OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Lost Soul

19.03.2014 (14:00) • Raaven • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1089×

Schovával se, aby splynul s okolními stíny. Vlastně si pomalu začínal připadat jako jeden z těch černých neforemných stínů, které se poslední dobou stávaly jeho věrnými společníky. Hlavně ho nesměla vidět ONA. Aspoň ne teď hned. Už to bylo několik dní, co ji chodil pozorovat. Nikdy pořádně nechápal, co se mezi nimi ten den přihodilo. Přehlížela ho a působila dojmem, jako by snad ani neexistoval. Jako by pro sebe byli naprosto cizí osoby a nikdy předtím se neviděli. Teď, když se občas míjeli na ulici, vypadala, jako by se dívala skrze něho. Když tenkrát utekla, ztratila se mu mezi auty, ale on se i přesto rozběhl za ní a nepřestal ji hledat. Pak už všechno bylo v tom zmatku trochu nejasné, ale moc dobře si pamatoval, že kličkoval mezi projíždějícími auty a volal její jméno.

Tak proč se k němu nevrátila? Musela ho slyšet!

Vždyť mezi nimi bylo přece něco tak zatraceně krásného, vášnivého, a on si myslel, že to přetrvá navěky a nikdy je nic nerozdělí. Nebyl to jen nějaký hloupý rozmar. Věřil, že je to pravé… ona tomu taky věřila. Ale to se šeredně spletl. Nechápal, jak všechno krásné mohlo tak najednou vyprchat jako špatně zavázaný balónek z pouti. Nejdřív z něj máte radost, jenže během několika málo okamžiků je všechno pryč… nenávratně. Jako pouhé lusknutí prsty… Ode dne, co se poprvé tak strašlivě pohádali, s ním už nepromluvila. A on už ji neviděl. Byla to tedy zároveň i jejich poslední hádka. Celá místnost byla toho rána naplněna křikem, pláčem a výčitkami, které oba neskutečně bolely. Nikdo z nich je i přesto nechtěl vzít zpátky. Někdy to byla právě slova, která mohla ublížit nejvíc.

Získá ji zpátky! Odmítal se jí jen tak snadno vzdát… ani nechtěl. Byla pro něj až příliš cenná a tak strašně moc ji miloval. Nesměl to přijmout tak jednoduše a bez boje. Vždy byl odvážný a silný. Až moc dobře si uvědomoval, že ji potřebuje získat zpátky… i s největším sebezapřením. Všechna jeho hrdost teď musela stranou.

Přikrčil se za stromem… stejně, jako to dělal každé ráno uplynulého týdne, a mlčky ji pozoroval. Byla pořád stejně krásná, jak si ji pamatoval. Dlouhé kaštanové vlasy měla spletené do copu, který jí spadal přes rameno a z jedné strany lemoval její sametový obličej. Představoval si, jak se vždy konečky prstů dotýkal její jemné kůže na tváři a jak bezděky zavřela oči a přitiskla svůj obličej do jeho dlaně. Vždycky se tomu jen tichounce pousmál a pomyslel si, kdyby byla kočka, tak by si teď spokojeně předla. Tehdy byl ten nejšťastnější člověk na světě. Věděl, že si s ním připadala v bezpečí. Ona ho pak políbila do dlaně a on jí něžně palcem obkroužil její horké rty, než se sklonil a políbil ji na ně. Nepřítomně si konečky prstů přejela po rtech, přesně jako to dělával on, jako by věděla, na co zrovna myslel. Bylo to skoro až děsivé.

Teď si ale všiml, že bylo něco jinak. Jako by se před ní najednou rozplynula mlha protkaná štěstím a on ji najednou viděl v úplně jiném světle. V jejích překrásných jantarově zbarvených očích se zračila bolest, které si nikdy dříve nevšiml… nebo ji možná celou dobu přehlížel záměrně. Oči měla zarudlé a lemovaly je velké šedé stíny. Spodní ret se jí nepatrně chvěl a po tváři jí stékala jedna osamocená slza, která záhy zmizela v límci černého vlněného kabátu. Lícní kosti měla mírně vystouplé a její překrásně sametová pleť byla najednou pobledlá a sešlá únavou. Viděl, jak se zhluboka nadechla a zavřela oči, aby zaplašila další slzy. Nechtěla být slabá. Nikdy nebyla slabá. Vlastně si nepamatoval, že by ji za tu dobu, co byli spolu, viděl plakat. Vždycky byla šťastná, na všechny kolem se usmívala a naplno se radovala ze svého života s ním. Nevadilo jí, když se chovala jako zamilovaný hlupák. Připadala si tak víc naživu a nehodlala se toho za žádnou cenu vzdát. S ním konečně opravdu žila!

Jenže tahle bytost, kterou už týden pozoroval, nebyla dnes ta, kterou dřív znal. Bolest a zoufalství z ní křičely na míle daleko. Obklopovala ji temnota, která ho skoro až k smrti vyděsila. Sledoval, jak se kolem ní obtáčela jako odporný slizký had a vábila ji k sobě. Stačilo, aby jen nepatrně natáhla svou pohublou ruku před sebe, a mohla se jí dotknout.

Ale ani teď se ještě neodvážil vystoupit ze svého úkrytu a přiblížit se k ní. I když ji chtěl ze všeho nejvíc pevně obejmout a zašeptat jí, co pro něj pořád znamenala a že všeho nesmírně litoval. Až skoro fyzicky mu ubližovalo, že nemohl být s ní. Možná ho někde vzadu v hlavě sžíral pocit, že by to akorát zhoršil. Nechtěl jí ještě víc ublížit a prohloubit tak tu černotu kolem ní. Ale k smrti ho bolelo, když ji viděl takhle trpět… vlastně ani nevěděl, proč tak trpí. Jenže byl moc zbabělý na to, aby čelil svému vlastnímu strachu, natož tomu jejímu. Ten zaplavoval každou skrytou část jeho duše a sžíral ho zaživa. Bál se toho, kdyby ho teď spatřila, mohla by se před ním dát na útěk… stejně jako tehdy. Sváděl v sobě válku, kterou nemohl vyhrát žádným možným způsobem. Musel riskovat… všechno nebo nic.

Vítr mu pocuchal vlasy a podzimem zbarvené listí se začalo vznášet k nebi. Poletovalo po obloze a snažilo se zahnat ponurost tohoto místa. Přišlo mu zvláštní, že mu vůbec nebyla zima, ale věnoval tomu jen minimální pozornost. Zato ona se pod náporem chladného větru mírně zachvěla. Přitáhla si límec kabátu více ke krku a opatrně se posadila na zažloutlou trávu pod stromem.

Zhluboka se nadechl. Nemohl už déle čekat… nechtěl čekat… teď nebo nikdy. Vystoupil ze stínu stromu a opatrně vykročil jejím směrem. Opustil svůj úkryt, svoji jedinou jistotu, a teď byl všem na očích. Byl u ní stále blíž a blíž. Když udělal prvních pár kroků, měl strach, že ho pohltí panika a on zbaběle utečete. Ale čím byla ona k němu blíž, tím víc se stával odhodlanější k dalšímu kroku. Tráva mu šustila pod nohama, ale už se nesnažil neslyšně našlapovat. Vlastně si přál, aby ho zaslechla a vzhlédla k němu. Byl od ní už jen posledních pár metrů, když k němu vítr zavál její slova. Naskočila mu z nich husí kůže. Měla ruku položenou na promrzlé zemi a nepřítomně hladila uschlou trávu.

„Odpusť mi!" zašeptala, „… dnes je to rok… navždy tě budu milovat… navždy!“ Poslední slova zanikala v jejím zoufalém pláči. Už se tomu dál nebránila a všechnu bolest nechala stékat po tvářích a mizet. Jako by ta záplava slz mohla nějak ulevit jejímu žalu. Ale moc dobře věděla, že se to nikdy nestane!

Konečně k ní přistoupil a zůstal mlčky stát za jejími zády, které se otřásaly beznadějnými vzlyky. Bolelo ho z toho u srdce. Jeho ruka se jí skoro dotýkala, když se náhle zarazil. Teprve ve chvíli, když si přečetl na náhrobním kameni jméno, stáhl ruku zase zpátky… konečně pochopil… uviděl tam své jméno…

Autor: Raaven (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Lost Soul: