OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Navždy - Část II. Alex

03.09.2012 (16:00) • LoveRain, Lada • Povídky » Jednodílné • komentováno 19× • zobrazeno 1421×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Původně jsem měl dnes ráno namířeno do kanceláře, ale vzal jsem s sebou do školy ještě kluka od sousedů, protože se mu na poslední chvíli rozbilo auto.

Byl zábavný a hm… hezky voněl, i když ne tak, aby se to nedalo zvládnout. Ostatně… v noci jsem byl na lovu. Co taky jiného máte dělat, když nespíte – a to už několik tisíc let.

„Jak se dostaneš večer domů?“ zeptal jsem se přesto Filipa pro jistotu. Nechtěl bych na něho narazit, až půjdu v noci zase lovit, a on opravdu dobře voněl.

Sevřel jsem pevněji volant a stiskl rty.

„Máma mi slíbila, že až skončím, tak mě vyzvedne,“ oznámil mi vesele a uvelebil se beze strachu na vedlejším sedadle. Celou cestu mi pak vyprávěl, co dělal o prázdninách a jak probíhají jeho vztahy s děvčaty.

Nikdy mě nepřestala udivovat naivita a bezstarostnost, jakou lidé projevovali ve vztahu k mému druhu. I hloupá myš věděla, kdy se má schovat… lidé ne.

Byli tak důvěřiví a bezbranní a my o to nebezpečnější.

Přijeli jsme s Filipem ke škole a já chtěl zaparkovat za velkou bílou dodávkou, aby mohl vystoupit, když zpoza ní vyšla plavovlasá lidská dívka a vstoupila nám do cesty.

„Sakra…“ zanadával jsem a prudce jsem zabrzdil. Nenarazil jsem do ní, ale přesto zakolísala.

Rychle jsem otevřel dveře, vyběhl ven a ještě jednou jsem zanadával, i když teď už kvůli něčemu úplně jinému.

Udiveně ke mně zvedla oči a já dostal přímý zásah.

Byla nádherná. Vylekaná, bledá, ale nádherná.

Vnímal jsem těch několik věčných vteřin. To, jak reagovala na moji blízkost, na to, jak jsem si ji prohlížel – zorničky neskutečně modrých očí se rozšířily, lehce pootevřela rty, jako by chtěla něco říct.

Na okamžik vypadala tak… bezbranně.

Nikdy jsem nic podobného nezažil, ale měl jsem pocit, že se otevřelo nebe a já padám výš a výš.

Jestli jsem někdy měl duši, právě jsem ji ztratil.

Udělal jsem krok dopředu a překonal tak nekonečnou vzdálenost jednoho metru, který mě od ní dělil. Až pozdě mi došlo, že to byla chyba – ucítil jsem ji.

Můj hlad se probudil.

Vztáhl jsem k ní ruku a chytil ji za loket, jako kdybych ji chtěl podepřít, ale ve skutečnosti jsem ji chtěl uchvátit pro sebe.

Měl jsem chuť ji zabít.

Ovládla mě touha po její krvi. Cítil jsem ji proudit pod tenkou kůží loketní jamky – tak neskutečně blízko!

Síla pokušení otřásla mým sebevědomím.

„Nestalo se vám nic?“ zeptal jsem se ztěžka.

Nepoznával jsem svůj hlas.

Když nijak nereagovala, zopakoval jsem svoji otázku. „Nestalo se vám nic?“

„Ne…“ vydechla.

„Odvezu vás do nemocnice,“ nabídl jsem jí; v ústech jsem cítil její krev.

Polekaně mě odmítla a provinile se kolem sebe rozhlížela. Zdálo se, že není ráda středem pozornosti, a na chvíli se středem pozornosti opravdu stala – my oba.

Příliš mnoho svědků, pomyslel jsem si a stáhl se.

Dostanu ji, prolétlo mi hlavou a přimhouřil jsem oči… později, ne teď a tady –, ale nelíbilo se mi, že musím čekat!

Zaplavil mě pocit ochromující nespokojenosti.

Potlačil jsem tiché zavrčení.

Nepatří sem, blesklo mi hlavou. Bojoval jsem sám se sebou, abych ji neodvlekl do auta a neodvezl pryč.

Byla jiná než ostatní.

Měla v sobě plachost tichého lesního tvora a ještě něco… skrytou, neznámou, neprobuzenou sílu, která mě mátla a přitahovala zároveň.

Znovu jsem k ní chtěl přistoupit, když se mezi nás vložil Filip.

Rozzuřilo mě to, ale ani já nestál o příliš velkou pozornost, a tak mi nezbylo nic jiného než nechat roli zachránce na něm. Zatínal jsem pěsti a cítil jsem vzrušené brnění po celém těle.

Mluvil s ní, něco jí říkal – nebyl jsem schopný vnímat co – už jsem se skoro neovládal! Věděl jsem, že musím pryč.

Pod koly auta jsem si ještě všiml rozsypaného batohu a sehnul jsem se pro něj. Předstíral jsem, že sbírám její věci, ale než jsem jí batoh podal, schoval jsem do kapsy saka peněženku, mobilní telefon a notýsek. Nikdo to nemohl postřehnout.

Z lidského hlediska to nebylo zrovna čestné, já vím, ale chtěl jsem ji a každá informace o ní mě k tomu mohla přiblížit.

S přemáháním jsem vytáhl navštívenku s číslem telefonu; chovej se jako člověk, přesvědčoval jsem sám sebe a podal jí ji.

„Pokud by vám nebylo dobře nebo byste cokoli potřebovala, zavolejte mi na tohle číslo.“

S posledními zbytky sebeovládání jsem se otočil k odchodu; rychle jsem nasedl a vycouval jsem.

Ještě jsem zahlédl, jak ji Filip podepřel… volant v mé ruce praskl.

Do práce jsem dnes už nemohl.

Zavolal jsem sekretářce a zrušil všechna jednání a schůzky na čtrnáct dní dopředu.

Snažila se protestovat, ale nedal jsem jí šanci. Musí si s tím nějak poradit. Platím ji dobře a kolegové, kteří převezmou na čas mé případy, také nepřijdou zkrátka – dobře to vědí.

Ovládlo mě vzrušení, chtěl jsem se soustředit jen a jen na lov, ale poprvé během své existence jsem zapochyboval o tom, kdo bude kořist.

Mohl jsem to být i já?

Zahnal jsem tuhle znepokojivou myšlenku a zajel s autem do servisu. Peníze byly – jako vždycky – nejjednodušší formou nátlaku. Na počkání mi vyměnili volant a já se konečně rozjel domů.

K tomu, abych se dostal z místa na místo, jsem nepotřeboval žádný dopravní prostředek. Sám jsem se pohyboval rychleji než jakýkoli živý tvor a zároveň jsem se dokázal silou své mysli přemisťovat z místa na místo. Jenomže to bylo vyčerpávající a ještě několik hodin poté jsem se cítil, jako by mě kus chyběl. Proto jsem tuhle svoji schopnost využíval jen v krajních případech.

Jakýkoli pocit slabosti jsem neměl rád – slabost byla nebezpečná a já žil příliš dlouho na to, abych byl bez nepřátel. Kdokoli toho mohl využít.

A také… i když to někdy nebylo pohodlné, chtěl jsem co nejvíc splynout s okolím, nevyčnívat. Nikdy jsem neměl ve zvyku na sebe upozorňovat, nebylo by dobré, kdyby každý věděl, kde mě hledat.

Jenomže někteří hosté nečekali na pozvání.

Ucítil jsem ho hned po příjezdu.

Zalila mě vlna vzteku. Nikdo mě nebude rušit, ani ty, bratře, pomyslel jsem si.

Už hrozně dlouho – možná ještě nikdy – jsem nikoho tak nechtěl jako ji.

I když jsem to nepotřeboval, se sklopenou hlavou jsem se zhluboka nadechl a snažil jsem se ovládnout své emoce.

Sven se mi stal bratrem před necelými třemi stoletími, kdy jsme spolu bojovali v jedné z válek o lovecká území mezi upíry. Lidé si tohle období spojují s velkými epidemiemi moru v Evropě. Mor, zakroutil jsem hlavou a pousmál se. Jak směšné!

Byl to masakr.

Ve vražedných bitvách jsme si navzájem kryli záda a já začal mít toho světlovlasého hromotluka rád. Jeho schopnosti a zkušenosti se mým ani zdaleka nevyrovnaly, ale byl čestný, přímý a statečný. Měl vlastnosti, kterých jsem si vážil, i když… byl jsem já sám takový? Přiznám se, že ne. K životu upíra se to jaksi nehodí.

Přesto, nebo možná právě proto mezi námi vzniklo zvláštní pouto.

Zavrčel jsem. Znovu mě ovládla vlna vzteku. Jediným kopnutím jsem vylomil vstupní dveře, které se i se zárubněmi s rachotem roztříštily o mramorovou podlahu vstupní haly.

„A pak se říká, že dubové dveře vydrží všechno,“ ozvalo se ironicky z křesla, stojícího v temném koutě místnosti.

I když mě ta slova měla ještě víc naštvat, začal jsem se pomalu uklidňovat. Můj mladší bratříček si hrál na vychovatele a snažil se na mě uplatňovat svoje zvláštní schopnosti. Je opravdu hodný, pomyslel jsem si. Jako člověk musel být skoro světec, pořád pomáhá ostatním, nevěřícně jsem zakroutil hlavou.

Zvedl jsem ruce dlaněmi proti němu; nemusel jsem to dělat, stačilo by se podívat, všechny své schopnosti ovládám myslí, ale takhle to vypadalo efektněji, něco jako lidské čáry, máry, fuk.

Sven heknul bolestí.

„No, to je mi ale přivítání. Já se tě snažím uklidnit, když zuříš jako medvědí máma, a ty se mi odvděčíš ránou do žaludku,“ stěžoval si.

Uchechtl jsem se. „Vítej, bratře,“ srdečně jsem Svena objal a přemýšlel jsem, proč přijel.

Viděli jsme se poměrně nedávno, před necelým rokem, takže to, že se tu dnes zastavil, nebylo jen tak.

Něco se dělo; bylo mi jasné, že bude něco chtít, ale měl smůlu – přišel v nepravý čas – chtěl jsem se soustředit na lov té dívky.

Z mého pohledu směšné a nepodstatné šarvátky a války mezi upíry mě zrovna teď nezajímaly.

Pokud se navzájem ničili a jejich řady prořídly, za několik století se zase přirozenou cestou obnovily, vždycky to tak bylo. Nebylo co řešit, neměl jsem zájem.

Abych řekl pravdu, podivnou existenci upírů přežívajících na zvířecí krvi, k jejichž skupině Sven patřil, jsem dost dobře nechápal.

Nežil jsem jako oni a teď jsem jim prostě nechtěl pomáhat.

To, proč Sven přišel, jsem si mohl přečíst v jeho mysli, ale schválně jsem ho nechal, aby mi sám řekl, co chce. Jen ať se trochu zapotí. Ještě jednou jsem se zasmál.

Normálně neměl rád, když jsem mu četl myšlenky, ale dneska by to bral.

„Tak co se děje, Svene?“

„Vladan nás napadl,“ zamumlal.

Bezděčně jsem se napjal a on to samozřejmě vycítil. Tázavě jsem se na něho podíval a pohledem jsem ho mlčky vyzval, aby pokračoval.

Nevydržel to a vyrazil ze sebe rozzlobeně: „Chce zpátky Eriku!“

Sven Eriku velmi miloval… opět něco, co jsem nechápal.

Než se rozhodla pro jiný druh potravy a jiný způsob života, byla nějaký čas Vladanovou družkou. Odešla od něj a už se neohlédla a jeho to dodnes užíralo.

„Hm… tak tvoji krásnou Eriku,“ zdůraznil jsem úmyslně slovo „tvoji“ a posměšně jsem zvedl obočí.

S hraným nezájmem jsem hodil na stůl vedle zničených vchodových dveří klíčky od auta. „Dej mu ji a máš pokoj, takových upírek je všude kolem spousta,“ provokoval jsem dál a Sven nezklamal.

V mžiku mě držel pod krkem a drtil mi krční obratle o stěnu mezi vstupní halou a obývacím pokojem; dlouho nevydržela a oba jsme se váleli v prachu a suti na podlaze. Prudkým kopnutím jsem ho od sebe odhodil a zároveň jsem se znovu postavil.

Vladan… pomyslel jsem si znechuceně a oprašoval se.

Vždycky měl ze mě strach. Bál se, že přijde o svůj pomyslný trůn, přestože ten existoval jen v jeho choré mysli.

Přitom sám nebyl ničím výjimečný, téměř nic neuměl, jen možná manipulovat s lidmi, vlastně s upíry.

Bez pověstné ochranky nedal mimo svůj hrad v horách na Urale ani krok a i v něm ho jeho věrní neustále hlídali. Bál se už jenom legendy o mně.

Všude se o mně potichu mluvilo, ale téměř nikdo jistě nevěděl, jestli existuju. Jen Vladan a pak Sven měli v téhle otázce jasno. I když pohnutky každého z nich byly jiné, ani jeden o tom nemluvil.

Sven už se také sebral, obrátil se rozčileně k oknu a zadíval se ven, ramena strnulá.

Po chvíli se ke mně váhavě otočil, ruce sevřené v pěst měl vražené hluboko do kapes, aby zakryl své napětí.

„Vladan nejdřív poslal pro Eriku dva ze své ochranky, dovedeš si představit, jak nás to vytočilo. Samozřejmě že s nimi odmítla jít, a když se opovážili a chtěli ji odvést násilím…“ zaváhal.

„Roztrhal jsem je na kusy,“ zuřivě zamumlal se sklopenou hlavou.

„Vladan se pak před několika dny pokusil proti nám otevřeně vystoupit. Dozvěděli jsme se o jeho plánech včas a s pomocí čarodějů se nám ho podařilo odrazit. Tentokrát jsme to zvládli, nečekal, že budeme tak silní, ale příště… Budou lépe připraveni a nás je jen deset. Čarodějové se bojí a už nechtějí bojovat,“ vzdychl si.

„Nejsem si jist, jestli to podruhé bez pomoci…“ nedořekl větu a odmlčel se.

Vyndal ruce z kapes, rozevřel je a znovu sevřel.

„Vlastně jsem si jistý, že bez tvé pomoci to nezvládneme!“ vydechl a s nadějí se na mě podíval.

Vztek se zase vrátil.

„Ne,“ zavrčel jsem. „Ty víš, že do sporů mezi upíry se nemíchám, tedy pokud se zrovna nenudím. A teď se nenudím,“ vyštěkl jsem popuzeně. Abych svoje odmítnutí odlehčil, zvedl jsem obočí a usmál se na něho.

„Teď právě lovím! Jsem na lovu,“ zdůraznil jsem a přešel jsem ke schodům do patra.

„Na lovu?“ Na chvíli přemohla Svena zvědavost a on zapomněl na své trápení. „Ale člověk to asi nebude, to by pro tebe bylo moc jednoduché, která chudinka upírka ti padla do oka tentokrát?“ Ušklíbl se a nesouhlasně zakroutil hlavou. Znal mě, věděl, že mé vztahy nikdy neměly dlouhé trvání a zřídkakdy dobré konce.

„Žádná chudinka upírka, ale chudinka lidská dívka.“ Přimhouřil jsem oči. „Kdybys ji viděl a cítil… za celý život mi nikdo tak nevoněl jako ona, a ještě k tomu je nádherná.“

Schválně jsem Svena dráždil a chvíli to vypadalo, že se chytil. Trochu se usmál, opřel se zdánlivě nedbale o stůl, u kterého stál, ale ruce zkřížené na prsou ho prozradily. Byl pořád napjatý.

Vážně na mě pohlédl.

„Ještě jednou tě žádám… a prosím, rozmysli si svou odpověď. Pomůžeš nám?“

„Tak ty žádáš?“ Nebezpečně jsem zavrčel a začal jsem kolem něho kroužit. „Jak se opovažuješ!“ zastavil jsem se, se zuby těsně u jeho hrdla.

Necouvl… jen přimhouřil oči a zamumlal: „Paříž, čtvrtého ledna 1842.“

Strnul jsem. Moc dobře jsem věděl, na co naráží.

Přestal jsem si dávat pozor a poslouchal jsem ho. Myslel na to, že tenkrát jednou, jednou jedinkrát, zachránil můj upíří život.

„Já ti ten tvůj zachránil tisíckrát,“ vyštěkl jsem a hned jsem uslyšel odpověď beze slov.

Vážně se na mě podíval. „Ale já ti neslíbil, že za to můžu žádat cokoli, cokoli budu chtít… až to budu chtít. Třeba bych teď mohl chtít tu dívku…“ pomyslel si.

To přehnal.

„Ne!“

Zaútočil jsem. Srazil jsem ho k zemi a s vyceněnými zuby jsem syčel. „A třeba bych tě teď já mohl odměnit za tvoji drzost.“

V té chvíli si vybavil vyděšenou tvář Eriky; to zabralo, ucukl jsem.

„Chápeš už?“ zašeptal.

Pustil jsem ho a odskočil jsem od něj, jako bych se spálil. Otočil jsem se, nemohl jsem se teď na něj dívat, nesnesl jsem to. Nebylo to tak, ale měl jsem pocit, jako by mě zradil. Využil mé slabosti a… Zděsil jsem se.

Poznal jsem ji dnes ráno, a už je mojí slabostí?!

Sotva na ni pomyslím, okamžitě cítím neodolatelnou vůni její krve, na druhé straně nesnesu, aby jí kdokoli ublížil, ani já sám ne.

„Budeš mít, co chceš,“ procedil jsem skrz stisknuté zuby.

Stál proti mně se sklopenou hlavou, ruce v bok. Podíval se mi do očí a pokývl. „Díky,“ přečetl jsem si.

Ostražitě mě pozoroval. „Přátelé?“ zeptal se ještě.

Najednou byla má zlost pryč. Zase si hraje, ušklíbl jsem se pro sebe. Na chvíli jsem sice zaváhal, ale pak jsem ho objal a poplácal po zádech. „Přátelé,“ řekl jsem a jedním dechem jsem dodal: „Možná je na čase porušit pár zásad.“

Odvedl jsem ho do patra, přízemí teď nebudu moct nějaký čas používat, alespoň dokud nezavolám stavební a úklidovou četu.

Jako už tolikrát předtím jsme začali probírat celou situaci a dávat dohromady všechno, co jsme věděli. Vypracovali jsme podrobnou strategii s několika variantami útoku a obrany, podle toho, jak se boj vyvine. Zabralo nám to celý den, ale když jsme skončili, byl jsem nabitý energií a pocítil jsem… hlad!

V tu chvíli jsem už nemohl čekat, musel jsem za ní.

Nechal jsem Svena, aby se zabavil sám, a vyrazil jsem.

EDIT 18.11.2012: Tak kniha už má svou tištěnou podobu. :) Jmenuje se Navždy, má okolo 350 stránek a obálka je vážně moc pěkně udělaná (můžete se přesvědčit například tady).

A už teď (nebo v brzké době) by měla být běžně k dostání. Případně můžete kontaktovat přímo autorku na ladajanska@seznam.cz.

LR 

Autor: LoveRain (Shrnutí povídek), Lada, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy - Část II. Alex: