Ukradený svět II - 16. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

V předposlední kapitole druhého dílu Ukradeného světa se opět ponoříme do vzpomínek - které ovšem nebudou ani trochu příjemné. Může být vražda omluvitelná, jsou-li oběťmi jiní vrahové? Agnes si velmi rychle uvědomuje, že zlo je vždy zlem, ať už se schovává pod rouškou jakéhokoliv úmyslu. Pozor, násilí.

20.05.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 302×

XVI. KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ: Odpadlíci

Agnes padala šedavým mlžným světem myslánky a sledovala, jak se kolem ní z všudypřítomných temných chuchvalců formují konkrétní obrazy. Uviděla tvář Lee Parsonse – ta jediná byla jasně patrná – a potom slyšela nějaký neznámý hlas:

„Takže jsi to nikomu neřekl? Nikomu kromě Suzie, Parsonsi?“

Oslovený zavrtěl hlavou. Vypadal odhodlaně, ale Agnes si nemohla nevšimnout, že dýchá trochu zrychleně, jako by měl přece jen trochu strach.

„Výborně. To je dobře. Roxana Potterová by tě nepochybně potrestala za to, že jsi Weasleymu potvrdil naši existenci. Udělal jsi správnou věc, Parsonsi… a my ti ji pomůžeme dotáhnout.“

Obraz se zavlnil a zmizel. Agnes znovu uviděla Lee Parsonse; přecházel sem a tam po místnosti, která nevypadala, že by byla součástí centrály; na to měla příliš barevné stěny a deštivý den za jejími okny působil přespříliš skutečným dojmem. Čarodějka, která zcela jistě musela být Suzie Edwardsová, seděla na kanapi a pozorovala svého přítele s trochu zmateným výrazem v obličeji. „Myslela jsem, že budeš rád, že to není všechno jen na tobě.“

„Jsem rád,“ odpověděl jí Parsons. „Svým způsobem. Jen… jen se mi to nelíbí. Myslel jsem, že je to náš plán. Teď to ale vypadá, že to má na starosti on.“

„Nebuď tak podezřívavý, ty můj hlupáčku,“ řekla Suzie něžně a vstala, aby se k němu přitulila. „Kye nám chce jenom pomoct.“

Další změna. Suzie sledovala, jak několik dalších kouzelníků slaví a přiťukává si poháry, které někdo z nich před maličkou chvilkou vykouzlil. Smála se a tleskala. Parsons jí podal jeden pohár, připil jí na zdraví a následně se k ní naklonil, aby ji políbil. „Pojď, představím tě!“ řekl jí nadšeně a chytil ji za ruku.

Vedl ji k sedmi nehybným balíkům, které ležely na zemi kousek od nich a z nichž se při bližším zkoumání vyklubalo sedm spoutaných smrtijedů. „Tohle je Yaxley,“ ukázal Parsons na jednoho z nich a kopl ho do stehna. „Yaxley byl jeden z nejbližších spolupracovníků Ty-víš-koho. Za války se účastnil vykonstruovaných procesů s čaroději z mudlovských rodin,“ vysvětlil jí.

Udělal krok stranou. „A tady máme pana Rookwooda,“ usmál se na dalšího znehybněného čaroděje, který na něj zlostně blýskal očima. „S Rookwoodem mě pojí spousta veselých historek z natáčení. Musel jsem mu totiž dělat slouhu. Pokaždé, když jsem se mu znelíbil, mě zmlátil,“ poznamenal Parsons, napřáhnul se a vrazil smrtijedovi pěstí do nosu.

Ozval se nepříjemný zvuk praskajících kostí, ale jinak nic. Parsons se zaškaredil. „Farrelle? Hej, Farrelle!“ otočil se ke skupince oslavujících kouzelníků. Jeden z nich k němu zvedl hlavu. „Mohl bys laskavě zrušit to kouzlo, které jim zabraňuje mluvit? Když nekřičí, není to žádná sranda!“

„Ale ovšem, Lee,“ zavolal mu v odpověď oslovený a líně mávl hůlkou. Rookwood se v tu chvíli rozskučel bolestí. „Užij si to!“

Parsons se rozesmál a s chutí do Rookwooda kopnul, jako by se snažil střelit gól do brány. „Kdo teď kvičí, co, Augustusi? Jsem to snad já?“ otázal se a spokojeně se uchechtl. „Suzie, tohle je moc dobrej den,“ zazubil se na svou přítelkyni. „Á, tady máme nechvalně proslulé sourozence Carrowovy!“ řekl a pokročil o kousek dál. „Alecto učila v Bradavicích studium mudlů, o kterých se vyjadřovala jako o nižší rase… a tady společně s Amycusem mučila a týrala děcka z Bradavic tak, že někteří trávili měsíce na ošetřovně…“

Šlápnul Carrowové na krk. Smrtijedka se očividně dusila, vyvalovala oči, snažila se nějak dostat z ohrožení života, ale pouta jí nedovolovala žádný výraznější pohyb. „Líbí se ti to, Alecto?“ otázal se Parsons a ještě trochu přitvrdil. Suzie vedle něj se zachichotala. „Řekl bych, že jo,“ odpověděl si sám a přestal. Carrowová se rozkašlala.

„Nech ji být, ty skrčku špinavej, nebo…“

Parsons se otočil. Ten, kdo na něj mluvil, byl Amycus Carrow, Alectin bratr. „Ale ovšem, ještě aby ses neozval. Sestřička je to jediné, na čem ti kdy aspoň trochu záleželo, co?“ poznamenal.

To už se za ním a za Suzie objevili i ti ostatní kouzelníci z jejich skupiny; bylo jich celkem šest. Agnes žádnou z těch tváří nepoznávala, ale byla si celkem jistá, že Potterovi ví velice dobře, na koho se dívají. „Co jste zač?“ křikl jeden ze spoutaných smrtijedů. „Nějací pohrobci zasranýho Fénixova řádu?“

„Řekněme, že jsme spíš něco jako odpadlíci, kteří nepatří ani na vaši, ani na jejich stranu,“ ušklíbl se jeden z oslovených; byl to ten, který předtím rušil umlčovací kouzlo.

„F-farrelle?“ ozvala se Carrowová přiškrceně. „Já si ho pamatuju – to je přece Kye Farrell, za války byl s námi…

„Jo, na co si to hraješ, Farrelle?“ souhlasil další ze smrtijedů.

Farrell se zasmál. „Právě, že už na nic, Traversi,“ odpověděl a přitáhl k nim blíž obrovskou brašnu. Zadunělo to, když ji postavil na zem. Potom se otočil ke zbytku své skupiny. „Tihle hajzlové mají nějaký problém s mudly. Bude zábavné, až umřou jako jedni z nich.“

„Počkej… cože?“ nechápal Parsons.

„Ale nic,“ odpověděl mu na to Farrel. „Jen se všichni chceme trochu uvolnit. Na, Suzie. Bav se.“ Suzie nadšeně zavýskla, když jí Farrell podal z brašny baseballovou pálku, naklonila se k Parsonsovi a vlepila mu pusu na tvář.

Vzpomínka se začala rozplývat ve chvíli, kdy Suzie někoho ze smrtijedů důkladně praštila do kolene. Zapraštěly kosti a ten smrtijed zaskučel; potom všechno nahradila šedivá mlha.

Agnes slyšela, jak kdosi křičí bolestí – a hlas toho Farrella říká „Nezapomínejte jim odřezat ty rukávy, ať všichni poznají, co jsou zač…“ Někdo ze smrtijedů prosil o milost, ale odpovědí byl jen rozjařený smích.

Obraz se rozjasňoval. Bylo vidět sedm odsouzenců na smrt, jak s vyděšenýma očima a rukama svázanýma za zády stojí na šibenici, oprátky kolem krku. „Tohle jsme si nedomluvili, Farrelle,“ poznamenal Parsons. „Řekl jsi, že…“

„Že ti pomůžu zajistit, aby dostali to, co si zaslouží,“ odpověděl Farrell a usmál se. Jeho dokonale bílé, trochu špičaté zuby se přitom zablýskly. „A zaslouží si snad něco jiného?“

„Soud je přece neposlal na smrt!“ odpověděl Parsons zděšeně.

„Kye má přece pravdu, Lee,“ vložila se do toho Suzie. „Jsou to vrahové, zabíjeli mudly i kouzelníky… Dostanou, co jim patří!“

„Suzie, tohle nemyslíš vážně!“ řekl Parsons. „Tohle jsme přece neplánovali…“ Suzie se v tu chvíli trošku začervenala. „Tys věděla, že to Farrell chce udělat?!“ otázal se zhrozeně.

„Kye ví, co dělá,“ šeptla trochu nejistě. V tu chvíli Farrell mávl hůlkou a sedm špalků, na kterých stáli smrtijedi, zmizelo. Agnes sledovala, jak se těch sedm zoufalců dusí na svých oprátkách. Lee Parsons se chvíli díval stejným směrem, potom sklopil oči k Suzie.

„Lee…?“ oslovila ho opatrně.

Podíval se na ni, jako by ji viděl poprvé v životě – možná ji vůbec neviděl, hleděl kamsi skrz ni, jako by najednou přestala existovat. Pak se otočil na podpatku a s prásknutím zmizel. „LEE!“ zaječela Suzie.

„On se přemístil?“ otázal se Farrell. „Ten idiot Parsons utekl?“

Suzie nešťastně přikývla. Farrell ji chytil za obě ruce. „Musíš nám ho pomoct najít. Máš nějaké tušení, kam by mohl jít? Nesmíme dovolit, aby někomu řekl, co se tady právě stalo.“

Pohlédla na něj velkýma bledě modrýma očima, které se teď leskly slzami. „Ale… neublížíš mu, že ne, Kye?“

„Ovšemže ne,“ usmál se na ni Farrell. Byl to nesmírně podmanivý úsměv. Suzie na něj hleděla jako na svatý obrázek – nebylo divu, Farrell byl v obličeji nebývale hezký, zvlášť proti hubenému, ne moc pohlednému Parsonsovi.

Jeho jemná, aristokraticky působící tvář byla ještě dlouho vidět, i když se už okolní svět formoval do další vzpomínky. Teprve poté, co se všechny okolní obrysy naplno vyjasnily, se obraz Farrellova obličeje konečně rozplynul.

Agnes se teď nacházela v Prasinkách, na hlavní ulici, kterou petrolejové lampy osvětlovaly hřejivým žlutým světlem. „Jsi si jistá, že je to tady?“ ozval se těsně u jejího ucha Farrellův hlas a Agnes sebou cukla – nemluvil však pochopitelně na ni, nýbrž na Suzie, která právě přikývla.

„Ano, je to támhleten dům – ten malý, na rohu. Bydlí tam nějaká Leeho teta,“ vysvětlila. „Nikdy jsem ji neviděla, prý by mě nesnesla…“

„Doufám, že té tetě nic neřekl,“ poznamenal Farrell. „To by bylo nemilé.“

On, Suzie a ti ostatní (bylo jich všech dohromady sedm) vyrazili jistým krokem kupředu, k tomu domu, na který Edwardsová ukázala. Když přišli až k hlavnímu vchodu, Suzie se zhluboka nadechla, vzala do ruky klepadlo a několikrát zaklepala; potom ustoupila od dveří.

Nevypadalo to, že by se kdokoliv z obyvatel domu chystal otevřít. Farrell vytáhl hůlku. Agnes si myslela, že hodlá použít odemykací kouzlo, ale on místo toho ledabylým „confringo“ dveře nechal vybuchnout. Suzie vedle něj zalapala po dechu.

„Tak rychle, dovnitř, najděte ho,“ řekl Farrell příkře. Nakonec byl poslední, kdo domu vstoupil, až po Suzie. Agnes se rychle protáhla za ním.

Parsons byl v obývacím pokoji toho domu; měl na sobě pyžamo, které mu bylo příliš velké, a přes něj narychlo přehozený ošoupaný kouzelnický plášť. Mířil proti skupině hůlkou a vypadal, že se hodlá bránit zuby nehty. „Co tady děláte?“ otázal se. Mluvil poněkud vyšším hlasem, než bylo obvyklé. Měl strach. „Jak jste mě našli?“

„Drahá Suzie nám s tím pomohla,“ odpověděl Farrell. „Řekl jsi někomu, co jsi viděl?“

Parsons zavrtěl hlavou.

„To je dobře… to je moc dobře. Ale, bar!“ zazubil se Farrell. „Tvoje tetička pěkně nasává, co?“ otázal se a přešel ke skříni s prosklenými dveřmi, za nimiž byly vidět lahve. „A pěkně drahé pití, jen co je pravda… Hmm, tuhle značku si pamatuju… tohle chlastal starej Malfoy pokaždé, když jsme mu v té jeho vilce něco rozbili…“

Agnes viděla, jak Parsons trochu zbledl. „Nepůjdeme si to vyřídit ven?“ otázal se. „Už jste tetě zlikvidovali dveře, byl bych mnohem radši, kdybyste nezničili nic dalšího…“

V tu chvíli se ozvala rána. Jedna z čarodějek, vysoká žena s jasně červenými vlasy, shodila ze skříňky skleněnou vázu. Střepy se rozletěly po hladké podlaze a trochu kalná voda se rozstříkla do stran. Květiny, které ve váze byly, rázem vypadaly jako posypané diamanty. „Ups,“ okomentovala to ta čarodějka a zasmála se.

„No tak, Liso, kontroluj se trochu,“ řekl na to Farrell. „Jistě, půjdeme ven – proč ostatně ne,“ souhlasil.

Celá skupina se pomalu vydala směrem k vyraženým dveřím. Parsonsovi se očividně ulevilo.

„Lee? Děje se tu něco?“ ozval se ženský hlas a potom kroky po schodech. Z patra domu scházela dolů nějaká blonďatá čarodějka v tmavozeleném hedvábném županu.

„Teto, vrať se nahoru, honem!“ křikl na ni Parsons vyděšeně, ale bylo pozdě – Farrell i zbytek jeho skupiny si jí už všimli.

„Slyšela jsem, jako by se něco rozbilo,“ poznamenala a sešla dolů, do světla. Byla to Narcissa Malfoyová, Dracova matka. Agnes cítila, jak se jí trochu stahuje hrdlo, protože věděla, co nutně musí následovat. Narcissa skutečně netušila, co ji čeká. Byla prostě jen doma, přesně jak říkal Draco. „A předtím se mi zdálo, že jsem slyšela ještě jednu ránu…“ Nejistě zmlkla, když si všimla, kolik lidí má najednou v domě.

Farrell ze začátku vypadal překvapeně, ale teď se usmíval, jako by mu právě oznámili, že vyhrál v loterii. „Ale ale… no to se podívejme. Takže ta tvoje teta je ve skutečnosti Narcissa Malfoyová, Lee?“

„Lee, ty tyhle lidi znáš?“ otázala se Narcissa.

Parsons se jí už už chystal odpovědět, ale Farrell byl rychlejší. „A ty mě snad nepoznáváš, Narcisso?“ otázal se. „Nepamatuješ si na mě?“

Paní Malfoyová zmateně překmitla pohledem z Parsonse na Farrella a zase zpět. „Osvěžím ti paměť,“ prohlásil Farrell a ledabyle si prohrábl pěstěné kaštanově hnědé kadeře. „Podzim devadesát sedm. Pán Zla ve tvé přepychové vile. Vy, bohatí a mocní smrtijedi, kteří si žijí jako králové. A my, zbytečné nuly, hrůzně trestané za sebemenší chybu.“

„Nikdy jsem nebyla smrtijed, Kiliáne Farrelle,“ nakrčila Narcissa nos. „Nemám ani jeho Znamení, jak se opovažuješ tvrdit, že…“

„Cisso, je všechno v pořádku?“

To už se na schodech objevil i Lucius Malfoy. Měl v ruce rozžatou hůlku a na hlavě směšnou spací čepici. Farrellův úsměv se roztáhl do nevídané šíře. „Ale, přátelé. Tak to vypadá, že jich dneska dostaneme devět, a ne jen sedm.“

„Ne… to neuděláš!“ vyděsil se Parsons.

„Kye, soud je přece osvobodil, nebyli z ničeho obviněni, nemůžeme přece…“ promluvil někdo ze skupiny, ale Farrell onoho kouzelníka umlčel gestem ruky.

„Soud nevěděl to, co vím já,“ zasyčel.

„Nic jsme neudělali!“ křikla Narcissa. Na rozdíl od svého muže neměla ani hůlku, aby se mohla bránit.

„No právě,“ usmál se Farrell. „Nic jste neudělali,“ zopakoval po ní. „Neudělali jste nic, ani když Pán Zla mučil moji malou sestru, protože nesplnila úkol, který jí dal. Neudělali jste nic, ani když se do ní pustili Yaxley s Rookwoodem, aby ji dorazili. Mučili ji tak dlouho, dokud se jí nezastavilo srdce. A vy jste neudělali vůbec nic.“

Lucius chytil Narcissu za ruku a pokusil se ji stáhnout ze schodů zpátky nahoru k sobě, do patra. Farrell proti němu vyslal omračovací kletbu. Malfoy starší se skutálel ze schodů jako hadrová panenka. „Luciusi!“ vyjekla Narcissa a vrhla se k němu.

„MDLOBY NA TEBE!“ zaječel Parsons zaklínadlo proti Farrellovi, ale ten ho bez potíží odrazil.

„Tak ty by sis na mě troufnul, Parsonsi?“ otázal se ho hlasem třesoucím se vzteky. „Co s tebou. Zdá se, že sis stranu už vybral,“ poznamenal. Parsons se znovu rozmáchl, aby mohl seslat další kouzlo; Farrell však byl rychlejší.

„AVADA KEDAVRA!“ křiknul.

„NÉÉÉ!“ ozvaly se v podstatě současně hlasy Narcissy a Suzie a Agnes si uvědomila, že křičí s nimi. Záblesk zeleného světla ozářil celý obývací pokoj. Lee Parsons upustil hůlku. Na chvilku vypadal zmateně, jako by nechápal, co se to právě stalo. Možná se ještě stihl podívat na Suzie, možná se to Agnes jen zdálo.

Pak se jeho tělo sesunulo k zemi. V místnosti se na chvíli rozhostilo ohromené ticho. Agnes zadoufala, že se teď Farrellova skupina obrátí proti němu samotnému, ale k ničemu takovému nedošlo. „Dostanou, co si zaslouží!“ křikl Farrell. „Pověsíme tuhle trojičku společně…“

Přešel k Parsonsově mrtvole a kouzlem mu odtrhl levý rukáv jeho hábitu. Potom strhl i obvaz, kterým si zřejmě Parsons trvale zakrýval Znamení Zla a vítězoslavně zvedl jeho ruku do vzduchu, jako by to byla trofej. „Svažte Malfoyovy! A připravte je k popravě!“

Skupina se pustila do splnění rozkazu. Vytrhli bezvládného Malfoye z náručí jeho ženy, dali mu kolem krku oprátku a utrhli rukáv. Narcissa vyděšeně křičela, bránila se zuby nehty, když se totéž pokusili udělat s ní. „Ona vážně nemá to Znamení!“ prskla Lisa, ta čarodějka, která předtím rozbila vázu.

„Nic, s čím bychom si neporadili,“ usmál se Farrell. „Držte ji!“ houkl na dvojici kouzelníků, kteří následně Narcissu popadli. Snažila se jim vysmeknout, ale byli mnohem silnější a větší než ona. „Néé, pusťte mě, vy vrazi, VY VRAZI!“ ječela.

Farrell se smál; chytil ji za levé předloktí a přitiskl k němu špičku své hůlky. Narcissa vyděšeně sledovala, jak se na její kůži objevuje ošklivý znak lebky, z níž se plazil had. Když bylo kouzlo hotové, rozplakala se. Farrell jí nechal svázat ruce za zády a kouzlem ji umlčel, aby nevolala o pomoc.

Potom je vyvlekli před dům a oběsili na lampách – Luciuse Malfoye předtím ještě probrali, aby věděl, co ho čeká. Trvalo to dlouho, než se udusili. Oči jim lezly z důlků a tváře měnily barvy. Manželé Malfoyovi se dívali jeden na druhého, když umírali. A Farrell se pořád usmíval. Agnes se navalovalo, když to viděla.

Vzpomínka skončila zničehonic. Agnes vyletěla z myslánky a málem neudržela rovnováhu; Roxana ji však zachytila, aby úplně neupadla. „Ty káčo jedna!“ počastovala ji. „Tos tam opravdu musela lézt s námi? To musíš prolézt všechny myslánky, které uvidíš?“

Agnes neodpověděla. Měla dost práce s tím, aby udržela obsah svého žaludku tam, kde právě v tu chvíli byl. „Je mi to líto, Draco,“ slyšela říkat Harryho. „Ani nevíš, jak moc…“

„Čas nejde vrátit zpátky,“ poznamenal Malfoy. „Můžeme jen chytit ty, co to udělali. A přísahám, že jestli se mi Farrell dostane pod ruku, tak…“

„Máš na to plné právo,“ řekla na to Roxana. „Ale nikdo z nich ti nestojí za to, abys kvůli nim roztrhl svou duši na dva kusy.“

„Myslím, že si zvládnu rozhodnout sám, kdo mi za co stojí, Blacková,“ ušklíbl se na to Malfoy. Tentokrát ho neopravila. Zdálo se, že s ní to, co viděla ve vzpomínkách, hluboce zamávalo. „Pojďte, musíme se vrátit na centrálu. Máme ještě hodně práce.“

S tím všichni souhlasili a vydali se ke dveřím – totiž kromě Weasleye, který vypadal, že se jde osobně rozloučit s každým kusem nábytku ve své ministerské pracovně. Teprve když ze dveří vycházel Draco, nechal ministr na chvíli přelešťování dřevěných ploch, napřímil se a trochu si odkašlal.

„Co chceš?“ otázal se Malfoy a zastavil uprostřed kroku. Agnes, která byla už v tu chvíli o několik schodů dál, se zastavila taky, protože byla zvědavá, co má Weasley v úmyslu.

Odstupující ministr si hrál se svou hůlkou (to, kam se během bitvy o centrálu zatoulala ta Agnesina z třešňového dřeva, ví jenom pánbůh), nervózně s ní točil v prstech. „Jenom… jen jsem chtěl říct… Upřímnou soustrast, Malfoyi,“ vypadlo z něj nakonec.

Draco ho chvilku pozoroval, jako by tu větu v hlavě rozkládal na prvočinitele, aby v ní odhalil všechny případné zrady; zdálo se však, že žádné nenašel. „Díky, Weasley,“ odpověděl. Pak se vydal pryč; když procházel kolem Agnes, která ještě pořád hleděla na ministra kouzel, vzal ji kolem ramen, a i když se jí dvakrát nechtělo, táhl ji s sebou. „Pojďte, Gebauerová, ať tu nezůstanete.“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter