OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Odejít navždy...

10.03.2011 (20:00) • Salomena • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1008×

Dýchala jsem zhluboka. Srdce bilo na poplach, jako by chtělo co nejvíce využít té vzácné chvilky, co mu zbývala. Cítila jsem se zvláštně znavená. Jako po velmi, velmi dlouhém dni. Brzy však měl nastat večer. Svářely se ve mně pocity. Chtěla jsem už jít spát. Byla jsem unavená. Hrozně unavená. Na druhou stranu jsem se však nechtěla vzdát. Ne, chtěla jsem bojovat. Ale nemělo to cenu. Věděla jsem to až moc dobře. Bylo by to jen nesmyslné utíkání před nemocí. Ta už mě dostihla. Musela jsem si to přiznat. Nemělo smysl pokoušet se utíkat dál. Chtěla jsem zemřít s aspoň troškou hrdosti, která mi zbývala. Stát tváří v tvář tomu, co mě čeká.

V rukou jsem bezděky žmoulala nemocniční povlečení na posteli, která posledních pár měsíců byla jako mým druhým domovem. Tak často jsem v ní pobývala. Zírala jsem na zeď přede mnou. Byla natřená oranžově. Snad aby vzbudila alespoň zdání veselosti v prostředí beznaděje. Ale nebylo proč se smát. Nebylo proč doufat. Ani nebude. Už ne.

Prosila jsem rodinu, aby tu nezůstávali. Neměla jsem odvahu dívat se do mamčiných uslzených očí. Nechtěla jsem, aby mě viděli v té nejslabší chvíli. Chtěla jsem být sama. Jen já a můj potupný konec.

Tak ráda bych se teď vrátila do dětství. Lidé neumírali a dobro vždy vítězilo nad zlem. Jako v pohádkách. Tolik her, tolik štěstí, tolik snů. Vše se zdálo tak jednoduché. Prosté. Svět byl bez překážek. Vždycky jsem jistě věděla, že chci být kuchařkou. Koneckonců, kolik malých holčiček nemá už ve školce vysněné povolání? Jenže mně ten sen zůstal. Narostl ještě víc, když jsem na praxi potkala jeho. Nabýval reálnějších rozměrů. Touhy se měnily v plány do budoucna a on mi s nimi pomáhal. Bylo to úžasné. Byla jsem dokonale šťastná. Až donedávna. Mělo mi dojít, že kdekoliv je slunce, tam je i stín. Můj sen rozbila slova doktora. Roztříštila jej a střepy zadupala hluboko do země. Kam se zanedlouho vypravím i já. Morbidní představa.

Spolu se snem odešel i on. Viděla jsem, jak mu ubližoval pohled na mě. Na nemoc, která mě dostihovala, protože jsem neutíkala dostatečně rychle. Viděla jsem, jak trpěl. Už to nemohl déle snášet. Nežádala jsem ho, aby zůstal. Nezasloužil si tu bolest, kterou jsem mu působila. Přesto jsem však litovala, že mu nemůžu říct poslední „Sbohem“, dát mu poslední polibek. Jak sobecké. V myšlenkách mě stále pronásledovala jeho tvář. Jeho oči. Jeho úsměv. Nádherné vzpomínky mě hřály na srdci. Doufala jsem, že jednou potká někoho, kdo mu bude stejně blízký, jako byl on mně. Po tváři mi skanula slza lítosti. Lítosti nad tím, že já nebudu moci to místo zastoupit.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Dovnitř vstoupila sestřička. Na malém tácku nesla injekční stříkačku s uspávacím prostředkem, jež mě uvede do spánku, ze kterého se už neprobudím.

„Už?“ zeptala jsem se. Sama jsem se podivila, jak moc zoufale to znělo. Sestřička lehce přikývla. V očích se jí zračil zvláštní výraz. Soucit? Proč já? Proč tak brzy? Cožpak si nezasloužím žít déle? Proč smím žít jen těch devatenáct let? Proč ne déle? Proč?

Sestřička položila tác na noční stolek. Chytla jsem ji za zápěstí.

„Mohla byste otevřít okno, prosím?“ Divila jsem se, že jsem byla schopná dát dohromady jednu srozumitelnou větu, když mi tisíce myšlenek probíhalo hlavou. Vyprostila ruku z mého křečovitého sevření a otevřela okno po mé levé straně. Dovnitř zavál příjemný jarní vánek. Zhluboka jsem se nadechla. Je po smrti ještě nějaký život? Existuje nebe? A peklo? Kam se dostanu? Tyto otázky mi vytanuly v mysli a já věděla, že zanedlouho poznám odpověď. Za malou chvíli. Smrt už se nemůže dočkat.

Kývla jsem na sestru. Injekční stříkačkou vpravila uspávací prostředek. Sledovala jsem, jak se látka spojila s průhlednou tekutinou v sáčku, jež visel nad postelí. Pomalu, ale jistě putovala kanylou do mých žil, aby mě ušetřila bolesti, až budou odpojovat přístroje. Přístroje, co v poslední době žily za mě. Zatmělo se mi před očima. Zhluboka jsem vtáhla poslední doušek vzduchu a pohroužila se do posledního snu. Chystala jsem se odejít. Odejít navždy.

Autor: Salomena, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Odejít navždy...: