OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » La Belle Dame sans Merci

11.12.2012 (20:00) • Fayee • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1366×

Muž sedící u baru poposedl a objednal si další skleničku. Seděl tam už dlouho. V jeho strhaném a přepracovaném obličeji byl vidět stres minulých dní. Jeho smutný pohled nebylo možné přehlédnout. Jediným lokem vyprázdnil skleničku a hned se natahoval pro další. Barmanka mu beze všeho nalila. Už viděla mnoho takových jako on. Manželů popíjecích v baru a hledají společnici na jednu noc. Vlastně ne. Možná byl trochu jiný. Tenhle vypadal dobře. Vlastně jeho široká ramena, úzký pas a břišní svaly, rýsující se pod černým trikem, z něj dělaly mimořádně atraktivního muže. Na mužnosti mu neubíraly ani čokoládově hnědé oči, rovný nos, husté černé vlasy a rudé plné rty, které by mu nejedna žena mohla závidět. Právě naopak, tak přitažlivého muže vlastně už dlouho neviděla, uvědomila si znenadání. Ale to nebyla jediná odlišnost, která ho dělila od těch opilých zabedněnců. Neustále mezi prsty otáčel prsten. Evidentně byl snubní. Ani na okamžik od něj neodtrhl pohled. Dokonce když si žádal další pití, i v tu dobu se musel dívat na ten zlatý kroužek probíhající mu mezi prsty. Barmanka přemýšlela, jestli, kdyby mu náhodou napsala číslo na kus ubrousku, zavolá. Nebo mu nenápadně naznačit, kdy končí… nebo snad ho jen vzít na místní záchody a tam… Uvažovala. Očividně byl ženatý, pousmála se. Žena je jako chřipka, vadí vám, trápí vás, ale po určité době se jí zbavíte, hbitě přemýšlela. Pak se však zarazila. Něco v pohledu toho muže ji ujistilo, že on by svou ženu nepodvedl. Škoda, pomyslila si a vrátila zpět ke své práci.

Muž měl však jiné starosti. Každý jiný, kdo ho znal, by tomu však nevěřil. Kdo ho znal, ušklíbl se. Kdo si myslel, že ho zná. Každý si myslel, jak perfektní život vede. Firma, již vlastnil, v poslední době dosahovala až neuvěřitelných výsledků, dostával úžasné zakázky, měl obrovský dům se zahradou, psem a bílým laťkovým plotem. Měl nádhernou ženu, se kterou čekali svého prvního potomka. Myšlenky na jeho ženu mu do tváře vehnaly ještě větší smutek. Už dlouho to mezi nimi nebylo jako dřív. Myslel si, že když teď čekají dítě, zlepší se to. Mýlil se. Možná, že ho už prostě nemiluje, pomyslil si. V poslední době pořád pracoval, jezdil na služební cesty, nebyl doma. Začala si myslet, že ji podvádí. Nezazlíval jí to, ale jeho to zabíjelo. V životě nic nemiloval tak jako ji. Každé ráno se díval, jak spí, na její rýsující se bříško, na zlaté vlasy, které se jí v lehkých pramíncích kroutily až k pasu. Každé ráno čekal na úsměv, který mu předtím věnovávala, ale to už je dlouho. Jediný ten úsměv by byl vyměnil za strojený polibek, který mu věnovala nyní. V myšlenkách se vracel do Francie, do Marseille, kde se poznali. Tenkrát do něj vrazila a celého ho polila obrovským kelímkem kávy. Vypadala tak vystrašeně, usmíval se. A ten její překvapený pohled, když ji později pozval na večeři. Už je to tak dávno. Chtěl, aby mu uvěřila. Chtěl, aby věděla, že by jí v životě neublížil. Chtěl zase cítit, že je někým milován.                                                                                                                                                                     

A tak tu teď seděl s číslem od hezké barmanky, napsaným na papírovém ubrousku, a nebyl schopen myslet na nic jiného než na svou krásnou plavovlasou manželku, která pod srdcem nosila jeho dítě. Nevěděl, že už ji nikdy neuvidí. Myslel si, že je to večer jako každý jiný. Jak strašně se mýlil…

Seděl tam ještě pár minut a pak ji uviděl, seděla u jednoho stolku přímo naproti němu. Zírala na něj. Nemohl se mýlit, ten pohled patřil jemu. Zachvěl se. Jako noc černé oči se vpíjely do těch jeho. Tmavé vlasy se jí obtáčely kolem těla jako hadi škrtící svou kořist. Ebenová kůže se zdála být tak hedvábná, jen se dotknout. Plné rty se zkroutily do svůdného úsměvu. Ani nevěděl proč, ani jak, ale úsměv jí oplatil. Najednou jako by nebyl pánem své mysli ani těla. Každá buňka v těle říkala, ať jde za ní. Ať se utopí v těch černých očích. Avšak mysl mu stále ukazovala obrázek plavovlasé ženy s vypouklým bříškem. Pak se ale obraz rozplynul. Ale stále ji cítil. Věděl, že tahle plavovláska pro něj něco znamená. Věděl, že když tohle udělá, bude ji to bolet. Věděl, že nemusí. To už ale vstával a pomalým krokem se vydával k oné neznámé. Nezastavoval se. Jen kráčel, neohlížejíc se dozadu. Celé jeho zorné pole vyplňovala jediná věc. Ona.

Neptal se, jestli tu je volno. Jen hrubě odstrčil židli. Pomalu ji sjížděl hladovým pohledem. Vlasy, oči, rty, dlouhá šíje, ňadra dmoucí se z velkého výstřihu, pas, boky a neuvěřitelně dlouhé nohy. Žena ho nechala. Neřekla ani slovo. Chtěl ji. Toužil po ní. A přece ne. Síla stejně silná, co ho k ní vábila, mu i napovídala, že je to špatné. Jenže který hlas poslechnout? Nevěděl.

Musí ho mít, pomyslila si. Je přece její. Má být její. Tak dlouho čeká. Příliš dlouho. Začíná být slabá. Potřebuje to. Jeho. Jazykem mu objet horní ret a zakousnout se do spodního. Ano, tak dobře to přece zná. Polibek. Ta moc. Magie. Síla. Musí to znovu prožít. Musí cítit ten žár…

Je tak krásná, pomyslel si. Může být někdo vůbec takhle krásný? Kdo mohl někomu přidělit takový dar a někomu nechat tvář tak lidskou a nedokonalou? Kdo rozhodl, že bude někdo tak nádherný? Dokonalý? Jak někdo mohl? Neobyčejný dar pro ni, utrpení pro něj. Chtěl ji. Na ničem jiném nezáleželo. Musel ji cítit. Musel držet její horké tělo. Mít ho pod sebou. Ochutnat její hebkost. Mít na těle její vůni. Naposledy mu v hlavě probleskl obrázek těhotenského bříška a pak už nic. Všechny i tak malé zábrany padly. Neexistovalo nic, co by mu mohlo zabránit. Kdyby nesouhlasila, bylo mu to jedno. Rozhodl se, že bude jeho.

Jak vůbec mohla žena u muže vzbudit takové šílenství? Posedlost? Ostatní u sousedních stolů jen přihlíželi této hře smyslnosti. Každý muž v omámení sledoval každý nepatrný pohyb té čokoládové krásky. Každé rozčeření vzduchu vlasy, mírné pohození hlavou. Jako v transu, jako by jediným smyslem života se bylo dotknout této nade vší pochybnost dokonalé bytosti. Nebyl muž, nad kterým by v tu chvíli neměla moc. Nikdo by v tuto chvíli neřekl ne, ať už by přání mělo být jakékoliv.

Hleděli si do očí. Neuhnuli. Vpíjeli se do sebe pohledem. Byla to hra. A nikdo nechtěl prohrát. Pevně seděli, nohy se o sebe lehce otíraly. Jako ve zpomaleném záběru se vždy jeden lehce naklonil, avšak rychle uhnul zpátky. Druhý se v naději naklonil, ale záhy pochopil, že jen tak svého cíle nedosáhne. Letmé doteky, zrychlený dech. Dusno, chtíč, co z nich vyzařoval, byl až hmatatelný. Nevěděli, jak dlouho tam sedí, nevěděli, jak dlouho ještě budou. Již nebyli páni této situace, ne, oni už nerozhodovali. To jejich těla nyní určovala jejich směr. Mohl by stokrát chtít, mohl by se stokrát zvednout a jít domů, avšak nemělo by to žádnou cenu. Umíral by. Mysl by chřadla. Nejedl by. Ona je jeho stravou. Nepil by. To ona se stala jeho vodou. Dech by přestal být tím, co pro něj znamená dnes. Jedině vůně jejích vlasů by mu pomohla roztáhnout plíce. Jediným možným vykoupením byla ona.                                                     

A ona? Bytost bez věčného stání? Myslela, že tohle nikdy nezažije. Rozhodování. Být sám, v propasti stínu a úzkosti. Nebo zakusit alespoň na okamžik ten pocit. Cit, pro který lidé zabíjeli, králové dávali všanc svá království, císaři by obětovali celou svou říši a muž by přejel pouště, oceán i polární kruh, kdyby měl jen malou šanci být okamžik v tom opojném momentu chvíle. Hlad, co ji sžíral, byl však neoblomný. Na malý okamžik si myslela, že je pryč. A tu v samou chvíli na ni narazil s větší intenzitou než kdy dřív. Nevěděla, co je silnější. Nebyla schopná si vybrat. Věděla, že nemůže existovat ani bez jednoho. V tom tkvěla její lidskost. Neschopnost odpustit si cokoli, to lidské toužení po něčem, co nikdy nemělo být její.

Většina návštěvníků baru už odešla. Bylo po druhé hodině ráno. Poslední opozdilci tahali své přátele zpod stolu, páry vycházely ze záchodků nebo jiných temných koutů a namol opilí muži se marně snažili upoutat pozornost své vyvolené slečny. Barmanka, co měla tento večer směnu, začala sklízet zbyté skleničky, umývat nádobí a sčítat pokladnu. Ovšem nemohla se nepodívat na pár, co seděl u zadního stolu. Pár? Vlastně nevěděla. Přišli sem každý zvlášť. Nyní však nebylo možné přehlédnout ten soulad, který mezi nimi panoval. Zvláštní. Ještě před pár hodinami by řekla, že ten muž, co nyní hladově vpíjel pohled do temným krásčiných očí, by nikdy nepodvedl ženu, která na něj určitě čeká doma. Ten zoufalý pohled, který měl. Ladné prsty, co točily prstenem. Byl tak smutný. Žal se však vytratil a zbyl jen chtíč, touha. Vášeň. Neuhasínající plamen mu hořel v očích. Teď litovala, že ho nesváděla. Možná by teď na jejím místě mohla sedět ona. Možná by to byla ona, koho by teď svlékal pohledem. Zastavil se u ňader, cuklo mu v prstech, jak moc by se jí chtěl dotknout. A ona by mu to dovolila. Pak se ale v myšlenkách zastavila. Ona není jako ta žena. Ona nemá čokoládovou hedvábnou kůži, temné oči a tělo africké bohyně. Ještě chvíli tam stála, s lítostí koukala na to, co nikdy nebude mít. Naposledy se ohlédla a zmizela ve dveřích.

Už nemohl čekat. Musela být jeho. Bez rozmyslu prudce vstal, až židle spadla na zem. Zadíval se na ni, skrz ni. Podal jí ruku. Ona jen uchvácená jeho pohledem čokoládově hnědých očí ji bez přemýšlení přijala. Chvíli stáli naprosti sobě. Věděli, jak tohle skončí. Věděli to od okamžiku, co se poprvé spatřili. Vykročila první, on hned za ní. Prošli mezi stoly, kolem servírky, která sklízela poslední zbytky na stolech, a vyšli do chladného nočního vzduchu. Jen co byli venku, muž ji prudce narazil na zeď nejbližšího domu. Toužil, chtěl, musel se jí dotknout, spojit jejich rty v jedny. Nebránila se. Pomalu se skláněl, jako šelma, co ví, že dostane, co chce. Když vtom mu na mysli vytanul obraz.

Byl ve Francii, v Marseille. Spěchal na schůzku s důležitým investorem. Na sobě nový oblek od Valentina. Musí udělat dojem, jestli se má dostat jeho firma tam, kam potřeboval. Na první místo. Přebíhal přes Cours Pierre Puget. Měl velké zpoždění. Koukal se na hodinky, chvíli nedával pozor. Vtom se ozval náraz a ucítil na kůži něco mokrého, na tváři ho lechtaly dlouhé vlasy a v nose šimrala vůně skořice. Podíval se, kdo to do něj vrazil. Před ním stála malá žena. Na sobě měla pánskou bílou košili, černé úzké kalhoty a zpod kloboučku se jí vlnily prstence dlouhých zlatých vlasů. Ke svému zděšení zjistil, že celý jeho oblek byl politý od kávy. Žena zděšeně držela v ruce ten největší kelímek od kávy, co kdy viděl. Koukala na něho vystrašenýma rozevřenýma očima. Byly to ty nejkrásnější oči, co kdy spatřil. Modré, průzračně modré…

Vtom se obraz vytratil. Skláněl se k ebenové krásce, která ho hypnotizovala pohledem. Černých očí. To nejsou ony, napadlo ho. Nejsou zářivě blankytné, neskrývá se v nich láska stejná jako ta jeho. Černé vlasy nevoní po skořici a neodráží slunce jako nic, co v životě viděl. To není ta pravá. Není to jeho žena, uvědomil si. Neměl by tu být. Proč tu vlastně je? Měl by ležet po boku své ženy. Co se to chystal udělat, ptal se sám sebe. Zlostně od sebe tu ženu odstrčil.

Měla to tušit, hořce si pomyslela. Všichni muži jsou stejní. Ale přece, vypadal tak jiný. Přepadla ji neskutečná zlost. Mohl ji mít. Byla by mu bývala dala všechno. Všechno, co kdy chtěl. Všechno, co jiní nemohli mít. Ale on ji odmítl. A proč? Kvůli nějaké bezvýznamné lidské holce s moc velkým břichem. Za to jí zaplatí, pomyslela si. Jestli ho nemůže mít ona, tak nikdo. Rychle se rozmyslela. Hlad ji dostal. Neváhala ani chvíli a přitiskla své rty na jeho.

Druhý den

Caleb se včera nevrátil domů, pomyslela si zlostně. Určitě se tahá s nějakou tou jeho courou. Jak si to vůbec může dovolit, ptala se sama sebe. Teď, když čekají dítě. Proč jí to dělá? Chce jí ubližovat, ponížit ji? Otázky jí hlavou létaly jako splašené. Chvíli ještě ležela, ale pak ji chytla pořádná dávka ranní nevolnosti. Rychle vběhla do obrovské koupelny, která náležela k jejich pokoji. V koupelně strávila minimálně hodinu. Dala si sprchu a šla se nasnídat. Pořád musela přemýšlet o svém muži. Muži, který jí podvádí a ještě má tu drzost lhát jí přímo do očí. Každý den jí ubezpečovat o tom, jak moc ji miluje. Ji a dítě, co se má narodit. O tom, že by radši zemřel, než by jí sebeméně ublížil. Věděla, že se na ni každé ráno dívá, než odejde do práce. Netušila proč. Tolik ho milovala, chtěla mu uvěřit. Nemohla. Přešla přes ni nová vlna vzteku. Hned jak se vrátí, tak mu všechno řekne. Musí si vybrat. Ona a dítě, nebo nějaká jeho děvka. Tajně doufala, že nebude váhat dlouho. Tak moc se touží ho zase dotknout. Kdy naposledy ji políbil? Kdy naposledy se s ní miloval? Nevěděla. Vztek na něj ji zase dostal. Je až neuvěřitelné, jak blízko má nenávist k lásce.

Ten, kdo by se podíval oknem velké vily, viděl by krásnou zlatovlasou ženu s těhotenským bříškem, sedící u jídelního stolu. S výrazem tak strhaným a smutným. Ženu, čekající na svého muže. Málokdo by zjistil, že svého muže už nikdy nespatří. Že malé dítě, co chová pod srdcem, bude jediným přímým důkazem, že kdy nějaký Caleb Mercier žil. Žil a miloval svou ženu víc než cokoliv, čeho je normální člověk schopen. Zemřel, protože nebyl schopen ublížit jí.

U baru La belle beauté našli ráno mrtvé tělo. Leželo v tmavé uličce. Muž měl popálený celý krk. Na košili otisk rudé rtěnky. Jeho oči byly mrtvé, ale přece se v nich zrcadlil smutek. Tvář, ač ztuhlá a studená, byla klidná. V ruce tiskl malý zlatý kroužek…

Přes ulici stála sama vysoká žena zahalená v černém. Havraní vlasy jí vlály ve větru. Mlčky sledovala, jak na místo přijíždí kriminalisté a odváží mrtvolu onoho muže pryč. Po tváři jí stékala slza…

Autor: Fayee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek La Belle Dame sans Merci: