OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Deníky lovců a upírů 1. série: Začátek 7. kapitola

19.04.2021 (10:00) • ChloeMercer • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 380×

7. kapitola

Julie

Ihned po škole jsem se vypravila domů. Věděla jsem, že mám dnes směnu v Grillu spolu s Vicky a neměla jsem z toho moc radost. Ta holka mi přišla, že je většinu času úplně mimo. Možná za to mohlo to, že vyrůstala bez mámy a její jedinou oporou byl bratr Matt. Tak či tak na ní ale bylo znát, že něco bere.

Divila jsem se, že ji táta zaměstnal, ale kvůli strejdově stavu jsme potřebovali nový personál, a vzhledem k její situaci, asi mu jí přišlo líto, a Matt, který k nám nastoupil o měsíc dříve, se za ni zaručil.

Převlékla jsem se do uniformy servírky a sešla dolů, abych si převzala směnu od Charlie, což byla žena, která tu pracovala už velmi dlouho a v podstatě mě tu zpočátku zaučovala.

Jakmile jsem tak učinila, zaujala jsem své místo u baru. Zaujalo mě, kolik známých tváří tu dnes vidím. Bylo jich nějak víc než obvykle. Možná proto, že jsem jim v letošním školním roce začala věnovat více pozornosti. Nyní už totiž bylo jasné, že tu zůstaneme.

Dala jsem se do leštění skleniček a po očku sledovala Vicky, jak běhá za Tylerem Lockwoodem jako nějaký pejsek.

„Stačí říct, jo? Když po mně budeš něco chtít, tak mi to prostě řekni a já ti přinesu vše, po čem tvé srdce touží,“ říkala mu právě a jelikož seděli nedaleko, rozuměla jsem každému slovu a stejně tak její bratr Matt, se kterým tam Tyler seděl.

Na Tylerovi ale bylo vidět, že má z Vicky akorát tak legraci. Bylo mi jí trochu líto, ale to jsem ještě netušila, co se na ni provalí vzápětí.

Když jsem totiž odnášela prázdný sud od piva dozadu do skladu, načapala jsem ji, jak se mezi bednami s prázdnými lahvemi dohaduje s Jeremym.

„Oceňuji tvoje farmaceutické zásoby, ale neběhej za mnou jako nějaký ztracený štěně!“ křičela na něj, aniž by si uvědomovala ten paradox, že s Tylerem dělá tutéž chybu.

„Sex se štěňaty máš normálně?“ zeptal se ironicky.

„Pššt! Nemusí to všichni vědět. Párkrát jsme si to rozdali v rauši a tím to končí. Srovnej se s tím a nemotej se mezi mě a Tylera!“

„Je to vůl a jde mu jen o to jedno,“ namítal.

„A tobě jde o co?“ vyštěkla, protože někde uvnitř jistě věděla, že má pravdu.

Zakroutila jsem nad nimi hlavou, vzala si nový sud, a aniž by si mě díky pokračující hádce všimli, jsem se vrátila nazpět k baru.

Chvíli mi trvalo, než jsem sud narazila, ale už jsem to uměla, a tak to proběhlo poměrně hladce.

Když jsem se postavila na nohy, spatřila jsem, jak Vicky opouští sklad. Popadla tác s připravenou objednávkou pro stůl číslo tři a vydala se na plac. Chvíli po ní ze dveří vyšel také Jeremy. Zdál se totálně zdrchaný. Aby taky ne…

Bylo mi ho líto a možná proto, že to byl Elenin brácha a ona na mě byla ve škole milá, měla jsem potřebu mu k tomu cosi říci. Ne, že by o to žádal, nebo to snad chtěl slyšet, ale já cítila, že bych to měla udělat. Už kvůli svému svědomí.

„Chceš radu? Nestojí za to,“ řekla jsem a znovu se pustila do leštění sklenic.

Zvedl ke mně pohled. Zdál se zaražený tím, že na něj mluvím. Na okamžik se mi dokonce zdálo, že se chystá přikývnout a dát mi za pravdu, ale nakonec úplně obrátil.

„Zmlkni,“ prsknul po mně, jako bych za to snad mohla já a naštvaně odkráčel.

„Jak chceš.“ Pokrčila jsem nad ním rameny a dál si hleděla svého.

***

Uplynula asi hodina a do Grillu přišla Caroline s Bonnie. Měly na sobě roztleskávačské uniformy, přes které měly barevné svetry. Evidentně měly za sebou trénink, nebo tak něco, protože se o tom spolu neustále bavily.

Vicky ke mně přiběhla s tím, že se k nim určitě přidá i Elena a že ji moc nemusí, tak jestli bych jí prý neudělala laskavost a nezaskočila za ni. Proč ne? řekla jsem si a šla je obsloužit.

„Psala jsem jí, ale ještě mi neodpověděla,“ říkala právě Caroline.

„Na trénink se jí nechtělo, tak pochybuji, že přijde sem,“ zamumlala s povzdechem Bonnie.

„Chápu, zemřeli jí rodiče. Má depku, ale vsadím se, že neodmítne někoho na pokec,“ nesouhlasila s ní a zřejmě si vůbec neuvědomovala, jak necitlivě se vlastně chová.

Pozdravila jsem je, napsala si jejich objednávku a vydala se ji vyřídit, aniž bych se vůči nim chovala jakkoliv přátelsky. Neměla jsem k tomu důvod a nechtěla jsem se vtírat jen proto, že se se mnou Elena dvě minuty bavila, což bylo beztak jen ze zdvořilosti a kvůli té minci.

„Jmenuje se Stefan Salvatore. Bydlí ve starém penzionu. Odmala tu v podstatě nebyl. Otec byl u armády, tak se hodně stěhovali. Je to blíženec a jeho oblíbená barva je modrá…“ rozplývala se právě nad novým studentem.

„Tos všechno zjistila za dnešek?“ divila se Bonnie.

„Prosím tě, to jsem zjistila během polední přestávky,“ zasmála se a přesně v tu chvíli zosobňovala vše, co jsem na roztleskávačkách neměla ráda.

***

Přestala jsem se věnovat rozhovorům jiných a přesunula se nazpět za bar. Jelikož tu moc lidí nebylo a většina objednávek už byla vyřízená, vzala jsem si knížku, opřela se o bar a začala si číst.

Díky tomu jsem tak trochu zapomněla na čas, takže když si někdo přišel objednat k baru, musel si několikrát rázně odkašlat, abych mu vůbec věnovala pozornost.

„Pardon,“ zamumlala jsem rychle a zvedla svůj pohled od rozečtené knihy před sebou.

Nově příchozí mě zprvu trochu vykolejil, protože na něm bylo cosi zvláštního. Tak trochu mi z něj běhal mráz po zádech. Byl vysoký, tmavovlasý a celý v černém. Vypadal jako drsňák, ale v jeho světle modrých očích, skrytých pod tmavým hustým obočím, a jemných rysech se skrývalo cosi… milého?

Tak či tak, ale působil jako někdo, kdo už viděl všechno na světě, ale neudělalo to na něho nijak zvlášť velký dojem, což bylo přitažlivé a zarážející zároveň. 

„Bourbon s leden,“ oznámil mi dotyčný.

Jeho hlas byl příjemný a melodický, ale nesl sebou arogantní podtón, který mě dráždil. Jasně, jsem personál, ale proto se mnou ještě nemusí jednat jako s onucí.

Řekla bych, že je jeden z těch, co jsou si moc dobře vědomi toho, že vypadají dobře. Ví, jak působí na ostatní a zneužívají toho. Zkrátka mám dojem, že jeho ego bude asi super obrovské. Škoda. Kdyby to totiž nebyl takový idiot, asi by se mi i líbil, ale takhle?

Rychle jsem vyřídila jeho objednávku a položila před něj sklenici s bourbonem. Pak jsem se opět sklonila ke knížce, aniž bych na sobě dala znát, že by mě snad býval zaujal.

Cítila jsem, jak si mě zkoumavě prohlíží, a tak jsem se na něj otráveně podívala. Neměla jsem z něj totiž dobrý pocit.

„Co?“ vyhrkla jsem a upřeně se na něj zadívala, abych mu dala najevo svou nelibost.

„Ty seš tu nová, viď?“

„Ani ne, jen jsem přes léto dělala ranní směny,“ vysvětlila jsem mu. „Přejete si ještě něco?“

Posunky mi naznačil, že si přeje dolít prázdnou sklenku a já si uvědomila, že má docela splávek. Zase další notorik, no není to nádhera?

Aniž bych cokoli řekla, dolila jsem mu.

„Můj společník má zřejmě zpoždění,“ řekl, jako by mě to snad mělo zajímat, a okázale pohlédl na své drahé značkové hodinky. „Dám si tedy rovnou dvojitou.“

„Třeba trojitou.“ Pokrčila jsem rameny s nezájmem a opět mu dolila.

Síla, jak to do něj padá, to já už bych byla dávno pod stolem…

„Jak se jmenuješ?“ optal se jakoby mimochodem.

„K čemu to potřebujete vědět?“ vykala jsem mu, přestože mu bylo tak kolem pětadvaceti maximálně.

„Záleží mi na dobrých vztazích s místním personálem. Nejspíš se tu totiž budu vyskytovat dost často a nerad bych na tebe volal: Hej, servírko!“ zaškaredil se naprosto nepopsatelným způsobem.

„Bezva, strejda určitě moc rád uslyší, že má ve svém podniku dalšího notorika,“ zajásala jsem sarkasticky a své jméno mu raději neprozradila.

„Nejsem notorik,“ bránil se. „Jen nerad nechávám svůj led o samotě.“

„Tohle řekněte na skupině pro anonymní alkoholiky. Určitě z toho budou odvázaní,“ usmála jsem se na něj jedovatě.

Užuž se nadechoval, že mi na to něco poví, a abych řekla pravdu, vypadal docela podrážděně, ale na stoličku vedle něj usedl náš nový spolužák a přerušil ho tak.

„Promiň, jdu pozdě,“ omlouval se mu.

„Ty vždycky chodíš pozdě.“ Zakoulel těma svýma modrýma očima a upil ze sklenky. „Máš kliku, že tu mám všechno, co ke štěstí potřebuju.“

„Další tekutá večeře?“ okomentoval jeho počínání Stefan.

„Hele, to jste se na mě domluvili, nebo co?“ Těkal ublíženým pohledem mezi námi dvěma.

„Ne,“ vyhrkli jsme se Stefanem naráz.

Kdovíproč mi to na tváři vyloudilo úsměv, ale připadala jsem si kvůli tomu hloupě, a tak jsem se k nim raději otočila zády, a aniž bych se jich zeptala, jestli si náhodou nepřejí ještě něco, vydala jsem se vyřizovat objednávky u kulečníků.

Když jsem se pak vrátila, slyšela jsem, jak si ti dva povídají o jeho prvním dni ve škole. Bylo zvláštní, že jsem v jejich rozhovoru poměrně často zaslechla jméno Elena, ale jelikož jsem neustále přebíhala z místa na místo, nic konkrétnějšího už jsem se nedozvěděla.

„Héj, servírko!“ ozvalo se mi náhle za zády.

Znělo to vážně hrozně, když na mě hejkal jako na nějakého čokla, takže jsem se na něj nasupeně otočila a netrpělivě si poklepávala prsty o barový pult. Doufala jsem, že se vymáčkne rychle, protože jsem měla sto chutí mu jednu ubalit. A to jsem jinak většinu času dost mírná povaha, co si zachovává chladnou hlavu.

„Vidíš? Servírka zní hrozně, takže co? Povíš mi už své jméno?“

„Pánové první,“ vybídla jsem ho a založila si ruce na hrudi, abych působila co nejvíc přísně, i když jsem na to nejspíš nebyla dost vysoká, abych vzbuzovala autoritu u někoho, jako je on.

„Jsem Damon,“ představil se s povzdechem. „A ten, co nemluví, je…“

„Stefan, já vím a myslím si, že mluvit umí. Taky bys to věděl, kdybys ho občas pustil ke slovu.“

Zdálo se mi, jako by se Damon urazil, zatímco Stefan se jen potutelně usmál. Asi se mu líbilo, že jsem ho tak pěkně utřela. Pravděpodobně se mu to nestávalo často.

„To bylo zbytečně nepřátelské. Seš vždycky taková?“ zarazil se.

„Co na to říct, dneska je zřejmě den kreténů a mně už s nimi dochází trpělivost. Takže, pokud nic nechcete, musím do skladu.“

Aniž bych počkala na jeho odpověď, otočila jsem se na podpatku a vykročila oním směrem. Slyšela jsem sice, jak se Stefana ptá, jestli to chápe, ale nedávala jsem to na sobě nijak znát.

Zmizela jsem v malé místnosti a začala tam přerovnávat prázdné lahve, když vtom jsem za sebou zahlédla Vicky, jak zpoza závěsu pozoruje právě onoho tmavovlasého cizince.

„Co je to za kluka, co ses s ním teď bavila?“ ptala se Vicky a házela po dotyčném očkem.

„Já se s ním nebavila,“ odporovala jsem jí. „To on mluvil na mě, já mu jen odpovídala a vlastně ani to ne.“

„Vypadá jako zábavnej kluk,“ zhodnotila ho.

„Vsadím se, že si to o sobě taky myslí,“ ušklíbla jsem se.

„Podle mě je sexy.“

„Ty bys s ním spala?“

„Ty snad ne?“ divila se.

„Ale jo, ale musela bych nechat svou sebeúctu u dveří,“ žertovala jsem, ale nelíbilo se mi, jak se na mě přesně v tu chvíli skrze mezeru v závěsu podíval, takže mě veškerý humor rázem přešel.

Bylo to divné, protože se choval, jako by mě snad slyšel, nebo co, ale to přeci nebylo možné, ne?

 Děkuji za opravy i případné komentáře. :-)

Autor: ChloeMercer (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Deníky lovců a upírů 1. série: Začátek 7. kapitola: