Povídka se umístila na třetím místě o Nej povídku měsíce května/mája. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!
James Potter za ní už léta létá jako o život, zatímco Lily Evansová ho vždy s lehkostí odpálkuje jako dotěrný potlouk. Naštěstí je život přeci jen o něco komplikovanější, než zápas ve famfrpálu...
02.06.2016 (09:00) • RenyNew • Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter • komentováno 26× • zobrazeno 5277×
1. ročník
„… lektvar nepoužitelnosti, nadouvací lektvar, zvětšovací lektvar…“ vyjmenovávalo soustředěně děvče s rezatými vlasy a ukazovalo při tom na hromádky surovin, které před chvíli společně se spolužákem pečlivě rozdělilo. Severus, který až do této chvíle mlčky pozoroval Lily, kterak prezentuje jejich práci profesoru Křiklanovi, nakonec dodal:
„… nebo také zmenšovací, závisí to na pořadí, v jakém budeme suroviny přidávat.“
Profesor Křiklan spokojeně pokýval hlavou.
„Výborně! Skvělá práce. Je opravdu milé vidět tak živý zájem o umění lektvarů… Ano, příprava těch komplikovanějších bývá skutečné umění… a jsem přesvědčen, že vy dva pro něj máte skutečné předpoklady, to ano... Po deseti bodech pro Nebelvír i Zmijozel…“
Od zadního stolu v rohu místnosti se ozvalo tiché zabrblání, ve kterém dívka nezřetelně zaslechla slovo Srabus. Zakabonila se na chlapce s černými kudrnami, stejně jako na jeho brýlatého kamaráda.
„Při OVCE sedíš vedle mě, Evansová!“ ozvalo se s naprostou samozřejmostí za jejími zády ve chvíli, kdy dosedla zpátky do lavice. V chlapcových slovech bylo slyšet trochu obdivu, ale taky velká dávka sebejistoty, které měl James Potter vskutku na rozdávání.
Vehementně zavrtěla hlavou.
7. ročník
Říjen
Beze slov se k němu otočila a s lehkým povzdechem mu hodila svůj sešit z lektvarů. Lapil ho efektně a s bravurou, jak se na hvězdného nebelvírského chytače patřilo. Když pak o pár chvil později dolehlo k jejím uším: „Hej, Evansová!“ A sešit přistál na zemi vedle ní, zatímco ona nemotorně a zcela zbytečně máchla rukama do vzduchu, zmohla se jen na:
„… já bych vážně nemohla hrát famfrpál…“
James raději nechal větu viset ve vzduchu. Slovo si však pohotově vzal Sirius.
„Ale jo, Lily, byla bys výbornej odrážeč…“ A věnoval jí spiklenecký úšklebek. Bylo pravdou, že odpálkovat Jamese Pottera jako otravný potlouk se jí v poslední době dařilo víc než dobře.
Deset bodů pro Nebelvír.
Leden
Soustředěně se skláněla nad učebnicí Dějin čar a kouzel a stěžejní informace si přepisovala na list pergamenu. Dělala to tak vždycky. Jakmile si z předmětu zapsala poznámky, nebylo dalšího učení třeba. Když se ozval první nenápadný zvuk skřípějících dveří, takřka to nepostřehla. Při dalším, o poznání hlasitějším, už překvapeně trhla rameny a otočila se. Hleděla na dočista prázdnou nebelvírskou společenskou místnost. Na tom nebylo nic divného, všichni byli v na výletě v Prasinkách. Ona se do vesnice nevypravila s tvrzením, že se musí učit na další hodinu profesora Binnse. Popravdě ale toužila hlavně po chvilce samoty a klidu.
Ale kdo měl potom na svědomí ty skřípějící dveře? Pohled jí uvízl na pootevřeném okně. Vítr. No jistě. Jak prosté. Znovu se sklonila nad deskou stolu.
Zaujatě pročítala kapitolu o krvavých skřetích válkách. Tak zbytečné, napadlo ji. Copak spolu nemohou kouzelné bytosti vycházet v míru? Ačkoli - jak si musela přiznat, ani obyčejným lidem (nikdy se nenaučila jim říkat mudlové, když k nim patřili i její rodiče a sestra) se to ve vlastních řadách příliš nedařilo. Vlastně, možná si vedli daleko hůře… Mimoděk si začala pobrukovat píseň, která jí současně s tím přišla na mysl. Severní věž byla liduprázdná.
„Where have all the flowers gone? Long time passing…“
Byla to krásná a přitom děsivě pravdivá píseň o nekonečném koloběhu lidské nepoučitelnosti. „Where have all the flowers gone… “
„… long time ago,“ doplnil jitiše mužský hlas. Zarazila se. Ten hlas znala. Až moc dobře. Už pár let na ni při každé příležitosti pokřikoval Hej, Evansová. V první chvíli v ní vykypěl vztek. Potter! Co tady, u Merlina, dělá?! Má být se svou bandou v Prasinkách! Prudce se otočila, ale místnost i nadále zela prázdnotou. Má snad slyšiny? Už z toho nafoukaného pitomce blázní?
… anebo ne? Znovu se obrátila k učebnici.
„Where have all the flowers gone…“ začala znovu a vyčkávala.
„… young girls have picked them everyone…“ pokračoval Potterův hlas jistě.
„When will they ever learn?“
„… when will they ever learn…“ Současně s těmi slovy se jí před očima, jakoby lusknutím prstů, zjevil - s brýlemi, rozčepýřenými vlasy a poťouchlým úsměvem. V ruce třímal zvláštní plášť, který u něj ještě nikdy neviděla. Culil se na ni přes desku psacího stolu.
„Co tady děláš?“ vypálila okamžitě.
„… prozpěvuju. Jako ty,“ podotknul po pravdě.
„Pod… neviditelným pláštěm?“ došel jí náhle účel toho nezvyklého kusu látky. Samozřejmě neměla ani tušení o jeho výjimečnosti.
„To se nesmí?“ vykulil na ni rádodoby nevinně své oříškově hnědé oči.
„Jak dlouho jsi mě šmíroval, Pottere?!“
„Šmíroval je silné slovo… tohle je společenská místnost, určená pro všechna odvážná nebelvírská srdce…“
„Nech si tyhle průpovídky…“
„První rozumný nápad, Evansová. Mám ještě lepší!“ Současně s tím vykročil blíž k ní a spustil další sloku. Zkoprněle na něj hleděla, neschopna dalších slov. Zpíval a docela mu to šlo. Vyhoupl se na židli a následně i na stůl, překračoval po něm chůzí kovboje a přitom pořád prozpěvoval tu písničku. Tu písničku, o které by si Lily nikdy nepomyslela, že ji uslyší právě z jeho úst. S obavami hleděla, jak James překračuje mezi učebnicí, pergamenem a kalamářem s inkoustem a přitom jí něco uvnitř začínalo opatrně říkat, že navzdory tomu, jak pitomě celé to jeho představení vypadá, asi zas tak pitomý nebude. Pitomci neposlouchají takovéhle písničky…
Nejprve se rozesmála. Ale ne posměšně nebo jakkoli negativně. Byl to šťastný, upřímný smích.
A pak, aniž si to uvědomovala, se k němu zhruba při páté sloce přidala.
„Where have all the soldiers gone…“ Seskočil ze stolu, uchopil ji za ruku a protočil dokola. Najednou vůbec neměla potřebu se mu vyškubnout a začít se s ním přít. Bylo to celé úplně šílené.
Poslední sloku zpívali z plných plic, už netancovali, jen na sebe hleděli se směsicí zápalu a zaskočení.
Když skončili, v rusovlásčině pohledu jednoznačně převládlo to druhé.
„Co to… mělo znamenat?“
„Nevím…“ pokrčil rameny.
„Ty znáš Peta Seegera???“ vyhrkla první větu, která jí přišla na mysl.
James znovu mlčky pokrčil rameny.
„… ale že nám to spolu šlo, viď?“ zazubil se na ní.
„Where have all the young girls gone? Gone for Marauders everyone…“ zarecitoval ještě jednou část písně, tentokrát však s vlastní úpravou. Muže nahradil Poberty. A právě tahle drobnost, kterou však James jistě pokládal za důmyslný tah, nahrála Lily do karet. Vrátila ji do zajetých kolejí. Už to byl zase ten starý známý Potter, který si jí bůhví proč nárokoval jako budoucí paní Potterovou.
„Oh, when will they ever learn? Kdy se jen poučí!“
Ale James namísto pohotové odpovědi pokrčil rameny potřetí. A než stačila cokoli dodat, otočil se na patě a zamířil k východu z věže.
„Na OVCE stejně sedíš se mnou, Evansová…“ Tím to celé docela zazdil.
Co to mělo, u všech čokoládových žabek, znamenat? ptala se sama sebe Lily, když za Jamesem zaklaply dveře. … stejně je to nafoukaný pitomec! … nafoukaný pitomec se zatraceně dobrým hudebním vkusem.
„Zase ti ulítla?“ pravil namísto pozdravu Tichošlápek, když se s Červíčkem a Náměsíčníkem v podvečer vrátili z Prasinek.
„Kdo?“
„No Zlatonka…“ James se na svého nejlepšího přítele překvapeně zamračil. Co sem teď plete famfrpál?! Lily mu - jak nečekaně - opět dala košem, byť tentokrát to začalo vypadat docela nadějně.
„… na pátečním tréninku jsem měl trochu problém s koncentrací, ale…“ začal vysvětlovat bez většího zájmu. Sirius se na něho zašklebil.
„Ne tahle zlatonka, Dvanácteráku… Myslím tu, za kterou už pár let poletuješ jako o život. Tu se zlatavě rudými vlasy, o kterých mumláš ze spaní. Důvod tvého problému s koncentrací, bráško. Tahle Zlatonka…“
James se musel od srdce rozesmát, když mu došel význam Siriova přirovnání. Lily se rozhodně v lecčems podobala tomu zlatému okřídlenému míčku, jehož polapení bylo chytačovým výsostným úkolem. Jeho výsostným úkolem.
„… se zájmem si poslechla mé provedení písní Peta Seegera…“ nahodil brýlatý mladík poté, co výbuch smíchu zmírnil v potutelný úšklebek.
„… Petera Sígra? Jdeš na to ze špatného konce, bráško…“ namítnul Tichošlápek se sebevědomím a nadhledem bradavického Casanovy.
„… myslím, že to docela fungovalo,“ oponoval James. A proto ti nakonec dala košem?
„… zapomínáš, že zlatonky rozhodně nereagují na zvuk, a to dokonce ani na tvé okouzlující provedení písni Petera Sígra…“
„Peta Seegra…“
Tichošlápek mávl rukou, jako by odháněl dotěrnou mouchu.
„… zato ale mají dotykovou paměť, Dvanácteráku, chápeš? DO-TY-KO-VOU…!“
Opodál stojící Náměsíčník s povzdychem zvedl oči v sloup, zatímco Červíček zaujatě a lehce komicky přikyvoval hlavou jako o život.
Červen
S velmi příjemným pocitem zadostiučinění hleděla na seznam studentů ke zkouškám OVCE, rozdělených pro tuto příležitost na dvě skupiny. Zatímco ona, Evansová nebo Mary McDonaldová, ale i Black a Lupin byli zařazeni do první skupiny, jméno Potter skvělo ve sloupci spolu s Pettigrewem či Snapem.
Když o chvíli později prošla vchodem za obrazem Buclaté dámy a v křesle u krbu nebelvírské společenské místnosti zahlédla brýlatého Pobertu, neubránila se nutkání podělit se s ním o své zjištění.
„Na OVCE sedíš s Peterem, Jamesi…!“ zašvitořila, prošla kolem něho s vítězoslavným úsměvem a zamířila do dívčí ložnice.
„Všichni mi to říkejte,“ zahučel oslovený, který tutéž větu slyšel toho dne už potřetí, a jeho slova doprovázel tlumený smích Tichošlápka s Náměsíčníkem. Otloukánek Peter překotně vymýšlel, co by mohl říct.
„Já s tebou na zkoušky budu sedět, Jamesi!“ vyhrkl ochotně.
„… díky, Petere…“ hlesl rezignovaně Dvanácterák.
Studenti sedmého ročníku trochu nervózně přešlapovali před učebnami, určenými pro skládání Ohavně vyčerpávajících celočarodějných examenů. Ten název popravdě působil, jako by pocházel z dílny Pobertů, nikoli vyšších úředních míst, napadalo Lily.
„Dámy a pánové, přichází Opravdu Výjimečná Čtyřka Expertů připravena k zdolání Opravdu Velkých Čarovných Excesů,“ ozval se napříč chodbou hlas Siriuse Blacka, doprovázeného Peterem a Remusem. Do čtyřky expertů jim ale jeden jaksi chyběl.
Přinejmenším do chvíle, kdy se těsně u rudovlásčina ucha ozvalo tiché zašeptání.
„Hodně štěstí u zkoušek, Zlatonko…“
Lily se překvapeně otočila, nebyla si tak docela jistá, jestli dobře rozuměla. Zlatonko?! V tutéž chvíli jí James vlepil letmý polibek na tvář a záhy už s úsměvem od ucha uchu mířil do právě otevřených dveří zkušební místnosti pro skupinu číslo dvě.
Jakmile Lily vyšla z učebny - sama, neboť test odevzdala s předstihem jako první - náhle z ní spadla veškerá nervozita a napětí spojené se závěrečnými zkouškami, přestože zatím měla za sebou pouze jejich první část. Současně s tím si uvědomila, že stále cítí na své tváři Jamesův polibek a - to hlavně - že ten pocit není vůbec nepříjemný, ba naopak.
Je to nafoukaný pitomec! ozvala se jí v hlavě věta, kterou už pár let odrážela veškeré Jamesovy pokusy o navázání kontaktu i vlastní uvažování o něm.
Ale není! oponovala sama sobě v duchu, tak jako onehdy v nebelvírské společenské místnosti, když ten nafoukaný pitomec, co pitomcem není, překračoval po desce stolu a zpíval where have all the young girls gone…
Vykročila chodbou směrem k východu na školní pozemky.
Do myšlenek na dnešní odpoledne, které chtěly společně s Mary a Marlene strávit u jezera, se jí neustále vkrádal proradný Poberta. Dveře učebny na konci se otevřely a vyšel z nich Severus. Se zachmuřeným výrazem, který však měl nejspíš pramálo společného se zkouškami, kráčel chodbou pryč. Zaváhala, zda by se za ním neměla vydat… kam se poděly ty časy, kdy společně přemítali, jaké to bude, až dokončí studium v Bradavicích…? A teď šel každý jinou cestou. Mudlovská šmejdka, zaznělo jí v hlavě a zůstala zkoprněle stát na místě. V tu chvíli se z učebny prudce vyhrnul dav jejích spolužáků. S pohledem stále upřeným k vzdalujícímu se mladíkovi v tmavozeleném hábitu si ale vůbec nevšimla, že se k ní blíží někdo docela jiný.
Přes obroučky brýlí na ni hleděly hnědé oči Jamese Pottera.
„Tak jaký z toho máš pocit, Lily?“ zeptal se. Otázka zněla upřímně a mile, což bylo krajně nezvyklé. Lily? Nějak nedokázala v hlavě poskládat jednoduchou odpověď na tuhle banální otázku. Snad proto, že byla zaskočená, že ji opět oslovil jinak než Evansová, snad kvůli tomu rannímu polibku na tvář. Pohlédla mu do tváře. Možná bylo vážně načase zahodit tu škatulku nafoukaný pitomec jednou provždy.
A tak se namísto odpovědi naklonila směrem k němu a vtiskla mu jeden takový polibek na usměvavé rty.
Co to, u Merlina, dělám?!
Dvojice přihlížejících Pobertů, ke kterým se právě připojil i Peter, to na rozdíl od Lily věděla naprosto přesně.
„… a Zlatonka právě sama přistála do náruče chytače nebelvírského družstva…“ deklamoval Tichošlápek hlasem komentátora famfrpálového zápasu. Nato se ozvalo dvojhlasné zvolání Červíčka a Náměsíčníka.
„150 bodů pro Nebelvír!!!“
Autor: RenyNew (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter
Sdílet
Diskuse pro článek Jako chytit zlatonku:
Milá Texie, moc děkuji za komentář. Je to už safra stará věc, bylo mi devatenáct, končila jsem střední a v lavici na češtině se mnou seděl jeden naprosto přesný James (jop, dostala jsem těsně před písemnou maturitou i tu popsanou pusu na tvář, třebaže veškerá ostatní romantická omáčka v povídce je fikce). Dneska už tam vidím všechny ty různé neduhy, ale o to víc mě těší, že to někoho stále dokáže zaujmout :-).
Hledala jsem něco ke čtení a našla tohle. Spíše mi to připadalo jako první kapitola... A přesto to poslední par vět krásně zakončilo a ja se culila jako třináctiletá.
Kik: Jé, díky za pochvalu! Jsem moc ráda, že se líbilo.
To je nádhera
Ano, tak. Tak to pro mě už nejspíš zůstane. Nespočet autorů se pokoušel zachyti jejich příběh. Ale nikdo to nedokázal tak, jako Ty. Byli taky jenom lidmi. Střípek se Severem měl hořký podtón, ale pak zavál vlahý letní větřík a to zlé odfoukl pryč... alespoň na chvíli.... 
Jizvy dočtu zítra, už mi skáčou písmenka, koukám do počítače celej den 
A já zase miluju AVPM, proto jsi nemohla použít lepší formulaci než totally awesome ;). Děkuji a jsem ráda, že se povídka líbila (pokud máš ráda Poberty, zkus i Remuse a povídku Tu jizvu znám...)
Miluju Poberty. Miluju Lily a Jamese. Miluju když je v příběhu použitá písnička. Miluju to jak píšeš. Zkrátka.. naprosto dechberoucí povídka s úžasným tématem, která byla naprosto fantasticky napsaná! Fakt, nemám slov! Prostě totally awesome!
Ver, opět a znovu děkuji ;). Tvé komentáře jsou krásné, pohladí po pisálkově duši. Pobertové jsou problematičtí, roztomilí uličníci na jedné straně, noční můra Severuse Snapea na straně druhé... řekněme si upřímně, zvláště kvůli této stránce jejich příběhu je poměrně oprávněné nemít Jamese a Siriuse v oblibě. Na druhou stranu... zas takoví "pitomečci" to asi být nemohli, když si Lily jednoho z nich vybrala za muže... ale o tom už bylo dost v povídce.
Doufám, že se mi podaří brzy dát dohromady další potterovský střípek a potěšit tvá očka a fantazii :-D :-).
Pobertové… roztomilí uličníci. Pravda, zrovna já o nich nikdy nečetla úplně se zaujetím, protože mladý James ani Sirius mi nikdy nebyli úplně sympatičtí. James především, z nějakého neznámého důvodu. Na druhou stranu, u téhle povídky jsem se i tak bavila už od začátku. A je to rozhodně zajímavě podané… Lily a její váhání, třepotání se na dosah a přesto tak daleko… ono to je zajímavé téma samo o sobě a pravděpodobně i mnohokrát zpracované v různých verzích, však vzhledem k tomu, že takové povídky nemám moc tendenci číst, nemohu příliš srovnávat. Každopádně to byl takový milý, hezký a nevinně roztomilý kousek z tvé tvorby, bez temných mračen na obzoru, která na ty dva čekají. A volba písně… opravdu skvělá! Inu, nic jiného bych od tebe taktéž nečekala, po těch skvostných zážitcích pro má očka a fantazii, které jsi mi dosud připravila…
Reny, samozřejmě, že je to milé, romantické hašteření, u kterého si lze odpočinout a určitě bych to tak i brala, kdybych nevěděla, co přinese budoucnost. Prostě na to musím myslet a dodává to povídce, z mého pohledu, hořkosladký tón. 
Ale líbí se mi to. 
Jen si tak říkám, že někdy je lepší nevědět, co se stane dopředu, ale to autor ví vždy. 
Moje milá Reny,
už jsme o tom mluvily, ale tahle je zatím nejpovedenější. Je dokonalá! :) Je poznat, jak moc tě psaní bavilo, a to svoje nadšení přenášíš na čtenáře. Nebo alespoň na mě ano. :D
Mám hrozně ráda, když se v příbězích objevují chytrá přirovnání a metafory, což se tobě tady náramně vydařilo. Zlatonka byl geniální tah. :D Takže zvedám oba palce nahoru a děkuji ti za krásné počteníčko. Umístění v povídce měsíce sis plně zasloužila. :)
Kate... je zajímavé, jak každý na tuhle povídku kouká jinak. Někdo jako na milé hašteření, úsměvnou romantiku... kdežto ty v tom zkrátka vidíš to, co bude následovat... Ano, svým způsobem za to asi může i ten výběr písničky :-D.
Po dočtení se mi chtělo brečet... Ach, proč to s nimi dopadlo tak, jak dopadlo? Líbí se mi, jak se věnuješ jejich mládí, když ještě nevěděli, co je a jejich syna čeká. Moc pěkné, jsem ráda, že píšeš. A ta písnička... 
Lili, jsem ráda, že tě komentáře přiměly si povídku přečíst (a jsem ráda, že se našlo tolik skvělých čtenářů a komentátorů, kteří za nimi stojí... :-)).
Abych se přiznala, ani já jsem Lily a Jamese předtím nikdy nějak extrémně nezkoumala. Zkrátka jen přišla chvíle, kdy jsem si uvědomila, že o nich chci psát - a hlavně, že o nich mám co psát.
Děkuji za zastavení a komentář :).
Túto poviedku som si prečítala len kvôli tomu, že som zaznamenala obdivné komentáre v administrácii. A dobre som urobila, že som sa do nej nakoniec pustila
Veľmi dobre napísaná poviedka, ktorej základom je naozaj výstižná metafora. Síce som život Harryho rodičov nikdy neskúmala, celkom by som uverila, že sa to takto nejako mohlo stať. Skutočne nádherný príbeh
Ano, přesně tak :). Konkrétně tahle povídka se vlastně dá číst dvěma způsoby - jako romantická oddychovka o kočkování Lily a Jamese... nebo, s poslechnutím písničky, jako trochu něco jiného... Jsem ráda, žes zvolila druhou možnost :).
Kdykoli autor k povídce přiloží píseň, vždycky si ji s radostí pouštím, protože vím, jak píseň dokáže krásně podkreslit atmosféru, na kterou už by psané slovo stačilo jen horko těžko. :) Miluju to. :3 A poselství jsem našla, na konci jsem zatlačovala slzičku. :)
Děkuju za chválu a vůbec nemáš za co, je to hlas zasloužený. :) Povídka, kterou otevřu díky celkovému perexu a vtáhne mě tak, že nejsem schopná čtení přerušit a vlastně prahnu po pokračování, taková povídka by si zasloužila hlasů mnohem víc. ;)
Spyro, moc jsi mě potěšila tím, že sis k povídce píseň pustila - a že to mělo za následek mrazení v zádech. Tu písničku jsem totiž nezvolila vůbec náhodou a říkala jsem si, jestli v ní někdo najde skryté "poselství" (ona totiž tak trochu načrtává, co přijde dál... Bohužel, to neveselé...).
Za vedlejší účinek přiblblého úsměvu a šimrání v podbřišku jsem ale (trochu samolibě) snad ještě radši, jelikož když si vybavím, jak skvělý pocit je tohle u čtení povídky pociťovat, jsem úplně nadšená, že takto působila i ta moje :).
A určitě se do tématiky Jamese a Lily taky pusť! Ráda si to přečtu :). V povídce o Peterovi jsi ukázala, že Poberové ti sedí... takže - budu se těšit!
PS: A děkuji za hlas v povídce měsíce
Páni! :) Pustila jsem si k tomu řečenou písničku a mělo to za následek mráz po zádech a příjemné šimrání v podbříšku... S vedlejším efektem přiblblého úsměvu. :) Díky za skvělou povídku, úplně mám chuť se na tenhle pár v budoucnu taky zaměřit... 
Super!
Tak na Remuse a Tonksovou se těším. To je můj oblíbený pár!
Sešli jste se mi tu hezky, děvčata - "odpůrkyně" i fanynka Jily... a přesto se shodujete a to pozitivně! To je pro mě opravdu skvělá zpráva, moc vám děkuju, Angelo a Tethys :). Udělali jste mi velikou radost :).
Peši, i tobě děkuji za komentář... to jsem tě až takhle dojala? Tak to bych příště měla nasadit veselejší notu. I když neví, nevím... zrovna u Rema a Tonksové, které si hodlám vzít na paškál :).
150 bodů pro vás všechy! :)
A taky 150 bodů pro tebe! To bylo neuvěřitelně krásný a milý. James a Lily jsou můj oblíbený pár a metafora se zlatonkou je jen třešničkou na dortu Děkuju!
Velmi krásně napsané, mám hrozně ráda příběhy tohoto typu(které nejsou ve filmu ani v knížce)
Musím souhlasit, ta metafora byla úžasná Skoro mi z toho příběhu ukápla kapka
Musím souhlasit znovu, KLOBOUK DOLŮ
Velmi milé a něžné a to zrovna s tímto párem nesympatizuji a James mi neskutečně leze na nervy. 
Hezké přirovnání se zlatonkou. Zní to velmi uvěřitelně právě k Jamesovi.
Děkuji za milý a krásný komentář :).
Ta metafora přišla nějak "z čistého nebe", sama od sebe... a tak je to asi nejlepší :).
Tak toto bolo neskutočne milé a krásne. A celá tá metafora so zlatou strelou bola geniálna
Klobúk dolu
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!