Vlčí návrat Kapitola 1 • OurStories.cz ~ naše povídky

Mezi námi žijí nadpřirozené bytosti, na které spoustu lidí nevěří. Dokáží předvídat smrt, zachraňovat lidské životy, anebo je úplně ničit. I já jsem něco takového. Každý z nás může zažívat různá setkání. Ale já už nevím, co jsem. Už nevím, kam patřím. Jmenuji se Freya a po událostech v Beacon Hills si mě má minulost znovu našla. Pokračování

13.07.2015 (17:00) • piromaan23 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf • komentováno 4× • zobrazeno 1530×

Po tom, co jsem odešla z Beacon Hills, jsem se nemohla nikde usadit. Sužoval mě smutek a já se za žádnou cenu nechtěla vracet zpět. Věřila jsem totiž, že beze mě jsou všichni šťastnější a v bezpečí. Toulala jsem se světem. Smečky, které jsem potkávala, mě nazývaly omegou, vlkem bez smečky. Stále jsem nenacházela místo, kde bych se mohla usadit. Mé vize skončily. Už rok jsem žádnou neměla. Právě procházím městem Erie. Usadila jsem se u břehu jezera a přemýšlela. Nevěděla jsem, kam jít, co dělat. Za sebou jsem uslyšela škrábavý zvuk a hodila to za hlavu.

Někdo něco dělá na stavbě za mnou. Seděla jsem a nevnímala své okolí, dokud mě někdo nechytl za rameno a nehodil za sebe. Narazila jsem do ocelového sloupu a ztratila vědomí. Člověk by si myslel, že po tom, co jsem zažila, mě taková malá rána nesloží, ale asi jsem nebyla tak silná, jak jsem si myslela. Probudila jsem se v tmavé místnosti, ležela jsem na kamenném oltáři a naslouchala okolí.

„Už bylo na čase. Jsem ráda, že ses probudila už teď, alespoň totiž uvidíš, co s tebou provede. Jeden malý rituál,“ řekl pro mě tolik známý hlas.

„Kate, to přece není možné,“ zašeptala jsem a trhla za pouta, která mě nepříjemně dřela na kůži. Zavrtěla jsem se a Kate se na mě usmála.

„Nemusíš se bát, už brzy začneme.“

U mé hlavy se objevil podivný tvor. Ještě jsem o něm asi neslyšela. Svalnatý muž oděn do kožených kalhot a na hlavě lebku. Začala jsem se vzpírat. Jedna přesně mířená rána do mého obličeje mě uspala a já opět nevnímala, co se kolem dělo.

Probudila jsem se v nějakém tmavém místě bez dveří a bez oken, měla jsem v hlavě prázdno. Nevěděla jsem, jak se jmenuji, odkud jsem. Nic jsem nechápala. Vystrašena z tohoto malého prostoru jsem začala mlátit do okolních stěn. Nevnímaje své hlavní smysly. Až po nějaké době, kdy jsme se uklidnila, jsem zaznamenala malý poryv větru z pravé strany. Dvakrát jsem plnou silou udeřila do zdi, ale nic se nestalo.

Zmocňovala se mě panika. Začala jsem lapat po dechu a mlátit okolo sebe. Bolely mě ruce a určitě na nich bylo plno oděrek, ze kterých tekla krev. Najednou se ozvala obrovská rána a zeď, za kterou jsem byla, pukla a sesypala se na mě.

Vylezla jsem otvorem a nadechla se čerstvého vzduchu. Podívala jsem se okolo sebe, ale nikde jsem nikoho neviděla. Pomalu jsem se vydala temnou chodbou. Otvorem ve zdi do chodby pronikal měsíční svit. Cítila jsem podivný chladivý dotek v oblasti srdce. Víc nic. Pomalu jsem se vydala po písčité cestě. Nevěděla jsem, kam jdu, ale věděla jsem, že musím pryč.

Asi po pěti minutách jsem narazila na silnici, která určitě vedla k nějakému městu. Nevím, jak dlouho jsem šla, ale už mne strašně bolely nohy a moje pusa byla sušší než ta nejvyschlejší poušť. Na chvíli jsem se usadila na kameni, ale když jsem zahlédla světla města, které bylo už jen pár kroků ode mě, nadšeně jsme se rozeběhla. Zastavila jsem u největšího domu ve městě a vesele se zasmála. Zvládla jsem to.

Najednou mě někdo popadl a mrštil se mnou o zeď jednoho domu. Pak už si pamatuji jen tmu.

Probudily mě hlasy, které si tiše povídaly. Strašně mě bolela hlava. Posadila jsem se na posteli a zaúpěla. Strašně mě bolelo rameno. Okolo mě bylo náhle ticho a v mém zorném poli se objevila žena.

„Už jste se probudila, no konečně. Báli jsme se o vás. Jak se jmenujete? Odkud jste?“ zeptala se mě přísně vypadající žena. Zamračila jsem se, ale na nic jsem si nepamatovala.

„Já nevím. Probudila jsem se v nějakém kostele a pak šla po cestě až sem,“ zašeptala jsem nešťastně a dívala se na tu ženu. Pokývala hlavou a něco řekla mužům, kteří postávali u dveří.

„Tohle je Mexiko. Nevím, kde ses tu octla, ale u sebe jsi měla jen tohle,“ řekla a podala mi jednu fotku. Byla na ní malá holčička se světlými vlasy. Hlavou mi proběhlo jméno Lucy. Otočila jsem fotku a dívala se na dvě slova Beacon Hills. Podívala jsem se na tu ženu. „Tam najdeš své ztracené vzpomínky, jen chci se zeptat. Neříká ti něco Argent?“ řekla s milým úsměvem. Přemýšlela jsem a snažila se urputně vzpomenout, ale nic. Smutně jsem zakroutila hlavou. „Mám koupenou letenku do Beacon Hills, jenže nikomu se tam nechce. Myslíš, že bys mohla dát tuto obálku Chrisu Argentovi? Je to vyjádření soustrasti za Allison, která bohužel odešla z našeho světa tak mladá." Nevím proč, ale pocítila jsem bolestivé bodnutí u srdce.

„Nevím, jak vám to splatit, nemám žádné peníze. Ani nic cenného,“ zašeptala jsem.

„Stačí, když doručíš ten dopis,“ zašeptala. Ozvalo se zaklepání, dveře se otevřely. Dovnitř vešla dívka ověšená taškami.

„To je Alice, pomůže ti se upravit a odveze tě ještě dnes na letiště,“ řekne a rychle zmizí z místnosti.

„Ahoj, tady máš oblečení, snad ti bude. S matkou jsme se dohodly, že bych ti měla trošku upravit vlasy. Vypadáš jako divoženka. Myslím, že je rozčešu a upletu ti cop, který ti je trošku zkrátí, abys je netahala jako teď po zemi." Nechápavě jsem si chmátla na vlasy, a opravdu, když jsem si je přehodila přes rameno, končily mi u kotníků a byly černé jako noc. Najednou se mi vybavila vzpomínka, dívala jsem se do zrcadla a měla jsem krátké vlasy bílé barvy. Zamračila jsem se a šla se převléct do koupelny, kterou mi Alice ukázala.

Oblékla jsem si černé kalhoty, zelenou košili a na to černou vestu, obula jsem si ještě černé lodičky a podívala se do zrcadla. Moje kůže byla bílá, malý nos, plná ústa, zelené oči. Urovnávala jsem si límeček, když jsem si všimla černé kůže. Překvapeně jsem odtáhla látku košile a dívala se na tetování. Pomáháme těm, co se sami nedokáží bránit, a ničíme ty, co se považují za posly smrti. Srovnala jsem si košili a šla za Alicí, která mi upletla cop, a mohly jsme vyrazit.

Alice mě tiše vezla na letiště a nic neříkala. Vysadila mě u letiště a podala mi letenku, dala mi dokonce i malý batoh, ve kterém jsem měla ještě nějaké další věci, co u mě našli, a nějaké oblečení. Poděkovala jsem a vešla do letištní haly. Usmála jsem se, když jsem seděla na sedadle a čekala, až vzlétneme. Letuška se usmívala a předváděla, co dělat v případě, že se porouchá letadlo. Nadechla jsem se a otevřela batoh. První, co jsem v něm našla, byl balík s penězi. Vydechla jsem a pokračovala v hrabání, byla tam složený černý svetr a pod ním byla malá taštička. Otevřela jsem ji a dívala se na řetízek. To ti dal Derek, proběhlo mi myslí. Byla tam fotka, kterou mi ukazovala ta žena, telefon a taky kousek látky.

Začala mě hrozně bolet hlava a já před očima viděla mnoho vzpomínek z mého života. Za všechno mohla Kate. Bože, Allison je mrtvá! Slzy mi začaly téct po tváři. Rozepla jsem si pás a běžela na záchod, kde jsem vše potřebovala rozdýchat. Když jsem vše rozdýchala, vrátila jsem se na své místo. U mého místa se zastavila letuška a podala mi dnešní noviny. Podívala jsem se na ně a zalapala po dechu. Právě teď mi totiž došlo, že jsem byla skoro rok a půl mimo dění světa. Rok a půl jsem byla zavřená v tom prokletém kostele. Zhluboka jsem se nadechla a modlila se, aby Allison byla jediná, koho jsem ztratila.

Mezitím v Mexiku:

Lydie věděla, že jdou na jistou smrt, hned když jsme přijeli a snažili se do tohoto proklatého domu dostat. Když ji ale oddělili od Scotta, Stilese, Kiry a Malii, věděla, že je naděje a oni nezemřou. Ještě nedokázala plně ovládat své schopnosti. Když seděla naproti té potvoře, která za všechno mohla. Byla naštvaná a její otázky jí taky nepomáhaly. Už věděla, že Dereka oni neunesli, ale stále přemýšlela, kdo jiný to mohl být. Napadla ji různá jména, a když ta žena zabila vlastního lovce, který ji chránil, věděla, že si bude muset dávat pozor na jazyk.

Když ji odvedli do místnosti, kde byl Scott s Kirou, ulevilo se jí, ale co následovalo, to bylo strašné. Scott byl mučen Kirou, kvůli její slabosti snášel bolest. Lydie se na něj soucitně dívala, co jiného mohla dělat, kdyby proud zasáhl ji, zbyl by z ní jen škvarek. Pořád dokola slyšela od té ženy jen jednu otázku: „Kdo mohl unést Dereka?! Kdo ho unesl? Ty to víš, Scotte?“

V tu chvíli to došlo i na Lydii. Jediný, kdo měl zájem o Dereka, byla Kate a Freya. Deaton jim však řekl, že Freya se již nevrátí, a když nastal problém s Nogitsune, neobjevila se. Opravdu na ně zapomněla, a tehdy zemřelo tolik dobrých lidí. Musela to tedy být jedině Kate.

„Kate!“ zařval Scott. Díky tomu mučení skončilo a všichni byli propuštěni. Před domem si Lydie všimla dvou mužů, co hlídkovali.

„Dneska se tu dveře netrhnout, což? Teď tahle individua a ráno ta kráska,“ řekl jeden muž.

„Kdyby Kate neutekla, nebyly by takový problémy, ale nedělá moc velký problémy, tak ji stará nechává na pokoji,“ řekl další.

„Spíš si myslím, že se Kate bojí, a z té holky z dneška taky nebyla nadšená. Slyšel jsem, že jí koupila letenku a prvním letadlem ji poslala zpátky,“ řekl opět ten první a už bylo ticho. Lydie nasedla do auta a přemýšlela.

Následující díl »

Autor: piromaan23 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf