OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » (Bez)Mocní - 3. kapitola: Historie se opakuje

04.06.2014 (20:00) • Lucienne • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 5× • zobrazeno 1148×

„Cože?! Tohle že je ono?“ vyjekla rozhořčeně Eleanor a upustila svůj obrovský kufr, který s hlasitým žuchnutím dopadl na zem, až se zvířil prach.

„Ano, El, tohle je přesně ono,“ přisvědčil Will, na kterém bylo znát, že jen stěží zadržuje smích. To, společně s faktem, že si s Meg neustále vyměňovali pobavené pohledy, El rozzuřilo ještě víc.

„Tenhleten zapadákov?!“

„Já nevím, mně se to nezdá tak zlé,“ ozvala se náhle Luc a hleděla na dům s jakýmsi něžným výrazem v očích.

„Jistě! Protože tobě ke spokojenosti stačí jen nějaký tvůj kouteček, kam si zalezeš s tím svým deníčkem, a jsi v sedmým nebi,“ utrhla se na ni El kousavě.

„El,“ snažila se ji Meg trochu uklidnit. Jenže to bylo přesně to, co El nechtěla. Uklidnit se.

Na tom domu nebylo nic pěkného. Nebo ne nic pěkného, ale nic zajímavého. Byl to úplně obyčejný barák. Luc možná připadal milý a příjemný, ale pro El byla jeho obyčejnost velkým zklamáním. Těšila se na kožené sedačky a skleněné výtahy. Ne na žlutou omítku, dvě patra a střechu, které mohla vidět kdekoli jinde po Evropě.

„Vždyť máš hned za rohem L.A.,“ hájila Meg jejich nové bydlení.

„Mně se tu líbí,“ poznamenala Luc. Pohlédla na sestry i na Willa a rošťácky se usmála. „Jdu si zabrat ten nejlepší pokoj!“ A sotva to dořekla, zmizela v hlubinách domu.

„No tak to teda ani náhodou!“ nedala se Meg a rozběhla se za ní. „Chci ten největší!“

„Ty se nejdeš prát o ložnici?“ zeptal se Will, se kterým El zůstala na příjezdové cestě sama.

„Ne,“ odsekla.

„El, bydlíme na úplném kraji velkoměsta. Je to tady na samotě a zároveň blízko centra dění, pro někoho jako my ideální místo…“ domlouval jí Will, když vtom se za nimi ozval ženský hlas.

„Wille?“ El i Will se otočili. Několik metrů od nich stála malá drobná dívka. El si domyslela, že to byla ona, kdo zavolal Willovo jméno. Přejela ji pohledem odshora dolů. Kolem jejího drobného kulatého obličejíku se kroutily vlnité rusé vlasy, které na slunci zářily jako ohnivé plameny. Stejné plameny šlehaly i v jejích širokých oříškových očích, jimiž si Willa prohlížela zkoumavým pohledem. Držela se za ruku s jakýmsi na krátko ostříhaným klukem v plandavých džínech, který byl téměř o hlavu vyšší než ona, a sledoval je oba rozpačitým pohledem. Evidentně neměl na rozdíl od zrzky tušení, kdo jsou.

„Wille? Jsi to ty?“ zeptala se znovu dívka, pustila chlapcovu ruku a přešla k nim o několik kroků blíž.

El na dívku zírala, jako by jí uletěly včely. Ty rusé vlasy a vysoký hlásek odněkud znala, ale nemohla si pro nic na světě vzpomenout odkud. A to ona na tváře většinou měla dobrou paměť. Zamračila se.

„Sandy? Sandy Walkinsonová?“ ozval se náhle Will, který na tom byl se vzpomínáním momentálně evidentně o něco lépe než El, a vykročil k dívce blíž.

„Wille!“ vyjekla šťastně a přicupitala k němu, zatímco její chlapec zůstal stát na místě, jako by si nebyl jistý, co má dělat.

„No výborně,“ zamumlala rozmrzele El, která byla na Willa stále ještě naštvaná kvůli jejich bydlení, zvedla ze země svůj kufr a otočila se k odchodu. Will ji však popadl za rukáv a prudce ji strhl zpět. El po něm vrhla zlostným pohledem, ale zůstala stát na místě. Sledovala Sandy, jak mezitím přiběhla až k nim.

Teď už si vzpomínala, odkud tu cupkavou chůzi a drobnou postavu zná. Když byli ještě malí, bydlela Sandy se svou rodinou ve stejné čtvrti Londýna jako oni sami. Často si spolu hrávaly na upravených trávnících. Když potom přišla El se sourozenci o domov, trávila s nimi Sandy ještě víc času. A zvlášť s Willem, k němuž měla z nich čtyř nejblíže. El věděla, že do něj byla dlouho tajně zamilovaná, takže se teď velmi dobře bavila, když viděla, jak Sandy cukají ruce. Došlo jí, že váhá, zda Willa smí obejmout či ne, a Eleanor se neubránila posměšnému úšklebku. Povedlo se jí ale udržet na jazyku jedovatou poznámku. Pokud si El dobře pamatovala, viděla Sandy naposledy před začátkem bombardování Londýna roku 1940, kdy se její dům stal cílem jednoho z granátů.

El nemohla popřít úžas nad tím, že drobnou rusovlásku vidí. Už dávno ji oplakali, to ještě byli všichni lidmi. A později ji začali považovat jen za dalšího člověka, kterého za ty roky a roky jejich existence ztratí, zatímco oni sami se musí dál prokousávat dalšími desetiletími. A taky sama sobě musela El přiznat, že ji vidí ráda. Ale za žádnou cenu by to teď nedala najevo. Momentálně veřejně trucovala.

„Páni, Wille, to je… to je naprosto neuvěřitelné!“ nadskakovala Sandy jako na pérkách.

„Bože, Sandy, tak strašně rád tě vidím!“ zářil Will a sám útlou dívku objal, což ji evidentně neskonale potěšilo, a objetí mu oplatila. El napadlo, jestli si Sandy od toho objetí něco slibovala, protože Will v ní nikdy neměl víc než blízkou kamarádku. A jako by toho nebylo málo, kluk, se kterým evidentně Sandy chodila, stále postával několik kroků opodál.

„Co tady děláš?“ šveholila Sandy, když se vyvinula z Willova objetí.

„Právě jsme se přistěhovali,“ oznámil Will a kývl hlavou k jejich novému domu.

„Ano, nádhera, že?“ utrousila El uštěpačně, což ale nejspíš neměla dělat, jelikož k sobě přitáhla zrzčinu pozornost.

„Eleanor?“ zeptala se Sandy, jako by si jí do teď nevšimla. Své oříškové oči měla jen pro Willa.

„Jo. Jo, jsem to já,“ povzdechla si El odevzdaně. Sandy vydala jakýsi nadšený pištivý zvuk a rozpřáhla ruce, aby ji také objala. El jen neochotně ovinula ruce kolem jejích úzkých ramen. Ačkoli by normálně považovala setkání se Sandy za naprosto úžasné a neuvěřitelné, teď neměla na žádné dívčí objímačky ani pomyšlení.

„Páni, tak strašně dlouho jsme se neviděly!“ hlaholila Sandy nadšeně. El se nuceně usmála.

„Jo. Miluju setkání po…“ rychle v hlavě přepočítala všechny ty roky, „třiasedmdesáti letech,“ poznamenala ironicky.

„Ani se mi to věřit nechce,“ vydechla nadšeně Sandy, jako by si vůbec nevšimla Eliny rozmrzelosti.

„Ale… jak je to vůbec možné?“ zeptal se zmateně Will. „Jak ses…“

„Proměnila?“ přispěchala mu Sandy na pomoc. „Ten atentát na náš dům jsem nepřežila,“ zavrtěla svou střapatou hlavou a zdálo se, jako by mluvila o počasí. „Probudila jsem se v troskách a vůbec jsem nevěděla, co se to se mnou stalo. Musela jsem zmizet. Omlouvám se, že jsem se nepřišla rozloučit,“ řekla lítostivě.

„Ale… kdo tě přeměnil?“ chtěl vědět Will.

„Nemám ponětí,“ řekla Sandy a rozhodila kolem své kadeře, jak opět zavrtěla hlavou. „Upíři se tam museli promenádovat už dřív. Nebo alespoň ten můj,“ dodala a zachichotala se. „Nedlouho po tom, co jsem odešla, jsem potkala Jacka. Jack mi pomohl a…“ najednou se zarazila, jako by si náhle na něco vzpomněla. Otočila se na chlapce ve volných džínech a pokývla rusou hlavou na znamení, aby přišel k nim. „Jacku, pojď sem! Chci ti někoho představit,“ řekla a mrkla na Willa. „Tohle je Will,“ oznámila slavnostně, když Jack došel až k nim. Will k němu přátelsky napřáhl dlaň a Jack ji beze slova stiskl.

„A tohle je…“

„Eleanor,“ skočila jí El do řeči a také mu podala ruku. Jack se na ni usmál a ruku přijal. El musela vzhlédnout, aby mu viděla do tmavých očí. Takhle zblízka vypadal ještě vyšší než z dálky. Neubránila se pobavenému úsměvu, když ho přejela pohledem dohromady se Sandy, která se k němu majetnicky přitiskla. Tenhle vysoký, a pokud El mohla soudit, tichý a plachý kluk že chodí s drobnou, divokou a dětskou Sandy? Ještě nikdy neviděla tak kontrastní pár.

Ačkoli si to zprvu nechtěla přiznat, seznámení s někým novým jí zvedlo náladu. Najednou si uvědomila, že oplácí Sandiny úsměvy.

„Sourozenci Howerovi,“ přikývl Jack a přejel je oba očima. „Sandy mi už o vás vyprávěla,“ dodal a na okamžik ulpěl upřeným pohledem na Willovi. El napadlo, kolik mu toho Sandy napovídala o jejím jediném bratrovi a kolik z toho Jack dokázal vyvodit. Ráda by teď věděla, co se mu honí hlavou. Jestli je ovšem hoch žárlivý, mohlo by bydlení v téhle na pohled nudné čtvrti být ještě nakonec zajímavé.

„Vážně?“ zeptal se Will, jako by si Jackova významného pohledu nevšiml.

Sandy se lehce zarděla. „Ano. Víš, o dětství a tak…“

„Vyrůstali jste spolu,“ přikývl Jack, jako by chtěl dokázat, kolik toho ví. Sandy se zářivě usmála, ale radši honem změnila téma hovoru. Její líce už tak rudě žhnuly.

„A jak se to vlastně stalo vám?“ zeptala se.

„To je na dlouhé povídání,“ odpověděl Will.      

„Hódně dlouhé,“ přizvukovala El a schválně protáhla druhou hlásku.

„Ale to by Megan musela…“

„Megan? Meg je tu taky? A Luc?“ vyjekla Sandy a skočila tak Willovi do řeči.

„Jasně. Jistě, že jsme tu všichni,“ odpověděl Will překvapen Sandiným náhlým nadšeným. „Jestli chceš, můžu je…“ začal, ale nedokončil to. Za nimi se totiž ozval známý hlas.

„El? Co tu děláš? Pořád ještě tru… Sandy?“ Megan scházela po schodech z verandy v závěsu s Luc, ale teď se obě zarazily v půli kroku a vyjeveně zíraly na malou rusovlásku. Sandy zapištěla a bez jediného varování se rozběhla k verandě. S divokým nadšením po nich skočila a nebrala vůbec žádné ohledy na jejich překvapení. Nejprve se vrhla na Meg, která šla první, a jakmile se Meg vysvobodila z jejího pevného sevření, objala se s Luc. Obě dvě Eliny sestry zůstaly na místě zírat, hnědé i modré oči vykulené. El se pro sebe posměšně ušklíbla – vypadalo to, jako by štěně vítalo pány po hodně dlouhé dovolené.

„Sandy, jak…? Co…?“ Megan se nezmohla na slovo a jen stále prohlížela tu záplavu rusých vlasů.

„To je ale překvapení, co?“ usmál se spokojeně Will a vydal se k nim. El s Jackem ho následovali.

„Co tady děláš?“ zeptala se Meg, zatímco překvapení v její tváři se pomalu měnilo v úžas a čirou radost.

„Bydlíme s Jackem o dva domy dál.“

„Ty bydlíš tady?“ zeptala se ohromená Luc, ale Meg nedala nikomu příležitost odpovědět.

„Kdo je Jack?“ Sandy propletla své prsty drobné ručky s Jackovými a sladce se usmála.

„Tohle je Jack,“ vysvětlila prostě. El sledovala, jak je Sandy navzájem představuje.

„A pak, že se historie neopakuje,“ prohodila vesele Luc. „Chápete, že zase bydlíme spolu v jedné ulici?“ Sandy se nadechla, jako by se chtěla zase rozpištět, ale Megan ji naštěstí přerušila.

„Ale jak… jak je tohle všechno možné? Jak ses proměnila? Kdy?“

„Víte co? Mám nápad,“ ozval se Will. „Nejlepší bude, když si všichni sedneme a pořádně si popovídáme – máme si jistě hodně co říct.“

„To nepochybně,“ přikývla Meg.

„Pozval bych vás k nám,“ otočil se Will k Sandy a Jackovi, „ale ještě jsme se ani nestihli nastěhovat, sotva jsme dorazili. Co takhle, kdybyste přišli zítra?“

„To zní jako plán,“ přikývla Sandy.

„Bože, pořád tomu ještě nemůžu věřit!“ Luc na konci věty zvýšila hlas tak, že se pomalu dotýkal nebes. El věděla, že pokud by nepočítala Willa, měla Luc k Sandy nejblíže, protože jejich věkový rozdíl byl z nich všech nejmenší.

„Já taky ne,“ vypískla Sandy.

„Historie se vážně opakuje,“ povzdychla si nakonec Meg a zopakovala tím Lucienninu předchozí myšlenku. „No, věřili byste tomu?“

Autor: Lucienne (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek (Bez)Mocní - 3. kapitola: Historie se opakuje: