OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Má smysl utíkat?

24.03.2014 (20:00) • SafiraDarkfire • Povídky » Jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1541×

Seděla jsem vedle něj! Vedle Natha! Koukali jsme společně na film a mě přemohla únava. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a cítila se tak šťastná. Šťastná z jeho blízkosti. Jako vždycky, když mi byl nablízku. Myslím, že ani netušil, jak na mě blahodárně působí. Pomalu jsem se dostávala do polospánku, když jeho hlava klesla a opřela se o tu mou. Začal pochrupkávat a oba dva jsme usnuli. Těsně před usnutím mi proběhla poslední myšlenka hlavou. Tak moc jsem toužila, aby mě políbil. Tak hrozně moc.

Cítila jsem jeho rty na mém čele.

„Lili? Vstávej.“ Okamžitě jsem otevřela oči a koukala do těch jeho modrých. Padala jsem, padala do hloubky té modré barvy oceánu. V hloubi duše jsem věděla, že to není správné. On má holku. Jo, není to nemoc, ale tohle nejde. Já bych takhle nemohla žít. Uhnula jsem jeho pohledu. 

„Musím jít.“ A začala si balit věci.

„Prosím, nechoď.“

„Nemůžu, už musím jít.“ Nastoupila jsem do auta a vjela na hlavní silnici. Měla jsem slzy v očích a nechtěla se dívat do zpětných zrcátek, jenže jsem to udělala. Stál tam, už jsem byla daleko, a on tam furt stál a díval se, jak se mu vzdaluju. A v té chvíli jsem se rozhodla, že to otočím, že prostě za ním musím. Jenže nebylo kde, šlo to už jenom rovně, v protisměru se objevilo jedno auto za druhým a já nemohla, nešlo to otočit.

***

Škubnutím jsem se probudila, nesnášela jsem ten svůj zrychlený a vyděšený dech. Už jsem ten sen začínala nenávidět. Na to, jak jsem ho ze začátku zbožňovala, se z něj stala noční můra, otravující mi život každou noc.

Kolik je hodin? Za okny byla ještě tma a já se natáhla na noční stolek, abych se podívala na mobil.

Čtyři hodiny ráno. Zase o půl hodiny dříve, než mi má zazvonit budík! Už toho mám plnou prdel! Proč prostě mi ten sen nemůže dát pokoj! Proč se mi to pořád zdá! Už jsou to dva týdny, sakra! Švihla jsem sebou zpátky na postel a koukala do stropu. Nedokázala jsem přijít na to, proč se mi to děje. Nikdy se mi sny nezdály tak často, a nikdy jsem se z nich nebudila propocená a naprosto vyděšená.

Co když se mi tím snaží něco říct? Najednou jsem byla čilá jako rybička, rozsvítila jsem a začala hledat snář. Nevím, proč jsem si ho kdysi koupila, všechno s nadpřirozenem mě vždycky fascinovalo, tak možná proto, ale nikdy jsem jej nepoužila. Začala jsem hrabat ve všech svých knihách (a že jich je požehnaně), ale nemohla jsem jej najít.

„Sakra! Kde jsi?“ A vzápětí jsem jej uviděla. Vyčnívala zpod knihy o Egyptě. Vytáhla jsem ho a začala procházet různá hesla, jelikož jsem v něm ale nikdy nehledala, netušila jsem, jak na to. Možná uběhla půl hodina, možná pět minut, netuším. Zazvonil mi budík a já nešťastně odložila snář na stoleček.

Podívám se na to, jak přijedu domů. Rychle jsem se oblékla, umyla si zuby, namalovala a učesala, pohladila psa na rozloučenou a vyrazila k autu. Zkoumala jsem po cestě na parkoviště cestu. Vypadala suchá a výjimečně nenamrzlá. Cesta sice namrzlá nebyla, ale moje auto ano.

Sakra! Sedla jsem si dovnitř a tiše se začala modlit, abych nastartovala. Sešlápla jsem plyn, jako bych prohrabávala motor, akorát nebylo nastartované, a vzápětí otočila klíčkem. No, nechtělo se mu, ale nakonec chytil. Jo jo, nevýhoda starých aut. Zase jsem vylezla a chystala se škrábat. Takže první věc? Odlepit stěrače. Jenže můj první dojem, že je všechno zamrzlé, byl mylnej. Takže jsem místo škrabky vytáhla smetáček a setřela dolů tu ranní jinovatku, která ani nebyla namrzlá, jenom tak prostě vypadala.

Dávej pozor na skleněnku! Proč vždycky při těchhle radách slyším hlas táty? Zavrtěla jsem hlavou.

Dyť já vím, Tati. Dám. Vždycky měl pravdu a já se jeho radama řídila. I když to byly rady jenom v mé hlavě. Samo, že doopravdy bych mu to nepřiznala. Cesta do Oldřichovic mi ráno vždycky přijde hrozně dlouhá. Přitom mi trvá jenom okolo patnácti minut. Zaparkovala jsem na příjezdové cestě – parkoviště pro osobní auta zaměstnanců depo nevede – a vydala se za roh, abych si ještě zakouřila.

Miluju cigarety, jsem na nich závislá, přiznám to. A nedokážu s nimi přestat, protože nechci. Nikdy jsem doopravdy nechtěla. I když jsem to zkoušela. Vajgl jsem hodila do zavařovací sklenky, co jsme tu měli místo popelníku, a vrhla se do toho marasu, který tam vládl.

Jo, vlastnila jsem skříňku, ale nikdy jsem do ní nešla. Bundu jsem si dala přes opěradlo židle a kabelku hodila pod stůl. A vzápětí si šla pro poštu.

No jo, trapas, co? Jsem pošťačka. Motorizovaná pošťačka. Jezdím ve Fabce 1.2 po Ropici a rozvážím nejenom poštu, ale i balíky. Asi si teraz říkáte, jak do tak malého auta narvu balíky. No, upřímně? Horko těžko, ale zvládám to. Občas s menšíma – no dobře, většíma – nervama.

Hodila jsem tu obrovskou hromadu pošty na stůl a začala zásilky třídit podle čísel do určitých kastlíků nad stolem. Pamatuju si, jako by to bylo včera, když jsem tam nastoupila a myslela si, že si tolik čísel v životě nezapamatuju a rozhodně ne, kam patří. Je to šest měsíců a já dokonce vím, i kdo se jak na určitém čísle jmenuje. Celkem jsme na depu měli kolem padesáti stolů, padesát doručovatelů, dokážete si představit ten mumraj? Ten hluk. No něco příšerného, ale nakonec se to taky naučíte nevnímat.

„Ahoj, Lil, od kolika tu už si, proboha?“ Chvíli jsem nechápala, proč se takhle ptá. Vždycky přijíždím stejně, mezi pátou až čtvrt na šest. Kdybych takhle nejezdila, nic bych nestíhala. A i když mám pracovní dobu od sedmi do tří, odmítám se vracet tak pozdě. Takhle přijedu ve dvě zpět na depo, strávím tam max půl hodiny a mizím domů. A jakmile přijedu domů, končí mamčina služba venčit mi hafana.

„Tak jako vždycky, proč se ptáš?“ Renatka, kolegyně, co sedí vedle mě a jezdí Nebory, si sedla a podívala se na mě s jedním nadzvednutým obočím. Hej! To je můj skeptickej výraz. A v tu chvíli mi to došlo, já už měla všechno zatřízené a seřazené podle čísel na pochůzce, jak jdou za sebou. A to bylo teprve šest hodin. Chystala jsem se jít zapisovat rekomanda do počítače. Teda, promiňte, doporučené dopisy. Zase jsem položila rečka zpátky na stůl. Ještě musí přijet druhej ranní kurz.

„No, asi je toho dneska méně než vždycky.“ Jenom se usmála.

„To mi nepříjde.“ Mluvily jsme o nepodstatných věcech jako vždycky a mě se začala zmocňovat nervozita. Jako pokaždé, když se blížilo třičtvrtě na sedm.

„Nic. Jdu kouřit, nemám co dělat.“ Vždycky jsem to Renči oznámila, i když jsem nemusela. Jenom se usmála. Znala jsem ten její úsměv a vzápětí se podívala na hodiny. Věděla to! Věděla, ale nikdy nic neřekla. Byl to totiž čas, kdy přijížděl do práce Nathan. Vždycky jsem ho nenápadně vyhlížela, ty jeho lehce rezavé, dlouhé, vlnité vlasy, hubenou tvář s lehce řezanýma rysama a lehkým strništěm. Modré oči, které se vždycky usmívaly, když mě viděly, a rty, které se pokaždé zvlnily v úsměv, i když se já neusmívala. Ten úsměv patřil jenom mně! Bylo fajn potkávat někoho, kdo měl vždycky radost z toho, že vás vidí. Je to prostě fešák. A to, že má nějakejch sto devadesát cenťáků, je hubenej a ještě k tomu rocker, s tím vůbec nehraje žádnou roli!

Kouřila jsem, když jsem ho viděla přicházet. Občas jsem se skryla, aby mě neviděl, jindy zase úmyslně tak, aby mě vidět bylo, záleželo, jak jsem se cítila. Pokud jsem věděla, že mi to sluší, vylezla jsem. Jindy jsem se skrývala, jak to šlo.

Dneska ne. Všiml si mě. Vždycky si mě všimne. Pozdravíme se pokýváním hlavy a on vleze dovnitř. V klidu dokouřím a jdu zase pracovat. Potkám ho ještě u příchodové knihy.

„Nazdar.“

„Ahoj.“ Vždycky svůj pozdrav krapek protáhne a vždycky se na mě tak hezky usmívá. Taky se prostě musím usmát. Já, vždycky tak chladná! A on vždycky tak rád, že mě vidí. Ale má holku! Takže prostě nic. Proto jsem chladná. Proto nic nezkouším.

„Je toho dneska hodně?“

„Ani ne.“ Jdeme chvilku vedle sebe, ale vzápětí se odtrhnu a vezmu si poslední zbytky pošty z kastlíků, abych si ji zatřídila. Viděla jsem ještě jeho naprosto úžasnej zadek, jak mizí v uličce k jeho stolu. Lehce jsem se usmála.

Pokaždé, když ho vidím, si vzpomenu, jak se mnou zamávalo, když jsem tohodle fešáka viděla úplně poprvé. A teď nemám na mysli jeho zadek! Málem se mi podlomila kolena a měla jsem co dělat, abych nespustila čelist a nezačala slintat. Fuh… s tím mám vlastně problém do teď! Sakra!

Sedla jsem si zpátky a pracovala dál. Renatka se potulně usmívala.

„Co je?“ Jenom zavrtěla hlavou a dál se usmívala. Ví to! ozval se malý hlásek v mé hlavě. Tentokrát byl však můj, ne otcův.

„Víš o tom, že Natan končí?“ Tak tohle byla rána pod pás!

„Co? Kdy?“ Opravdu jsem se snažila zakrýt tu bolest, která se mi rozlila po těle.

„Koncem února. Dal výpověď, že už prý na to definitivně kašle. A stejně mu končí smlouva.“ Usmála jsem se jedním koutkem. Chápala jsem, jak to myslí. Byl začátek února. Abych řekla pravdu, na to, že je zima, byl prakticky podzim. Mně to při mé práci vyhovovalo, ale všichni to poznáme v létě na ceně jablek.

Najednou se mi začaly promítat všechny situace, které mě vždycky hřály na duši. Když jsem seděla u počítače vedle něj, když jsme spolu chodili kouřit, když se na mě usmíval, pochválil mi kérku za krkem, oblečení, že vypadám jak Irka, když mi pochválil délku vlasů. Když se na mě obdivně podíval, jakmile zjistil, že jsem rockerka. Když se mi snažil pomáhat. Ten pocit, jakmile jsem jej viděla. Úplnosti, radosti a štěstí. Všechna moje beznaděj byla najednou pryč. A teď… Teď to všechno brzo zmizí.

Seděla jsem a tiskla ÚDL, nebudu vás zatěžovat tím, co to je, ale bez toho bych prostě nemohla vyjet na rajon. On vedle mě se snažil vytisknout výzvy k rečkám.

„Vole!“ vyjelo mu zničehonic a já myslela, že to bylo na mě. No, na koho jiného by to bylo, když nikdo jinej kolem nebyl?

„Proč mi nadáváš?“ vyjekla jsem jemným a lehce uraženým tónem. A vzápětí se usmála jeho překvapeného výrazu.

„To nebylo na tebe. Tobě bych nikdy nenadával. To je na ten komp! Je to děsnej krám. Furt to tiskne blbě!“ Mrkla jsem na to zběžně a hned jsem věděla, že tiskárnu má úplně blbě nastavenou. Zvedla jsem se a stačilo pár správných otočení kolečka a tiskárna byla nastavená správně. Ne že by byl antitalent na techniku. To ne. Jenom každá tiskárna se nastavovala jinak, a já si čirou náhodou tuhle pamatovala, protože jsem na ní tiskla pořád, a nějakej vůl před ním ji rozhasil.

„Zkus to teď.“ Dal tisknout a bylo to správně.

„Jsi skvělá, díky.“ Vždycky se usměje tím americkým úsměvem. Ale jenom v těchhle případech.

„Nemáš zač,“ usmála jsem se lehce a vrátila se k těm svým papírům. Byl čas vyrazit na rajon. Moje práce je úmorná a nebudu vás jí tolik zatěžovat. Prostě jezdíte od baráku k baráku a házíte do schránek poštu, předáváte balíky, rečka, důchody (i když dneska nebyly, takže ty zrovna ne) a uzavíráte alianční partnery.

Vždycky, když jsem přijížděla k depu, měla jsem otevřené okno a rádio na plné pecky. Zrovna hrálo od AC/DC – Highway to hell, takže to ani jinak nešlo. Zaprvé to sedělo, opravdu to byla cesta do pekla, a za druhé… já přijížděla vždycky s velkou grácií. Vžyť přece, hvězda se vrací ne? No dobře, tohle je kravina, ale zkusit jsem to mohla.

„Nazdárek,“ pozdravila jsem Katku, Renču i Nathana, kteří už tady samozřejmě byli. Jak jinak. Vždycky tady byli dříve jak já. Začala jsem účtovat, když jsem zaslechla, že Nathan je bez odvozu. Vykoukla jsem z uličky, jelikož sedím na jejím okraji, nebylo to těžké. Nathan zrovna mířil k balíkářům.

„Já tě hodím, jestli chvilku počkáš.“ Nemusela jsem moc zvyšovat hlas, bylo mě teď slyšet, když tu pořádně nikdo nebyl. Zastavil se a otočil.

„Fakt?“

„Jo. Stejně jedu přes Třinec, tak tě hodím aspoň tam.“ Byla to lež jak trám, zpátky jsem vždycky jezdila přes Ropici a Nebory. Ne že by to bylo kratší nebo bych ušetřila benzín, nechtělo se mi jenom stát na semaforech. Najednou se mu zase objevil na obličeji ten jeho americkej úsměv.

„A ten úsměv si nech, je to maličkost.“ Odklonila jsem se zpět ke stolu a dokončovala svou práci. Jenže on seděl kousek ode mě a čekal. Což mě dost znervózňovalo, takže jsem furt něco hledala.

No, naštěstí jsem to zvládla bez chyb a v rekordním čase.

„Jedem?“

„Už?“ usmíval se. Jenom jsem přikývla. Zamkla jsem si stůl, odepsali jsme se a šli k autu. Ironie, mluvili jsme o mém autě a počasí. A o tom, že dobře řídím. Fakt super konverzace. Ale tak aspoň něco. Nechat ho vystoupit bylo to nejtěžší, co jsem zatím musela udělat. A zvlášť při představě, že ho pouštím k ní! Jo, k té jeho krasavici. A to nemyslím zle. Ona je doopravdy krásná. Postavičku, že by se jeden z toho posral, kdyby ji mohl mít, a obličej… no, prostě dokonalost sama. Tak jak to, že někdo takovej dokáže být tak hrozně žárlivej a vůbec šílenej?

Doma jsem byla jak tělo bez duše. On končí. Už ho neuvidím! Tušila jsem to už delší dobu, že tohle bude muset skončit. Ale nechtěla jsem věřit, že to skončí takhle brzo! Sedla jsem si ke kompu a rozhodla se, že si ho přidám do přátel na facebooku. Je to jedinej pokus, jak ho neztratit úplně.

Dny ubíhaly a moje pozornost byla čím dál více jinde, než by měla být. U Nathana. Snažila jsem se jej vnímat co nejvíce. Bude mi smutno! Už teď mi bylo smutno! Sakra! Jezdila jsem a představovala si, že je tam se mnou! Chápete to? Já teda ne! Vždyť je to, proboha, jenom chlap! Nic víc! Jenom… Ale ten nejúžasnější chlap… Sakra, Lil! Vzpamatuj se! Jenom chlap! Hm, tak jo, jdu si utřít tu slinu, co mi teče z pusy, a jdeme zase pracovat.

***

Zase ten sen. Proč se mi pořád zdá? Co se mi snaží říct?

Neotáčej se za minulostí, nemá to smysl, jeď dál… Tak, a teď by mě zajímalo, proč mi do hlavy leze moje nejlepší kamarádka Sára! Už toho mám dost, všichni si mi chodí do hlavy, jako bych tam měla napsané čekárna, nebo co! Kušte všichni pryč!

Byl poslední den. 27. února 2014. Poslední den, kdy můžu Nathana vidět. Zítra mám totiž dovolenou, abych mohla naočkovat Lussy. A ironie, já si s ním dneska neřekla ani ahoj. Polovinu směny jsem byla naštvaná, že jsem ho nijak nepotkala. A tu druhou jsem se přesvědčovala, že je to tak dobře. Nebude mě to tolik bolet, a věřte mi, že jsem se už dostávala do fáze, kdy to lepší bylo. A pak jsem přijížděla na depo. Opět otevřené okno, protože bylo patnáct stupňů, naprosto tropické počasí, ano, jestli tomu fakt nevěříte, je únor! A já ho potkala. Což vám určitě došlo, když to vyprávím takhle.

Zastavila jsem blízko něj, abych se mohla rozloučit, a cítila jsem se šíleně. Co mu mám vlastně říct? Co udělat, abychom se ještě viděli, jak to všechno zvrátit pár slovy, v sekundách? Jak? Ztišila jsem rádio a on se usmíval, když slyšel, co hraje. Já z toho ovšem byla nešťastná. Bittersweet od Apocalipticy a Rasmus. V pozadí mi zpívali do ucha Hořkosladká, chci tě… Chtěl jsem tě… Potřebuju tě… Potřeboval jsem tě, hořkosladká.

„My se už neuvidíme, tak se měj hezky, Nathe.“ Na to on však vůbec nereagoval.

„Lil, drž se tady, a ať se ti daří, já už musím jet.“ A chytil mě za rameno na podporu. Byl to jedinej dotyk. Skutečnej dotyk. A já z něj byla úplně paf…

„Tobě taky, Nathe.“ A odjela jsem, on už pomalu odcházel k autu. Ještě jsem chvíli seděla na parkovišti v autě a přemýšlela, co se to vlastně stalo, a ta bolest mnou prostupovala jako nákaza. Nemohla jsem teď jít na depo, protože bych se rozbrečela. Vypisovala jsem puťovku o dnešním stavu jízdy a vybavila si pár chvilek s ním. Přestala jsem psát, abych neudělala chyby, a vzpomínala.

***

Přijela k nám kontrola a kontrolovala nás při přebírání důchodů. My s Nathem jsme stáli vedle sebe a on si házel s peněženkou. Já místo peněženky měla připnutou ledvinku kolem pasu. Pro mě praktičtější, hlavně s mou sklerotickou hlavou. Najednou mu ta peněženka vyletěla a poskakovala ve vzduchu, jak se ji snažil chytit. Nakonec ji chytil těsně od mého obličeje.

„Ty vole, tu na mě pácháš normálně atentáty. Si mi chtěl rozbít brýle, že jo, abych nemusela pracovat, co? Přiznej se.“ A začala jsem se smát. Jenže on mi odpověděl úplně vážně.

„To bych ti nikdy neudělal, Lil.“ Ta vážnost v jeho hlase mě zarazila a připomněla mi, jak mi prakticky to samé řekl u těch počítačů. Tobě nikdy. Jenom jsem nad tím mávla rukou. Byla jsem na řadě s počítáním a přebíráním důchodů.

***

Zatřepala jsem hlavou, abych ho z ní dostala, a dokončila puťovku. Jenže on tam pořád byl. Míhalo se mi tam tolik situací, jak jsem chodila do práce v šatech, legínách a béžových kozačkách na nízkém podpatku. Své dlouhé vlasy až po pas, spletené do copu dopředu přes rameno, a on mi pochválil, že vypadám skvěle a jako Irka. Jasně, že mě to potěšilo. Vždycky mě lichotky od hezkého chlapa těší.

Když mi pochválil kalhoty s pyramidkama po celé vnější straně nohavic, tam, kde má být šev. Honilo se mi hlavou tolik věcí, když jsem vcházela do depa, a přitom jsem zadržovala pláč. Nesměla jsem tam být dlouho, jinak bych to psychicky nezvládla. Takže jsem co nejrychleji vypadla a jela domů, kde jsem ten můj osobní boj vzdala. Lussy se ke mně tulila a máma… No, máma jako vždy dělala, že mě neslyší. Byla to naše nepsaná dohoda, když brečím, nechoď za mnou, jakmile budu chtít pomoct, přijdu sama.

Jenže tohle by nepochopila, takže jsem za ní nešla, a nebaví mě poslouchat ta její moudra. Nespala jsem celou noc, tiše jsem brečela, že ho dneska neuvidím, protože jsem musela naočkovat Lussy, potřebovala jsem volno. Jinak bych veterinu nestihla. Jednu věc pozitivní to mělo, do přátel si mě přidal. Aspoň něco. Mohla jsem tajně koukat na jeho fotky a usmívat se jako debil.

Možná to byl den, možná týden, pro mě to byla celá věčnost, a sen se mi zdál každou noc, pořád a pořád dokola, a já pořád nechápala proč. Svým způsobem jsem se už ze všeho dostávala. Jo, myslela jsem na něj pořád. Byl už mou součástí, ale věděla jsem, že se neuvidíme, že se nikdy nepotkáme, proč taky, že jo? Vždyť jsem byla jenom trhlá kolegyně. Tak proč?

Viděla jsem ho večer na fejsu. Rozhodla jsem se, že mu napíšu, zeptám se, jak se má. To se přece může, jako bývalá kolegyně, no ne? Překvapilo mě, že odepsal hned. A vlastně mě začal tahat i na pivo. Jo, slyšíte dobře, neměl co dělat a tahal mě na pivo. Tak jsem mu po hodně dlouhé době přemlouvání řekla, ať přijede. Teda, dlouhé době přemlouvání mě, protože jsem byla bez peněz, a nenávidím, když za mě někdo platí. Nakonec jsem se přemluvit nechala. Dorazil.

Vytáhla jsem kozačky na podpatkách a byla překvapená, jak mi to najednou sluší. Vážně jsem se líbila sama sobě, což se zase tak často nestává. Šla jsem za ním přes cestu na parkoviště, kde jsme se domluvili, že bude čekat, jelikož přijel autem, a mě překvapilo, že už tam byl. Myslím, že na mě čekal déle, než jsem měla v plánu. To víte, půlhodiny je trochu krátká doba na to se namalovat, obléknout a vyvenčit psa. Stihla jsem všechno v té půl hodině, ale i tak jsem byla nervózní. Vážně byla. Hlavně z toho, jak se s ním přivítat. Vyřešil to za mě. Objal mě a líbnul mi pusu na tvář. Fakt mě to překvapilo. Vlastně mě překvapoval celej večer. Dověděla jsem se, že hraje biliard, kulečník, to, že má rád pohádky a komedie, že hraje v kapele, jsem věděla už dávno, ale nevěděla jsem, jak se jmenuje, což jsem se taky dověděla až teď. Elementa. Dověděla jsem se, že pracuje v nějaké internetové firmě s krbama, no, moc jsem to nepochopila. Klasika. A taky mu volala ta jeho krasotinka.

„Policajt volá.“ Otočil mobil displejem dolů a po chvilce ho schoval a už nevytáhl. Divné, že? Vím už dávno, že s ní být nechce, ale že až tak. To jsem netušila. Jediný důvod, proč s ní je, že nemá kam jít. K rodičům už se znova vrátit nechce, už to jednou udělal a znova se k ní vrátil. A ne proto, že by mu nějak extra chyběla.

„Ona by to asi nepochopila, co, kdybys jí řekl, žes jel za mnou, což?“ Jenom zavrtěl hlavou. „To mě mrzí. Co ji řekneš?“ Jenom pokrčil rameny. A mě to rozesmálo. „Jasně, chápu, vymyslíš si to cestou domů. Ale byla bych ráda, kdyby ses jí o mně nezmiňoval, jelikož ony, co vím, se se Sárou furt tak nějak baví, a ten výslech potom opravdu poslouchat nechci.“

„To bych ti neudělal, Lil.“ Zase ta slova. Zarazila mě, ale usmála jsem se, a více už jsme se o ní nebavili.

Prohlížel si moje gelové nehty, kerky, čili přišlo i vysvětlování, proč mám na ruce napsané Ďáblova dcera, pro vysvětlení, je to srdcovka k mojí první vydané e-knize, což jej dost překvapilo a chtěl si ji hned přečíst. Potom prstýnek, vyptával se mě na anch, který nosím na krku, vyptával se mě na nejoblíbenější hudbu. Tak to mě dost zarazilo, vybrat si nejoblíbenější kapelu? Jste se zbláznili? Miluju jich tolik.

Tak se opravil na to, které tak nejraději poslouchám. Začala jsem mu jich pár vyjmenovávat. Shodli jsme se na tom, že Nightwish jedině s Tarjou. Prozradila jsem mu, že Nightwish mají dokonce už svůj film, který sežene na uloz.to, tak jako Lordi hrají v Temném patru.

Byla asi jedna v noci, když jsme vyrazili ven na prohlídku Těšína. Vytáhla jsem ho na Piastovku, smáli se, že moje klapání podpadků znělo jako od vedoucí depa, kterou všichni nenávidíme, a já se teda dozvěděla, že má rád, když holky nosí podpatky. Vyprávěla jsem mu, jak jsem sebou nedávno dost škaredě švihla. Prej na sebe mám dávat více pozor. Tím mě dostal, odpověděla jsem něco v tom smyslu. Ale prosím tě. Zatvářil se tak hrozně divně. Tak jsem rychle do srandy dodala, však pošta proplatí. A on se začal smát se mnou. Miluju jeho smích.

Vytáhla jsem ho na piastovskou věž, když mi bylo teda oznámeno, že to tam je krapek romantické, a já se začala smát, abych zakryla svůj údiv. No, na rovinu, abych to vysvětlila, nezažila jsem nikdy moc romantiky, takže to takhle nevnímám, opravdu ne. A i jemu jsem to tak řekla. Vzápětí mlčel. Vyhlídka na celý Těšín ve tmě je vždycky kouzelná, a byla i teď.

Kolikrát mi zopakoval, jak jsem ho překvapila s tím, že píšu, a jak skvěle jsem ten večer vymyslela. No, řekněme si na rovinu, improvizovala jsem. A pak jsem začala přemýšlet, jestli ho už teda nenudím, když mi to opakuje asi tak potřetí.

Povím vám jednu věc, nebudu vyprávět celý večer dopodrobna, stejně bych to asi nedokázala tak úplně popsat, jak jsem to prožívala. Cítila jsem se zase celá, úplná. Byla jsem… šťastná. Ano, to je to správné slovo. Šťastná bez výjimek a podmínek. Přála jsem si, aby nikdy neodjel, aby tahle noc nikdy neměla konce. Nikdy…

Jenže všechno jednou končí. Vždycky musí všechno jednou skončit. A tak jsme mířili k jeho autu.

„Nemám tě odprovodit?“ Překvapilo mě to. Vždyť to bylo jenom snad padesát metrů.

„Já to zvládnu, Nathe. Je to kousek.“

„Já vím, ale víš jak.“

„Jak chceš, je to tvoje rozhodnutí, tě nedržím.“ A tak šel. Odprovodil mě až k baráku a v té chvíli se objevila jeho deformace z práce.

„Ty vole, tolik schránek, tu bych makat nechtěl.“ A mě to rozesmálo. Objal mě na rozloučenou a znova mě líbnul na tvář. Tentokrát jsme se ale drželi v objetí mnohem déle a dokonce mě obejmul pevněji. Možná sem si to jenom já namluvila nebo si to ani jeden z nás neuvědomil, nevím. Když jsme se od sebe odtáhli, tvářil se tak hrozně smutně.

„Tak zase někdy,“ prohlásil. A mně přišlo, jako by byl smutný z toho, že už tahle noc končí. Ale kdoví, proč vlastně. Někdo bude tvrdit, že proto, že čekal pozvání ke mně domů, někdo, že čekal polibek ode mě, že nechtěl ještě jet, a někdo, že srovnával, co má doma a co by mohl mít. Kdoví, co se mu honilo hlavou. Ale když jsem mu řekla, jistě na tom biliardu, tak se rozzářil jako sluníčko.

„Dobrou noc, Lil, a děkuji, že ses nechala přemluvit.“

„Taky děkuji, a dobře dojeď.“

„Jistě.“ A odešel. Vešla jsem do domu a myslím, že jsem se hodně dlouho vznášela. Vlastně do doby, než jsem padla do postele a usnula pravým spánkem umrlcovým.

Dlouho jsem chodila jako ve snách. V práci se usmívala jako sluníčko, na všechny se smála a byla milá, úplný opak posledních týdnů. Nemohla jsem se dočkat pátku. Byl čas vyrazit za Sárou, se dvěma flaškama vína, no, jenže to jsem nevěděla, že ona koupila taky dvě.

Takže řekněme si na rovinu, ožraly jsme se jako dogy a já jí to všechno vykecala a doufala, že to Krystě nepoví. Přece jenom mě zná mnohem déle, no ne? Prohlásila, že jestli chci, ať do toho jdu, ale ať si dávám pozor, že to může hodně bolet. To, čemu se tak hrozně moc bráním. Bolesti.

„Vždycky to bolí, Sári. Vždycky. A je jedno, jestli teď nebo za rok. Chci ho prvně pořádně poznat a pak se budu rozhodovat, snažím se vidět všechno střízlivě. Opravdu se snažím, i když mám dojem, že už v tom lítám až po uši.“

„Jo, to lítáš, holka moja.“ A objala mě. Brečela jsem. Nevím proč, ale pak mi bylo lépe. Při odjezdu jsem Sáře musela slíbit, že jí dám vědět, jak to všechno pokračuje, a až pak mě pustila domů.

Neozývali jsme se s Nathem sobě navzájem, až jsem to nakonec nevydržela a napsala mu, jestli si udělá v pátek čas na biliard, jelikož nemám ráda dlouhodobé dluhy. Jeho odpověď byla, no, řekněme zvláštní.

„To zní dobře.:) Ještě se ti ozvu. Spěchám na hokej.;)“ Tak jsem mu odepsala jenom ok a užij si to, a, no, řekněme si na rovinu, začala jsem přemýšlet, jako které ozvu se ti to je. Jako to, co se nikdy neozve, nebo to, co se ozve.

Čekala jsem, jo, jako blbá naivka, jsem čekala, ale nenapsala jsem a byla jsem naprosto definitivně rozhodnutá, že když nenapíše, tak se mu neozvu už nikdy jako první. V pátek jsem schválně seděla na fejsu a čekala, mezitím jsem si hrála hry. Několikrát se tam objevil a zase zmizel. Nenapsal. Ani jednou. Byla jsem nešťastná, protože už jsem si byla jistá, které ozvu se ti to je, nešťastně jsem to psala na fejsu Sáře, když mi zazvonil mobil. Překvapeně jsem na to koukala. No, mně lidi nepíšou moc textovky.

Nath? Byla to první nadějná myšlenka, kterou jsem vzápětí zavrhla, proč by mi psal na mobil?

A on to doopravdy byl Nath. Oslovil mě Lilie (takhle mě nikdy nikdo neoslovuje, vždycky Lil), omlouvám se, dneska to nestíhám, musím dodělat webovky a pak máme zkoušku, je to total zabitéL A víte co, mně to bylo jedno, oslovil mě Lilie, napsal mi! Překvapeně jsem na to koukala a dobrých pět minut jsem nebyla schopná fungovat normálně. Chtělo se mi křičet! Chtělo se mi řvát do světa, že se na mě nevykašlal. Jediné, co jsem zvládla, bylo napsat Sáře, že se ozval, ale nikam nejde. Více už jsem nezvládla. Usmívala jsem se jako debil. Vytáhla jiného kámoše na pivo, ale to jsme jich dali pár a šli domů, on že se na mě v takovém stavu nemůže dívat. Nebyla to urážka, akorát že on neměl zrovna tak šťastné období.

Lehla jsem do postele a znova se mi zdál ten sen, jenže tentokrát byl jiný. Dokázala jsem to otočit, dokázala jsem se k němu vrátit, po tváři byl šťastný, v očích mu zářily jiskřičky radosti a já jej políbila. Nedokázala jsem přestat. Probudila jsem se uprostřed toho polibku vysmátá jako sluníčko na hniličku.

***

„Potřebuju s tebou mluvit, máš dneska čas?“ přišla mi zpráva o týden později v pátek.

„Mám, v kolik, kde?“

„Tak jak minule, v sedm?“

„Ok.“ A tak jsem na něj čekala v sedm na parkovišti, nervózní, o čem chce se mnou mluvit.

Přivítali jsme se stejně jako posledně s delším sevřením a vyrazili na biliard. Hráli jsme a nějak extra nemluvili, čekala jsem, kdy to z něj vypadne, ale on pořád mlčel. Nevydržela jsem to a po třetí hře se ho zeptala.

„O čem si chtěl se mnou mluvit?“ Mlčel, ale nakonec promluvil dost nejistě, u něj nezvyklá věc.

„Bude to znít divně, ale už hrozně dlouho se mi zdá sen. Sedíš vedle mě, koukáme společně na film, když si najednou opřeš hlavu o mé rameno a usneš, vzápětí usínám s tebou. Cítím se tak klidně, spokojeně. Probudím se a políbím tě na čelo, abych tě probudil, a ty okamžitě reaguješ, jako kdybys nespala. A když mi tak koukáš do očí, něco se ve tvé tváři změní, a ty se najednou sebereš a odjíždíš, nenecháš se přemluvit, zůstat. Odjíždíš pryč a já tě sleduju, každou noc doufám, že to otočíš.“ Přemýšlím, jak to, že má ten samý sen, já o něm nikomu neřekla. Ani Sáře, nemohl ho od nikoho slyšet. Vyděšeně se na něj dívám a potom mi to začne pomalu docvakávat. Staré spřízněné duše se vždy potkají, otázka zní, jestli se dokážou k sobě dostat i přes všechny překážky.

„Jenže ty to nikdy neotočíš. Nikdy se nevrátíš…“

„Vždycky to chci otočit, ale nemůžu, všude jsou auta a já nemám žádnou šanci.“ Zarazím se. Vždyť to už není pravda, vždyť minulej pátek jsem to otočila, a od té doby se mi ten sen nezdál!

„Cože?“ Podívala jsem se mu do očí a zopakovala mu svou větu. Najednou se ke mně nakloní a dívá se mi tak šíleně zblízka do očí.

„Utečeš mi, stejně jako v těch snech?“ A v té chvíli jsem neměla v hlavě žádnou jeho Krystu, neměla jsem v hlavě vůbec nic krom toho, že my dva k sobě patříme, že to spolu zvládneme, že překonáme všechno, co proti nám stojí.

„A má to smysl utíkat, když nechci odejít?“ Chytil mou tvář do dlaní a políbil…

Autor: SafiraDarkfire (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Má smysl utíkat?: