela. Když se prach usadil, bylo ji vidět, jak zuřivě bojuje s dvojicí kouzelníků, aniž by si všimla třetího, který se k ní blížil zezadu.

Agnes na chvíli zadoufala, že je to někdo z odboje, že jí jde na pomoc… Tato naděje padla v okamžiku, kdy z hůlky toho čaroděje vystřelil rudý blesk, který srdnatě bojující Lenku zasáhl mezi lopatky. Její předlouhé vlasy se zježily jako by dostala zásah elekterickým proudem; na chvíli to vypadalo, že se oklepe a bude sesílat kouzla dál, jenže pak zavrávorala a pomalu, velmi spořádaně klesla k zemi.

„DO HÁJE, DOSTALI LENKU!“ ječela Kat. „Jsou všude kolem Berty… A Rowlingová jde směrem k Bertě s něčím, co je podle pana Gebauera-“

„-Nejmenuju se Gebauer-“

„-Co je podle něj nějaký druh výbušniny, takže jestli to brzo nespustíme, dostanou se až k Bertě a zničí ji,“ pokračovala Kat.

„Tak to budeme muset udělat ve třech,“ řekl Harry. „Jsem kousek od té spojovací chodby, stačí mi třicet vteřin…“

„Nemůžete to udělat třech!“ ozval se hlas zraněné Roxany. „Tři jsou moc málo, zabije vás to, sakra! Jdu… pokusím se… jít za vámi…“ Její řeč přerušil zvuk vrtáku. Potom bylo slyšet svištění kouzel.

„Slyším je... snaží se sem provrtat boční zdí.“ To byla Jean. Znělo to skoro plačtivě. „Už vidím, jak padá omítka…“

„Už jsem u tebe, Žiletko, uděláme to spolu!“

„ZABIJE VÁS TO!“ opakovala Roxana mezi vrháním zaklínadel.

Agnes viděla Gregoroviče, jak se dobývá do dveří, za nimiž byla místnost s Bertou. „Jean, ty dveře jsou zamčené… proč jsou ty dveře zamčené?!“ ptal se.

„Promiň, Time,“ odpověděla Jean. „Nemá smysl, aby to zabilo dva lidi…“

Na stěně se objevil záběr přímo z místnosti s Bertou. Bylo vidět Jean, jak pomalu kráčí k největšímu usměrňovači magie na světě a vkládá na něj roztřesené ruce. „Jean, neopovažuj se dotknout Berty! Nedělej to, slyšíš? To je rozkaz! Musí být jiná možnost!“ ječela Roxana, až jí přeskakoval hlas.

„Žiletko, okamžitě mě pusť dovnitř!“ bušil na zamčené dveře Gregorovič.

„Už jsem skoro u vás!“ křičel Harry. „Jean, POČKEJ!“

Agnes věděla, že Jean nepočká, ještě dřív, než se to opravdu stalo. Viděla, jak bělovlasá čarodějka zasouvá dlaně do prohlubní v obrovském kmeni Tlusté Berty. „Budeš mi chybět, Magore,“ zašeptala.

„Žiletko, sakra, OTEVŘI TY DVEŘE!“

„JEAN, to nemůžeš!“

„POČKEJ NA MĚ!“

Všechny záběry na stěně se zavlnily a centrálou projela vlna magie tak silná, že musela pohnout všemi jednotlivými atomy, z nichž byli všichni a všechno na centrále složeni. Agnes vykřikla, ale svůj vlastní výkřik neslyšela v tom ohromném hluku, který nastal, když z nitra Tlusté Berty vyšlehl k nebi plamen… měl snad všechny barvy duhy včetně těch pro člověka neviditelných a mířil do všech světových stran…

Jako by se trhala samotná podstata vesmíru. Ve vzduchu byl cítit ozón. A ibišek. Agnes klesla na kolena, nějaký mocný tlak ji k tomu donutil. Zvonilo jí v hlavě. Snažila se zvednout ruce, aby si zacpala uši, ale cosi ji pořád tlačilo k zemi. Mezi všemi hůlkami v místnosti zaprskala statická elektřina. Profesor Gilroy otevřel oči a Agnes v nich najednou viděla souhvězdí… ba ne, celé galaxie… tisíce a stovky milionů světelných let daleko všichni museli cítit tu obrovskou sílu, která pohnula světem…

Potom všechno pohaslo.

