OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » I taková může být realita



I taková může být realitaZdravím, další moje "jednorázovka" je tady. Původně to byl sloh do školy, který jsem zveřejnila na svém blogu a pak jsem ho nakonec odevzdala :). Bohužel se zase asi nedočkáte veselého konce - většina mých povídek končí smutně - asi mám smutné období :).
Budu ráda za váš názor. :)

I taková může být realita


"Ahoj," rozloučila jsem se s Natalie, mojí dlouholetou kamarádkou, a naší partičkou po dni plném zážitků, nádherných i smutných. Po dni plném smutku a opětovné radosti z maličkostí. Smutku, který jsme všichni cítili. Jedno sbohem a možná se uvidíme. Nikdo neví kdy, nikdo neví, jestli vůbec. I tak jsme toho kvanta prožili.

Šla jsem od školy, kam jsem několik let s nimi chodila a potkávala se každý den. Na tváři jsem měla úsměv, sice nucený, ale alespoň lepší, než nic. Šla jsem kolem něho. Seděl na své motorce a čekal, až se objeví zelená, aby mohl odjet. V poslední chvíli se na mě otočil. Už jsem se do úsměvu nemusela nutit. Měla jsem ho opravdu ráda. Víc než cokoliv. Do této chvíle. Dívala jsem se na něj jen ten okamžik a vrátily se mi vzpomínky na ty nádherné chvíle, co jsme spolu strávili, jak jsem s ním mohla jezdit na motorce, ten pocit, který máte, když vám vlasy cuchá vítr, když jedete rychle po silnici, kde nikdo není, jen vy. Sami… Zamávala jsem mu a poslala vzdušný polibek. Naposledy. A už jsem jen viděla postavu se mi vzdalující. Pokračovala jsem v chůzi směrem k přechodu. Cesta se mi zdála nějaká rozmazaná. To ty slzy, které mi teď dělaly tu čest a navštívily mě. Byla zelená. Nerozhlížela jsem se a začala přecházet silnici. Zvedla jsem hlavu až v druhé půlce přechodu. To auto bylo jen metr ode mě a nezastavovalo…


S leknutím jsem sebou trhla a probrala se. Seděla jsem ve vlaku. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všechno bylo jako předtím. Starý pán naproti přes uličku seděl a podřimoval. Hlava mu poletovala ze strany na stranu a k tomu si potichu pochrupoval. Mladá slečna, která seděla přede mnou se svojí malou holčičkou, stále někam telefonovala a něco zařizovala. Všechno se zdálo úplně normální. Musela jsem na nepatrnou chvíli usnout a  mt tenhle praštěný sen. Jela jsem za svými přáteli do L.A. Měli jsme prázdniny, tak proč toho nevyužít. Zazvonil mi mobil vedle na sedačce.

„Ahoj Sell, tak jak to vypadá? Už se tě nemůžeme dočkat. Všichni tu do mě hučí, abych ti zavolala!!! Je to s nima k nevydržení, ti můžu říct. Ale i já se tě nemůžu dočkat. Je to dlouho, co jsme se naposledy viděly!" volala mi Natalie. V telefonu jsem slyšela ještě další hlasy, jak se snaží mi taky něco vzkázat.

„Ahoj, N, vyřiď jim, že se vás všech taky nemůžu dočkat a ať nekřičí do toho telefonu nebo nic neuslyšíš." Začala jsem se smát. Byla to neskutečná partička lidí, kteří se k sobě nehodili, ale byli jsme kamarádi na život a na smrt.

„Hej, ticho. Ticho! Nebo mi to položí," křičela na ostatní Natalie.

„Taky se na vás strašně těší, ale ne víc jak na mě." Snažila se je uklidnit a pak se vrátila zase k telefonu.

„A kde teda jsi?"

„Kousek od L.A., přesně teď nevím, ale nebude už to dlouho trvat a už tam buduuuu. A jasně, na tebe se těším nejvíc, hned po Xavovi."

„Jasně, jasně, ten je tady taky. To tvoje dvojče se tě už taky nemůže dočkat! Byla jsi moc dlouho pryč."

„Ale už jen chvíli a zase budeme všichni spolu dělat všechno možný jako dřív. Ahoj, ty moje zlato. A řekni všem, že už tam za chvíli jsem. Pááá." Položila jsem telefon zpátky na sedačku a dívala se z okna na ubíhající krajinu a blížící se L.A. v dálce. Užívala jsem si pohled hned z prvního vagonu. Už jsem viděla, jak se všichni budeme vítat.

 

Zprávy z domova

Dnes kolem třetí odpoledne se stala nehoda osobního a nákladního vlaku jen pár kilometrů od L.A. Nikdo přesně neví, jak se nákladní vlak dostal na stejnou kolej, ale jel přímo proti osobnímu a nikdo už nestačil zpomalit. Vlaky do sebe v plné rychlosti narazily. Všude kolem místa nehody jsou záchranáři, policie i hasiči. Všichni se snaží pomoci s odklízením vysypaného nákladu a také pomoci alespoň lidem, kteří seděli v posledním vagonu a nehoda je postihla jen málo. Ostatním se bohužel nepodařilo přežít onen náraz. O dalším průběhu celé této akce vás budeme informovat v průběhu dne. Tato tragédie postihne mnoho lidí. Tyto prázdniny nám už přinesly mnoho nehod a jsou jedny z nejtragičtějších za posledních deset let.

 



Ciao:)

Po této krátké povídce možná později zveřejním i první kapitolu mé povídky Eleanor.

Snad se některým z vás bude líbit:).

Kristen Bee



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek I taková může být realita:

2. KristenBee přispěvatel
21.02.2011 [18:54]

KristenBeeCarrie: páni, děkuji ti moc Emoticon Emoticon

1. Carrie přispěvatel
05.02.2011 [13:47]

CarrieÚžsné Emoticon Musím uznat, že u téhle povídky jsem ani na chvíli nezaváhala, že bych přestala číst. Je strašně chytlavá, krásně napsaná... povedla se ti Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!