OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf » Alfa - 46.

23.07.2014 (10:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf • komentováno 9× • zobrazeno 2677×

Cora byla rozpolcená a Ida to chápala. Jestli něco nechtěla, bylo to tahat ji z principu na svou stranu. Nebo ji do toho vůbec zatahovat. Celkově byla proti tomu, aby do sporu smečka jakkoliv zasahovala. Všichni její členové si ale mysleli, že je to jejich svatá povinnost, a tak vznikaly tyhle nepříjemné a napjaté situace.

Derekova mladší sestra se právě kolébala na posledním schodu a nemohla se rozhodnout, jestli není proti etice smečky jít za Stilesem, nebo jestli za ním vůbec jít chce. Pokud Ida věděla, Cora s ním nemluvila od chvíle, kdy se dozvěděla, že Ida od Stilinských odešla. Bylo to pět dní a vlkodlačice se zdála hodinu od hodiny nervóznější. Ida by musela být hluchá, slepá a úplně pitomá, aby nevěděla proč. Vlkodlačí majetnickost by měla být znepokojivá, ale to by měl být i fakt, že jim mohou během vteřiny vyrašit drápy a tesáky. To byli prostě vlkodlaci. Nedalo se to od nich oddělit, tak jako se od emisarů nedala oddělit touha po rovnováze.

„Pojď sem,“ zamumlala Ida z gauče a odtáhla jednu ruku od boku v otevřené pozvánce. Cora zaváhala jen na půl vteřiny, pak pomalu obešla pohovku a stolek, než se dostala k druhému gauči, kde Ida trůnila v pohodlí polštářů s miskou salátu, který si udělala ke svačině. Ta teď skončila na stolku ve prospěch volných rukou, které Ida kolem Cory obtočila v momentě, kdy jí bruneta složila ramena a hlavu do klína, přestože měla Ida nohy složené bokem a nemohlo to tak být ani za mák pohodlné.

Cora zavřela oči, když se její ucho ocitlo v bezprostřední blízkosti Idina břicha. Všichni vlkodlaci měli tendenci se zaposlouchat, když se dostali dost blízko, aby tlukot malého srdce přemohl ostatní vjemy. Dokonce i Peter se jednou nebo dvakrát zastavil a se zavřenýma očima naslouchal, hlavu lehce nakloněnou ke straně a rysy v obličeji téměř uvolněné. Potom se ale pokaždé stáhl mnohem víc do sebe a skoro vzápětí se vypařil.

„Promluv si s ním.“

Cora otevřela oči a zahleděla se na Idu z její polohy vleže. Vypadala skoro jako dítě. Jenže Idě přišla jako dítě většinu času, stejně jako Isaac. Měla pocit, že by měli být neustále šťastní a spokojení.

„Ale on je idiot.“

Ida se uchechtla. Cora dala jasně najevo, že se Stilesem nesouhlasí, když jí Ida zběžně a bez většiny detailů řekla, co se mezi nimi stalo. A podle Cory byl idiot každý, s kým nesouhlasila. Derek byl idiot častěji než ostatní. Očividně jejich příbuzenský vztah ubíral na respektu ze statutu alfy. Nebo za to možná mohly vzpomínky z dětství, na které Cora velmi výjimečně odkazovala. Ida sice netušila, o čem se mluví, ale to jí nezabránilo fascinovaně sledovat, jak Derekovi jednou nebo dvakrát zrudly uši, když Cora prohodila něco pro neznalé nerozšifrovatelného.

„To neznamená, že byste spolu neměli mluvit. Naopak. Jak se dozví, že je idiot, když mu to neřekneš?“

Cora skepticky nadzdvihla obočí a Ida nakrčila nos. Byl to levný trik, to musela uznat, ale popravdě, tohle nebyla její silná stránka a alespoň se snažila. Vztahy byly vždycky trochu… no, ne přímo její parketa. Marcy měla rozhodně pravdu v tom, že monogamie Idě nikdy neimponovala a nebýt Dereka, nechtěla by trvalý vztah s jednou osobou. Nechtěla trvalý vztah s nikým.

„Třeba se mnou ani nechce mluvit. Zatím se neozval,“ vystrčila Cora bojovně bradu ven. Ida potlačila úšklebek.

„Možná.“

Cora na ni vrhla dotčený pohled.

„Ale jestli to tak je, pak je větší pitomec, než si myslím.“

Zachmuřené obočí se narovnalo a jeden koutek se vyhoupl v malém pousmání. Ida pročísla prsty Cořiny vlasy a promnula jemné konečky v prstech, než celou proceduru zopakovala a dlaní jí uhladila vlasy nad ušima. Byla to přijatelná forma přenášení pachu. Cora i Derek si vystačili s podobnými gesty a častými dotyky. (I když v Derekově případě bohatě stačil už samotný sex.) Peter byl obratný v přenášení pachu téměř neznatelným kontaktem. Isaac na druhou stranu nebyl na rádoby náhodné a bezděčné dotyky navyklý, jeho značkování spočívalo v dlouhých objetích a agresivním tulení se ke každému, kdo se mu ocitl na dosah a nevyhovoval pachovým požadavkům. Kromě Petera, samozřejmě. Ida by zaplatila nehoráznou sumu peněz za možnost vidět Petera v jednom z Isaacových útočných objetí.

„Poslouchej,“ prohlásila potichu ale rozhodně a natočila Coře hlavu tak, aby se na ni musela dívat, „pokud s ním nechceš mluvit kvůli tomu, že s ním mám problém, nebo on se mnou, jak se to vezme, pak je to hloupost. Loajální, ale pořád hloupost. Jednou to s ním vyřeším, a ty bys zůstala se vztahem poškozeným kvůli ničemu. Pokud s ním nechceš mluvit, protože se neozval jako první, pak pro tebe mám smutnou zprávu. Chlapské ego je jedna z nejotravnějších věcí na světě, všude překáží a není možné se jí zbavit. Budeš si muset najít cestu kolem jako první, protože oni přes něj ani nevidí. Věř mi.“ Ida měla ještě pořád v živé paměti poslední srážku s Derekovým egem a následky, které přetrvávaly do teď. Na obou stranách.

Cora se zazubila. „To je Derek tak hroznej?“

„Derek? Ani ne,“ zavrtěla hlavou Ida, protože jí nepřišlo správné rozebírat to zrovna s Corou. „Ale překvapivě, není jediný chlap, se kterým jsme se v životě potkala,“ pronesla pobaveně, protože o ní očividně měli všichni pokroucenou představu. „Jediný, se kterým jsem spala, možná, ale ne jediný, kdo si myslel, že bych měla dělat, co mi řekne.“

Proto měla Stilese tak ráda. Nechoval se jako většina; neměl potřebu dokazovat, že její místo je pod ním, jen proto, že je žena. Když studovala, byla přesně tohle největší překážka. Ne od učitelů, ti věděli, že je to hloupost, ale od začátečníků, kteří ještě nepochopili, že pohlaví neurčuje, jak je kdo silný nebo slabý.

Odhodlání je to, co rozhoduje.

„Měla bys za ním jít.“

„Proč nechceš Derekovi říct, co ti Stiles řekl?“ zeptala se Cora namísto odpovědi. „Nejspíš by z něj omluvu vytřásl.“

Ida se nad tou představou v duchu usmála, ale navenek jen zavrtěla hlavou. „Nedělám to z dobročinosti. Mám plán. A k tomu potřebuju, aby se Derek na Stilese nevrhnul. Alespoň ne teď.“

„Takže máš v plánu mu to říct?“

Pokrčila rameny. „Jednou. Nejspíš. Dokážu si svoje potíže vyřešit sama, byť si očividně všichni myslíte, že by to měl za mě dělat on.“

Cora měla dost slušnosti, aby se zatvářila omluvně. „Je to alfa,“ řekla ale, jako by to všechno vysvětlovalo. A pro ni nejspíš i vysvětlovalo.

Nemají tušení, že bys ho mohla zatlouct do země, kdybys opravdu chtěla.

Pitomost. Nejsem silná jako alfa.

Css. Mohla bys být, kdybys chtěla. Máš to na dosah.

Síla. Idě to připomnělo nepříjemnou záležitost, kterou byla její nejbližší budoucnost zatížená. Rituál, který měl Stiles příští pátek vykonat, požadoval tři Nejvyšší. Ida byla sama. Obyčejně by nebyl problém pozvat další dva, jenže tahle situace nebyla „jako obyčejně“. Zaprvé, byla na jiném kontinentu a sehnat Nejvyšší by zabralo čas, stejně jako je pozvat z Evropy. To by ale nevadilo, kdyby bylo všechno ostatní normální. Což nebylo.

