OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět II - 14. kapitola



Ukradený svět II - 14. kapitolaVítězství, které není vítězstvím, a ztráty, které bolí víc než cokoliv na světě. Truchlení a prázdnota. A návrat někoho, kdo vypadá zdánlivě nedůležitě, přesto má klíč k řešení jedné záhady.

XIV. KAPITOLA ČTRNÁCTÁ: Ztracení a nalezení

Radost ze zničení Mlhy rušilo počítání ztrát. Několik částí centrály bylo nenávratně zničených, včetně části knihovny, která skončila pod závalem. Horší však bylo to, co nikdo neříkal nahlas – že poloha centrály byla vyzrazena, a tudíž už tu není bezpečno.

Mnoho členů odboje bylo zraněných, někteří vážně, a ošetřovna praskala ve švech. Doktorka Carpenterová, které nikdo neřekl jinak než Major, pobíhala od jednoho lůžka ke druhému a kontrolovala, jestli její pomocníci léčí zraněné tak, jak jim to nakázala.

Tělo Jean Whiteové uložili do jejího pokoje. Timotej Gregorovič byl první, kdo u mrtvé držel stráž. Odmítal své stanoviště opustit, i když měl pochroumané rameno od toho, jak se zoufale snažil vyrazit dveře komory s Bertou, a Carpenterová ho opakovaně žádala, aby se laskavě nechal ošetřit.

Teprve když se z ošetřovny vrátila Roxana s očima opuchlýma od pláče a chraplavým hlasem ho požádala, zda by se nemohla se svou kamarádkou rozloučit o samotě, přikývl a odešel. Když na chodbě míjel Agnes, všimla si, že vypadá, jako by najednou zestárl o mnoho let.

Navzdory probíhajícím opravným pracím byla centrála vlastně podivně tichá. Tom běhal kolem s fotoaparátem a snažil se zdokumentovat, co šlo. Agnes se mu trochu vyhýbala, vadilo jí jeho novinářské nadšení, měla pocit, že vůbec nechápal, co se tu všechno stalo – jak moc zaplatili za tohle polovičaté vítězství.

Ztratili přece Jean, nejen mocnou čarodějku, ale především krásnou, čistou bytost. Už se nikdy nezasměje tím svým zvonivým smíchem, její modré oči už nezazáří, jako by kdesi hluboko v nich plály hvězdy. Je pryč. Obětovala se.

Agnes měla pocit, že cítí stejnou prázdnotu, jako když na Ministerstvu vstoupili do mozkomária. Nechtělo se jí plakat, mysl měla jako v mlze. Byla prostě vypnutá. Prázdná schránka.

Nohy ji tak nějak poloautomaticky vedly chodbami k místnosti, v níž spočívalo Jeanino tělo. Chtěla se s ní taky rozloučit. Poděkovat jí za to, co udělala – ještě jednou ji vidět na vlastní oči, snad aby tomu dokázala uvěřit. Když ale přišla k otevřeným dveřím, zarazila se, protože Roxana byla ještě pořád uvnitř a Agnes se s ní tak trochu nechtěla potkat. Dřív, než stačila couvnout zpátky, si jí černovláska všimla.

Její oči, oteklé a červené od pláče, ztratily všechnu ostrost a nepřístupnost, která v nich normálně byla. „Pojď dál, Agnes,“ zašeptala Roxana ochraptěle. „Nemusíš se bát.“

Agnes naprázdno polkla a vstoupila dovnitř.

Jeanino tělo leželo na posteli s rukama složenýma na prsou jako v modlitbě. Její jemná tvář působila, že se usmívá – bylo to ale jen zdání, které způsobovalo mihotavé světlo dvou svící hořících u Jeaniny hlavy. Nebýt jejích rukou, až téměř k loktům zčernalých a spálených v podstatě na uhel, vypadala by, jako by jen spala. Při pohledu na ty hrůzně zohavené ruce Agnes vhrkly do očí slzy.

Roxana klečela u postele a prsty jemně hladila Jean po vlasech. Agnes si beze slova klekla vedle ní. „Měla jsem ji zastavit,“ zašeptala Roxana tiše.

„Nemohla jsi. Nikdo nemohl,“ odpověděla Agnes se staženým hrdlem.

„Už je jí určitě líp,“ řekla na to Roxana a zastrčila Jean jeden sněhově bílý pramen vlasů za ucho. „Už nemusí utíkat… před vzpomínkami. Nikdy se z toho, co jí Rowlingová udělala, úplně nezotavila. Až jednou tu mrchu dostanu do ruky, tak…“ Zvedla ruku zaťatou v pěst, ale zarazila se; jako by jí přišlo nepatřičné nad Jeaniným mrtvým tělem hrozit.

Agnes si všimla, jak se Roxanina ruka rozechvěla, když ji pokládala zpátky do Jeaniných bílých vlasů. Znovu promluvila; třásl se jí přitom hlas. „Zničila ji. Udělala z ní otroka. Prodala ji tomu chlapovi… jako by byla věc.“

„Já vím,“ špitla Agnes. „Viděla jsem, jak jste ji odtamtud odvedli.“

„Jak…? Ach ovšem,“ došlo Roxaně. „Myslánka.“

„Mám pocit, že mi některé tvé vzpomínky tak nějak… zůstaly v hlavě,“ vyslovila Agnes nahlas to, nad čím už nějakou dobu přemýšlela. „Zdálo se mi o tvém dětství. A potom na Ministerstvu se mi vybavily další věci, úplně živě. V myslánce jsem je určitě neviděla.“

„Zajímavé,“ odtušila Roxana. „A znepokojivé. Viděla jsi… viděla jsi nějakou mou vzpomínku, když jsme byli u těch mozkomorů?“ zeptala se trochu váhavě.

Agnes zavrtěla hlavou a Roxana si viditelně oddechla. „To je dobře. Nechtěla bych… nebylo by dobré, kdybys viděla moje nejhorší vzpomínky.“

Z těch slov jí přejel mráz po zádech. Většina toho, co Agnes v myslánce viděla, by se rozhodně nedala označit za příjemné. Jaká byla asi nejhorší vzpomínka Roxany Potterové?

Najednou jí něco došlo. „Promiň mi to,“ řekla tiše Agnes a Roxana trochu zmateně zvedla hlavu.

„Tu věc s myslánkou,“ upřesnila Agnes. „Není to asi správná chvíle, ale… ještě jsem se ti za to nestihla omluvit. Víš, když jsi byla pryč a my s Jean našly zraněného Harryho, Jean se snažila zjistit, co se s tebou stalo… tak jsme se podívaly na tvé vzpomínky z předchozího dne a já si všimla, že jsi něco dávala do lahvičky s nápisem důležité. Nic mi do toho nebylo. Ale prostě jsem… zažila jsi toho tolik, Rox, a já prostě jen chtěla… být u toho. Pochopit to.“

„A taky jsi chtěla vědět, jestli jsem doopravdy zabila Parsonse,“ poznamenala Roxana a skoro se usmála, když si všimla Agnesina šokovaného výrazu. „Netvař se tak překvapeně. Je mi jasné, jak to vypadalo.“

„Vyhrožovala jsi mu,“ poznamenala Agnes jakoby na svou obranu.

„Ovšem,“ odpověděla Roxana, jako by vůbec nechápala, proč je to podle Agnes relevantní. „Měla jsem podezření, že něco zase chystá. Vzhledem k tomu, co provedl před rokem, jsem ho chtěla od podobných nápadů odradit. Ale nezabila jsem ho. Nemohla bych – už jsem zažila příliš mnoho smrti na to, abych to dokázala.“

Na chvilku se odmlčela a sklopila pohled dolů, k Jeaninu tělu. „Když nemůžu spát, vidím jejich tváře… všech, koho jsem ztratila. Ode dneška uvidím o jednu navíc.“

Agnes sledovala, jak se Roxana vpíjí očima do Jeanina obličeje, jako by se snažila zapamatovat každý jeho detail. Bez přemýšlení natáhla ruku a položila ji na Roxaniny záda. Cítila, jak sebou černovláska škubla a celá se napjala – přesto ale Agnesinu ruku nesetřásla.  

„Neztratila jsi ji,“ řekla Agnes tiše. „Vždycky bude s tebou.“

Roxana se uchechtla, hořce a cynicky. „Ty vlastně věříš v boha, Agnes, co?“ zeptala se.

„Trochu,“ odpověděla na to skoro, jako by se styděla. „Bylo by pěkné, kdyby existoval, nebo ne?“

„Jestli existuje, jednou mu zaručeně rozbiju hubu za to, jak si s námi všemi hraje,“ poznamenala Roxana a na krátký okamžik byla taková jako vždycky, ostrá a tvrdá na všechny a všechno kolem sebe. „Tetička se mě snažila nadchnout pro víru, když jsem byla malá, ale nepovedlo se jí to. Ten její pánbíček se mi nikdy nelíbil. Je jako Brumbál.“

„Jako Brumbál?“ povytáhla nad tím příměrem Agnes obočí.

„Vidí ti až do žaludku. Neustále ti říká, co máš dělat. Má oblíbence, kterým pomáhá… a já jeho oblíbenec nikdy tak úplně nebyla,“ ušklíbla se černovláska.

Agnes se nad tím pousmála a beze slova ji pohladila po zádech. „Umíš nějakou modlitbu?“ zeptala se Roxana zničehonic, podstatně tišším a měkčím hlasem, než jaký by od ní Agnes čekala. „Víš… že by ses pomodlila za Jean. Jestli si někdo zaslouží přímou vstupenku do nebe, tak je to ona,“ vysvětlila.

„Pár si jich snad ještě pamatuju,“ řekla Agnes. „Opráším je.“

Roxana se ztěžka zvedla z kleku na nohy. „Tak děkuju… Agnieszko,“ oslovila ji jménem, které jí bylo kdysi před sedmi lety prozrazeno v jednom temném sklepě, a vydala se pomalým krokem pryč. Agnes setrvala u Jean ještě několik minut v tichém rozjímání; potom uvolnila prostor dalším, kteří padlé chtěli vzdát poslední hold.

***

„Ty jsi tu Jean znala?“ zeptal se Tom, když se za ním vydala na ošetřovnu, kam ho Carpenterová nahnala kvůli ožehnutému obočí a následně si ho tam nechala jako pomocníka. Napouštěl pro ni obvazy nějakým hojivým lektvarem.

Agnes přikývla. Nevěděla, co mu na to říct. Nechtěla ho děsit příhodou o tom, jak jí Jean tahala z předloktí pomocí kapesního nožíku slídiče, ani mu povídat o tom, co prožila na Ministerstvu. Vybavilo se jí, jak se ji Jean snažila rozesmát pomocí létajícího nádobí. Jak jí svítily oči, když spolu bojovaly v arénách... vzpomněla si i na ten její typický ibiškový parfém, jehož vůně se kolem Jean vždycky vznášela jako nějaká uklidňující aura. Najednou se jí nahrnuly do očí slzy. I když už předtím viděla její tělo, snad až teď jí s definitivní platností došlo, že je Jean Whiteová opravdu mrtvá. Milosrdné vakuum, které se rozkládalo v její mysli po bitvě, pomalu nahrazovaly skutečné emoce.

„Jsi v pořádku? Agnes, děje se něco?“

„Nic,“ odpověděla. „Jen… jen mi došlo, že… že už mě nenaučí vyčarovat patrona, chápeš?“

Nechápal. Agnes se zkroutila do klubíčka na zřejmě jediné volné lůžko na celé ošetřovně a tiše vzlykala. Tom ji neobratně hladil po vlasech, ale po chvíli přestal, když ho zavolala Carpenterová, aby jí s čímsi pomohl.

To „cosi“ byl Draco Malfoy, zaprášený, špinavý a zkrvavený, ale zcela očividně alespoň částečně při smyslech. Přitáhl právě na ošetřovnu bezvládného Weasleye, což vyvolalo to všeobecné pozdvižení. Harry měl co dělat, aby ukočíroval dav, který se kolem vstupu do nemocničního křídla centrály vytvořil s úmyslem aspoň jednou si do nenáviděného ministra kouzel pořádně kopnout.

Major ho léčila sice s nesouhlasně stištěnými rty, ale zřejmě stejně kvalitně jako všechny ostatní, protože sotva po půl hodině už byl Weasley, kterého podle Draca zasáhlo hned několik kouzel současně („Ne, žádné z nich nebylo moje, vážně ne,“ sdělil jim naprosto nepřesvědčivým tónem, když se ho ptali), opět schopný chodit a mluvit.

Agnes většinu z toho, co se dělo, vnímala jen napůl, stočená na lehátku v ošetřovně, rozklepaná jako osika. Cítila, jak se matrace, na níž ležela, trochu prohnula, když se na ni kdosi usadil. Myslela, že je to Tom, proto ji trochu překvapilo, když neucítila žádný uklidňující dotek.

„Takže jste naživu, Gebauerová. Dobré vědět, že to zástupci tisku přežili,“ řekl hlas Draca Malfoye a Agnes k němu zvedla uplakaný pohled. „Brečíte kvůli Jean?“ zeptal se.

Neodpověděla. Všechno to na ni doléhalo tak nějak zpětně. „Neměla byste,“ poznamenal Draco. „Jean zničila Mlhu. Udělala to, na co se vždycky třásla.“

Tohle už ji přimělo reagovat. „Vždycky se třásla na to, aby umřela?“

Malfoy zavrtěl hlavou. „Chtěla udělat něco nesmyslně hrdinského. Potíž je v tom, že při nesmyslně hrdinských činech se většinou umírá,“ poznamenal.

Styl jeho řeči se Agnes ani trochu nezamlouval a nelíbilo se jí ani to, co o Jean říkal. „Proč jste vůbec tady?“ zeptala se místo toho, aby reagovala na jeho slova. „Přišel jste si se mnou jen tak popovídat?“

„Ne,“ zasmál se Draco. „Major mě nechce pustit z ošetřovny, dokud si nebude jistá, že jsem v pořádku. Ale já jsem příšerně utahaný a tady je tolik zraněných, že není kam si lehnout. Vy vypadáte, že tohle lehátko moc nepotřebujete, takže jsem vás z něj přišel vyhodit.“

Agnes se na něj zaškaredila, ale posadila se a uvolnila mu polovinu postele. Blonďatý čaroděj se stočil do klubíčka a spokojeně zavřel oči. Na bílé povlečení z jeho vlasů napadal prach a špína. Agnes nesouhlasně mlaskla a vstala. Vytáhla hůlku, aby povlečení kouzlem očistila, ale než to stihla, Malfoy využil příležitosti a natáhl se na celou délku lůžka, přičemž všechno zamazal ještě víc.

Chvilku ho konsternovaně pozorovala, pak se otočila, aby našla Toma. Při svém dramatickém odchodu z místnosti málem srazila zadýchanou čarodějku ve fialovém hábitu, která se zuby nehty drala dovnitř. „Jejda, promiňte!“ vyjekla Agnes. Až potom si všimla, do koho vrazila. „Kat…? Kam to běžíte?“

„Sháním Draca Malfoye, prý před chvílí vešel sem,“ odpověděla jí Kat, tváře ještě červené po rychlém běhu.

„Zrovna šel spát,“ ušklíbla se Agnes, ale přesto ustoupila stranou, aby Kat mohla projít. „Prý je příšerně utahaný-“

„Už jsem vzhůru!“ ozval se za ní Malfoy. „Viděla jste to svinstvo, co ze mě všude padá, Gebauerová? Neuvěřitelné…“ Otřepal se, přičemž z něj na Agnesino rameno opět napadala hromádka prachu. Zjevně ho pobavilo, když se Agnes začala zuřivě oprašovat. „Pročpak mě potřebuješ, Kat?“

Agnes jejich rozhovoru nevěnovala příliš pozornosti, protože si čistila svršky a něco si u toho polohlasně hartusila, ale přesto slyšela, co si mezi sebou říkali.

„Právě se vrátila Suzie, Draco.“

Malfoyův už tak bledý obličej v tu chvíli ještě víc zbělel a lišácký úsměv, kterým před chvílí častoval Agnes, se vytratil. „Kde je?“ zeptal se.

„V knihovně,“ odpověděla Kat.

„Ví o ní někdo?“ otázal se.

„Ne. Je tu takový zmatek, že jsem to zatím řekla jen tobě. Nemůžu sehnat Potterovy… A ona chtěla mluvit vyloženě s tebou, vypadala dost vyděšeně…“

„Hned tam budu,“ řekl na to a rychlým krokem se vydal z ošetřovny pryč.

Agnes jen potřásla hlavou a vyšla z místnosti, aby našla Toma, jak měla původně v úmyslu.

***

Do oken bradavické knihovny svítilo příjemné dopolední slunce. Mladá čarodějka v havraspárském hábitu a s vlasy tak světlými, že byly téměř bílé, mu nastavovala bledou tvář a mírně se usmívala.

„Už zase myslíš na blbosti, co, Jean,“ oslovila blondýnku černovlasá dívka, která se právě něco usilovně snažila najít v knize o vodních kouzelných tvorech. „Kdybys mi radši pomohla.“

„Já ti přece pomáhám pořád, Rox,“ prohlásila Jean a seskočila z okenního parapetu, na kterém se ještě před chvílí vyhřívala. „Ale stejně si myslím, že by si to měl Harry najít sám. Vezme tě za to aspoň na ples?“

„Ne,“ odpověděla Roxana zachmuřeně. „Ani by nemohl, protože jdu s někým jiným, jak jistě víš. Navíc… on chce pozvat Cho Changovou, mluví o tom už aspoň dva týdny v kuse.“

„Snad nežárlíš,“ ušklíbla se Jean.

„Žárlit?!“ prskla Roxana. „To sotva. To bude Harry, až zjistí, že mě na ples pozval Viktor Krum!“

Jean se zasmála. „Moje spolužačky puknou zlostí, až se to dozví… že jde Krum na ples s holkou ze čtvrťáku…“

Roxana jí zahrozila. „Ne, abys to někomu řekla. Chci, aby to bylo tajemství. S kým jdeš vůbec ty?“ zeptala se nakonec zvědavě.

Jean se přestala smát. „Já… no, víš, já se rozhodla, že nakonec nepůjdu.“

„Jak jako nepůjdeš?“ nechápala Roxana. „Máš přece nějaký nový objev… říkala jsi mi to! To nepůjdete spolu?“ Jean zavrtěla hlavou. „Proč ne?“ naléhala na ni Roxana. „Vždyť jsem viděla, jak máš nádherný šaty, přece je nenecháš jen tak viset ve skříni…“

„Protože ten můj objev je Euly Flickmanová, proto!“ odpověděla Jean konečně a zrůžověla až ke kořínkům vlasů. Sklopila pohled ke svým rukám, najednou jí zřejmě připadaly hrozně zajímavé.

„No a?“ otázala se Roxana. „Je rok devadesát čtyři, to si fakt myslíš, že někomu bude vadit, že půjdeš na ples s holkou?“

Jean trochu zmateně zamrkala. „Počkej… ty nejsi ani trochu překvapená?“

Černovláska zavrtěla hlavou. „Z čeho? Že jsi lesbička? Prosím tě, myslím si to už aspoň dva roky. A po mistrovství ve famfrpále jsem si byla jistá už na beton.“

Tomu Jean nerozuměla. „Na beton?“ zopakovala po ní. Roxana se zazubila. „No jasně. Protože když na hřiště nastupoval ten nejvíc sexy muž na světě, tys měla oči jenom pro ty bulharské víly, co předtím tančily. Ne, že by nebyly hezké… ale ty jsi z nich byla prostě hotová.“

„Krum zaručeně není nejvíc sexy muž na světě,“ poznamenala Jean.

„Tvůj názor v tomhle fakt není validní, zlato,“ ušklíbla se na to Roxana. „Ale asi máš pravdu. Možná se mi líbí jen proto, že je chytač.“

„A ty bys občas chtěla být zlatonka,“ zasmála se Jean. „Ale v zápasu Nebelvíru s Nebelvírem,“ dodala. Tentokrát to byla Roxana, kdo zčervenal jako rajské jablíčko. Jean se zazubila a poplácala svou kamarádku po rameni. „Neboj, ono to Harrymu jednou dojde, že jsi báječná. Nějaká Changová… vždyť ani není tak hezká.“

Roxana nesouhlasně mlaskla. „V tomhle případě můj názor validní je,“ prohlásila Jean nekompromisně, znovu se vyhoupla na své oblíbené stanoviště na parapetu a nastavila tvář slunci. Vypadala jako egyptská sfinga, záhadná a půvabná.

Roxana na ni hleděla s téměř zbožným obdivem. „A… půjdeš teda na ten ples?“ odvážila se jí zeptat po chvilce napjatého mlčení.

Jean k ní stočila pohled. „Ale jenom kvůli tobě. Přece bych si nenechala ujít tvůj první tanec s Viktorem Krumem…“

Černovláska nadšeně vypískla a skočila Jean kolem krku. Ta ji k sobě přivinula, jako by ji už nikdy nechtěla pustit.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět II - 14. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!