„NÉÉÉÉ! NÉÉÉÉÉÉ!“ Naprosto zlomený hlas Roxany Potterové byl tím prvním, co Agnes přes stále trvající vysokofrekvenční tinnitus ve svých uších slyšela. „Jean, ozvi se. Jean, prosím tě ozvi se mi! Prosím, ozvi se…“

Věděla, že Jean už nikdy neodpoví, a Roxana to věděla taky. Přesto tu žádost opakovala, dokud dočista neochraptěla. „Mlha je zničená,“ poznamenal profesor Gilroy. „Viděl jsem, jak praskla a padala z oblohy jako kousky papíru… A taky jsem viděl… viděl jsem věci…“

Obrazy všech chodeb, které se promítaly na stěny, zůstaly zaseknuté v momentu, kdy Jean spustila kouzlo – včetně záběru, na kterém Rowlingová pokládala k jedné ze stěn objemnou tašku přes rameno, o níž Tom tvrdil, že obsahuje výbušninu. „Ještě není konec,“ poznamenala Kat. „Profesore, můžete obnovit přenos?“

Bělovlasý čaroděj pořád vypadal trochu otřeseně, ale přesto přikývl. „Jistě, hned to bude.“ Znovu zavřel oči, pozdvihl svou hůlku a pustil do recitace zaklínadla, které znal nejspíš jen on sám.

Agnes nebyla schopná odtrhnout pohled od záběru na komoru s Bertou, v níž s rukama pořád ještě zasunutýma v ovládacích jamkách leželo bezvládné tělo Jean Whiteové. Gregorovič se konečně dostal dovnitř; kouzlo, které drželo dveře místnosti zamčené, vzalo za své společně s tou, která ho vyslala. Viděla, jak popadl Jean, aby ji odtrhl od Berty a pak ji přeopatrně položil na zem. „Nedýchá… nedýchá!“ křičel, co bylo zřejmě všem jasné.

Gregorovič to ale nehodlal vzdát. Klekl si zboku k Jeaninu tělu a vší silou jí začal stlačovat hrudník ve snaze znovu přimět její srdce k činnosti. „Tak bojuj, Žiletko, bojuj!“

Chodbou k nim se snažila dostat Roxana, jednu nohu táhla bezvládně za sebou a při každém kroku sykala bolestí. Překvapivě se cestou nemusela potýkat s žádným nepřátelským kouzelníkem, přesto však bylo zřejmé, že ji pohyb stál nesmírné úsilí. „Ruce pryč!“ křikla na Gregoroviče, když se konečně dostala do místnosti s Bertou. Ten bleskově uskočil od Jean, jen setinu vteřiny předtím, než jí tělem projel elektrický proud z Roxaniny hůlky. Jean se prohnula v zádech jako luk, ale v dalším momentu znovu padla na zem, podobná hadrové panence. „Počkej, analyzuji rytmus… žádná změna… pokračuj dál, dělej!“

„Kde jsou všichni?“ promluvila zmateně Kat. „Vypadá to, jako by se Rowlingové a její lidi z nějakého důvodu stahovali zpátky… odkrtkovávají se pryč, jeden po druhém…“

„Protože to tu všechno vybuchne,“ zopakoval Tom. „Podívejte! Nechala tam ležet tu tašku…“ ukázal na jeden ze záběrů.

„Je to u boční stěny komory s Bertou…“ došlo Kat. Rychle si zvedla špičku hůlky k ústům. „Time, Rox! Vypadněte odtamtud! Máte za stěnou bombu!“

Nevypadalo to, že by ji vnímali. Gregorovič stlačoval Jeanin hrudník, až mu po čele stékal pot a Roxana se nad něj nakláněla s hůlkou a s maximálním soustředěním šeptala nějaká zaklínadla. Vtom se ozval Harry. „Kat, musíš zrušit zákaz přemisťování! Jestli je ta věc skutečná nálož… může to zlikvidovat celou centrálu! Lidi se odsud musí dostat do bezpečí!“

„Dobře,“ přikývla Kat. „Ale zrušit to kouzlo není tak jednoduché jako ho seslat… potřebuju několik minut…“

„Několik minut?!“ zopakoval po ní Potter. „Co když to mezitím vybuchne?“

„Já to vážně nejsem schopná urychlit, Harry!“ odpověděla na to Kat popuzeně a pak pokračovala klidnějším, ale o nic méně roztřeseným hlasem. „Všem členům odboje, snažte se dostat co nejdál od chodby 3A, opakuji, snažte se dostat co nejdál od chodby 3A…“

„Profesore Gilroyi, můžete se zaměřit na ten časovač?“ zeptala se Agnes.

Profesor mlčky přikývl a záběr na tašku s domnělou výbušninou se zaostřil a přiblížil. Malý digitální displej, kterého si Tom všiml, už když Rowlingová tašku nesla, ukazoval dvě minuty a padesát jedna sekund. Agnes se otočila ke Kat a naklonila se k její hůlce. „Harry, máme necelé tři minuty.“

„Pokusím se tam dostat,“ odpověděl jí Potter zadýchaně. „Je tu zával!“ hlásil. „Proč si nikdo nevšiml, že je tu zával?“

Agnes viděla, jak Harry kopnul do něčeho mimo záběr. „Nejspíš se to stalo, když Jean spustila Bertu,“ řekl Tom. „Proto jsme to neviděli…“

„Budu to muset oběhnout přes jídelnu…“ zkonstatoval Potter.

„Přes jídelnu?“ zopakoval po něm Tom. „Ale ta je přece kousek odsud. Budu tam rychleji! Navádějte mě!“ křiknul a už se hnal ke dveřím.

„Tome!“ volala za ním Agnes celkem zbytečně. Sledovala, jak Tomova vysoká postava v náhlém záchvatu hrdinství přebíhá z jednoho záběru do druhého. Už byl u jídelny. Proběhl tryskem skrz. „Kudy teď?“ ptal se.

„Doprava!“ odpověděl mu Potter, který se teprve k jídelně blížil. „Doprava, potom rovně a znovu doprava! A měl bys tam být!“

„Díky!“

Agnes se potily ruce. Časovač ukazoval už jen minutu deset. Tom se konečně objevil v chodbě, u jejíž stěny ležela taška s časovačem. Dvěma skoky byl u ní a rozepnul ji. „Je to opravdu bomba!“ prohlásil s větším nadšením, než bylo zdrávo. „Vidíte všechny ty drátky?“

„Tak na ni nekoukej a zlikviduj ji!“ okřikla Agnes svého snoubence. Kat, která se pořád ještě snažila zrušit zákaz přemisťování, sebou trhla. „Pardon,“ omluvila se Agnes.

„Deferzo!“ řekl Tom a poklepal na tašku hůlkou. Výbušná nálož byla najednou velká sotva jako krabička od sirek. Pořád tam nicméně byla. „Myslíte, že když jsem ji zmenšil, bude to v pohod…“

PRÁSK! Nálož vybuchla. Na zemi po ní zůstalo očouzené kolečko. Tom byl pravděpodobně od sazí taky, ale příliš to na něm vidět nebylo. „Jsi v pořádku?“ ozval se za ním Harry, který teprve teď doběhl.

„Cože?“ otázal se Tom trochu otřesně a zuřivě kroutil prstem v uchu, které měl po výbuchu zjevně zalehlé. „Jo, jo myslím že jsem,“ odpověděl, když konečně pochopil, na co se ho Potter ptá. „Jen… jen jsem asi nečekal, že to vážně vybuchne.“

Harry se zasmál a poplácal Toma po ramenech. Zasmála se i Agnes, Kat a dokonce i pořád ještě značně vytížený profesor Gilroy. Roxanina tichá slova, která zněla z místnosti s Tlustou Bertou, je všechny vrátila do reality dřív, než by si přáli.

„Nemá to smysl, Time… je po všem.“

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět II - 13. kapitola: