OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Nehmotný protihráč - část druhá

02.10.2012 (10:00) • Vogel • Povídky » Jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 929×

Byl to zcela obyčejný dům, nijak se nelišil od těch ostatních. Nad vchodem byl natočený do ulice balkón. Zvědavost mne táhla dál. Vystoupal jsem po schůdcích ke vchodu a chystal se zaklepat, ale dveře se samy mírně pootevřely, jako by vybízely ke vstupu. Někdo nejspíš zapomenul zamknout, pomyslel jsem si.

Uvnitř panovalo úplné ticho. Zavřel jsem za sebou dveře a rozhlédl se. Stál jsem ve vstupní, levněji zařízené hale, z boku se nahoru kroužilo pilířovité schodiště. Štuky na stěnách nevypadaly vábně, odhadoval jsem jim stáří už několik desítek let. Nebyl tu skoro žádný nábytek, pouze několik křesel s čalouněním. Přejel jsem prsty po zdobné řezbě na opěradle, zůstal mi na nichl prach. Nikdo sem nejspíš nevkročil už dobrých pár let.

Tento poznatek mne přirozeně urazil a toužil jsem odejít, ať už mi nevhodný anonymní vzkaz poslal kdokoli. Zároveň ve mně znovu rozžehl tu jiskru, teď, když už jsem se dostavil na místo, přeci nemohu odejít, aniž bych zjistil, jaký žert si ze mne kdo urobil. Chvíli jsem tak ještě postával, až jsem se nakonec rozešel po tmavém schodišti do stanoveného pátého patra.

V pátém, nejsvrchnějším patře, jsem dveře od bytu shledal znovu pootevřenými. Naposledy jsem se rozhlédl po tmavé chodbě, která mi naháněla strach. Ostýchal jsem se, přesto mi touha po rozluštění záhady nedala pokoj. Vstoupil jsem.

Ocital jsem se v pološeré předsíni, byla to podlouhlá, úzká místnost. Na koberci se názorně představovala patina času, která uběhla od doby, kdy byl koberec naposledy vyčištěn. Přešel jsem váhavě mezi tmavými stěnami s levným štukem a nahlédl do dveří, které sem vpouštěly tu trochu světla.

Mé znepokojení se stupňovalo, když ani tady jsem nenacházel nikoho, kdo by se se mnou na tomto vskutku pozoruhodném místně toužil setkat. Nakonec jsem vstoupil do salónu a polohlasem se ozval.

„Haló?"

Odpověď nepřišla. Rozhlížel jsem se a nahmatal nůž pod kabátem. Přišel ke mně v osmašedesátém a od té doby jsem ho měl stále u sebe. Byl jsem tou dobou ještě dítě, ale s nožem po ruce se člověk vždy cítí lépe. Poznal jsem to už několikrát, jednalo se však vždy o neškodné šarvátky.

Dvěma velkými okny sem proudilo modrobílé světlo. V tomto světle působila karmínová červeň, v níž byl laděno veškeré příslušenství, ospale a těžce.

„Je tu někdo?" položil jsem zbytečnou otázku. Místnost setrvávala v němotě.

Vykročil jsem. Nábytek byl zařízený v biedermeieru, přesto tu hrál jakýsi podtón nevkusu. Zlacené sádrové reliéfy po zdech se ztrácely při nakupení nábytku po celé místnosti. Příslušenství bylo poskládáno, zdá se, neuspořádaně a bez přemýšlení, a tak celý salón, vedle postranních tónů nevkusu, sahal i do sféry zvláštní, přemrštěné děsivosti.

Celý groteskní dojem završovala převrhnutá knihovna, z níž vypadaly knihy na zem. Zvedl jsem jednu, Schiller. Zalistoval jsem, ale bezděčně jsem knihu odhodil zpět na koberec. Vtípek, který mne vlákal až do opuštěného bytu, ve kterém bych rozhodně neměl co pohledávat, už na svém vtipu ubíral.

Došel jsem až ke klavírnímu křídlu, víko zvednuté, listy s notami nespořádaně naházené na stojanu. Byla na nich zaznamenána nějaká sonáta, kterou jsem neznal, na klávesách klavíru zíral němě jemný nános prachu.

Rozhrnul jsem závěsy úplně. Mraky prachu se z nich vymrštily do vzduchu a teď v pruzích svitu připomínaly kouzelný opar. Na odchodu jsem se ochomýtnul kolem malého, ozdobného stolku, na němž byla položená šachovnicová deska. Obě strany měly figury seřazené a připravené ke hře; jen bílé už měly rozehráno. Pěšec se vysunul směle dopředu a tento pohled přímo provokoval k dalšímu tahu. Táhl jsem, čistě symbolicky, svým černým pěšcem také, nasadil si klobouk a odešel z toho zpropadeného, opuštěného domu.

Po zbytek dne jsem o onom případě již přestal zcela přemýšlet, má návštěva dané adresy mi dodala pocit přehledu a správnosti, se kterou jsem se zachoval. Dům jsem navštívil, nikoho nenašel, byl jsem podveden, připraven o pár drobných za cestu a záležitost se mi zdála být zakončena. O mém jednání jsem neuvažoval více, stačilo mi přesvědčení, že jsem se zachoval zcela správně a důstojně. Nyní ode mne nikdo nemůže nic žádat.

Dopis, který mne obtěžoval v náprsní kapse, jsem cestou z přednášky roztrhal a vyhodil na smetí, což symbolicky završilo celý případ, a já, zproštěn všech chmur, s pocitem klidu a duševní harmonie, procházel růžovou alejí domů.

Než jsem došel domů, zaujmul mne plakát, který měl přilákat diváky do divadla. Figarova svatba, dnes večer. Vybavily se mi ranní úmysly ohledně mého společenského života a usoudil jsem, že divadlo není špatný nápad.

Oslněn tímto nápadem, namířil jsem to rovnou do kavárny. V koutě jsem našel pohledem nějakou osamělou ženu, opatrně jsem k ní tedy přistoupil a dovolil si k ní přisednout. Jediné, co mi nevyhovovalo, byla její chladnost, téměř netečnost. S ubíhajícím časem se rozplynula představa kouzelného večera.

Opustil jsem ji a hledal útěchu až v divadle. Levné představení, nevýjimečné herecké výkony. Hra mne nedokázala vtáhnout do svého dění, hlasy nerozeznívaly citlivé struny uvnitř srdce, laciné přednesy mne spíše odrazovaly. Mimoděk jsem se často rozhlížel po ostatních divácích, studoval jejich tváře, emoce a celkovou atmosféru v divadle.

Když jsem vyšel zklamán z divadla, cítil jsem se nejen okraden o peníze, neboť představení bylo vskutku mizerné, ale i ztrapněn sám před sebou. V proudu vycházejících pánů a dam jsem zahlédl také hlouček studentů, kteří docházeli občas na mé přednášky. Vyhnul jsem se jim.

Předsíň byla chladná a temná. Za okny už svítil měsíc a lustr se ne a ne rozežhnout. Vysvlékl jsem se z kabátu, zapálil svíci a už chtěl přejít do malé kuchyňky a najít si cokoli, co by bylo k jídlu, ale do očí mne udeřila bílá skvrna pode dveřmi - příliš podezřelá, příliš známá.

Shýbl jsem se pro obálku. Čistě bílá, uvnitř - kus papíru. Pozvedl jsem list výš, abych ho dokázal v mihotavém světle svíce přečíst.

Karl-Marx Straße, 37a. 5. patro.

Nyní se ze mne vytratil všechna soudnost; podlehl jsem náhlému šoku. Nevěřícně jsem přešel k polstrovanému křeslu v pokoji a posadil se. Obálka mi bezděky vypadla z ruky na zem.

Tato hra mne tížila a znepokojovala natolik, že jsem potom jen stěží dopsal článek do novin o výbuchu části oddělení v továrně, jejíž lokaci ani název si již nepamatuji. Spánek mne tu noc pohltil jako černokřídlý netopýr.

Ráno, rozčarován mrazivým dnem, mi dopis už nenaháněl takovou hrůzu, podobně jako předtím. Neuvědomoval jsem si však v tu dobu, že stále záleží jen na mém rozhodnutí, zda se budu řídit temným nakázáním anonymně psaných vzkazů, či nikoli. Mysl mi jednoduše zavrhla možnost, že bych s klidem dopisy ignoroval. S čistým chladem uvnitř jsem vyběhl z domu, aniž bych posnídal, a objednal si venku malou briožku s kávou.

Jen co jsem dojedl, sehnal jsem si drožku a objednal si odvoz na stejné místo, co minule - místo prokleté a opuštěné, a to vše jen kvůli mému zbrklému pocitu, že jsem v této hře již zapleten a že z ní nejde vycouvat.

A právě tento pocit způsobil, že jsem znovu stoupal po onom pilířovitém, točitém schodišti v jednom z opuštěných činžovních domů. Při výstupu do pátého patra jsem se nepatrně zadýchal, chvíli jsem proto vyčkal a pak vstoupil.

Nedokážu vysvětlit, jaký pocit se mne zmocnil, když jsem po důkladné prohlídce salónu zabloudil zrakem i k onomu stolku s šachovnicí z třešňového dřeva; bylo to něco groteskního a nezdravého, vědomí, že nyní jsem opravdu do něčeho zapleten.

Ke dvoum pěšcům, kteří rozehrávali hru při mém posledním odchodu, totiž přibyl nový tah mého nehmotného soupeře bílé barvy.

Bylo by zajisté nejmoudřejší, kdybych teď všeho opustil a už nikdy se k této věci více neobracel, ale unáhlenost mi to nedovolila. Přišel jsem k šachovnici. Protihráčův tah, střelec tažený doprostřed šachovnice, okatě ukazoval sebevědomí a přesvědčení o své vlastní výhře. Dotkl jsem se letmo jednoho ze svých pěšců, zastavil se, a pak jím bez dalšího rozmýšlení táhl kupředu.

Se zarmoucením jsem vyšel na ulici, nasadil klobouk a dopravil se drožkou před budovu univerzity, jako minule.

Nevyčítal jsem si svoje konání, ba jsem k němu téměř myšlenkami ani nezabloudil - přitom jsem cítil na srdci, že na mé reakci záleželo. Ačkoli onen čin navenek působil odvážně, kdesi uvnitř jsem jej posléze shledával velmi zbabělým.

Nejhlubší zásah se stal následujícího dne, kdy jsem ke svému neštěstí nalezl rohoži novou bílou obálku. Znamenala pro mě teď předtuchu zlé povinnosti, přesto jsem ji otevřel a se snahou o zachování klidu přečetl vzkaz, který byl totožný s těmi předchozími. Pouze adresa s popisným číslem domu, patro. Zdrceně jsem dosedl na čalouněné křeslo v předsíni s vědomím, že tam znovu přijdu. Kola byla rozpohybována, složitý mechanismus se dal do pohybu.

_________________________________________________

Doufám, že vás tahle část nezklamala - a kdyby jo, i tak mi to fakt napište. Upřímně, nikdy nevím, co se bude líbit a co ne, takže každý článek sem přidaný je celkem vzrůšo. Takže vás dopředu líbám za všechny upřímný názory a za odměnu slibuju, že příští část - už poslední - se nebude kutálet tak pomalu. 

Autor: Vogel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nehmotný protihráč - část druhá: