OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Muž se železnou maskou

03.02.2014 (17:00) • TheCyanWolf • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1262×

Měsíční svit proniká do mé kobky a já užasle natahuji ruku. Všechny vystouplé žíly a jizvy osvítí záře úplňkové noci a já po dlouhé době opět poznávám něco jiného než věčnou tmu mé zatuchlé, shnilé a vlhké kobky. Pozoruji ten bledý kotouč, jak se bezstarostně vznáší ve věčné temnotě noční oblohy a dokáže jí tak lehce a samozřejmě vzdorovat. Září nám všem, kteří nepoznali nic jiného než věčnou tmu.

Za železnými dveřmi se ozývají nenávistná slova hádky vypouštěná z úst lidí, kteří jsou nenávist sama. Stojí a hádají se před dveřmi stejně železnými jako má maska – jako mé prokletí.

Maska je mi vším utrpením a veškerou trýzní. To poslední, co člověku v té nejotřesnější chvíli zbývá, je právě jeho tvář, jeho rozum. Maska mi vzala obojí.

Troufám si říct, že se nacházím na prahu šílenství. Léta strávená v kobce bez světla, bez lidí a jen s hrstkou jídla ze mě pomalu dělají stvůru. Už si ani nepamatuji, jaké to bylo cítit na své kůži teplý sluneční svit. Nevybavuji si letní vánek. Zde panuje věčná tma a jen škvírou pozoruji měsíc a mám strach, že brzy přijdu i o něj – o jeho poklidnou záři, jež ve mně alespoň na chvíli tiší výkřiky bezmoci.

Doplazím se k železným dveřím a snažím se cokoliv zaslechnout. Upadám na zem vyčerpáním – kdy jsem naposledy pozřel byť jen ždibec chleba? Nejsem si jist. Zde čas ubíhá jinak, pomaleji a krutěji. Žaludek se proti mně bouří a žadoní o oschlý krajíc.

Přesouvám se opět ke škvíře a snažím se nemyslet na to, kolik úmorných dní tu budu muset strávit, zatímco můj bratr povede luxusní život francouzského krále. Královský zadek v královském pohodlí. Nesnesl by ani špínu za nehty, natož osud, který mně připravil!

Dívám se do zdánlivě věčné tmy a myslím na dny, kdy jsem byl svobodný. Byly to ty nejšťastnější chvíle mého života, než se kamenná kobka a železná maska staly mými trýzniteli. Vždy v takových úvahách dojdu ke stejnému závěru: jsem beznadějný muž s beznadějným osudem bez tváře. Nikdo, dokonce ani stráže, nemají tušení, kým doopravdy jsem. Mají mě za tuláka v králově nemilosti. Vůbec nic netuší.

Netroufám si představovat, jaké to bude, až jednoho dne mému bratrovi dojde trpělivost. V ten den má hlava již nebude patřit k tělu. Alespoň mé tělo bude moct dojít klidu, až hlava i s maskou dopadne. Oči protočené v sloup, krev pomalu vytéká na prašnou zem… a já odcházím, ale ne do věčné tmy pekla dosavadního života; nýbrž do nebeského světla.

Proč žiji pod maskou já? Proč ne on? Jen pár minut mezi námi rozhodlo, kdo má právo na život a kdo bude uvržen napospas vlastnímu šílenství a tmě. Kdybych se já narodil dřív, ležel by tu hlady zkroucen bratr. Ne… já vím, tohohle bych nebyl schopen. Kdysi. Nyní bych ho do mé masky, do mé kobky uvrhl bez sebemenšího váhání.

Poznal by, jaké to je – co znamená přijít o svou svobodnou duši.

Na zem dopadá krajíc chleba a já po něm hladově vztahuji třesoucí se ruku.

Díky, bože. Díky...

Po tváři mi stékají slzy. Nevím, zda jsou to slzy štěstí nebo smutku nad věčným uvržením v bratrově nenávisti. Krajíc ve mně mizí a já se s těžkými povzdechy dívám do stropu.

Náhle se ozve rachot a šokovaný pokřik.

Jsou to zvuky boje, zvuky mečů zkřížených v hladové pomstě proti nepříteli. Železné dveře se otevírají a dovnitř vtrhnou tři cizinci.

Přec má tvář nezůstane zohavena železnou maskou navěky.

Budu moc vděčná za vaše komentáře - názory, rady a výtky ;) 

Autor: TheCyanWolf (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Muž se železnou maskou: