OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Jsem doma...

02.02.2011 (12:00) • Orino • Povídky » Jednodílné • komentováno 14× • zobrazeno 1370×

Jsem doma

Déšť promáčel každou ulici města. V uličkách se neprocházela jediná osoba. Až na jednu. Malá černovlasá holčička se procházela ulicemi nehledě na obrovský liják. Byla celá promočená. V ručce za ucho nesla plyšového králíčka. Poslední dárek od její matky. Několik lidí ji zvědavě někdy i pohrdavě sledovalo okny. Ani jediná myšlenka o pomoci nepřišla do jejich mysli. Říkalo se, že je to ďábel v těle neviňátka. Nenáviděli ji. Báli se jí. Kolovaly řeči, že smrt její rodiny zavinila ona. Prý požár jejich rodinného domu způsobila ona. Nikdo ji u sebe nechtěl, proto teď malá holčička bloudila ulicemi. Její oči byly prázdné. Neměla co jíst. Neměla domov. Neměla přátele. Neměla rodinu. Neměla budoucnost. Zastavila se pod malou stříškou jednoho obchůdku s čínskými nudlemi. Chtěla přečkat déšť. Najednou se za ní otevřely dveře. V nich stál starý muž. V očích hněv.

„Jdi od mého obchodu dál, ty nechutný ďáble. Pohromu přineseš na můj obchod. Vypadni ti říkám!“ řval na ni hlasem, který obsahoval hněv, nenávist a odpor. Holčička se na staříka podívala modrýma očima a utekla pryč. Z modrých očí jí tiše stékaly slzy. Utíkala. Doběhla až k opuštěnému skladišti. Sedla si mezi několik obrovských beden a rukama si objala kolena. Nechala slzy stékat. Byla sama. Nikdo s ní nechtěl nic mít. Všichni věřili jen tomu, že je ďábel. Jediný její přítel byl plyšový králíček, který nikdy neopustil její stranu. Jediný přítel. Vycpaný přítel bez duše, ale přece jenom přítel. Dostala ho od maminky na její třetí narozeniny. Při předávání dárku všichni okolo zpívali nádhernou píseň. Nebyla to narozeninová píseň. Spíše děkovná. Píseň, která děkovala za život, který jim byl dán. Rodiče ji odjakživa učili, že na svůj život si nesmí nikdy šáhnout, že je to dar od boha, proto si ho musí vážit. Déšť ustal. Mraky se pomalu rozlézaly, vysvítaly sluneční paprsky. K holčičce pomalu kráčela kočka.

„Čičí,“ snažila se holčička přivolat černou kočku. „Čičí.“ Zvíře se podívalo na promoklé dítě. Dívalo se několik vteřin. Poté zasyčelo a uteklo pryč. Holčička ještě víc posmutněla. Nenáviděla život. Nevěděla jak s ním v této situaci založit. Chtěla přestat cítit tu zimu, tu bolest. Nebyla si jistá jestli chce neposlechnout své rodiče a dál trpět nebo jestli jít za andělsky vypadající úlevou. Jít tam, kde není bolest, kde není samota ani zima. Vstala a rozešla se. Králíčka v ruce. Šla zašlými ulicemi. Prochladlá se třásla. Tiskla k sobě promoklé plyšové zvíře. Kráčela dál. Když došla na vysoký most, zastavila se. Podívala se dolů na rozvodněnou řeku. Chtěla zpátky domů. Za matkou. Za otcem. Do tepla. Jak moc chtěla vyslovit ty dvě slůvka při příchodu domů. Tu jednoduchou větu. Chtěla znovu slyšet tu píseň. Připomenout si její sílu. Její melodii, smysl a krásu.

„Mami, tati,“ zašeptala do ticha. Pevně objala králíčka. Nepotřebovala nabírat odvahu. Neměla co ztratit. Skočila. Její tělíčko se ponořilo do ledové vody. Neuměla plavat. Přesto její smrt trvala dlouho. Voda ji unášela po proudu, až nakonec holčice nevystačil dech a ponořila se do hlubin. Znovu se shledala se svojí matkou a otcem. Byli znovu celá rodina, pohromadě.

„Mami, tati… Jsem doma.“

Autor: Orino (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem doma...: