OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Doháněl mě...

25.05.2009 (22:40) • Lareth • Povídky » Jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 1824×

Doháněl mě! Slyšela jsem jeho dech na mých holých opálených ramenou. Slyšela jsem jeho tlukot srdce. Slyšela jsem jeho boty, které dopadaly na mokrou dlažbu chodníku. 
„Stůj, neublížím ti!" zařval z plných plic. Nevěřila jsem mu. Pořád jsem si nemohla připustit, že člověk, který se choval tak mile a všímavě, mi udělal něco tak ohavného a teď, po tom všem, říkal tohle. Znovu jsem se zhluboka nadechla, až mě silně píchlo v levém boku. 
Ve škole jsem nikdy neměla ráda běhání, byla jsem spíš na míčové hry a gymnastiku. Tělocvikář mi vždycky říkával: „Slečno, Vás by předběhl i slimák a Vaše kondička je také v hrozném stavu!". Pokaždé jsem se mu vysmála, na co mi tak bude běhání, když dobrovolně nikdy běhat nebudu. 
Ale teď jsem musela uznat, že měl pravdu.
Nyní je to už jedno. Je po všem. Vzal si sice kus mého já, ale celou a živou mě nikdy nedostane. 
Doběhla jsem k plotu, který dělí soukromý pozemek od ulice, a dál pokračovala podél něj až na prostranství před Kongresovým centrem.
To jsem prolítla jak vítr s ním v patách. Doběhla jsem na konec a zamířila na Nuselský most. To je moje naděje. To je moje spásná záchrana. V mžiku jsem si vzpomněla na díru v zábradlí, kterou ještě nikdo od minulé havárie aut nespravil. 
Zastavila jsem se těsně před ní. Váhala jsem, ale už byl na pár metrů ode mě a čas byl drahý.
Rozhodla jsem se rychle. 
Překročila jsem zbytky rozdrceného plechu a vykročila. 
Byl to skok do neznána, do něčeho nové, ale zároveň prázdného a smutného. Krok blíže smrti. Padala jsem a během těchto pár vteřin osvobozujícího letu vzduchem, se mi odehrál celý život a důvod, který mě donutil toto udělat. Vždy jsem si myslela, že povídky o filmu celého života během umírání je lež. Nyní jsem to zažila sama...
Viděla jsem celou mojí rodinu, ve které jsem si připadla jako černá ovce. Nikdy mi nedali úplnou svobodu. Byla jsem utlačovaná a moje názory se jenom ze zásady nebrali v potaz, ale asi jim budu chybět. Nevím. Netuším.
Viděla jsem svého přítele.
Viděla jsem léta svého života, která mi pod prsty protekla jako jemně čirá voda.
Ale hlavně jsem viděla JEHO. 
Seznámili jsme se úplnou náhodou v cukrárně, kdy se mi po náhle silném větru zvedly všechny papíry od dokumentů práv a rozlétly se na všechny strany. 
Dominik, jak se milý a velice hezký pán představil, mi je pomohl posbírat ze země v několikametrové dálce a přitom se stihl ještě hezky usmívat. 
Bylo to těsné. Po pár minutách začalo pršet tak hustě, že skoro nebylo vidět na druhý konec ulice. Pozval mě dovnitř na pohár s nastrouhanou čokoládou, který jsem milovala. Neodmítla jsem. Vesele jsme si povídali několik hodin. Začalo se smrákat a já musela domů za přítelem.
Nabídl se, že mne doprovodí. Šli jsme mlčky parkem, když se na mě znenadání vrhl. Strhnul mě do křoví a začal ze mě rvát všechny věci, které jsem měla na spodní části těla.
Řvala jsem. Nadávala jsem. Volala o pomoc a silně mlátila rukama i nohama kolem, ale držel mě pěvně. Myslela jsem, že je to můj konec. Hrubě mě znásilnil. Brečela jsem a on nade mnou vzdychal. Cítila jsem prázdno. Ani nevím, kde se ve mně vzala taková síla, ale když to nejméně očekávala, zaryla jsem do něj své krásné dlouhé a pěstěné nehty, vyklouzla spod něj a utíkala. Jediné co jsem stihla, byla natáhnout si napůl roztržená tanga a utíkat...
Tvrdě jsem dopadla na koleje, přesně tam, kam jsem chtěla, a omdlela. Vlastně ani nevím, zda jsem omdlela či zemřela. Nevěděla jsem o sobě. Přesně jako smrt, ale takhle smrt přeci nevypadá. Nebo jo? Ne opravdu jsem neumřela, ale proč? To není možné.
Já nechtěla žít. Já chtěla zemřít. 
Po bolestivém probuzení jsem si připadla, jako by mi do těla vráželi nože, jenom nohy jsem necítila vůbec. Levým okem jsem neviděla vůbec a pravé jsem měla asi hodně nateklé. Do hlavy mi vystřelovala prudká bolest.
„Probudila se!" zakřičel kdosi pisklavým vysokým, ale zároveň silným hlasem.
„Proboha živého, Natálko, co jsi to udělala?" začala hystericky brečet matka a otec jí zprava podpíral, aby neupadla.
„Paní Holanová, vezměte si prosím prášky od sestřičky a počkejte venku. Potřebuji si s vaší dcerou promluvit." řekl klidným hlasem doktor.
Rodiče uposlechli velice rychle, až jsem se podivila. Vnímala jsem, ale pořád jen tak napůl.
„Slečno, spala jste dva dny a upřímně musím říct, že jsme se ve Vaše probuzení ani nedoufali. Skok z Nuselského mostu ještě nikdo nepřežil. Jste první a vaše léčení bude.......". 
Vše mi začalo splývat a já zase usínala. Cítila jsem, že to je konec. Pořád jsem ale slyšela doktora, jak řve přes celý sál a možná i chodbu: „Ztrácíme jí! Ne, tohle nepůjde, musíme použit přímé masírování srdce. Skalpel!". Usnula jsem nadobro. Už se neprobudím. Už nikdy nebudu žít. Byl to osvobozující pocit. Konečně volná...

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Doháněl mě...: