OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » Víš...



Víš...Lenka a Neville jsou postavy, které zkrátka nejde nemít rád. Jsou tak jiní, a přeci v mnoha ohledech stejní. Člověk může žasnout nad jejich jinakostí a přitom se v nich docela dobře najít... Mrzelo mě, že je J.K. Rowlingová nevidí jako pár. A byla to nakonec písnička Víš od skupiny Keks, která mě inspirovala zpracovat pár střípků jejich příběhu...

Víš...

 

Byl mír. Mír a klid. Věci se pomalu vracely z vykolejených drah do běžného, docela normálního koloběhu.

Na sedmou hodinu být ve skleníku v zahradnictví pana Chamomilese, kde opatrně a s pečlivostí pěstoval řádek mladých dýmějových hlíz a dohlížel na sazenice mandragor, až přijde čas na jejich přesazení. To byla Nevillova realita všedního dne. Neodmyslitelnou součástí každého takového dopoledne byl zvonivý smích smějanek růžových z venkovního záhonu. Byl to zvláštní, upřímně řečeno, poněkud střelený smích. Tak krásně a půvabně střelený...

Jsi jen jednoduchá
a voníš vesnicí.
Nic Tě nerozhází,
jsi dívka tajně spící.

Milý Neville, četl jako už tolikrát z horního rohu dopisního papíru, zkoušky jsou úspěšně za námi. Hermiona samozřejmě zvládla všechno na výbornou. Obdivuji její mysl, píli a smysl pro soustředěnost. Bylo skvělé mít ji v posledním ročníku za spolužačku

...

Ginny také všechno zvládla s přehledem. A k tomu ještě stihla zastávat roli kapitánky famfrpálového družstva! Zítra je poslední zápas, přátelský, rozlučkový. Nabídli mi, abych ho komentovala, věřil bys tomu? Musím ale ještě stihnout najít všechny své věci, které se mi přes rok poztrácely. Škrkny si zkrátka nedají pokoj...

....

Opravdu se těším, až se uvidíme!

Tvá Lenka

Jen jedny boty máš,
o jiný nestojíš,
a Ty se nebojíš,
že se mi nelíbí.

Čekal na nástupišti, v ruce svíral svazeček smějanek. Nejprve se na obzoru objevil mohutný kouřový mrak. Desítky rodičů postávajících na peróně se nahrnuly blíže ke kolejišti. Napadlo ho, jestli by tu vlastně měl být. Určitě na ni čeká její otec. A co on? Půjde k nim? Pozdraví ji? Dá jí květiny? A pak?

Důvěrně známá červená lokomotiva pomalu, zato s hlasitým zafuněním, zastavila.

Okamžik nato se z dveří vlaku začaly hrnout davy dětí.

A jak ji má, u Merlinových vousů, v tomhle mumraji vlastně najít?!

Záhy mu došlo, jak byla konkrétně tahle obava naprosto zbytečná. Nešlo ji přehlédnout. Tu záplavu plavých vlasů. Nebo tu zářivě modrou sukni...

A oboje bylo najednou pár kroků od něj, smály se na něho Lenčiny oči, zrovna tak pronikavě modré...

Beze slov k ní napřáhl ruku se smějankami a ty se zvonivě rozesmály. Za okamžik se k nim přidal další, skutečně velmi podobný šťastný smích.

Musíme najít taťku, řekla náhle, vzala ho za ruku a vtáhla ho do toho neskutečného mraveniště.

A pak?

Vždyť je to vlastně úplně jednoduché...

Víš, Ty jsi z jinýho světa,
víš, stačí Ti jen pouhá věta,
víš, stačí Ti místo drahejch dárků.
Víš, to je fakt zajímavý,
víš, že Tě to se mnou baví,
víš, snad je to tím, že Tě mám rád.

A koloběh běžel dál. Jen namísto nad čtením a psaním dopisů trávil ta odpoledne s ní. Trávili je spolu.

Hledáním muchlorohých chropotalů.

Zkoumáním hrabanek zákeřných.

Polibky.

A slovy.

Všemi těmi slovy, které by si bývali řekli už tehdy, v Bradavicích, kdyby na to byl čas.

A teď byl. Měli ho moře. A slova nedocházela.

My spolu chodíme,
za ruce se vodíme,
když nejsem střízlivej,
domů mi cestu ukážeš.

Papír po papírku, pečlivě a s nadšením pokrývala zeď jeho pokoje obaly od žvýkaček. Mamčinými obaly od žvýkaček. Našla pro ně přesně to správné místo.

Podával jí ty své malé velké poklady, které snad už odjakživa tajně ukrýval v krabici pod postelí.

Na konci dne měli oba ruce i oblečení od tapetovacího lepidla i bílé barvy, kterou Lenka přes koláž z pestrých papírků vyvedla portréty jeho rodičů.

Objal ji a políbil do vlasů. Už i jejich tváře nesly stopy malířského umění.

Když o chvíli později vešla do místnosti babička a ona jí, se spontánností sobě vlastní, uchopila za ruku a vedla ji blíže k hotovému dílu, jen tiše přihlížel, jak její štíhlé prsty zanechávají na babiččině mušelínovém rukávu další nenápadné šmouhy, a s obavami očekával patřičnou reakci.

Je to krása, děvče, opravdu krása...

Vážně se ti to líbí, babi? ujišťoval se překvapeně.

Ale jistě, Neville, vážně se mi to líbí... Lenka je šikovné děvče...

A celou vejplatu,
celou projíme
a potom stačí nám jen,
když se spolu vyspíme.

Jako by se s předěláním jeho pokoje tak nějak samo rozhodlo, že se k němu nastěhuje...

Jako by to bylo úplně samozřejmé.

A co víc – babička byla nadšená. Lenčin otec to, pravda, nesl hůře. Ale dobře věděl, že jeho dcera by se svojí povahou doma stejně o mnoho déle nevydržela. Chtěla poznávat, toulat se, objevovat.

Teď chtěla ze všeho nejvíce mít ráda. Mít ráda jeho. A Neville zase ji.

Třeba jednou přijde den,
kdy se spolu rozejdem,
třeba nám to nějakej ideál překazí.

A přišel. Nedalo se říct, že neočekávaně.

Ona toužila poznat svět. A on ho chtěl učit poznávat druhé.

Co jsou to škrkny, Lenko?

Jsou to pozoruhodná, neviditelná stvoření... Velmi rády lidem kradou a schovávají věci. Třeba boty, víš? Je to legrace...

A teď jako by mu škrkny chtěly ukrást a schovat ji. Ale legrační to zrovna nebylo...

Pak jenom vzpomínej,
pak jenom vzpomínej,
pak jenom vzpomínej
a nikomu nepovídej.

Na! Vyzkoušej si je!

Dobře...

Kdyby si je nasadil teď, nejspíš by viděl její hlavu plnou strachopudů. Strašibrýle ale už rok a půl ležely netknuté v jejím školním kufru. A ten je určitě v jejím pokoji. Ve Vydrníku Svatého Drába. Bude ho teď znovu potřebovat... A snad by s sebou měla vzít i ty strašibrýle.

Víš, Ty jsi z jinýho světa,
víš, stačí Ti jen pouhá věta,
víš, stačí Ti místo drahejch dárků.
Víš, to je fakt zajímavý,
víš, že Tě to se mnou baví,
víš, snad je to tím, že Tě mám rád.

Nádražím King's Cross se jako obvykle rozléhal zvuk přijíždějících a odjíždějících souprav, hlahol šťastných shledání a vroucných loučení i docela obyčejného lidského cvrkotu.

Vykláněla se z okna rychlíku do Doveru. Mohla se lusknutím prstu přemístit na kterékoli místo na světě, ale rozhodla se dopřát si tenhle malý, nekouzelný moment rozloučení.

V uších se jí pohupovaly ředkvičkové náušnice a na tváři hrál lehký úsměv. I on se usmíval, třebaže smutně, třebaže měl v hlavě celou armádu strachopudů. Děkoval Merlinovi, že ji nenapadlo vytáhnout ty staré legrační brýle. Co kdyby díky nim skutečně mohla zahlédnout jeho obavy...?

Jela si plnit svůj sen.

Natáhl dlaň, aby jí zamával. Lokomotiva se dala do pohybu...

...

O týden později stál na témže místě. Za pouhých několik metrů vzdálenou cihlovou zdí byl připraven k odjezdu Bradavický expres. Vydal se vstříc nádražní přepážce... 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Víš...:

2. RenyNew přispěvatel
16.04.2016 [17:53]

RenyNewDěkuji za krásný komentář...
...jen mě trošku mrzí, že není podepsaný žádnou přezdívkou, ale i tak opravdu děkuji :).

1. -
16.04.2016 [16:54]

Krásné. Smutné. Krásné. Krásné.

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!