Ida si uvědomovala, že některé její volby nebyly úplně v souladu s obyčeji. A některé byly… protizákonné. Taky tu byl fakt s nevyřešenou situací s vlkodlaky. Byly tu dvě smečky a v podstatě spolu koexistovaly, ale ani v nejmenším nebyla určená územní ani mocenská nadvláda. Pozvat do něčeho takového další dva mocné hráče by bylo jako mávat červeným šátkem býkovi před očima. Nebo jako mávat před divokým vlkodlakem krvavou flákotou. Nejen, že to křičelo malér. Doslova to skandovalo sebevražda a pokus o vraždu.

Na druhou stranu, Ida byla teď silnější než kdokoliv jiný z jejího lidu, o kom kdy slyšela. Nejvyšší nemívali nikdy takovou moc, jakou měli padlí druidi čerpající z lidských obětí. Mohla by tedy zbylé dva nahradit. Teoreticky. Pokud by svou moc dokázala plně ovládat.

Zoufale spustila hlavu dozadu na opěrku. Měla týden na to se to naučit.

-----

„Není to tak snadný, okej?“ zavrčela Ida naštvaně na Lydii, která si jen odfrkla a přehodila si vlasy přes rameno. Jackson už se ani neobtěžoval zvednout pohled, ležel na dece, hlavu složenou u Lydie v klíně, zatímco ta se mu líně hrabala v kdysi vystylovaných vlasech.

„Mělo by být, ne? Pro tebe,“ poznamenala zrzka otráveně povýšeným tónem, jako by tu ona byla ta, co si prošla léty studií a výcviku. Jako by snad věděla, jak by to měla Ida správně udělat.

„Připomeň mi, co že to dokážeš jako banší dělat? Aha, jasně,“ ušklíbla se Ida posmešně a ignorovala Jacksonovo tiché výhružně zavrčení. Lydie se ale chytit nenechala, jen se usmála tím svým úsměvem, co příjemci způsoboval pocit, že mu slézá kůže a nehty vrůstají zpátky do lůžek.

„Já nemusím do pěti dnů způsobit zemětřesení.“ Na rozdíl od někoho zůstalo nevysloveno, ale i tak to Idě téměř zvonilo v uších. Odfrkla si a znovu zavřela oči.

Nemusela způsobit zemětřesení. Jen prasklinu. A déšť. A vichr.

S krátkým popuzeným vydechnutím se narovnala a položila si ruce na kolena. Stačí se jen uklidnit a nechat proudit sílu skrze tělo tak, jak má. Dokázala soustředění naučit Stilese, tak by to u ní neměl být takový problém. Cítila, že to v sobě má.

Samozřejmě, že to v sobě máš. To není ten problém.

Se zamračením Ida ignorovala kousavý vnitřní hlas.

Držíš to v sobě. Musíš to pustit ven! Nechat to prorůst každou buňku. Nechat to ovládnout tebe. Obě víme, že ty s ovládáním problém nemáš.

Kyselý tón vlastního podvědomí byl nepříjemným ostnem v Idině mysli. Jak se mohla soustředit, když se sama sobě neustále vysmívá.

Alespoň se tě snažím posunout k cíli. Máš moc, jakou nemá nikdo jiný, proč ji nepustíš ven? Potřebuješ ji pustit ven! Jak často to můžeš říct? Že ji potřebuješ všechnu? Že máš důvod ji použít beze zbytku?

Nemám důvod použít ji všechnu! odsekla sama sobě naštvaně, jen aby se umlčela. Část postačí.

„Pořád se nic netřese,“ ozvala se Lydie znuděně a přerušila tak Idin vnitřní dialog. Ta otevřela oči a okamžitě je popuzeně přimhouřila.

„Možná by se něco dělo, kdybys vydržela být alespoň deset minut zticha.“

Lydie si odfrkla.

„Proč tu vlastně jsi?“ zeptala se Ida otráveně. Zrzka mávla rukou k Jacksonovi. „Samozřejmě,“ ucedila emisarka naštvaně. Jackson jí byl přidělen jako osobní stráž, protože Derek měl svoje povinnosti a nemohl s ní prosedět víkend v lese, zatímco ona se snažila ovládnout tři živly. Skoro mu záviděla obíhání perimetru. Skoro.

„Tohle očividně nefunguje,“ ozvala se znovu Lydie. „Nemyslíš, že je na čase zkusit něco jiného?“

„Jako třeba?“ zamručela Ida neochotně. Nechápala, proč se nedokáže soustředit, jak by měla. Něco bylo špatně. Cítila se vyvedená z rovnováhy, jako už dlouho ne.

„Nevím. Něco, co není sezení na zemi se zavřenýma očima a vražedným výrazem?“ Kdyby přidala do svého vyjádření ještě kapku sarkasmu navíc, nejspíš by se v něm význam věty utopil.

„Buď mi dej konkrétní návrh, nebo zmlkni,“ utrhla se na ni Ida už opravdu vytočená. K jejímu překvapení Lydie odstrčila Jacksonovu hlavu stranou a postavila se. Přešla ke camaru, kterým přijeli, a nahnula se otevřeným okýnkem dovnitř.

Když k ní Lydie došla, strčila jí Lydie do ruky přehrávač se sluchátky a významě se na ni zadívala. Ida mrkla. Lydie protočila oči. „Strč si to do uší a jdi se projít. Obvykle ti to pomáhá se soustředit, když něco děláš.“

Ida se překvapeně zadívala na krabičku v ruce. Byla to pravda. A ji to nenapadlo. Proč ji to nenapadlo? Neměla ráda ticho. Sice patřilo k meditacím a všemu tomu okolo, ale Ida ho neměla ráda. Měla v uších sluchátka sedmdesát procent bdělého času. Možná pětasedmdesát.

„Mmm, ty možná vážně jsi génius,“ zamumlala k Lydii a ta znovu protočila oči. Téměř to vypadalo, že si tím ublíží.

Ida nechala ji i Jacksona za sebou a vyrazila mezi stromy. Věděla, že má celkem velkou vzdálenost, kde ji Jackson ještě uslyší, a tak se nemusela moc omezovat. Pořád ještě byla zaražená faktem, že ji Lydie zná natolik dobře, aby věděla, co jí pomůže. Kdy se to stalo?

V době, která uplynula od jejího příjezdu, se očividně změnilo víc, než si myslela, a nejen pro ni. Lidé kolem ní se ji naučili znát. Záleželo jim na ní natolik, aby si všímali drobností, jako co jí pomáhá se soustředit.

Ida nebyla dojatá nebo tak, ale rozhodně byla překvapená. Celou dobu si myslela, že ji k tomuhle místu neváže víc než Derek a spolu s ním smečka, ale teď najednou viděla, že to jde daleko za vlkodlačí vazby. Lydie se nestarala o nikoho, o koho se starat nechtěla. Ani Stiles nebyl typ, co by se staral o každé zaběhlé štěně. I když si o ní očividně udělal několik chybných úsudků, se kterými se teď nemohl vyrovnat. Přesto, staral se. Snažil se ji z nějakého důvodu dostat z Peterova vlivu, protože mu na ní záleželo.

Byly chvíle, kdy Ida nebyla vděčná za své psychologické vzdělání. Obzvlášť ve chvílích, kdy ji mozek nutil k rozhodnutím, která odporovala uražené pýše. Naprosto jasně viděla, proč Stiles jednal, jak jednal, a mozek jí tak předhazoval variantu odpuštění s nepříjemnou vtíravostí. Byla jen otázka času, než to Ida vzdá a nechá to, co Stiles udělal, plavat.

Nebo si to uložíš na horší časy, kdy mu to vrhneš do tváře plnou silou.

Pravda. Jenže, tohle teď nebyl problém, kterým by se chtěla a měla zabývat. Byla tu kvůli něčemu jinému.

Soustředíš se až příliš.

Soustředení je klíčové!

Pff. Ne, to není.

Ida se mračila, dokud si neuvědomila, že se hádá sama se sebou. Obrátila pohled k nebi potaženému bílými mraky. Téměř se jí stýskalo po setkáních Rady, kde by se mohla pro změnu pohádat s někým jiným, kdo by ve skutečnosti stačil na její argumenty. Lydie byla sice génius, ale o Idině světě nevěděla vůbec nic a dohadujte se s někým takovým. Vlkodlaky snad ani není třeba zmiňovat, tam už byla Ida úplně bez šance. Podle hierarchie měla vždycky pravdu a jediný, kdo se jí mohl postavit, byl Derek, který se s ní dohadovat nechtěl a ani nemohl, protože věděl asi tolik co Lydie. Nic.

Na druhou stranu, hádky s Derekem mívaly obvykle extrémně uspokojující zakončení.

Spokojeně se zašklebila, když si vybavila několik obzvláště ohnivých dohadů, jejichž rozřešení přišlo až v horizontální poloze.

Nevěříš si. Nedovolíš si tomu podlehnout. Nech to na mně. Uvolním nás.

Uvolnění. Podlehnutí. Ta slova se jí už ze své podstaty nelíbila. Znamenala vzdát se kontroly.

Přesně tak! Moc se kontroluješ. Potřebuješ povolit.

Ida si protřela obličej a vytáhla si sluchátka z uší. Hudba výjimečně nefungovala. Její podvědomí bylo až příliš hlasité.

Věř mi.

Nerozhodně přešlápla a znovu se podívala na bílé mraky, ze kterých žádný déšť očekávat nemohla.

Věř mi.

Fajn.

Fajn, nechá kontrolu na pár vteřin vyklouznout. Co hrozného by se mohlo stát?

Ne. Tu myšlenku vzala okamžitě zpět. Jakmile se na tohle zeptá, něco strašného se stane určitě. Takže to udělá jako naprostou samozřejmost. Musí věřit vlastnímu podvědomí. Je to přece součást její osobnosti, nechtěla by škodit sama sobě, ne? Takhle podvědomí nefunguje.

Zavřela oči a donutila se vypustit všechny obavy a myšlenky, jak jen mohla. Měla pocit, jako by se jí do hlavy vkrádala otupující temnota a na pár vteřin se musela zapřít sama proti sobě, aby ji nevytlačila pryč.

Cítila, jak závojem neurčitosti v její mysli proniká silný pocit brnění, jako by jí tělem proudil slabý elektrický proud. Teplo se šířilo krevním řečištěm pomalu jako láva a napětí ve svalech ji téměř nutilo fyzicky vibrovat na místě.

A pak jí na čele přistála velká chladná kapka. Slyšitelné plesknutí Idu vyplašilo, stejně jako pocit kapaliny stékající kolem kořeně nosu k levému oku.

Vzápětí se usmála, když první kapku následovalo několik dalších.

Ono to půjde.

-----

Stiles se ocitl ve společnosti Scottovy nové smečky, aniž by to zamýšlel. Jejich přítomnost plnila většinu jeho dnů a Stiles se přistihl, že se s tím vyrovnává až překvapivě snadno. Možná na něj měla Idina přítomnost větší vliv, než si myslel, protože se jedno odpoledne přistihl, že se směje Benovým vtipům a nevidí v něm nepřítele, který ho chce potají odtáhnout stranou a natrhat jako hnojivo k petúniím. Ano, Stiles věděl, co jsou petúnie, protože se ukázalo, že Simon má zahradničení jako koníček. Naučila ho to jeho babička.

Ned fandil modelům starých válečných lodí a byl schopný strávit nad nimi hodiny, nebo alespoň to mu Scott tvrdil. Ben byl nadšenec do hokeje a zimních sportů obecně. Doufal, že jednou vypadne z Kalifornie a vydá se na sever, protože teplo nesnášel. Jediná věc, která by ho mohla donutit zůstat, byly jeho dvě mladší sestry, dvojčata. Scott tvrdil, že z těch tří se Ben nejvíc snaží naučit se ovládat, protože ho děsí představa, že by jim měl ublížit.

Stiles ze začátku odmítal akceptovat, že jsou Scottovy nové bety relativně normální a většinou úplně nenásilní lidé. Jenže Scott byl chytrý bastard a jeho plíživé sdělování detailů z jejich životů podkopávalo Stilesovo odhodlání vidět je jako ty špatné, aniž by si to zpočátku uvědomoval. A pak už bylo pozdě.

Zároveň se ale neubránil žárlivosti. Tři vlkodlaci ke Scottovi očividně lnuli, ať už proto, jak se k nim choval, nebo proto, že jim v první řadě dal vůbec šanci. Bylo zvláštní sledovat Simona, který byl normálně studentem druhého ročníku na vysoké, jak pozoruje Scotta téměř s nábožnou úctou, zatímco ten jim vysvětluje princip změny kotvy.

Co se tréninků týkalo, pomáhala Scottovi Allison. Stiles sledoval, jak moc sehraný tým jsou, a jeho žárlivosti to jen přidávalo na síle. Scott neměl na Stilese čas tak dlouhou dobu, že vidět, jak se vyvíjel jeho vztah s těmi, na které si ho udělal, bylo jako polykat žhavé piliny, které se mu usazovaly v žaludku a ne a ne vychladnout. Nemohl to ale házet jen na Scotta (i když by moc chtěl), faktem zůstávalo, že ani Stiles si na něj čas neudělal. Všechny volné minuty dělil mezi studium s Idou, školu, otce a v poslední době ještě Coru. Nezbývalo mu dost ani na pořádný spánek, natož celé odpoledne, které by mohl strávit se Scottem hraním CoD nebo Skyrim.

Teď, když nebyla Ida ani Cora, najednou čas byl a Stiles si uvědomoval, jak moc mu Scottova blízkost chyběla. Přece jen byli nejlepší přátelé od čtyř let, kdy se Scott na pískovišti rozbrečel, protože se jeho hradu neustále rozpadala věž a Stiles jeho problém vyřešil třemi suchými klacíky a zbytkem ovocné šťávy. Jejich bratrství bylo stvrzeno v momentě, kdy se s ním Scott rozdělil o svoje pitíčko a přidal ještě půlku sendviče s burákovým máslem a hroznovým želé. Od té doby už nebyli Scott a Stiles, ale Scott-a-Stiles. Neoddělitelné duo.

„Čemu se směješ?“ ozvalo se vedle něj zvědavě, když se Scott sesunul na zem a napodobil Stilesovu pozici, zády opřený o postel s nohama nataženýma do dálky před sebou.

„Šťávě a písku,“ ušklíbl se Stiles aniž by se pokoušel skrýt svůj lehce zasněný výraz. Byl téměř schopný cítit Scottův široký úsměv. Vůbec se na něj nemusel dívat, aby věděl, že jeho kamarád myslí na stejný moment jako on.

Jejich minulost byla až směšně jednoduchá. Ani jeden z nich by se neodvážil představovat si v jejich budoucnosti vlkodlaky, násilí a smrt. A to je přesně to, čeho se dočkali. A to ještě ani nedosáhli plnoletosti.

Scott, jako by přesně věděl, co se mu honí hlavou, položil Stilesovi dlaň na rameno a stisknul.

Alespoň, že na to nebyli sami.

-----

Našla skvělé místo. Opravdu. Ida se zamilovala na první krok. V podstatě hned, jak otevřela dveře. Nikdy předtím ji nenapadlo se zeptat, kam ty dveře vedou. Myslela si, že je to druhý vstup z balkonu do bytu, nebo že se za nimi schovávají elektrické pojistky a podobné záležitosti, ale ne. Byla to střecha.

Jejich loft měl vlastní vstup na střechu a Ida toho beze studu využívala. Střecha byla její nové oblíbené místo. Nejen kvůli samotě, ale taky kvůli tomu, že byla venku. A byl tu prostor. V hlavě už se jí klubaly nápady, jak to místo zvelebit. Seznam rostlin, které by mohla pěstovat. Jak velkou zahradu by mohla na takovém prostoru mít, a kolik má střecha asi nosnost. To ale byly všechno plány na později.

Teď to bylo hlavně perfektní místo pro trénink. Ne všech elementů, ale dvou určitě. A dva ze tří je pořád báječné skóre.

Stála u římsy s výhledem na periferii města. Byla výš než ostatní budovy, a tak si nemusela dělat starosti s tím, že ji někdo uvidí. Pokud by na římsu nevylezla, nemohla být ze zdola vidět.

Se sluchátky v uších neslyšela město. Neslyšela vůbec nic. Jen vlastní mysl a hudbu. Po tolika dnech překračování bariéry už hudba nevadila. Naopak. Bylo snazší se vzdát vlastní mysli, když se mohla soustředit na něco, co s ní nesouviselo. Uvolněná, napůl utopená v temnotě byla schopná vzdát se kontroly a nechat se zaplavit mocí, která v ní jindy budila hrůzu.

Ida měla ruce napůl rozpažené a oči zavřené, jak si užívala pocit vánku proplétajícího se jí mezi prsty. Se zvráceným požitkem si nechala vlasy pleskat do tváře. Byl to jediný důvod, proč si je rozpletla. Uvědomovala si, že je to trochu dětinské a hlavně, že to bude hrozná práce rozčesat, ale něco v ní si nedokázalo odpustit tu chvíli z béčkových filmů a čtvrťákových románů, kdy hrdince vlají vlasy ve větru. A ona ten vítr navíc ovládá. Jsou věci, které si v životě byla ochotná odpustit, ale tohle nebyla jedna z nich.

Marcy by se jí nejspíš vysmála. Ale pak by si stoupla vedle ní a dělala by úplně to samé. Vlastně by přinutila Idu udělat to pro ni. Jo. Přesně tak by to dopadlo.

Ida zvedla ruce výš a vánek se změnil v opravdový vítr. Nic příliš silného, ale dost na to, aby se jí vlasy kolem hlavy zmítaly jako hadi kolem Medusiny tváře na Rubensově obraze.

Když zaklonila hlavu a otevřela oči, uviděla nad sebou temně šedé mraky připomínající špinavou sněhovou břečku vířící v obrovském kotli. Bylo to nádherné. Bylo to její. Ona to způsobila a ona to ovládala.

Jediným pohybem zatnula ruce v pěst a na tvář se jí sneslo několik kapek. Dost možná k tomu fyzický pohyb vůbec nebyl nutný, ale Ida ještě stále nebyla schopná svou moc oddělit od tělesné schránky. Potřebovala gesta, aby moc nasměrovala kam chtěla. Prudce máchla rukama k zemi a několik kapek se během vteřiny změnilo v jednolitou stěnu padající vody.

Mělo by to být nepříjemné. Mělo by to být cítit, jako studené jehly. Ale nebylo.

Bylo to perfektní.

Když znovu roztáhla prsty a zvedla ruce, vítr vrhl padající vodu proti straně budovy. Pocit zadostiučinění se do Idy vsakoval mnohem lépe než déšť do betonové střechy. Ještě přede dvěma dny nebyla schopná ovládat dva živly najednou. Do pátku zbýval den a půl. Byla si jistá, že tou dobou zvládne ovládat všechny tři. Cítila, jak v ní mocí jiskří každá buňka. Cítila něco, co nikdo jiný nemohl. Byla nejmocnější ze svého národa. Byla svůj vlastní splněný sen.

Neslyšela Dereka přijít. Přesto věděla, že tam je, když se otáčela.

Stál tři metry od ní. Džíny a šedý nátělník promáčený tak, že se zdály o nespočet odstínů tmavší, a lnuly mu k tělu jako druhá kůže. Ida si všimla, že je bosý. Déšť mu také jindy upravené vlasy smáčel tak, že se mu lepily k čelu a téměř mu padaly do očí.

Do očí, co neměly svou typicky nefritovou barvu.

Alfa se na ni díval, aniž by se hnul. Jako by byla kořist. Jenže Ida nebyla kořist ani zdaleka. Byla živel a žádný vlkodlak na světě nemůže ovládnout živel. Nikdo nemůže.

Těžko říct, jestli to Derek cítil, ale něco v jeho postoji jí říkalo, že ano. Že si uvědomuje, že stojí proti rovnému soupeři. A jeho oči říkaly, že se tomu nepodřídí dobrovolně.

Stačil jen drobný pohyb pravou rukou a nový poryv větru chrstnul déšť proti jeho stabilní postavě. Neudělal víc, než že natočil tvář stranou a přivřel levé oko, zatímco mezi jeho rty vykoukly dlouhé tesáky. Přijal výzvu.

Ida neslyšela jeho zavrčení, ale dokázala si ho představit. Rozechvění nemělo tentokrát nic společného s mocí nashromážděnou v jejím těle.

Byla první, kdo vykročil kupředu. Derek se pohyboval jako její zrcadlový odraz. Žádost smísená s váhavostí jasná v každém pohybu. Obyčejně byl on tím predátorem. Tentokrát tu byli dva. Byla to pro ně nová situace.

Neváhala, když se mu ocitla na dosah. Přitiskla dlaň k promáčené látce na jeho břiše, do prstů se jí okamžitě zakouslo teplo jeho těla. I přes tílko promáčené studeným deštěm, Derek sálal horkem.

„Tvoje oči,“ zavrčel na hranici slyšitelnosti, „jsou bílé.“

„Tvoje jsou rudé,“ odpověděla mu a dlaní přejela po břiše mezi prsními svaly až k okraji výstřihu, kde sevřela látku do pěsti. Ve chvíli, kdy ho začala stahovat k sobě, podebral ji dlaněmi a vytáhl do náruče. Automaticky mu obtočila nohy kolem pasu a zahákla kotníky o sebe. Bez problému se tak mohla vzepřít o jeho pánev a dívat se na něj z vrchu. Jednou rukou mu sevřela krk a prsty mu zapletla do vlasů, druhou mu sevřela bradu a zvedla tvář vzhůru. Nemohla se rozhodnout nakolik jí pohled oplácí zvíře a nakolik muž.

Derek pootevřel rty, zpoza kterých stále vykukovaly prodloužené tesáky, zatímco mu na tváře dopadala voda. Neodvrátil se ale. Zíral na ni v klání o právo pohnout se jako první. O právo dobývat a podmaňovat. O právo, kterého se odmítla vzdát.

Sklonila se a polapila jeho ústa svými. Jazykem pronikla mezi rty i ostrými zuby k tomu jeho a zabránila jakékoliv snaze převzít iniciativu polibku.

Cítila, jak se jeho levačka sune po jejích zádech vzhůru a zaplétá se do vlasů nasáklých a ztěžklých vodou. Cítila také, jak jí z uší vyklouzávají mokrá sluchátka, ale nesnažila se je zachytit. Namísto toho skousla Derekův spodní ret tak silně, až ucítila na jazyku jeho zavrčení smísené s železitou chutí jeho krve. Obkresila jazykem ostré tesáky a na jednu špičku zatlačila o něco silněji. Ostrá bolest jí probleskla myslí s nepříjemnou jasností, než se potopila hluboko pod hladinu dojmu z chutě jejich smísené krve. Derekovy prsty v jejích vlasech se zatnuly a zatahaly, než ji pustily a cosi ostrého jí sklouzlo po zádech.

Drápy, uvědomila si, když déšť z ničeho nic už nedopadal na její svetr, ale na obnaženou kůži. Odtáhla se od jeho rtů jen na tak dlouho, aby mohla vyplést ruce z jeho vlasů a přetáhnout mu nátělník přes hlavu. Přisála se k nim nazpět tak rychle, že téměř zvládla uvěřit, že se od nich nikdy nevzdálila. A to jen aby je vzápětí znovu opustila a přesunula se na jeho čelist, na krk a dál, na klíční kost a rameno. Dráždila horkou mokrou kůži jazykem i zuby. Vtahovala opálenou kůži mezi rty, sála, a vytvářela znamení o vlastnictví, jen aby je sledovala vzápětí mizet i s jejím pocitem zadostiučinění.

Rozpletla spojené kotníky, ale jen proto, aby přesně mířenou ranou pod koleno přinutila Dereka podklesnout, a v momentě ztracené rovnováhy ho mohla povalit na zem. Když se jeho záda střetla s betonem, zavrčel a vyklenul se boky vzhůru. Ten krátký okamžik nádherného tření Idu donutil se otřást a vyjít mu naproti. Oba uvěznění v těžkých nasáklých džínsech, snažící se dosáhnout na slabou ozvěnu něčeho lepšího, napůl se stále skrývajícího v budoucnosti.

Když ten pohyb Ida zopakovala, Derek propnul záda a zaklonil hlavu v němém zavrčení a poskytl tak Idě jedinečnou příležitost. Nepromarnila ji a nechala svůj jazyk rozeběhnout po mokré kůži jeho hrudi. Na několika místech jemně skousla a pak na citlivé místo vždy vtiskla jemný motýlí polibek. Derekovy prsty se jí pokaždé zaťaly do boků a přitiskly ji těsněji k němu. Když vtáhla mezi rty bradavku, využila toho, že ji pustil, aby se jeho drápy mohly nerušeně zanořit do betonového povrchu střechy, namísto do jejího těla, a rozepnula kalhoty jim oběma. Stáhla je ovšem jenom sobě, narozdíl od něj je nenosila tak těsné, takže se mokrá látka dala sundat bez výraznějšího zápasu. Pro její potřeby stejně bohatě stačilo jen ho osvobodit.

Když na něj sklouzla, překvapeně zalapal po dechu, a tentokrát jeho vrčení nebylo němou nápodobou. Ida mu chytila ruce a ignorujíc vytasené drápy, položila si je na stehna tak, aby ji mohl pevně sevřít. Udělal to po jednom obzvlášť prudkém pohybu, kdy jeho odhodlání odolat neobstálo proti tělesným vjemům.

Ida se předklonila a znovu jazykem posbírala dešťové kapky z jeho kůže na prsou. Jejich chuť spolu s pocitem plnosti a ostrým betonovým povrchem pod koleny se vmotávaly do mlhavé temnoty v její mysli. Nebyla schopná ani ochotná začít myslet čistou hlavou, ten pocit moci a dravosti byl až příliš úžasný, než aby se ho tak rychle vzdala.

Derek byl pod ní ve všech významech toho slova. V téhle chvíli tu byla jen jedna alfa a Derek Hale to nebyl. S tou myšlenkou ji zasáhl orgasmus. Pevně ho v sobě sevřela, zatímco mu zatnula prsty do těla. Derek proti ní vyrazil pouze dvakrát, než se mu z hrdla vydralo tlumené zanaříkání podivně spletené dohromady s hrdelním řevem.

Ida měla pocit, že se chvěje. A stejně tak i její vlkodlak. Ale když se opřela dlaní o hrubý povrch střechy, uvědomila si, že to nejsou oni. Chvěla se budova.

V prsou jí rozkvetl horký květ samolibosti.

Tři elementy najednou. Byla připravená. 

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 46.: