Amore dolet • OurStories.cz ~ naše povídky

Láska dokáže být někdy velmi krutá. A někdy taky ne. Ale to až někdy jindy...

31.07.2013 (13:00) • kajus26 • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1492×

Kap, kap, kap... Nevím, proč se vždycky při tomhle začnu usmívat. Asi jsem blázen...

Vlastně vždy jsem byla blázen - dokonce i do tebe! Neuvěřitelné, že? Vlastně zas až tak neuveřitelné to není... Byla jsem naivka. NE! Už na tebe nesmím myslet - zakázala jsem si to. Ale... Jak člověk může zapomenout na ty chvíle, kdy jsme byli spolu, patřili jeden druhému... Milovala jsem tě, oprava, miluji tě! Ale ty mne ne! Teď už to vím, ale už je pozdě... Pamatuješ si to? To, když mi bylo nejhůř a já si sáhla skoro až na úplné dno, tak byl jsi to ty, kdo mi pomohl. Pokáždé jsi mi dal důvod zůstat... Ale nevím, jestli jsi věděl, že ten důvod jsi ty! A kde jsi teď?! Ne, ne nemůsíš mi odpovídat. Vlastně to vědět ani nechci...

„No tak!” zakleju tiše a řiznu se trochu hlouběji. Dívám se na tu krev. Nedívá se na to snadno. Zakloním hlavu, abych se mohla opřít o kraj vany. Už se na to nemusím dívat... Nechávám vodu, aby mi omývala rány, i když to štípe jako čert. Láská bolí, připomenu si.

Pamatuješ si naše první rande? Kluci se většinou, podle nich blbostí, nepamatujou. Bylo i pro tebe naše první rande "blbost"?! Věděl jsi už tam, že mi jednou řekneš sbohem?! Já si ho až moc dobře pamatuju. Možná by bylo lepší, kdybych dostala alzheimera a nepamatovala si to! Ale to štestí bohužel nemám...! A nebo, aby se to nikdy nestalo...

Bylo to 15.10.2010. V ten den mi na lavici přistálo psaníčko. Jak dětinské, pomyslela jsem si tehdy. Bylo tam napsáno: Patrik je do tebe celej udělanej. Udělej s tím něco! :D Rozhlédla jsem se po celé třidě a Adam - ten nejvetší šašek ze třídy, který si až moc o sobě myslel - se pitomě řehtal. Probodla jsem ho pohledem, psaníčko zmuchlala a hodila mu ho zpátky. A on jen pokrčil rameny, jako že on nic. A zas se začal pitomě tlemit. Myslela jsem si, že si ze mě dělá srandu... Ale pak, jak jsem šla ze školy, jsem tě uviděla, jak kroužíš před školní branou a nervózně přešlapuješ z jedné nohy na druhou. Bože, byl jsi tak sladký! Měla jsem chuť se ti vrhnout do náručí a objímat tě do konce věků. A to jsem ani nevěděla, jestli čekáš zrovna na mě. Mohl jsi klidně jen čekat na kámoše. Ale já si sobecky myslela, že čekáš na mne...

Když si tě všimly hoky, začaly se pitomě hihňat a přály mi hodně štestí. Bože, jsou trapné, myslela jsem si tehdy. Pak zmizly jako pára nad hrnecem a já tam zůstala stát jak tvrdé Y. Nakonec jsem se vzpamatovala a šla dál.

„Čau, hele! Já-” Ohlédla jsem se a uviděla tebe. Zářivě jsem se na tebe usmála a jen doufala, že nemám něco mezi zuby. Ale asi jsem tam nic neměla, a jestli jo, tak jsi to nedal nějak najevo.

„Ahoj,” odpověděla jsem ti a stála tam vysmáta jak lečo. Vlastně ani nevím, proč na to vzpomínám. Jen se tím trápím... Ale kdybych aspoň dokázala na to vše nemyslet - nejde to!

Pak jsi mě pozval na zmrzlinu a zaplatils i za mě jako pravý gentleman. Ale pravý gentleman by se s holkou nerozešel po telefonu! Zatracená naivita!

„Nemáš chuť na horké maliny, nebo tak něco?” zeptal ses mě a pohled upíral do země. Nevím, co tě tam tak na té zemi zaujalo.

„No tak jo, dám si,” špitla jsem tiše, i když jsem to plánovala říct mnohem hlasitěji, a navíc jsem nevěděla, co z rukama a nohama. Byla jsem dokanale rozhozená. Připadalo mi to jako sen...

„Hela, já... Je mi to tapné, ale nemáš u sebe dvacku?” vysoukal jsi ze sebe po deseti minutách přehrabováni v penežence.

„Jo, mám,” řekla jsem s klidem. Ale věř mi, že jsem měla co dělat, abych se nazačalala smát přes celou cukrárnu. Nebylo to kvůli tomu, žes neměl tu dvacku, ale tomu, jak jsi to řekl. Bylo to tak... Nevím, roztomilé? Plácám hlouposti...

„Už víš, kam si dáš přihlášky na střední?” prolomil ksi ticho, ktéré vládlo asi pět minut, co jsme opustlili cukrárnu.

„Ještě nevím. A ty?”

„Taky ne.”

A pak jsme si sedli na tu lavičku. Chvíli jsme tam jen tak nečinně seděli. A já už uvažovala, že se s tebou rozloučím. Ale pak jsme se na sebe podívali a v tom pohledu bylo vše. Aspoň jsem si to myslela...

Začali jsme se líbat a tvé ruce klouzaly všude, kam mohly, a já tvé pohyby obkreslovala... A to, že spolu ještě nechodíme, to mi bylo upřímně jedno. Jen jsem si přála, aby to nikdy neskončilo. A to jem možná neměla... Ani mě nenapadlo, že nás může někdo vidět, ale v tu chvíli jsme existovali jen my dva a svět také patřil jen nám dvěma - jenom nám... Tys tvořil celičký můj svět! A pak i dlouhou chvíli potom. Ale co má člověk dělat, když se mu rozpadne celý jeho svět? Poskládat jej zpět? Nechat to být a jít dál?

„Chceš se mnou chodit?” zeptal ses mezi polibky.

„Chci,” řekla jsem a pokračovala v naší předchozí činnosti. Nemohla jsem se tě nabažit.

Dívám se na vodu zbarvenou do ruda. První, co mě napadne, je Rudé moře. Už mi asi fakt hrabe. To bude tou ztrátou krve...

Tys o mně věděl všechno... I to, že jsem se, no, prostě, že jsem se kdysi řezala! Bylo ti mě líto a stále jsi mi říkal, že jsem krásná, a taky ses pořád ptal, jestli je to už doopravdy jen minulost. Ano je to minulost, ujištovala jsem, ale byla to lež... A tys ji o něco později prokouknul. Pamatuju si, jak tvoje, jinak jemné, rysy ztvrdly a pohled zledověl. Stála jsem tam před tebou jak dítě na hanbě. A ruku se snažila schovávat za sebe. Nepodařilo se mi to...

„Co to je?” zeptal ses a já v tvém hlase necítila ani trochu citu.

„Říkala jsi, že je to minulost!” zaúpěl jsi. Myslela jsem, že to bude mezi námi konec...

„Je to minulost,” odvětila jsem ti tiše a dívala se ty krvavé strupy, které se táhly kolem mého zápěstí, jako by mohly zmizet, když se jen na ně podívám. Nezmizely...

„Nelži mi,” řekl jsi zlomeným hlasem. Pak jsem se rozplakala. Nad svou vlastní hloupostía taky. že ti ubližuju. Přiděláváš mu je starosti! proběhlo mi hlavou. Vzal jsi mě kolem ramen a konejšil mě. Tulila jsem se k tobě a vdechovala tvou vůni. Přála jsem si znova, aby to neskončilo. Znova chyba. Nikdy nic netrvá věčně...

„Slib mi, že už to nikdy neděláš,” poprosil jsi mě tiše.

„Slibuju,” řekla jsem, ale věděla jsem, že lžu. Jednou k tomu zas zklouznu... A sklouzla. Ale co už. Sliby se porušují...

Z ran vytéká pořád krev, sice už méně, ale teče. Těším se, až bude konec, pomyslím si. Dívám se na své rozřezané ruce - už mi to ani nevadí. Jsou to přece moje ruce, ať už jsou rozřezané, nebo ne. A navíc za chvíli neuvidím nic, nikoho... Už nikdy. Pomalu zavírám oči a cítím se tak lehká, jako peří... A vtom mě vytrhne zvonění mého mobilu. Nerada otevřu oči a mobil zvoní u vany na umyvadle. Chvíli na něj koukám a doufám, že ztichne. Ale to se nestane - zvoní dál. Měla jsem si ho vypnout. Nakonec zvednu ruku z vody, ale jde to težce. Není tak lehká, jak jsem to cítila... To člověk ani nemůže v klidu umřít?! Držím mobil v ruce a - v tu chvíli jsem ho málem upustila do vody. Na displeji bliká jméno PATRIK. Teprve teď voláš?! Když už je konec?! Do očí se mi hrnou slzy a nejdou zastavit. Hrnou se jako tsunami. Víš ty co? Nenávídím tě! Za to, že jsem se do tebe zamilovala! Lituju každičké vteřiny strávené s tebou! Kdybych mohla jeden jediný den vymazat ze svého života, tak by to byl ten, kdy jsme spolu začali chodit! Nikde bych s tebou nešla! Ani bych ti těch blbých dvacet korun nepůjčila!

Co si to namlouvám. Ty víš, že jsem tě milovala a budu tě milovat. Po chvíli uvažováni, že to jednoduše klapnu, i k mému údivu zmáčknu zelené tlačítko pro příjem hovoru. Zapnu reprduktor a mobil položím na kraj vany.

„Sáro?! No tak! Sáro, odpověz mi! To není vtipné. Odpověz mi! Mluv se mnou! Prosím...!” kříčí do telefonu, ale v jeho hlase jde vycítit úzkost. Začínám mít vyčitky svědomí, že ho zase trápím, ale rychle je zaženu. Je to o mně, ne o něm! Jak jsem se asi cítila já, když mě odložil, opustil, nechal samotnou...?!

Nechápu, proč mi voláš... Je pozdě! Na všechno... Nemůžeš mi pomoct.

„Sáro, to mi nedělej. Já vím jsem vůl... Ale aspoň mi odpověz. Moc tě prosím...!” Poslouchala jsem jeho monolog, který vlastně vedl sám se sebou. Začínalo mi ho být líto. Všechny naše společné vzpomínky útočily na mou hlavu... A ten jeho hlas... Byl tak nádherný, tak sametový...

„Miluju tě, sbohem,” řeknu tiše, ale aby mě slyšel. To je jediné, na co se vzmůžu. Nic víc, nic míň. Pak to sklapnu a zavíram oči. Teď už to snad výjde.

Autor: kajus26, v rubrice: Povídky » Jednodílné