OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Jiná tvář - 6. kapitola

03.03.2015 (12:00) • Taylorka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 5× • zobrazeno 1236×

Jiná tvář - 6. kapitola

„Ha…“ vypadlo ze mě, ale v domě nebyl nikdo, kdo by na moje mumlání zareagoval. Jediná reakce, které jsem se dočkala, bylo zvědavé kníkání Hester. Po tom včerejším mumraji jsem to ovšem považovala za víc než vyhovující. Smetla jsem drobky chleba z knihy, kterou jsem si prohlížela, a znovu se zahleděla do symbolů, které mi byly čím dál povědomější. Kde jsem je, krucinál, viděla?

Postupně nalezneš všechny odpovědi… „Bingo!“ Vzala jsem bundu a vyletěla ke dveřím jako raketa. Na verandě jsem se málem srazila s Elenou.

„Ou! Promiň,“ vyhrkla, když mě uviděla.

„To nic,“ mávla jsem rukou a otočila se, abych zavřela dveře. „Co ty tu tak brzo?“ Nutno podotknout, že bylo půl osmé.

„Nemohla jsem spát… Ten včerejšek byl-“

„Mohla bys mi to říct cestou?“ přerušila jsem ji. „Potřebuju se ještě před školou stavit na hřbitově…“ Vykročila jsem, aniž bych čekala odpověď, ale slyšela jsem ty vílí kroky, jak mě následují.

„Jasně. No, k tomu včerejšku – bylo to nedorozumění a mrzí mě to. Já jen, že se tu děje tolik divných věcí…“

„Všimla jsem si.“

„Bonnie se včera zastavila a vysvětlila mi, jak se věci mají.“

„Tak to máš fajn, já totiž nemám nejmenší tušení, jak se věci mají,“ uchechtla jsem se kysele a loktem šťouchla do hřbitovní branky. „I když možná…“ pokračovala jsem a očima rentgenovala sochy a pomníky podél pěšiny.

„Co vůbec děláme na hřbitově?“ zeptala se Elena právě ve chvíli, kdy jsem se sehnula k podstavci jednoho z andělů. Konečky prstů jsem přejela studený kámen na místě, kde byl vyrytý první symbol řádky, kterou jsem si z knihy přepsala na ruku.

„Možná tomu pomalu přicházím na kloub,“ odpověděla jsem. Pak jsem si uvědomila, že anděl na podstavci vůbec není anděl. Že já zrovna při probírání mytologie nedávala pozor! „Půjdeme?“ zeptala jsem se Eleny, když jsem vstala.

„Kam?“ hleděla na mě nechápavě.

„Do školy přece, kam jinam?“ Její zmatený výraz mě překvapil. „Ty jsi na tohle zvyklá, co? Musí se tu toho dít vážně hodně, když takovou slušňačku nerozhází záškoláctví.“

„Jo, jsem na to zvyklá…“ pokrčila po chvíli rameny. Její odpověď zněla tak normálně, že jsem dostala převratný nápad – dám to na pár dní k ledu.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Bonnie, když jsem po francouzštině vyšla ven. Seděla na lavičkách, před sebou měla obrovskou knihu a vypadala velice zamyšleně.

„Co?“ trhla hlavou, když jsem se jí dostala do zorného pole.

„Ahoj,“ zopakovala jsem trochu nejistě. „Něco zajímavého?“ ukázala jsem na bichli ležící na stolku.

„Snažím se tě najít…“

„A? Úspěšně?“

„Tak napůl,“ nakrčila nos a pak málem znovu zabořila do starých stránek. „Tady,“ ukázala někam do změti čar, ve kterých jsem po chvilce mžourání zahlédla zmenšeninu symbolu, který představoval mou maličkost, „píše se tu o vaší rodině, ale nic konkrétního o vašem původu ani druhu – nebo jak to nazvat – prostě nic použitelného.“

Byla jsem rozpolcená. Na hřbitově jsem dnes ráno našla stopu, ale mohl to být jen výplod mé fantazie, a postava poblíž hrobu mé tety také nemusela znamenat nic jiného, než že v Mystic Falls jen mají mizerného sochaře. Měla jsem jí něco říct, nebo raději mlčet?

„Něco nového?“ Ze zamyšlení mě vytrhnul Elenin hlas, který se ozval na můj vkus až příliš blízko mého ucha. Polekaně jsem nadskočila a rychle jsem se na příchozí otočila. „Co to vyvádíš?“ vykvikla Elena a setřepávala si z mikiny – počkat, vážně to byl sníh?

„Já? Nic, Bonnie tady studuje naši rodinnou historii a…“

„Ashen,“ poklepala mi Bonnie na rameno a já se zase otočila, „tys nás zasypala sněhem.“ Vyvalila jsem oči. I ona oprašovala ze své knihy sníh.

„A jak se mi to povedlo?“ užasla jsem nad vlastním výtvorem.

„To nevím, ale zdá se, že potřebuješ trochu tréninku.“

„Možná jsem jí to nakonec chtěla říct, ale pak přišla Elena a já jsem se lekla, a pak se stala ta záležitost se sněhem a nějak to vyšumělo, no… Nedívej se na mě tak!“ Opět jsem si povídala s křečkem. Měla jsem pocit, že ví všechno, co se tady děje, ale možná to bylo jenom tím, že jí prostě všechno vyžvaním…

Ne, opravdu jsem se nechovala moc dospěle. Asi ani moc dospělá nejsem, ačkoli moje občanka tvrdí něco jiného. Možná, že kdybych o sobě znala pravdu dřív, bylo by všechno jinak. Jo, pravdu… Jenomže jakou pravdu? Že nejsem normální, vím už dost dlouho na to, abych se s tím vyrovnala. Doma se mi to snad i povedlo, ale co jsem tady, je všechno zase vzhůru nohama.

„Stejně si myslím, že jedeš moc brzo,“ zabručel táta.

„Už je to měsíc, Erneste, nečekal jsi přece, že tu zůstane navěky ne?“ Táta jenom něco zabručel, ledabyle mi mávnul a zmizel za dveřmi do kuchyně. Hala byla plná mých věcí, čekajících na odjezd.

„Ani sto let by nebylo dost dlouho,“ usmála jsem se, ale byl to trochu smutný úsměv. Mí zlatí sourozenci byli štěstím bez sebe, že odjíždím na druhý konec státu, rodiče jejich nadšení nesdíleli. Bohužel… Kdyby mě taky chtěli z domu, nebylo by tak těžké odjíždět. Já ale musím vědět, co za tím vším vězí. Potřebovala jsem poznat pravdu.

„Ani zdaleka…“ Máma mě objala a můj bratr začal nadšeně stěhovat má zavazadla do auta. „Z toho si nic nedělej,“ mávla nad tím máma rukou. Celý můj život sama sebe přesvědčovala, že jeho chování ke mně je jen žert, já ale věděla své…

„Neměla bych ještě…“

„Dej tomu čas, on se s tím srovná,“ ohlédla se mamka směrem ke kuchyni.

„Krucinál…“ Vzala jsem telefon a na rychlé volbě zmáčkla dvojku.

„Ano?“

Nádech, výdech… „Ahoj, tati…“ Okamžitě jsem si uvědomila, že to nebude moc plodná konverzace, když mu vlastně nemůžu nic říct.

„Ahoj, podivínko moje, jak se máš? Doufám, že příšerně a brzy se vrátíš domů.“

„Ještě tě to nepřešlo?“

„Ale jo, jen tě škádlím, vždyť mě znáš… Tak, pověz mi, jak to tam vypadá a co zajímavého jsi o své rodině vypátrala.“

„Zatím nic moc,“ zachraptěla jsem a zničehonic mi vyschlo v krku. Věděla jsem, co to znamená… To ten můj zpropadenej čenich mi říkal, že mám držet jazyk za zuby. Nesmím se podřeknout. „Spíš se ještě aklimatizuju.“

Nikdy jsem si neuvědomila, že jsem nejspíš byla tátova holčička. Bylo to divné, protože měli Andrewa a Margot, a já – já byla adoptovaná. Jak často se to stane? Tři děti, dvě vlastní a prostřední z nich cizí. Měla jsem se na to asi zeptat, ale nikdy dřív mě to nenapadlo. Proč mě to, sakra, nenapadlo?

„Ehm, tati? Můžu se na něco zeptat?“ Sucho v krku se vrátilo, pocit, že mám okamžitě vzít zpátečku, se mi rozeběhl až do konečků prstů a zase zpátky do hlavy.

„To zní vážně… O co jde?“ Teď nebo nikdy…

„Proč jste mě vlastně…“

„Bingo!“ ozvalo se od mých dveří. Polekaně jsem se otočila, přestože jsem tak nějak věděla, kdo se mi právě vloupal do kuchyně.

„Co jsi to chtěla vědět?“

„Ehm, já, ale nic, už musím, zase zavolám, jo? Pa!“ Klik. A hovor byl u konce - díky bohu.

„Promiň, jdu nevhod?“ zeptala se návštěvnice, když si prohlížela, jak drtím v dlani telefon a úlevou vypouštím veškerý obsah plic.

„Ne, já jsem zrovna…“

„Jasně, že jdu nevhod. Jak jsem sem mohla jen tak vpadnout? Jsem nemožná… Já jenom myslela, že když cokoliv zjistím, budeš to chtít vědět… Jsem pitomá, měla jsem zavolat.“

„Bonnie!“ okřikla jsem ji, aby se vzpamatovala a přestala blábolit. „Jsem ráda, žes přišla. Tak co máš?“ Párkrát zamrkala, jako by se potřebovala vzpamatovat, a pak položila na kuchyňský stůl starou smlouvu našich rodin.

„Jasně, není to nic moc, jen jsem trochu kouzlila a snažila se ten papír přinutit, aby mi něco napověděl. Jsem blbá, mohla jsem o tom něco vygooglit, než jsem přišla…“

„Hej!“ luskla jsem jí prsty před obličejem. „Co máš?“ zopakovala jsem pomalu, klidně a s úsměvem, aby se znovu neproměnila v uzlíček nervů.

„No, nevím sice, co to znamená, ale konečně mám pro tebe jméno. Vím, že jsem řekla, že nejsi čarodějka, což asi není tak úplně pravda. Z toho, co jsem pochopila, jsi jen jiný druh čarodějky.“

Jiný druh? „Jaký jiný druh?“ vyslovila jsem svou myšlenku nahlas.

„Melona.“

Autor: Taylorka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná tvář - 6. kapitola: